Řecká občanská válka byl vojenský konflikt, který se odehrál v letech 1946–1949 v Řecku. Na jedné straně konfliktu stála konzervativní část řecké společnosti a vojenské složky řecké vlády, nejdřív podporované Británií a poté USA. Druhá, tzv. revoluční část, byla vedena řeckou komunistickou stranou podporovanou komunistickými režimy v sousední Albánii, Jugoslávii a Bulharsku.
Konec války uspíšily vzájemné spory mezi Stalinem a Titem v létě 1948. Jugoslávie, která aktivně podporovala řecké komunisty a přijímala válečné uprchlíky z Řecka, se obávala nyní přímé intervence SSSR a ve své zahraniční politice se otevřela více západním mocnostem. Řečtí komunisté však zůstali věrní Stalinovi a de facto se stali pro Jugoslávce protivníky. V červnu 1949 proto jugoslávské bezpečnostní složky uzavřely hranici s Řeckem. Řečtí komunisté byli tímto značně demoralizováni; podpora z území Albánie totiž byla podstatně menší. Po válce muselo z politických důvodů opustit vlast na 100 000 Řeků, na 12 000 uprchlíků našlo svůj nový domov v Československu.
Předcházející události Druhá světová válka Důvody pozdější občanské války spočívají již v událostech druhé světové války. V dubnu 1941 nacistické Německo a jeho spojenci dobyli Athény a instalovali v zemi loutkovou vládu. Řecký král Jiří II. Řecký emigroval do Egypta, kde založil exilovou vládu. Řekové ale ani jednu z vlád nepřijali a postupně se začaly tvořit organizace domácího odporu. Největší skupinou se stala Národně osvobozenecká fronta (řecky:Εθνικό Απελευθερωτικό Μέτωπο, EAM), která vznikla díky spolupráci představitelů čtyř největších levicových stran. Nejsilnější pozici v organizaci měla od začátku Komunistická strana Řecka (Κομμουνιστικό Κόμμα Ελλάδας, KKE). Radikální část EAM se ale během války nespokojila pouze s bojem proti okupačním armádám, ale vedla kampaň i proti ostatním odbojovým organizacím, které by mohly zkomplikovat levicovým stranám poválečnou cestu k moci.
Boj mezi odbojovými organizacemi V roce 1943 ovládali partyzáni již většinu venkovských oblastí Řecka. Ozbrojená větev komunistické strany tzv. Řecká lidová osvobozenecká armáda (Ελληνικός Λαϊκός Απελευθερωτικός Στρατός, ELAS) měla v té době na 25 000 mužů ve zbrani a dalších 80 000 v záloze. Stala se tak daleko nejsilnější odbojovou silou v zemi. V září 1943 kapitulovala fašistická Itálie a její vojska se stáhla z Řecka. Většinu italské výzbroje přebrala právě levicová ELAS. Spojenci v obavách o pozdější politický vývoj v zemi ukončili materiální podporu ELAS a začali vyzbrojovat ryze protikomunistické organizace. Napětí mezi jednotlivými odbojovými uskupeními přerostlo v půlce roku 1943 v ozbrojený konflikt, ve kterém měli komunisté výrazně navrch. Britové na začátku roku 1944 sice dokázali zprostředkovat příměří, ELAS ale svými vojenskými akcemi již dokázala většinu ostatních organizací zcela eliminovat. V březnu 1944 EAM vytvořil tzv. Politický výbor národního osvobození (řecky: Πολιτική Επιτροπή Εθνικής Απελευθέρωσης, PEEA). Nově složená vláda si získala podporu nejen mezi místními obyvateli, ale dokonce se k ní přiklonila část řecké armády bojující v exilu. Britové podporující vládu v exilu následně museli na 5 000 řeckých vojáků internovat v zajateckých táborech, kvůli pokusu o vzpouru. V květnu 1944 se všechny odbojové organizace sjely do libanonského Bejrútu, aby jednaly o poválečném uspořádání země. Na základě konečného jednání měla vzniknout vláda národní jednoty, kde měla EAM čtvrtinu křesel.
