Katalánsko je autonomní společenství Španělska, které je podle svého Statutu autonomie označováno za národnost. Většina jeho území (s výjimkou údolí Aran) se nachází na severovýchodě Pyrenejského poloostrova, jižně od pohoří Pyreneje. Katalánsko je administrativně rozděleno do čtyř provincií nebo osmi veguerií (regionů), které se dále dělí na 43 komark. Hlavní a největší město, Barcelona, je druhým nejlidnatějším městem ve Španělsku a pátou nejlidnatější městskou oblastí v Evropské unii.
Moderní Katalánsko zahrnuje většinu středověkého a raně novověkého Katalánského knížectví, jehož zbytek na severu dnes tvoří francouzský region Pyrénées-Orientales. Katalánsko sousedí s Francií (Okcitánie) a Andorrou na severu, Středozemním mořem na východě a španělskými autonomními společenstvími Aragonie na západě a Valencií na jihu. Kromě přibližně 580 km dlouhého pobřeží má Katalánsko také významné horské oblasti, jako jsou Pyreneje, Prepyreneje, Transverzální pohoří (Serralada Transversal) a Centrální nížina. Oficiálními jazyky jsou katalánština, španělština a aranéský dialekt okcitánštiny.
V 10. století se Barcelonské hrabství a další sousední hrabství osamostatnila od Západofranské říše. V roce 1137 došlo ke spojení Barcelony a Aragonského království sňatkem, čímž vznikla složená monarchie, Aragonská koruna. V rámci této koruny se katalánská hrabství sloučila do státu, Katalánského knížectví, s vlastním institucionálním systémem, jako jsou Cortesy, Generalitat a ústavy, který se stal základem a podporovatelem středomořského obchodu a expanze Koruny. V pozdním středověku se rozvinula katalánská literatura. V roce 1516 se Karel V. stal monarchou jak Aragonské koruny, tak Kastilie, přičemž zachoval jejich předchozí oddělené instituce a legislativu. Rostoucí napětí vedlo k povstání Katalánského knížectví (1640–1652), které se na chvíli stalo republikou pod francouzskou ochranou. Podle Pyrenejské smlouvy (1659) byly severní části Katalánska postoupeny Francii. Během války o španělské dědictví (1701–1714) státy Aragonské koruny podporovaly Bourbona Filipa V. Španělského, ale po katalánské kapitulaci 11. září 1714 uvalil unifikační správu na celé Španělsko, přičemž vydal dekrety Nueva Planta, které ukončily oddělený status Katalánska a potlačily jeho instituce a právní systém. Katalánština jako jazyk vlády a literatury byla potlačena ve prospěch španělštiny.
V 19. století měly na Katalánsko vliv napoleonské a karlistické války. V druhé třetině století se zde rozvíjela industrializace, kulturní renesance a počínající nacionalismus, spolu se vznikem několika dělnických hnutí. Druhá Španělská republika (1931–1939) udělila Katalánsku autonomii, čímž obnovila Generalitat jako jeho vládu. Po španělské občanské válce (1936–1939) zavedla frankistická diktatura represivní opatření, zrušila autonomii a opět zakázala oficiální používání katalánštiny. Po těžké autarkii, od konce 50. let 20. století Katalánsko zažilo rychlý ekonomický růst, který přitahoval mnoho pracovníků z celého Španělska a učinil ho jednou z největších průmyslových a turistických oblastí v Evropě. Během španělského přechodu k demokracii (1975–1982) byla obnovena Generalitat a autonomní správa Katalánska, které zůstává jednou z ekonomicky nejdynamičtějších oblastí Španělska.
V 10. letech 21. století vzrostla podpora nezávislosti Katalánska. Dne 27. října 2017 katalánský parlament jednostranně vyhlásil nezávislost po referendu, které bylo španělským státem považováno za neústavní. Španělský Senát hlasoval pro zavedení přímé vlády, což vedlo k odstranění katalánské vlády a vyhlášení předčasných regionálních voleb. Španělský Nejvyšší soud uvěznil sedm bývalých ministrů katalánské vlády za obvinění z povstání a zneužití veřejných prostředků, přičemž několik dalších, včetně tehdejšího prezidenta Carlese Puigdemonta, uteklo do jiných evropských zemí. Ti, kteří byli uvězněni, byli v roce 2021 omilostněni španělskou vládou.
Historie náhled|Nezávislá království na Pyrenejském poloostrově kolem roku 1400 Osídlení Katalánska je doloženo od starší a mladší doby kamenné. V antice, v éře Římské říše, bylo Katalánsko již civilizovaným územím a města jako Girona a Barcelona mají počátek právě v této době.
