Tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), přezdívaný také mořský levhart, je druh ploutvonožce z čeledi tuleňovití (Phocidae). Jedná se o jediného zástupce rodu Hydrurga. Tento dravý tuleň se vyskytuje v mořích kolem Antarktidy od pobřežních oblastí přes souvislejší vrstvu ledových ker () až po subantarktické ostrovy. Žije samotářsky. Jeho celková populace se v roce 2001 orientačně odhadovala na 35 500 jedinců (rozsah 10 900–102 600). Délka těla samců dosahuje ke 3,3 m, samice mohou měřit až 3,6 m a výjimečně snad i více. Po rypouši sloním se jedná o největšího ploutvonožce antarktických moří. Zbarvení srsti je protistínové: seshora tmavě šedé až namodralé, dole stříbrné. Celou srst pokrývají tmavé fleky.
Doba říje nastává nejčastěji v listopadu a prosinci. Samice vrhá pouze jedno mládě za rok. Tuleň leopardí loví velké živočichy (hlavně tučňáky a jiné ploutvonožce) a zároveň se živí zooplanktonem, což je v rámci savců unikátní kombinace. Jídelníček doplňuje desetiramenatci, mořskými ptáky, rybami nebo korýši. Dvojité potravní specializaci (velká kořist a zooplankton) odpovídá i jeho chrup, který se skládá z řezáků a špičáků pro zpracování velké kořisti, a zadních trojhrotých zubů pro filtrování krilu. Tuleň leopardí stojí ve svém biotopu na vrcholu potravního řetězce; jeho jediným přirozeným predátorem je kosatka dravá. Jsou známy vzácné případy útoku tuleně leopardího na člověka, z nichž jeden byl dokonce smrtelný. Druh akutně nic neohrožuje, pročež je považován za málo dotčený.
Systematika Druh poprvé popsal francouzský zoolog Henri Marie Ducrotay de Blainville v roce 1820. Binomické jméno druhu zní Hydrurga leptonyx. Jedná se o jediného zástupce rodu Hydrurga. Tuleň leopardí tvoří spolu s dalšími třemi zástupci antarktických tuleňů (tuleň krabožravý, Weddellův, Rossův) tribus Lobodontini. Tento taxon tvoří sesterskou skupinu k tribu Miroungini (rypoušové), od kterého se vydělil někdy v pozdním miocénu. Nejbližším příbuzným tuleně leopardího je tuleň Weddellův.
Popis vlevo|náhled|Tuleň leopardí ukazuje svou mohutnou tlamu Tuleň leopardí má dlouhé, hydrodynamické, štíhlé tělo s dlouhými předními ploutvemi. Ty jsou na rozdíl od ostatních tuleňovitých značně prodloužené, plně osrstěné, s prsty postupně se prodlužujícími s rostoucí délkou ploutve (srv. např. s tuleněm kuželozubým, jehož prsty jsou stejné délky), což dává ploutvím hydrodynamický tvar připomínající křídla. Prstní klouby jsou zjednodušené a tkáň kolem prstů je velmi tlustá, což umožňuje jen minimální pohyblivost prstních článků, avšak tuleň dokáže efektivně a umně manévrovat s celou ploutví. Na konci prstů se nacházejí drápy, které však dalece přesahuje tkáň ploutví, takže ploutevní okraje jsou hladké a nepřerušované, což je běžné hlavně u lachtanovitých. Dlouhé přední ploutve jsou hojně využívány při plavání pod vodou, což je opět znak připomínající spíše lachtanovité než tuleňovité, a je patrně důsledkem konvergentní evoluce. Srst je zbarvena na principech protistínu. Na hřbetě vládne tmavě šedá až světle černá, na bocích má srst náznaky modré. Spodina je bílá až stříbrná, přičemž přechod mezi tmavými boky je poměrně ostrý. Srst tuleně je pokryta nepravidelnými tmavšími skvrnami. Rozmístění skvrn na těle tuleně leopardího je unikátní a může sloužit vědcům k identifikaci jednotlivců (podobně jako např. jizvy), nicméně skvrny mohou s věkem přibývat. vlevo|náhled|Lebka s patrnými dlouhými špičáky a zadními trojhrotými zuby Čelo je extrémně nízké případně zcela chybí, což spolu s velkou tlamou způsobuje, že hlava svým tvarem připomíná hlavu plaza. Tlama je vzhledem k velikosti hlavy abnormálně velká a tuleň ji také dokáže rozevřít do obrovských rozměrů. Čelisti tuleně leopardího jsou nejdelší ze všech ploutvonožců. Hmatové vousky jsou světlé, krátké a nenápadné. Špičáky jsou velmi dlouhé a ostře zašpičatělé. Zadní špičáky (, PC, čili zuby umístěné v zadní části čelisti v místě lidských stoliček, dále jen „zadní špičáky“) jsou trojhroté s prostředním větším a postranními menšími hroty. Podobné zuby má tuleň krabožravý, jehož zadní špičáky nicméně mají vícero postranních hrotů. Zubní vzorec je I 2/2, C 1/1, PC 5/5, čili 32 zubů.