náhled|200px|Bojovníci ELAS během války Od Libanonské konference ke společné vládě V září 1944 kapitulovalo Bulharsko a stáhlo své jednotky ze severního Řecka a v říjnu 1944 se začala stahovat i německá armáda. ELAS využila mocenského vakua a začala obsazovat řecká města. Komunistická strana ale nepřebrala celkovou kontrolu nad zemí, protože SSSR, její ideologický vůdce, zatím nebyl ochoten ohrozit své spojenectví s USA a Velkou Británií. Řecko bylo podle dřívějších dohod zcela v zóně vlivu Spojenců. Podle Stalinových instrukcí se měla ELAS vyhnout veškerým konfrontacím s nově vzniklou vládou v Athénách vedenou Georgiosem Papandreouhem. Napětí ale začalo postupně narůstat s řešením otázky odzbrojení odbojových organizací. EAM se odmítla odzbrojení podrobit v obavě, že bude bezbranná vůči pravicovým skupinám. Navrhla tedy plán kompletního a současného odzbrojení obou táborů. Premiér Papandreou tento plán odmítl, což vedlo na začátku prosince 1944 k demisi všech ministrů z EAM.
Dekemvriana náhled|vlevo|200px|Britští vojáci bojující proti jednotkám ELAS v ulicích Athén (6. prosinec 1944) Komunisté následně zorganizovali 3. prosince 1944 vládou oficiálně zakázanou demonstraci v Athénách. Dav o počtu 200 000 lidí pochodoval až k hrobu Neznámého vojína, kde se začalo střílet. Do davu neozbrojených účastníků protestního shromáždění zahájila střelbu policie, složená ve své drtivé většině z osob, které v policejním sboru působily v letech okupace. Na místě zůstalo nejméně 28 mrtvých a na 148 zraněných. Následně se v Athénách rozhořel boj mezi ELAS a místní policií podporovanou britskými jednotkami. Událost vstoupila do dějin jako Dekemvriana (řecky:Δεκεμβριανά, Prosincové události). Celou událost se pokusil vyřešit britský premiér Churchill, který zorganizoval mírové rozhovory mezi znesvářenými stranami. Jednání sice byla neúspěšná, SSSR na druhé straně nijak nepodpořil bojující řecké komunisty a na základě dřívější dohody o sférách vlivu nechal událostem v zemi volný průběh. Na začátku ledna 1945 bylo jasné, že ELAS v bojích nemůže vyhrát, a tak na následných mírových rozhovorech komunisté kývli na vyklizení měst Patras a Soluň a odzbrojení jednotek na Peloponéském poloostrově. Boje tak trvaly 37 dní a vyžádaly si na 7 000 mrtvých. Komunisté nakonec v bojích prohráli, ale jejich ozbrojené křídlo ELAS nebylo rozpuštěno a hlavně získali čas na plánování dalších kroků. Na druhou stranu krvavé počínání jednotek ELAS vyústilo v odchod nekomunistických činitelů z EAM a výraznému poklesu popularity komunistů mezi obyčejnými Řeky.
Intermezzo 1945–1946 Po porážce v prosinci 1944 museli řečtí komunisté skousnout další hned v následujících měsících. Dne 12. února 1945 byla podepsána Varkizká dohoda, která donutila všechny vojenské organizace (včetně ELAS) složit zbraně, amnestovala politické vězně a naplánovala na nadcházející rok všeobecné volby a referendum o budoucnosti monarchie v zemi. Mnohé činy ELAS ale byly vyhodnoceny jako kriminální, a tak ve vězení zůstalo na 40 000 bývalých členů ELAS. Samotná ELAS byla zcela rozpuštěna. Mnoho veteránů z ELAS však neodevzdalo zbraně a na 5 000 jich emigrovalo do sousední Jugoslávie, aniž by je k tomu KKE podněcovala. Následně mnoho komunistů na venkově (téměř 2 000 osob) padlo za oběť řádění pravicových militantních skupin, a tak začaly v mnoha vesnicích vznikat z veteránů ELAS paramilitantní obranné oddíly. Se začátkem Studené války se začala radikalizovat i samotná komunistická strana. Vyhlásila obnovení boje proti monarchisticko-fašistickému režimu v zemi a bojkotovala všeobecné volby v roce 1946 i následné referendum o osudu monarchie. Volby vyhrála monarchistická Strana národního sjednocení a následné referendum o uspořádání země dopadlo s celkovým počtem 68,4% hlasů pro zachování monarchie. Král Jiří se vrátil do vlasti a s ním i silný vliv Britů na dění v zemi.
