Potápka rudokrká (Podiceps grisegena) je středně velká potápka rozšířená v severní, střední a východní Evropě, západní a východní Asii, a v severozápadní části Severní Ameriky. V Česku v malém počtu pravidelně protahuje, ojediněle zimuje a velmi vzácně hnízdí. Jedná se o poměrně o nápadného vodního ptáka, pro jehož hnízdní šat je typický rudý krk, žlutá skvrna u kořene zobáku a bíle zbarvené líce a příuší, které ostře kontrastují s černým vrcholem hlavy. Zbytek těla je převážně hnědočerný a šedý, prostý šat je méně výrazný. Velikost těla se pohybuje kolem 40–46 cm.
Potápka rudokrká utváří dva poddruhy, a sice grisegena z Evropy a západní Asie, a holbollii ze západní Asie a Severní Ameriky. Pro poddruh grisegena je typickým hnízdním stanovištěm menší rybníček nebo jezírko s množstvím vodních rostlin, ve kterých hnízdí a nachází potravu v podobě hmyzu. Poddruh holbollii hnízdí i na velkých otevřených vodních plochách včetně Velkých Jezer a živí se hlavně rybami, k čemuž má dobře uzpůsobený zobák, který je oproti poddruhu grisegena delší a silnější. Potápka rudokrká hnízdí většinou samostatně. Samice snáší kolem 4–5 vajec, inkubaci zajišťují oba partneři po dobu kolem 21–23 dní. Po skončení hnízdění potápky rudokrké táhnou k moři, kde tráví zimu. Jedná se o málo dotčený druh, jeho populace je nicméně na pomalém ústupu.
Systematika vlevo|náhled|Ilustrace potápky rudokrké (60. léta 19. století) Potápku rudokrkou formálně popsal v roce 1781 francouzský přírodovědec Georges Louis Leclerc de Buffon svém díle Histoire Naturelle des Oiseaux. Druh byl poté vyobrazen na ručně kolorované rytině francouzského přírodovědce Françoise-Nicolase Martineta v knize Planches Enluminées D'Histoire Naturelle, která byla zpracována pod dohledem Edme-Louise Daubentona. Ilustraci doprovázel Buffonův text. Žádná z těchto publikací však nezahrnovala vědecký název druhu. O přidělení binomického jména se postaral až nizozemský přírodovědec Pieter Boddaert v roce 1783, když ve svém katalogu Planches Enluminées druh pojmenoval jako Colymbus grisegena. Jako typová lokalita byla později určena Francie. Druhové jméno grisegena pochází z latinského griseus („šedý“) a gena („tvář“), což odkazuje na šedé / bílé líce dospělců v hnízdním šatu.
Moderní taxonomie druh zařazuje do početného, široce rozšířeného rodu Podiceps, který vytyčil anglický ornitolog John Latham v roce 1787. Rod Podiceps je druhově nejrozmanitějším rodem potápek a jeho zástupci se vyskytují na všech kontinentech kromě Antarktidy. Rod Podiceps zahrnuje některé z nejznámějších druhů potápek, jako je potápka roháč (Podiceps cristatus), se kterou je potápka rudokrká blízce příbuzná. Rozeznávají se dva poddruhy potápky rudokrké s následujícím rozšířením:
P. g. grisegena (Boddaert, 1783) – od Skandinávie, střední Evropy a Balkánu přes Turecko po Kazachstán a středozápadní Rusko. Tato potápka má poměrně krátký zobák. P. g. holbollii Reinhardt, 1853 – Sibiř a Kamčatka, Aljaška a Kanada, vzácně Hokkaidó. Zobák je delší a silnější. Rozdílná délka a tvar zobáku mezi poddruhy je dávána do souvislosti s potápkou roháčem, přímým potravním konkurentem potápky rudokrké. Potápka roháč se totiž vyskytuje pouze v Evropě a ve střední a západní Asii, tedy zhruba v oblastech výskytu poddruhu grisegena. Je možné, že potápka rudokrká se původně vyvinula jako rybožravá potápka v Severní Americe. Teprve později se rozšířila do Evropy a západní Asie, kde čelila potravní konkurenci s taktéž rybožravou potápkou roháčem, což nakonec přimělo evropskou populaci potápky rudokrké k zařazení mnohem většího podílu hmyzu do své stravy. Hmyzožravost se nakonec promítla i do tvaru zobáku poddruhu grisegena, jelikož kratší zobák se spíše hodí na chytání hmyzu, zatímco delší zobák poddruhu holbollii je vhodnější při chytání ryb. K fosilním nálezům druhu patří kosterní pozůstatky ze středního pleistocénu z Itálie.
