Prométheova játra jsou básnická sbírka českého básníka a výtvarníka Jiřího Koláře z roku 1950, jejímž hlavním tématem je střet člověka s totalitním systémem. Sbírka vznikala v době stalinistických represí v poválečném Československu a představuje tak zásadní svědeckou a básnickou výpověď o nástupu komunistické totality. Kolář se v díle kromě politické atmosféry padesátých let vyrovnává i s předcházejícím obdobím okupace za druhé světové války a holokaustem. Název sbírky odkazuje na Titána Prométhea ze starořecké mytologie, který ukradl bohům oheň a Zeus ho proto nechal za trest přikovat ke skále. Když ani poté Prométheus neprosil o odpuštění, poslal za ním orla, aby mu každý den vytrhával játra z těla, která mu do dalšího dne opět dorostla. V názvu sbírky se jeho játra

Sbírka měla pohnutý osud. Vznikla v době, kdy měl Kolář zakázáno publikovat, a Kolář ji tak pouze dal číst soukromě svým přátelům. Strojopis sbírky byl však náhodou nalezen při domovní prohlídce Státní bezpečností u jeho přítele a autor kvůli ní strávil devět měsíců ve vězení. První vydání sbírky bylo připravováno v roce 1970, kvůli nastupující normalizaci však byly téměř všechny výtisky zničeny a ke čtenáři se tak poprvé dostala sbírka až v roce 1985 v exilovém vydání. V Československu bylo dílo vydáno oficiálně až v roce 1990, čtyřicet let po svém vzniku.

Dílo je složitě komponovanou trilogií sestávající z celků pojmenovaných Skutečná událost, Jásající hřbitov a Každodenní komedie. První a třetí celek dohromady tvoří básnický rámec inspirovaný povídkami Ladislava Klímy, do něhož je vložen celek druhý, tvořený deníkovými záznamy z roku 1950. Vůbec poprvé v této sbírce Kolář používá k výstavbě svého textu text cizí, konkrétně pak povídku Zofie Nałkowské, a to metodou literární koláže či proláže, které později Kolář využíval i ve své výtvarné tvorbě.

Sbírka představuje Kolářovo nejvýznamnější dílo, kterým završuje svou poezii psanou v prostředí Skupiny 42, a řadí se k vrcholným dílům české literatury 20. století. Kolář za ni v roce 1991 obdržel Cenu Jaroslava Seiferta. Literární teoretik a historik Petr A. Bílek uvádí sbírku ve svém literárním kánonu se slovy:

Styl a kontext

Žánrové zařazení

Sbírka má komplikovanou významovou stavbu s promísenými literárními druhy a žánry, variačními postupy a bohatou intertextovostí. Objevuje se v ní próza, verše, záznamy hovorů, deníkové záznamy, překlady z děl cizích autorů, modlitby, výkřiky či litanie. Kolář často užívá protikladných stylových vrstev a dosahuje tak depoetizaci jazyka, kdy se prostředky básnické střetávají s prvky stylově nízkými, hanlivými a vulgárními. Dílo je psáno věcným stylem s dokumentárními motivy, jakými je například pracovní konference Svazu československých spisovatelů v lednu 1950, ignorování životního výročí Borise Pasternaka tehdejšími médii, zfanatizovaný první sjezd Československého svazu mládeže v červnu 1950 či stahování Masarykových a Benešových knih z prodeje.

Inspirace Ladislavem Klímou

Kolář se nechal v své sbírce výraznou měrou inspirovat povídkou Ladislava Klímy zvanou Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii, jejíž hlavní postavou je obludný mladík Genor, a to po stránce tematické, jazykové i stylové. První část Prométheových jater pojmenovaná Skutečná událost na Klímovu povídku odkazuje již svým názvem a navíc je uvozena větami , které jsou vzaty z další Klímovy povídky Jak bude po smrti. Podtitul Skutečné události i Každodenní komedie, třetího celku sbírky, zní Rod Genorův a odkazuje tak na postavu Genora. Klíma i Kolář zakládají své texty Po jazykové stránce navazuje Kolář na Klímu ve volbě záporně zabarvených výrazů, slov hanlivých a vulgarismů.