Dospělé samice dosahují délky těla 2,9–3,6 (max. 3,8 m, neověřené záznamy hovoří až o 4,5 m) a váží 300–500 kg. Samci měří 2,8–3,3 m a váží kolem 300 kg. Novorozeňata mají na délku 1–1,6 m a váží 30–35 kg, jejich zbarvení srsti připomíná dospělce s tím rozdílem, že jejich chlupy jsou delší, jemnější a srst hustší. Tuleň leopardí se může dožít 26 a více let.
Rozšíření náhled|Tuleň leopardí při proplouvání vedle ledové kry Druh má cirkumpolární rozšíření v antarktických a subantarktických vodách, zhruba mezi 50–80° j. š. Vyskytuje se v oblastech, kde se ledové kry spojují v téměř souvislou ledovou pokrývku (tzv. ). Při absenci ledových ker obývá hlavně pobřežní vody kolem Antarktidy. Výskyt druhu sahá od antarktického pobřeží až po subantarktické ostrovy jako jsou Kergueleny nebo ostrov Macquarie, kde se hlavně v září a říjnu vyskytují juvenilní jedinci. Obecně se dá říci, že hustota výskytu tuleňů leopardích stoupá směrem ke kontinentu, tzn. nejnižší je u subantarktických ostrovů a nejvyšší těsně u antarktického kontinentu. Občas se objeví i v teplejších vodách, jako je pobřeží Nového Zélandu, kde bývají vzácně, avšak pravidelně pozorováni. Raritní pozorování pochází i z Jihoafrické republiky, Austrálie, Chile, Brazílie a Falkland. Zcela výjimečně může tuleň leopardí zabloudit i do tropických vod – k jeho pozorování došlo na Cookových nebo Pitcairnových ostrovech. vlevo|náhled|Detail hlavy Velikost celkové populace je velmi složité a nákladné odhadnout. Problém představuje rozlehlost a extrémně náročná dostupnost areálu rozšíření, nízká hustota výskytu a to, že tuleni tráví velkou část života ve vodě. Proběhlo zatím jen několik odhadů početnosti jejich populace, například roku 1958, který hovořil o 100 000–300 000 jedincích, nebo roku 1984, který došel k početnosti kolem 220 000–440 000 jedinců. Tyto odhady byly založeny na velmi malých vzorcích a byly extrémně spekulativní. Zatím nejpřesnější a nejkomplexnější průzkum početnosti tuleňů leopardích pochází z let 1996–2001, kdy probíhal projekt (APIS; česky něco jak Antarktičtí tuleni ledových ker). Během tohoto projektu došlo k leteckému a lodnímu průzkumu doprovázeného terénním výzkumem v místech, kde se tuleni sdružují na ledu. Podle tohoto průzkumu existuje pouze kolem 35 500 (rozsah 10 900–102 600) tuleňů leopardích. To odpovídá cca 18 000 dospělých jedinců.
Biologie Jedná se o výborné plavce. Pohybu pod vodou je primárně dosaženo mohutnými rozmachy dlouhých předních ploutví, což je typické spíše pro lachtanovité. Tuleňovití ploutvonožci se totiž pod vodou jinak pohybují pomocí vlnění těla. Po ledu se tuleni leopardí pohybují hadovitými pohyby s častým sklouznutím, jako to dělají tučňáci. Jsou zvídaví a velmi krotcí a k člověku i lodím se mohou přiblížit na bezprostřední vzdálenost. Často také vykukují z vody, aby pozorovali dění na ledových krách nebo na lodích. Občasným predátorem tuleně leopardího je kosatka dravá. Velké druhy žraloků patrně také mohou představovat hrozbu, ale přímé důkazy zatím chybí.