Popis vlevo|náhled|Hnízdní šat (Ontario) Jedná se o středně velkou potápku s délkou těla kolem 40–46 cm. Je o trochu menší než potápka roháč, oproti které má zavalitější tělo. Váha potápky rudokrké se u samců pohybuje kolem 1000–1260 g, u samic kolem 950–1170 g. Křídlo samce je dlouhé v průměru 196 mm, u samice 190 mm. Jedná se o jedinou potápku s černým vrcholem hlavy, bílými tvářemi a kaštanovým krkem.
Opeření samce i samice je stejné. Stavební šat má černé čelo a horní část hlavy. Zadní část krku je černá, zbytek svrchní části těla je hnědočerný s pery s tenkými světle hnědými okraji. Líce, příuší, brada a horní část hrdla jsou bílé až šedé. Tato světlá barva ostře kontrastuje s horní částí černé hlavy, od které je oddělena tenkým bílým proužkem. Od spodního hrdla přes přední část krku po horní hruď je opeření kaštanové až bronzové. Spodina je bílá s černým kropením. Peří po stranách hrudi a krku je v horní části převážně hnědočerné, avšak blíže k tělu rezavé. Ramenní perutě a krovky jsou zespodu bílé, ruční letky šedohnědé s černými brky. Loketní letky jsou převážně bílé s občasnou příměsí hnědé. Krovky jsou shora většinou šedé, na vnitřní straně hnědočerné a malé krovky jsou bílé s občasnou příměsí rezavé. Zobák je černý, u kořene žlutý, duhovky tmavě hnědé. Nohy jsou černé, blány a vnitřní strana běháku jsou žlutozelené až žlutobílé. náhled|Prostý šat (Wales) Zimní šat má šedohnědé čelo, horní část hlavy a zadní část krku. Zbytek svrchní části těla je tmavě hnědý, nicméně světlejší než ve stavebním šatu. Za okem a těsně pod ním je opeření šedohnědě strakaté. Líce, brada a horní část hrdla jsou bílé. Peří na spodní části hrdla a boční straně krku je hnědé s bílými konečky. Zbytek spodiny je bílý s jemnými hnědými flíčky po stranách, které jsou méně výrazné než ve stavebním šatu. Zobák je šedohnědý, u kořene žlutavý, nohy šedohnědé, a blány a vnitřní strana běháku jsou šedožluté.
Nedospělí jedinci se podobají dospělcům v prostém šatu, avšak tváře s příuším jsou bělavé a tmavě proužkované. Horní přední část krku spolu s bočními stranami krku jsou červenohnědé. Duhovky nedospělých ptáků jsou žluté.
Výskyt a stanoviště náhled|Typický hnízdní habitat potápek rudokrkých z Evropy – malá stojatá sladkovodní plocha s množstvím vodní vegetace (Lütt-Witt Moor, Německo) Poddruh grisegena ze západního palearktu hnízdí od severozápadní a východní Evropy po středozápadní Asii včetně Pákistánu a Indie. Zimoviště tohoto poddruhu se nachází mj. v Baltském, Kaspickém, Černém, Severním moři a Středozemním moři včetně pobřeží severní Afriky. Pacifický poddruh holbollii obývá severovýchodní Asii od Sibiře přes Kamčatku po severovýchodní Čínu a severní Japonsko, a také západní Kanadu a severozápad Spojených států amerických. Zimoviště poddruhu holbollii zahrnují Japonsko, Korejský poloostrov, Kalifornii a východní pobřeží Spojených států na jih až po Floridu. Je známo několik případů transatlantických zatoulanců. Poddruh grisegena byl pozorován v Grónsku, a poddruh holbollii byl spatřen na Islandu, ve Skotsku, Norsku, Švédsku i Francii a Španělsku.