Genor je postava odpudivá nejen svých zevnějškem, ale i povahou. Klímova povídka obsahuje podrobný popis jeho obludně deformovaného těla a podobně odpudivé popisy lze vysledovat i u Koláře. Konkrétně vypravěč ve Skutečné události popisuje svého švagra slovy: Mnohem obsáhlejší popis odpudivé bytosti se pak nachází v celku Každodenní komedie v oddíle Nejmladší vnuk Genorův. Na Genora se přímo odkazuje i mluvčí v oddíle Život chudší než smrt v témže celku:

Forma deníku

Prostřední celek sbírky, Jásající hřbitov, má podobu básnického deníku. Kolářovy deníky jsou koncipovány jako svědectví, kdy na sebe autor bere podobu očitého svědka, připraveného podat výpověď o hrůzách války a počínající totality, ale i soudce a moralisty. Oproti klasickému deníku píše Kolář tento text způsobem, který nepřipouští sebereflexi: autorské já nevypovídá samo o sobě, nesděluje žádná tajemství ze svého života. Kolář mísí slohové postupy jako informační, úvahový, vyprávěcí či popisný. Sbírka završuje volnou deníkovou tetralogii představovanou Kolářovými díly Dny v roce, Roky ve dnech, Očitý svědek a právě Prométheova játra. V roce 1955 pak ještě Kolář napsal deník Přestupný rok, který ovšem vyšel až roku 1996.

Okolnosti vzniku

Atmosféra doby

Kolář nejprve sám s komunistickou stranou sympatizoval a byl několik let i jejím členem. Záhy po Únoru 1948 začala být však jeho tvorba napadána stalinistickými literáry jako Jan Štern či Jiří Taufer. Kolářova díla se stala nežádoucí a přestala být vydávána. Poslední vydanou knihou byly Dny v roce z roku 1948, následující dílo Roky v dnech bylo sice připravováno, ale sazba byla rozmetána. Zdrcující kritiky a zákaz publikační činnosti přivedly Koláře do depresivních stavů. Jeho následující díla Očitý svědek z roku 1949 a právě Prométheova játra z roku 1950 představují účtování Koláře s poúnorovým režimem. Kolář se nemohl ztotožnit se socialistickým realismem, jediným tehdy povoleným uměleckým směrem, který kladl důraz na jednoduchost a srozumitelnost pro široké vrsty obyvatel za cenu potlačené estetické stránky díla.

Soudní proces

Kolář si uvědomoval, že Prométheova játra, coby dílo ostře kritizující komunistický režim, nemají šanci na zveřejnění. Strojopis rukopisu dal proto číst pouze svým přátelům: básníku Josefu Hiršalovi, básníku Františku Hrubínovi, malíři Kamilu Lhotákovi a osudově i profesoru Karlovy univerzity, literárnímu kritiku a historiku Václavu Černému. Černý ho posléze uložil do svého pracovního stolu, kde ho 18. září 1952 náhodou nalezla Státní bezpečnost při domovní prohlídce a prohlásila ho za ilegální protistátní leták. Autor textu byl identifikován dle třetího oddílu básně Věk náboženství, kde Kolář zmiňuje své jméno:

Státní bezpečnost (StB) poté na Koláře nasadila agenta působícího v uměleckém prostředí. StB nejprve Kolářovi nabídla možnost spolupráce, po dlouhém váhání však Kolář odmítl a šel do vyšetřovací vazby. Ačkoliv některé prameny uvádějí, že byl zatčen v prosinci 1952, dle dokumentace StB došlo k zatčení 7. února 1953. Byl následně propuštěn ze SNKLHU (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění), kde pracoval jako propagační redaktor. Soudní proces se konal 21. září 1953 a Kolář v něm byl obžalován z „pobuřování proti republice“, „snižování vážnosti prezidenta republiky“, „hanobení ústavního činitele“, „útoku proti skupinám obyvatel“ a „hanobení spojeneckého státu“. Trest byl vyměřen k odnětí svobody na 12 měsíců nepodmíněně, přičemž devět měsíců trvající vyšetřovací vazba byla do trestu započítána a zbytek, necelých pět měsíců, bylo Kolářovi prominuto na základě rozhodnutí prezidenta republiky Antonína Zápotockého ze 4. května 1953. Po skončení přelíčení tak byl Kolář puštěn na svobodu. Sám Kolář se k této záležitosti nerad vracel, ale byl to pro něj dle svých slov