Vokalizace a sociální chování náhled|Tuleň leopardí při proplouvání kolem ledové kry, na které hledá kořist Tuleni leopardí žijí převážně samotářsky. Nejpočetnější jsou u okrajů ledových ker, na kterých nezřídka odpočívají. Obecně se dá říci, že dospělí tuleni dosahují nižší populační hustoty než mladí, dospívající tuleni. Klíčovou roli v prostorovém rozmístění a rozmnožovacím chování hraje vokalizace, která se může nést skrze vodní sloupec velmi daleko. Zatímco samice se hlasově projevují spíše zřídka, samci vydávají zvuky velmi často a někdy dokážou vokalizovat i celé hodiny. Samci vydávají zvuky zejména během rozmnožovacího období. Vokálními projevy si jednak vyhrazují prostorové teritorium, a jednak jím lákají samice. Samice vokalizují hlavně v době, kdy jsou připraveny k páření.
Vokální projevy samců mají střední až nízkou frekvenci v rozmezí 300–3500 Hz. Frekvenčně nejnižší zvuky lze slyšet i nad vodou, kde je lze dokonce i fyzicky cítit skrze vibrace ledových ker. Vokální projevy dospělých samců během říje jsou značně standardizované. Lze rozlišit v zásadě 5 typů, kterými jsou vysoce položený dvojitý trylek, středně položený jednoduchý trylek, nízko položený klesající trylek, nízký dvojitý trylek a zahoukání s jednoduchým nízkým trylkem. Subadultní jedinci naproti tomu mají o něco bohatší repertoár. Vedle zvuků připomínající vokální projevy dospělých samců vydávají i řadu jiných, jejichž funkce však zůstává nejasná. I přes nízkou variabilitu typů vokálních projevů si dospělci dovedou svůj vokalizační projev uspořádat do unikátních kombinací, které pak nesou informaci o individuální identitě jedince.
Rozmnožování vlevo|náhled|Samice s mládětem Vzhledem k extrémní povaze habitatu tuleňů leopardích a jejich solitérnímu způsobu života toho není o jejich rozmnožování příliš mnoho známo. Vrhy mláďat probíhají nejčastěji od počátku listopadu do konce prosince, občas už i počátkem října nebo naopak až počátkem ledna. Krátce po vrhu samice vstupuje do estrálního cyklu, přičemž ovuluje jen jednou za rok. Ke kopulacím dochází ve vodě, což však nebylo ve volné přírodě nikdy pozorováno. Není jasné, zda u samic dochází k odložené nidaci jako u řady jiných ploutvonožců. Březost trvá kolem 8–9 měsíců, nebo možná ještě déle. Doba laktace se pohybuje patrně kolem 2–4 týdnů. Není jasné, zda k vrhům dochází primárně na ledových krách nebo ve vodě, je nicméně známo, že k vrhům a výchově mláďat může docházet na pevné půdě na břehu.
K línání dochází na ledových krách po období říje někdy od ledna do června. Míra úhynu mláďat v prvním roce života se pohybuje kolem 25 %. U samic nastává ovulace již ve druhém roce života a k zabřeznutí dochází od třetího roku. Samci dosahují pohlavní dospělosti až ve 4–6 letech.
Potrava a potápění náhled|Tuleň leopardí při mrskání tučňákem oslím o vodní hladinu Tuleň leopardí má velmi zvláštní dvojí potravní specializaci, což se odráží i ve dvojí specializaci jeho chrupu. Živí se buďto větší kořistí včetně tučňáků a jiných ploutvonožců, pro jejichž zpracování používá hlavně špičáky a řezáky, a nebo krilem, který filtruje přes své zadní špičáky. Tato dvojí specializace na tak odlišnou kořist je u savců značně nevídaná a byla přirovnávána k tomu, že by lev vedle zeber ve velkém hodoval i na termitech a mravencích. Složení jídelníčku i hlavní lovená kořist se liší podle lokace, ročního období a svou roli bude patrně hrát i pohlaví jedince. Lze tak říci, že tuleň leopardí je extrémním oportunistou a hoduje v podstatě na veškeré větší kořisti, na kterou narazí. Např. u Ptačího ostrova Jižní Georgie tvoří hlavní potravní složku lachtani antarktičtí, zatímco tuleni leopardí ze západní části Antarktického poloostrova pojídají hlavně kril. Tuleň leopardí hoduje na velkých teplokrevných živočiších více než kterýkoliv jiný ploutvonožec. Co se týče jiných ploutvonožců, v jídelníčku tuleňů leopardích se pravidelně ocitá tuleň krabožravý, tuleň Weddellův, rypouš sloní či lachtani rodu Arctocephalus. Míra predace na jiných ploutvonožcích může být natolik vysoká, že např. u Sloního ostrova (Jižní Shetlandy) tuleni leopardí zabraňují růstu kolonie lachtanů antarktických. vlevo|náhled|Tuleň leopardí s uloveným tučňákem v tlamě