Manuel I. Komnenos (řecky , Manouēl I Komnēnos; 28. listopadu 1118 – 24. září 1180) byl byzantský císař z dynastie Komnenovců, jenž panoval v převratném období dějin Byzance a východního Středomoří.
Manuel usiloval o obnovu někdejší slávy a velmocenského postavení byzantské říše a proto prováděl energickou a ambiciózní zahraniční politiku. V průběhu své vlády uzavřel spojenecké svazky s papežem a sílícími západními státy, vpadl do Itálie, zdárně se vypořádal s průchodem účastníků druhé křížové výpravy byzantským územím, vynutil si poddanství antiochijského knížectví a udržoval přátelské styky s jeruzalémským královstvím. Ve spojení s jeruzalémskými vládci čelil muslimské ofenzívě ve Svaté zemi a svým námořnictvem podpořil společnou invazi do Egypta, ovládaného Fátimovci. Kombinací diplomacie a agresivních vojenských tažení, namířených proti nepřátelům na západě i na východě, Manuel přetvořil politickou mapu Balkánu a východního Středomoří. Nicméně ke konci Manuelovy vlády byly jeho úspěchy na východní hranici znehodnoceny vážnou porážkou u Myriokefala, která byla z velké části důsledkem jeho nadměrného sebevědomí, neboť nerozvážně napadl dobře opevněné seldžucké Turky.
Manuel byl znám tím, že dokázal v těch, kteří mu sloužili, vzbudit velkou míru oddanosti ke své osobě. V historickém díle sepsaném Manuelovým tajemníkem Ioannem Kinnamem je vychvalován jako hrdina, jenž oplýval všemi myslitelnými ctnostmi. Kladného hodnocení se Manuelovi dostalo rovněž od kritičtěji píšícího dějepisce Nikety Choniata a výtečné pověsti se těšil i u západních křižáků, s nimiž udržoval čilé kontakty. Moderní historikové se však o něm zmiňují méně pozitivně, přičemž někteří z nich tvrdí, že své velké moci nedosáhl vlastním přičiněním, nýbrž ji nabyl zásluhou svých předků. V souvislosti s tím upozorňují na rapidní pokles byzantské moci po Manuelově smrti a příčiny tohoto úpadku spatřují již v době jeho vlády.
Život
Nástup na trůn Manuel se narodil 28. listopadu 1118 jako čtvrtý syn Jana II. Komnena a uherské princezny Ireny. Jevilo se tedy velmi nepravděpodobným, že by se mohl chopit trůnu.Stone, Andrew. Manuel I Comnenus V mládí se Manuel účastnil tažení svého otce a během výpravy v Anatolii v letech 1139 až 1141 se vyznamenal, když odvážným, třebaže poněkud unáhleným útokem napadl houf nepřátel. Jan ho za tento nerozvážný skutek ostře pokáral, vnitřně na něho ale Manuelova udatnost velice zapůsobila. V rámci své diplomatické politiky sjednal Jan svatbu Manuela s Bertou ze Sulzbachu, švagrovou římsko-německého krále Konráda III. Manuelův sňatek s Bertou, jež přijala řecké jméno Irena, se však uskutečnil až v roce 1146. Jan měl zřejmě v úmyslu vytvořit pro Manuela závislou doménu, sestávající z Kilíkie, Kypru a Koile Sýrie. Nicméně po náhlé smrti dvou Manuelových starších bratrů se rozhodl učinit Manuela svým nástupcem na úkor svého třetího syna Izáka.Hrochová, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. str. 106 5. dubna 1143 byl Manuel prohlášen císařem.
náhled|upright=0.8|vlevo|Smrt Jana II. a korunovace Manuela Nástupnictví Manuela nebylo ovšem dosud jisté, neboť v době Janovy smrti se nacházel společně s otcem v Kilíkii, daleko od Konstantinopole. Manuelův bratr Izák, jeho potenciálně nejvážnější soupeř, tehdy pobýval v konstantinopolském Velkém paláci, kde měl přístup k císařské pokladnici. Manuel si byl vědom nezbytnosti urychleného návratu do hlavního města kvůli zabezpečení trůnu, před tím ale musel vykonat nutné ceremonie související s otcovým pohřbem, jež trvaly dalších třicet dní. Neprodleně proto odeslal Ioanna Axucha, Janova osobního přítele a důvěrníka, jehož potvrdil v hodnosti velitele armády (megas domestikos), do Konstantinopole, aby Izáka zadržel. Axuch dorazil do města ještě dříve, než se zde stačila rozšířit zpráva o Janově úmrtí. Udělením štědrého daru duchovním zajistil Axuch loajalitu církve vůči Manuelovi, který vstoupil v červenci do Konstantinopole, načež byl novým patriarchou Michaelem Kurkuem v srpnu korunován za císaře.Norwich, John Julius. Der Aufstieg des oströmischen Reiches O několik dní později nechal Manuel propustit Izáka, s nímž se pak usmířil.