Území Katalánska bylo mezi lety 1164 a 1707 podřízeno svrchovanosti aragonského krále. V roce 1469 Ferdinand II. Aragonský uzavřel ještě jako dědic aragonského trůnu sňatek s dědičkou kastilského trůnu Isabelou Kastilskou. V zemích aragonské koruny vládl Ferdinand II. až do své smrti v roce 1516, kdy nastoupil na trůn vnuk Ferdinanda a Isabely Karel V. z rodu Habsburků, který sjednotil kastilské a aragonské území do jednoho státního útvaru, Španělského království.
V rámci Španělska měla dominantní postavení Kastilie. V roce 1640 Katalánsko spolu s Portugalskem povstalo proti španělské nadvládě a byla vyhlášena Katalánská republika, ale i přes francouzskou vojenskou pomoc bylo katalánské povstání v roce 1652 potlačeno (Portugalci si vydobyli nezávislost). Přesto si Katalánsko jako součást Aragonské koruny udrželo rozsáhlou autonomii a své tradice. Definitivní konec autonomie přišel až s nástupem Bourbonů na španělský trůn v roce 1707 během války o španělské dědictví, ve které Aragonie podporovala dosud vládnoucí Habsburky proti Bourbonům. To učinily tzv. Dekrety de Nueva Planta, které ze Španělska utvořily centralizovaný stát.
Ve 30. letech během Španělské republiky získalo Katalánsko autonomii, ale po vítězství generála Francisca Franka ve španělské občanské válce byla autonomie zrušena a jakékoliv projevy katalánské identity byly zakázány. Katalánština byla potlačována a oficiálně zakázána. V roce 1940 byl prezident Katalánska Lluís Companys na žádost Španělska zatčen německým gestapem, dopraven do Španělska a tam popraven. Teprve v roce 1978 po skončení Frankovy diktatury byla v Katalánsku obnovena autonomie.
Symboly Vlajka Katalánská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 s devíti vodorovnými pruhy, střídavě žlutými a červenými (5 žlutých a 4 červené).
Kromě této, oficiální vlajky, je v Katalánsku užívána přívrženci úplné suverenity i tzv. Estelada (), vlajka symbolizující nezávislost, ale též republikánství. Tato vlajka je, stejně jako vlajka autonomního společenství, tvořena devíti červeno-žlutými pruhy (viz Aragonská koruna, je ovšem rozšířena o modrý klín, sahajícím do třetiny vlajkového listu, ve kterém je bílá pěticípá hvězda.
Hymna Katalánská hymna je píseň Els Segadors (). Hudbu složil Francesc Alió, text napsal Emili Guanyavents.
Geografie Katalánsko na severu hraničí s Francií a Andorrou, na západě s autonomním společenstvím Aragonií, na jihu s autonomním společenstvím Valencií, na východě pak sousedí se Středozemním mořem.
Katalánsko má v hrubých rysech tvar rovnostranného pravidelného trojúhelníka na severu hraničí s Francií a Andorrou, na západě se zbytkem Španělska (autonomním společenstvím Aragon), na východě (nejdelší hranice) je hranicí pobřeží Středozemního moře a hranice příbřezních vod, na jihu vede krátká hranice s Valencií. Celé území i jednotlivé úseky hranice jsou více nebo méně přírodně determinovány. Na severu jsou to masivy Pyrenejí, na západě tvoří převážnou část hranice se Španělskem řeka Noguera Ribagorçana a její příkré kaňony. Výchozí a určující je pobřežní linie, která je také nejdelším vymezením. Hranice na severu je tvořena vrcholovými hřebeny Pyrenejí a je v podstatě totožná se jejich hlavním vrcholovým pásmem a tím pádem je totožná s rozvodnicí řek Ebre a Le Tech. Většina území se rozkládá na levém břehu Ebre a v oblasti menších pobřežních řek, které nejsou součástí povodí Ebre.
Malá část území Katalánska se rozkládá na pravém břehu zcela dolního toku a hranicí je poslední větší pravobřežní přítok Ebre – Ribarroja až po pobřeží. Takto přírodně determinované území je stabilizováno jako „historická hranice“ po dobu několika století. náhled|Hora Montserrat v Katalánsku Podnebí Klima je s ohledem na rozrůznění reliéfu značné rozmanité. V úzkém pobřežním pásu panuje čisté středomořské podnebí. V převážné části je to obecné středomořské podnebí (Cfa), na jihu v oblasti delty Ebre je to horké středomořské podnebí s horkými léty dle Köppenovy klasifikace Csb). Střední trojúhelníkové území katalánského vnitrozemí (vnitro katalánské sníženiny) je v obecnosti a převážně (pseudo) oceanické (atlantické) povahy (Cfb), místně se však mohou vyskytovat menší biotopická území charakterem podobná spíše vlhkému kontinentálnímu podnebí nebo naopak mírnějšímu středomořskému podnebí. Přesně vyjádřeno pravé oceanické podnebí panuje pouze v údolí pramenné oblasti francouzské řeky Garonny v severozápadním cípu Pyrenejí.
