Slohový (stylový) postup lze definovat jako obecný abstraktní model zpracování tématu, výstavby textu. Jinými slovy jde o „způsob pojetí tématu jako celku i jeho jednotlivých složek“.Hubáček 2002, 301.Jedlička et. al. 1970, 153.

Obecná charakteristika Slohový postup je součástí kompozice (jde o tzv. makrokompozici) jazykového projevu a je primárním, základním rozhodnutím autora jazykového projevu o principu uspořádání tematických a jazykových složek. „Jde v podstatě o to, jaký způsob autor vybere pro ztvárnění obsahu svého projevu“.Chloupek a Kreiselová 1997, 96. Autor však při volbě slohového postupu přihlíží k objektivním (mimopersonálním) stylotvorným faktorům, zejména k cíli projevu a záměru autora, ale i tématu samotnému. Způsoby ztvárnění obsahu se však v konkrétních projevech kombinují a modifikují, slohový postup je pouze „model myšlienkovej stavby textu“.Findra 2004, 135 (viz níže). Slančová2012, 118–119. chápe slohový postup jako textovou makrostrategii, tedy jako strategii (plánování) výstavby textu, která se týká nejvyšší, nejzákladnější, určující (makro)- textové úrovně a pomocí níž má autor co nejefektivněji dosáhnout svého komunikačního záměru. Vychází přitom ze spojení kognitivních a pragmatických složek. Jde v podstatě o mentální proces, jenž je řízen určitým způsobem chápání reality (autor projevu si uvědomuje své téma a jeho náplň – chce to nějak pojmout) a jenž je směřován k pragmatickému cíli komunikace (svým projevem sleduje nějaký záměr – chce informovat, vysvětlit, přesvědčit…). Pragmatický cíl rozhoduje o výběru strategie. Výsledkem uplatnění slohového postupu je slohový útvar. Někteří stylistikové chápou slohový útvar jako konkrétní jazykový projev nebo komunikátsrov. např. Chloupek a Kreiselová 1997, 97; Mistrík 1997, 339., jiní považují slohový útvar podobně jako slohový postup za model textové výstavbysrov. Findra 2004, 135; Krčmová 2008, 109. Findra místo pojmů slohový postup a útvar pracuje s pojmem obsahová modelová struktura., a teprve na jeho základě se tvoří konkrétní projevy. Jedličkova stylistika tvrdí, že „jazykový projev může být tvořen jedním nebo několika útvary“1970, 152..

Dělení slohových postupů Obecně lze říci, že slohové postupy se „odlišují především usměrněním volby lexikálních prostředků s různou jejich frekvencí (substantiv a sloves, adjektiv, konkrét a abstrakt, slov hodnotících) i volbou druhů a typů vět a způsobem jejich řazení do nadvětných souvislostí".Bečka 1992, 36. Podle slovenských stylistiksrov. Findra 2004, 137.Mistrík 1997, 342. lze slohové postupy alespoň částečně charakterizovat a diferencovat na základě pěti dvojic opozitních vlastností. Každý slohový postup je charakteristický ne/přítomností jedné vlastnosti z každé dvojice. Tyto vlastnosti jsou však pouze ty nejtypičtější pro slohové postupy a nepodávají jejich úplnou charakteristiku. Navíc „tá istá vlastnosť, ktorá je príznačná pre dva slohové postupy, sa pri nich neuplatňuje rovnako“.Findra 2004, 137

Jedná se o dvojice vlastností: koheznost (soudržnost) / nekoheznost, explikativnost (výkladovost) / enumerativnost (vypočítávanost), komutabilnost (zaměnitelnost) / sukcesivnost (následnost), aktualizovanost / gnómičnost (nadčasovost, všeobecnost), subjektivnost / objektivnost.

Níže uvádíme přepis Mistríkovy1997, 342 tabulky znázorňující ne/přítomnost jednotlivých vlastností u konkrétních slohových postupů a uvádějící i Mistríkův dialogický slohový postup (značka + znamená relevantní přítomnost vlastnosti, naopak znaménko – znamená irelevantní přítomnost vlastnosti). Tabulka ukazuje, že na základě tohoto přístupu k charakteristice vznikají dvojice slohových postupů s víceméně stejnými vlastnostmi (informační – popisný, vyprávěcí – dialogický, vyprávěcí – výkladový). Z toho Mistrík usuzuje na podobnou „architektoniku“ dvojic slohových postupů.