Manuel převzal vládu nad říší, jež musela čelit nesnadným výzvám. Ve druhé polovině 11. století ukončili jihoitalští Normané byzantskou kontrolu nad jižní částí Apeninského poloostrova. Zhruba v téže době zaplavili turečtí nomádi Anatolii a odňali tuto zemi Byzantincům. V Levantě vznikly křižácké státy, s nimiž Byzanc udržovala značně ambivalentní vztahy. Manuel cítil silnou náklonnost vůči Latinům a jejich způsobům, což ovlivňovalo jeho zahraničněpolitické směřování. V počátcích svého panování se věnoval především záležitostem na Západě, naproti tomu rostoucí hrozbu ztělesňovanou seldžuckými Turky v Malé Asii přehlížel.
Druhá křížová výprava, vztahy s křižáky
Podrobení Antiochie a postup k Ikoniu Manuel se již v roce 1144 musel zabývat situací na východní hranici, jelikož antiochijský kníže Raimond z Poitiers využil Janovy smrti ke vpádu do Kilíkie, kde obsadil několik pevností a měst. Císař vyslal proti Raimundovi pozemní síly společně s námořnictvem, jemuž velel Demetrios Branas. Raimondova armáda byla následně obrácena na útěk, zatímco byzantské loďstvo vyplenilo pobřežní oblasti antiochijského knížectví. Poměry mezi křižáky a Byzantinci se však zásadně změnily na konci téhož roku, kdy mosulský atabeg Zengí dobyl Edessu, čímž vyvrátil křižácké edesské hrabství. Raimond seznal, že další přežití Antiochie závisí na byzantské podpoře, protože ze Západu nemohl očekávat okamžitou pomoc. Odcestoval tudíž do Konstantinopole, aby se poníženě ucházel o císařovu ochranu. Požadovaná podpora mu byla přislíbena teprve poté, co se pokořujícím způsobem Manuelovi podvolil.
V roce 1146 shromáždil Manuel své vojsko v pevnosti Lopadion, odkud se vypravil na trestné tažení proti Mesudovi I., seldžuckému vládci rúmského sultanátu, jenž opakovaně napadal byzantské pozice v západní Anatolii a Kilíkii.Treadgold, Warren. A History of the Byzantine State and Society, str. 640 Aniž by usiloval o stálé územní zisky, podnikl císař odvážný vpád na turecké teritorium, během něhož postoupil až k Ikoniu (dnešní Konya), seldžuckému hlavnímu městu. Byzantské vojsko nejprve zvítězilo nad Turky u Akroinu (Afyonkarahisar) a pak obsadilo a srovnalo se zemí silně opevněné město Philomelion (Akşehir), jehož zbývající křesťanská populace byla přesídlena. Při dobývání Philomelia byl Manuel zasažen šípem na noze. Byzantinci poté dosáhli Ikonia a zpustošili jeho okolí, nicméně vzhledem k mohutnosti jeho hradeb se ho nepokusili zmocnit, nýbrž se odebrali na zpáteční pochod, při němž byli vytrvale znepokojováni tureckými přepady. Jedním z Manuelových motivů k uspořádání tohoto tažení byla patrně jeho snaha oslnit západní rytíře svojí oddaností ideálům křížových výprav. Historik Ioannes Kinnamos se navíc zmiňuje o tom, že se Manuel chtěl ukázat jako zdatný válečník před svou nastávající chotí.
Příchod křižáků
náhled|upright|Manuelův dopis papeži Evženovi III. vztahující se ke křížové výpravě (rok 1146) Už v průběhu kampaně v Anatolii obdržel Manuel od francouzského krále Ludvíka VII. dopis, jímž císaře zpravil o svém záměru vést byzantským územím vojenskou výpravu k záchraně křižáckých států ve Svaté zemi. V době, kdy se Manuel chystal zahájit nové tažení proti Ikoniu, se k balkánským hranicím říše přiblížilo vojsko římsko-německého krále Konráda III., který žádal o poskytnutí zásob a možnost přepravy svých mužů přes Bospor. Mnozí z Byzantinců se vzhledem k přetrvávajícím vzpomínkám na okolnosti první křížové výpravy obávali křižáků a k jejich motivům chovali krajní nedůvěru. Ve svém postoji byli utvrzováni četnými projevy ničení a loupežení, prováděnými neukázněnými davy příchozích ze Západu, zejména Němců.