Občanská válka Začátek války 1946 Za začátek války se počítá přepadení policejní stanice ve vesničce Litochoro na úpatí Olympu 30 veterány z ELAS dne 30. března 1946. Na severních hranicích země s Jugoslávií a Albánií se v té době již formovaly vojenské jednotky, ze kterých vznikla Řecká demokratická armáda (řecky: Δημοκρατικός Στρατός Ελλάδας, DSE) vedená bývalým velitelem ELAS Markosem Vafiadisem. Sám vytyčil i heslo války: „Všichni do války! Vše pro vítězství!“. Ke konci roku 1946 měla komunistická armáda na 16 000 partyzánů po celé zemi. Mohla také počítat s podporou komunistických režimů v Jugoslávii a Albánii, kde vzniklo mnoho tréninkových táborů pro členy DSE. Pro porovnání – regulérní řecká armáda disponovala 90 000 muži a výcvikem zprostředkovaným Brity. Spojené království sice nákladnou přípravu řecké armády se začátkem roku 1947 ukončilo, bylo ale okamžitě vystřídáno Američany, kteří opodstatnili svoji podporu královskému vojsku Trumanovou doktrínou o zadržování komunismu.
Přechod z partyzánského boje na konvenční válku 1947 V roce 1947 začaly boje nabírat na intenzitě a DSE se podařilo ovládnout rozsáhlé oblasti v Epiru, Thesálii, Makedonii a na Peloponésu. Řecká armáda se odhodlala k masivní ofenzívě, na kterou DSE zareagovala stažením ze svých pozic zpátky do hor. Pouze jednotky na Peloponésu utržily těžké ztráty, protože se nemohly stáhnout z poloostrova. V září 1947 se vedení KKE rozhodlo k přejití od partyzánského vedení boje k plnohodnotnému vojenskému konfliktu. Komunisté zformovali tzv. Prozatímní demokratickou vládu s Vafiadisem jako premiérem. Regulérní řecká vláda jako protiopatření oficiálně zakázala komunistickou stranu v Řecku a začala s perzekucí jejich členů a sympatizantů. Významným se stal do té doby neobydlený ostrov Makronisos, kde byli vězni koncentrováni. Nová taktika stála DSE mnoho životů při pokusech o dobytí velkých řeckých měst.
Eskalace války 1948 Přes velké ztráty (v bitvě u Konitsy ztratila na 1 200 vojáků) dosáhla DSE vrcholu moci na začátku roku 1948. Dokázala se dostat na 20 km od hlavního města Athén a disponovala silou na 20 000 mužů či žen ve zbrani. Mohla se také pochlubit rozsáhlou sítí informátorů a sympatizantů po celém Řecku. Pod kontrolou komunistů bylo kromě hornatého severu na 70% Peloponésu, severozápadní Řecko a velice aktivní skupiny operovaly na ostrovech Lesvos, Limnos, Ikaria, Samos a Krétě. Spojenci v té době začali do Řecka dodávat obrovské množství vojenského materiálu a podporu ve formě vojenských poradců. Řecká armáda tak mohla zorganizovat sérii útoků do severních částí země, díky které připravila komunistům několik výrazných porážek.
Konec války 1949 V červnu 1948 postihla řecké komunisty katastrofa, která rozhodla o osudu války. Sovětský vůdce Stalin a jugoslávský prezident Tito se nebyli schopni shodnout na podpoře řeckých komunistů. Tito chtěl pokračovat ve válce a podpoře řeckých komunistů, ale Stalin si byl vědom, že Britové společně s Američany nikdy nedovolí vznik komunistického Řecka. Mnoho dalších rozporů, v mnoha ohledech i osobních, mezi oběma vůdci přerostlo až k vystoupení Jugoslávie ze socialistického bloku vedeného SSSR. DSE byla před těžkou volbou. Jugoslávie podporovala KKE již během druhé světové války a byla nejbližším spojencem, na druhé straně vedení KKE bylo zcela oddané SSSR, ve kterém hledalo svůj vzor. Po vnitřních sporech nakonec zvítězila část strany loajální SSSR. V reakci na rozhodnutí řeckých komunistů Tito v červenci 1949 uzavřel jugoslávsko-řeckou hranici a vykázal bojovníky DSE ze země. DSE sice zbylo zázemí v Albánii, ale s jugoslávskou podporou se nedalo srovnávat. Samotná komunistická strana se dostala do krize, ve které se vedení snažilo zlikvidovat skutečné i domnělé Titovy podporovatele. Postupně ztratili komunisté své pozice na jihu země a rozhodující úder byl dokonán ofenzívou vedenou generálem Papagosem v srpnu 1949 v severním Řecku. Zbytek DSE se stáhl do Albánie během září 1949 a beznadějný boj pak ukončilo příměří 16. října 1949.
Následky války Přímé důsledky války