Horské masivy, zejména nejvyšší polohy Pyrenejí mají podnebí subpolární (alpínské – Dsc a Dsa). V obecném úhrnu lze konstatovat, že podnebí Katalánska je mírnější, pestřejší a ne tak horké a aridní jako území iberského Španělska. Jižní okraje Pyrenejského podhůří a příčná údolí prostupující od pobřeží do vnitrozemí střídají nebo mísí chladné alpínské klima s klimatem oceanickými a ojediněle středomořským, při pobřežní příčné koridory pak středomořské s oceanickým. Průměrné roční teploty jsou v Barceloně +18,5 °C, Gironě +14,7 °C, v Pyrenejích průměrné (zimní) teploty -2 °C.
Vodstvo Katalánsko je na rozdíl od větší části Španělska (přímé úmoří Atlantského oceánu) odvodňováno do Středozemního moře. Největší řekou je Ebre (španělsky Ebro), jež zasahuje do území Katalánska jen relativně malým úsekem před deltou. Povodí Ebre také tvoří jen část území Katalánska. Je to povodí samotné řeky a povodí jejich třech velkých levobřežních přítoků Noguera Ribagorçana, Noguera Pallaresa a Segre, včetně jejích přítoků. Pravý břeh Ebre zasahuje katalánské území jen malým povodím a sice polovinou největšího dolního přítoku Matarranya (řeka sama je hranicí země). Větší část pobřežního a příbřežního pásu odvodňují řeky, které nenáleží do povodí Ebre, ale jsou samostatné a ústí přímo do Středozemního moře. Severně od masivu Puig Pelat (1075) to jsou řeky: Francoli, Gaia, Maspujols, Noya, Llobregat a Ter.
Na území Katalánska je několik (ne příliš velkých) přírodních jezer, vesměs ledovcového (morénového) původu. Největším z nich je Banyoles (Estany de Banyoles), které ale ledovcového původu není. Pak jsou to menší horská jezera v Pyrenejích jako kaskáda Estanys de Mulières v prameništi Noguery Ribagorçany. Katalánsko ve spolupráci se sousedy vybudovalo celou řadu přehradních jezer, hlavně pro potřebu elektrické energie při nedostatku uhlí.
Na hranicích s Francií se zde rozkládá pohoří Pyreneje, od kterého na jih odbočuje pohoří Serralada Costero - Catalana, kopírující v nevelké vzdálenosti od Středozemního moře tvar zdejších pobřežních oblastí Costa Daurada a Costa Brava. Na západě Katalánska na jihu provincie Lleida se zde pak nachází nížina, po jejímž jižním okraji protéká nejdůležitější řeka regionu a jedna z významných řek Španělska, Ebro.
Územní členění Od roku 1833 se Katalánsko člení na 4 provincie: Barcelona, Girona (kastilsky Gerona), Lleida (Lérida) a Tarragona. Menšími správními celky je 41 comarek.
Od roku 2010 se Katalánsko také člení na 8 vegueries: Alt Pireneu i Aran, Àmbit Metropolità, Àmbit de Ponent, Camp de Tarragona, Comarques Centrals, Comarques Gironines, Terres de l'Ebre, Penedès.
Města náhled|Katalánské město Girona K roku 2025 mělo 11 katalánských obcí více než 100 000 obyvatel: # Obec Comarca Obyvatelstvo120px BarcelonaBarcelonès 1 731 649220px L'Hospitalet de LlobregatBarcelonès 289 510320px BadalonaBarcelonès 231 542420px TerrassaVallès Occidental 233 270520px SabadellVallès Occidental 225 368620px TarragonaTarragonès 143 649720px LleidaSegrià 146 266820px MataróEl Maresme 131 683920px Santa Coloma de GramenetBarcelonès 123 9811020px ReusBaix Camp 111 6011120px Girona Gironès 108 666
Dalšími významnějšími městy a regionálními centry jsou Figueres, Granollers, Vic, Manresa, Salou či Tortosa.
Hospodářství