Historie vydávání

Období pražského jara přineslo rozvolnění poměrů. Dvě ukázky z celku Každodenní komedie byly pod názvem Prometheova játra otištěny v roce 1969 v Sešitech pro literaturu a diskusi. Celý text byl pak roku 1970 vytištěn pro knižnici experimentální literatury Tangens nakladatelství Československý spisovatel. Tato verze oproti původnímu textu vypustila některé pasáže s odmítavým postojem vůči tehdejšímu politickému zřízení a buď zcela vypustila či opisem nahradila vlastní jména představitelů komunistického režimu a prorežimního umění. Kvůli nastupující normalizaci ale byla většina nákladu zničena. Zachovalo se jen několik exemplářů a ty posléze sloužily jako východisko pro první samizdatovou, exilovou a nakonec i první oficiální edici. Sbírka pak vyšla samizdatově v roce 1979 v rámci edice Expedice. K prvnímu standardnímu vydání došlo až roku 1985 v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

V Československu vyšla sbírka teprve po sametové revoluci v roce 1990 v nakladatelství Československý spisovatel. Toto vydání není zcela kompletní, obsahuje však doslov Emanuela Frynty, který byl připraven už pro vydání na konci šedesátých let, a ediční poznámku Vladimíra Karfíka. Doplněné vydání sbírky pak vyšlo jako devátý svazek edice Dílo Jiřího Koláře v roce 2000, kde byla za podklad vzata původnější varianta textu z roku 1969, která ještě neodráží zásahy vynucené politickou situací a nakladatelstvím. V pořadí třetí oficiální vydání pochází z roku 2016 a vychází z nejstaršího dochovaného pramene – ze strojopisu zabaveného roku 1952, který se dochoval v Archivu bezpečnostních složek. Oproti dříve otištěným verzím obsahuje tato verze pasáže výsměšné či otevřeně kritické vůči komunistickému totalitnímu režimu, jeho prosazovatelům a pomahačům.

Obsah

Kniha se skládá ze tří částí – část prostřední nazvaná Jásající hřbitov má podobu deníku a je orámována dvěma básnickými skladbami Skutečná událost a Každodenní komedie se společným podtitulem Rod Genorův, které tvoří jakýsi prolog a na něj navazující epilog.

Skutečná událost

Jádro této části tvoří tři epické básně. První báseň je inspirována povídkou Ladislava Klímy Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii. Jedná se o zveršovanou hospodskou výpověď muže směrem k vypravěči o vlastní neřestné ženě. Muž krom vypravěče hovoří i se svou domnělou neviditelnou ženou, sedící vedle něho, a zmiňuje se o tom, jak si doma chová hejno masařek.

Druhá báseň je Kolářovo přebásnění povídky U trati polské spisovatelky Zofie Nałkowské, kde Kolář volí slova, slovní spojení či celé věty užité v českém překladu povídky od Heleny Teigové. S použitím stylizace a výběrem jazykových prostředků je jeho verze ovšem kratší při zachování téže dějové linie. Povídka Nałkowské pojednává o ženě umírající při útěku z židovského transportu, které nikdo z přihlížejících vesničanů nepomůže a ona musí prosit strážníky o ránu z milosti. Svou motivaci k výběru právě této povídky Kolář přibližuje v doslovu a vyjadřuje se k ní i v celku Jásající hřbitov v záznamu 18. prosinec 1950. Pondělí: Klímova i Nałkowské povídka vykazují jisté podobnosti, obě například postihují umírání ženy s přáním přihlížejících postav, aby tato co nejdříve zemřela.

Třetí báseň je proláž dvou předchozích textů, které Kolář spojil v jeden homogenní celek, kde jsou do textu první básně vkládány úryvky z textu básně druhé tak, že na sebe plynule navazují a dochází tak k mísení významových kontextů. Jedná se o vůbec první Kolářovu literární proláž a výsledný text sám Kolář nazývá „samobáseň“. Slovy Sylvie Richterové: Po těchto třech básních následuje doslov, v němž Kolář nastiňuje vznik Skutečné události a jeho pohnutky k jejímu sepsání. Celek je zakončen původním textem povídky U trati.

Jásající hřbitov