Slohový postupInformačníVyprávěcíPopisnýVýkladovýDialogický Koheznosttextu-+-+- Nekoheznost+-+-+ Explikativnostv textu-+-++ Enumerativnost+-+-- Komutabilnostv textu+-+-- Sukcesivnost-+-++ Aktualizovanosttextu++--+ Gnómičnost--++- Subjektivnosttextu-++-+ Objektivnost+--+-

V české a slovenské stylistice se běžně vydělují tyto slohové postupy: informační, popisný, výkladový a vyprávěcí. Ty tvoří jakési jádro, na kterém se stylistikové shodují, ale někteří uvádějí i více slohových postupů, popř. různé odchylky. Např. Mistrík1993, 385; 1997, 341. doplňuje zmíněné slohové postupy o postup dialogický, Hubáček2002, 301. zase uvádí slohový postup řečnický, Horecký1988, 65. prosazuje postup přesvědčovací (ovlivňovací, argumentační), Světlá (2002) považuje za samostatný postup návod jako útvar – slohový postup návodový. Některé příručkysrov. např. Bečka 1992, 36.;srov. Čechová 2011, 406.Krčmová 2008, 108. uvádí zvlášť slohový postup úvahový, který je někdy chápán jako slohový postup v rámci postupu výkladového, jakási jeho varianta. Jedlička a kol.1970, 153. vydělují jako hlavní postupy tři (popisný, výkladový a vyprávěcí) a o informačním říkají, že „ostatní postupy svým způsobem překrývá“. Bečka1992, 35. nazývá postup výkladový pojednávacím.

Slohový postup informační Slohový postup informační (nebo také prostě sdělovací či oznamovací) je považován za základní a kompozičně nejjednodušší, jelikož se jím pouze konstatují (objektivní, aktuální) fakta, existence jevu, předávají se jím základní informace bez vyjádření vztahů mezi nimi, bez zvláštního vysvětlování, zdůvodňování. Může podávat údaje jednotlivě, pomocí výčtu, enumerace, a to v libovolném pořadí (komutabilnost), proto jsou častější jmenné výrazy, chybějí výrazy zajišťující kohezi textu (enumerace je často asyndetická), výrazy rozvíjející syntax. „Pri informácii sa nesleduje nadväznosť, plynulosť ani kontinuita faktov, lebo každý z nich má význam sám osebe bez zreteľa na stavbu textu, v ktorom ho použijeme“Mistrík 1997, 343. Podle Mistríka1997, 344. enumerace s nekohezností souvisí, obě vyplývají z kontextové nezakotvenosti; enumerace je navíc ukazatelem bohatosti a pestrosti lexika postupu a ta je zase ukazatelem přítomnosti informačního slohového postupu ve slohovém útvaru. Mohli bychom však do vztahu uvést i nekoheznost a komutabilnost, jelikož právě absencí kohezních prvků a pravidel návaznosti je záměna jednotlivých částí věty (někdy i celých vět) možná. Někdy je však pořadí závazné, a to „obyčajne z dôvodov konvenčních alebo z dôvodov určených logickými vzťahmi existujúcími medzi členmi enumeračného radu“.Mistrík 1997, 345. Aktualizovanost tu znamená novost informací a objektivnost spočívá v konkrétních a přesných údajích. Informační slohový postup se uplatňuje hlavně ve stylu administrativním (zákony, předpisy, úřední dopisy, protokoly, přihlášky, hlášení …), publicistickém (inzerát, zprávy v tisku, televizi…) a prostěsdělovacím (krátká sdělení, běžný rozhovor, osobní dopis, pozvánka, inzerát…). Mistrík1997, 345. uvádí i slovníky a encyklopedie.