Obezřetný Manuel učinil řadu opatření, v rámci nichž preventivně posílil byzantské posádky ve městech podél trasy pochodu a nechal opravit konstantinopolské hradby. Naléhal rovněž na oba křižácké vládce, aby se zaručili za bezpečnost jeho území. Navzdory těmto přípravám docházelo mezi Řeky a Franky k četným srážkám a otevřeným i skrytým aktům nepřátelství, do nichž se zapojil i švábský vévoda Fridrich, Konrádův synovec a nástupce. 10. září 1147 stanuli Němci, s nimiž postupovala taktéž řada jiných rytířů, včetně Čechů vedených knížetem Vladislavem II., před Konstantinopolí a krátce nato se přeplavili do Malé Asie. Začátkem října dorazilo k byzantskému hlavnímu městu francouzské vojsko vedené králem Ludvíkem. náhled|vlevo|upright=0.9|Příchod účastníků druhé křížové výpravy před hradby Konstantinopole (malba od Jeana Fouqueta)
U Nikaie se Francouzi setkali se zbytky Konrádových Němců, kteří byli poté, co se vypravili k Ikoniu, rozdrceni Seldžuky nedaleko Dorylaia (poblíž nynějšího Eskişehiru). Při společném postupu k Efesu Konrád vážně onemocněl, načež se odebral do Konstantinopole a strávil zde nadcházející zimu. Po Konrádově uzdravení obstaral Manuel loď, jež krále dopravila do Svaté země. Císař využil Konrádova pobytu k napravení diplomatických vztahů narušených předchozími rozmíškami mezi křižáky a Byzantinci, přičemž přesvědčil římsko-německého krále k obnovení spojenectví proti Rogerovi II. Sicilskému. Ovšem v roce 1152 Konrád III. zemřel a Manuelovi se i přes opakované pokusy nepodařilo sjednat alianci s Fridrichem I. Barbarossou, jenž se ujal vlády nad Svatou říší římskou.
Vyplenění Kypru, Manuel v Antiochii náhled|upright=1|Antiochijské knížectví pod byzantskou svrchovaností V roce 1156 byla Manuelova pozornost upoutána vývojem v Antiochii, jejíž nový kníže, Renaud z Châtillonu, vypověděl poslušnost vůči císařiHrochová, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. str. 148 a o dva roky později napadl společně s Armény Byzantinci kontrolovaný Kypr. Při tom zadržel Ioanna Komnena, císařova synovce spravujícího ostrov, a vojevůdce Michaela Branase. Latinský historik Vilém z Tyru odsuzoval tento válečný čin proti křesťanským souvěrcům a podrobně vylíčil krutosti spáchané Renaudovými muži při pustošení Kypru. Mnoho přeživších obyvatel bylo Renaudovými vojáky zmrzačeno a oloupeno o veškerý majetek. Některé ze zohavených zajatců nechal Renaud dopravit do Konstantinopole, čímž chtěl demonstrovat svůj vzdor a opovržení vůči císaři. Na tuto urážku zareagoval Manuel velice energicky a již v zimě 1158 až 1159 vytáhl v čele obrovského vojska do Kilíkie. Rychlost jeho postupu překvapila arménského knížete Thorose II., jenž se podílel na útoku proti Kypru. Kilická města se ihned poddala Manuelovi, zatímco Thoros vyhledal záchranu v útěku do hor.
Zprávy o příchodu Byzantinců se mezitím rozšířily v Antiochii. Renaud si uvědomoval, že není schopen čelit Manuelově moci, neboť nemohl očekávat podporu od jeruzalémského krále Balduina III., který nesouhlasil s Renaudovým vpádem na Kypr a uzavřel smlouvu s císařem. Izolovaný a spojenci opuštěný Renaud se proto rozhodl podrobit císaři, jehož v šatu kajícníka poníženě žádal o odpuštění.Kovařík, Jiří. Meč a kříž : (1066-1214) : rytířské bitvy a osudy I. str. 217 Podle popisu Viléma z Tyru Manuel po dlouhý čas nevěnoval Renaudovi pozornost a místo toho nerušeně konverzoval s osobami ve svém okolí. Když vzal Renaudovu přítomnost konečně na vědomí, stanovil si tři podmínky: neprodlené odevzdání antiochijské citadely Byzantincům, nahrazení latinského patriarchy řeckým a poskytnutí vojenského kontingentu. Teprve poté, co se Renaud svým slibem zavázal vyhovět těmto požadavkům, byl omilostněn a propuštěn jako císařův vazal. vlevo|náhled|upright=1.2|Renaud se klaní císaři (středověká iluminace)