Slohový postup popisný Slohový postup popisný podává řadu charakteristických rysů, vlastností určitého jevu, děje. Opět tu důležitou roli hraje enumerace, a to buď podle nějakého systému umožňujícího jednodušeji si vytvořit představu o popisovaném (popis směřující od důležitého k méně důležitému, od celku k částem, od povrchu k hloubkové struktuře, popis dějů podle pořadí jejich průběhu v čase …), nebo libovolně. Podle Encyklopedického slovníku češtiny2002, 237. je systémovost (vedle dalších rysů, např. objektivnosti, terminologičnosti …) charakteristická spíše pro projevy odborného stylu, kde existují určitá závazná pravidla pro vyjadřování. Slančová však připomíná, že „vlastnosti sú často interpretované zo zorného uhla produktora, preto aj ich poradie zvyčajne sleduje komunikačnú stratégiu produktora, ktorý jednotlivé informacie hierarchizuje […], znamená to teda, že nie sú vždy pevne zviazané logikou, vyplývajúcou z podstaty zachytávanej skutočnosti“.1994, 34. Slohový postup popisný je podle Mistríkovy tabulky podobný postupu informačnímu, resp. sdílejí tři stejné vlastnosti (nekoheznost, enumerativnost, komutabilnost). Tyto vlastnosti se však nemusejí u obou postupů projevovat stejně; např. oba postupy sdílejí nekoheznost, „ibaže inkohéznosť v informačnom s. p. ide až do vnútra vetnej konštrukcie, kým inkohéznosť opisného s. p. sa týka hl. tematických komponentov textu“.Mistrík 1993, 387. Jinde autor uvádí, že: „ide o inkohéznost v kontexte, nie v súvetí“.Mistrík 1997, 352. Slohový postup popisný se realizuje na celku větším než jedna věta a tento celek může fungovat v rámci kontextu samostatně. Enumerace je tady více prostupována spojkami, kdežto „v informačnom postupe je prevažne asyndetická, navonok akoby mechanická, hranice pripájaných členov sú ostré“. Komponenty enumerace tvoří také větší celky, než je tomu u informace, a také je enumerace systémovější, logičtější, a tudíž je i komutabilnost omezenější. Gnómičnost popisu znamená nadčasovou platnost vyjádření, gramaticky je ale nejčastěji užíván prézens. Subjektivnost popisu spočívá v autorově subjektivním vnímání a prožívání reality, každý pro popis použije jiný přívlastek (jeden z nejtypičtějších výrazů popisného postupu) vyhovující jeho vnímání. Mistrík ale poukazuje na skutečnost, že „opis sa často chápe nesprávne, ako keby jeho podstata spočívala vo výbere a používání ozdobných slov, zvláštnych výrazov, epitet. V opisnom slohovom postupe však ide primárne o zachytenie vlastností vôbec. Iba zhodou okolností sa v takomto štylizačnom procese stretajú dve veci: opisovanie vlastností a používanie zvláštnych slov“.Mistrík 1997, 351. Charakteristika popisného slohového postupu a rozdíl mezi ním a postupem informačním by se daly shrnout Mistríkovým výstižným konstatováním: „Opis je kresba vlastností, informácia je výpočet faktov“. Slohový postup popisný se uplatňuje ve všech stylech, a proto má mnoho modifikací. Podle Hubáčka2002, 302 se nejčastěji uplatňuje ve stylu uměleckém a odborném.

Slohový postup vyprávěcí Slohový postup vyprávěcí podává dynamickým způsobem průběh nějakého jedinečného (reálného nebo fiktivního) děje. Oproti předchozím slohovým postupům je postup vyprávěcí postaven hlavně na slovesech (a dalších výrazech vyjadřujících dynamičnost), která projev dynamizují a situují na časové ose. Oproti předchozím postupům je také kohezní(a koherentní), což je zajištěno množstvím konektorů, ale také částečně i dějem samým, který je rozvíjen v časové posloupnosti nebo příčinnou souvislostí. Děj také zajišťuje sukcesivnost postupu. Mistrík1997, 347 rozlišuje sukcesivnost objektivní, danou gramatickým časem(a také časovými spojkami a příslovci), a subjektivní, danou vypravěčem. S kohezností a sukcesivností souvisí také explikativnost. Mistrík1997, 347. o ní říká, že je ji zde třeba chápat jako prvek potlačující enumerativnost, jelikož vyprávění se nerozvíjí pouze sledem sloves, ale také jejich rozvíjením pomocí dalších výrazů, věty jsou rozvitější. Findra2004, 152 navíc tvrdí, že jednotlivé motivy nejsou v ději rozprostřeny jen chronologicky, ale i příčinně. Aktualizovanost, další vlastnost vyprávěcího postupu, spočívá v zařazení děje na časovou osu vlivem gramatického času sloves, ale i „slovesným vidom, modálnosťou alebo obmedzovaním trvania v prítomnosti pomocou slov typu už, ešte, len, znova, denne, dnes, práve, teraz atď.“Mistrík 1997, 348. Subjektivnost je jasně daná autorem projevu, protože ten rozhoduje o způsobu podání a volbě prostředků. Vyprávěcí slohový postup se uplatňuje hlavně ve stylu uměleckém (umělecké vyprávění), kde je kombinován s jinými slohovými postupy, případně ve stylu prostěsdělném (běžné vyprávění příhod, zážitků), méně v publicistickém (součást reportáže, fejetonu…). „Ve věcných stylech se tento postup užívá jen málo, častěji je suplován popisem děje“.Bachmannová et al. 2002, 327.

Slohový postup výkladový