Hnízdní stanoviště druhu v Evropě představují mělké sladkovodní plochy, typicky jen menší rybníček či jezírko do 3 hektarů a do hloubky 2 m. Preferovaná je přítomnost menších jezerních či rybničních ostrůvků. Nezřídka zahnizďuje i ve slepých ramenech řek nebo v estuárech. Důležitá je pro evropské potápky rudokrké přítomnost vodních rostlin, jako jsou rákosy. V oblibě mají zejména rybníky s chovnými rybami, jako jsou kapři, kde potápky nacházejí velké množství potravy. V Severní Americe se také vyskytují převážně na mělkých vodních plochách, ty však mohou být zcela bez rostlin a mnohem větší než u evropských protějšků. Rozdíl v preferovaných habitatech patrně odráží rozdíl v jídelníčcích evropského a severoamerického poddruhu. Potápky rudokrké vyhledávají vodní plochy v blízkosti lesa, v severních oblastech tundry alespoň v blízkosti křovin. vlevo|náhled|Potápka rudokrká v přirozeném prostředí (Dánsko) Oba poddruhy jsou tažné. Na zimu přelétávají z vnitrozemí do mořských oblastí, kde přečkají chladné roční období v estuárech, chráněných zálivech i podél pobřeží v místech s mělkou vodou, ve které se snadno mohou potápět pro potravu. V případě mělkého moře se mohou vyskytnout i několik kilometrů od pobřeží. V západní Evropě patří k oblíbeným zimovištím potápek rudokrkých Baltské moře, mj. Kattegat, nebo severní pobřeží Polska, kde potápky rudokrké mohou tvořit hejna o tisících jedincích. Oblíbené jsou i norské fjordy s vysokou koncentrací menších ostrůvků. V Severní Americe není známo tolik typických zimovišť jako v Evropě, což naznačuje, že severoamerické potápky se tolik nesdružují do větších hejn, takže nejsou tak snadno postřehnutelné. náhled|Mladý jedinec s výraznými pruhy na hlavě (Kanada) K tahu dochází hlavně v noci, avšak přes otevřené vodní plochy, jako je oblast Velkých jezer, potápky mohou táhnout i za dne. U jihovýchodního cípu Hořejšího jezera bylo napočítáno během podzimní migrace od poloviny srpna do poloviny září až 18 000 táhnoucích potápek rudokrkých. Patrně tudy přelétává populace z Kanady, která raději zimuje na vzdálenějším atlantském pobřeží, protože zimování u pacifických břehů by vyžadovalo přelet Skalnatých hor. Tamější potápky táhly v menších skupinkách o několika jedincích, výjimečněji o několika desítkách ptáků. To naznačuje, že k tahu dochází v rodinných kruzích. Potápky táhly maximálně 50 metrů nad zemí, někdy jen těsně nad hladinou.
Výskyt v Česku V Česku potápka rudokrká v malém počtu pravidelně protahuje, ojediněle zimuje a velmi vzácně hnízdí. Na jaře ji lze zahlédnout od poloviny března do poloviny května, nejčastěji na přelomu dubna a května. Podzimní tah Českem probíhá od srpna do prosince. Potápky rudokrké jsou pozorovány v Česku samostatně, v párech nebo menších skupinkách. Pozorování 23 mladých potápek rudokrkých na Vavřineckém rybníce na Kutnohorsku v srpnu 2007 představovalo dosud největší hejno potápek rudokrkých pozorovaných na území Česka. K hnízdění na českém území dochází jen nepravidelně a velmi vzácně, typicky pouze v jednotlivých párech na severu země. Celkový počet hnízdních párů se pohybuje kolem 1–3. K zimování dochází vzácně především na řekách, jak ukazují pozorování na Dunaji, Vltavě a Labi. V rámci Česka se jedná o kriticky ohrožený druh dle vyhlášky 395/1992 Sb.
Biologie a chování
Chování vlevo|náhled|Video zachycující chování na vodě (Nizozemí) Jedná se o poměrně samotářského ptáka. Dospělci nemají významnějšího predátora. Předpokládá se, že dospělou potápku rudokrkou mohou občas ulovit draví ptáci. Na vejcích si pochutnává řada savčích predátorů a také někteří ptáci, jako je vrána černá. Ptáčata snad někdy uloví štiky. Potápka rudokrká stojí na vrcholu potravního řetězce močálovitých habitatů, a stav její populace tak může být dobrým indikátorem kvality celého místního ekosystému. Stanoviště potápky rudokrké se do značné míry překrývá s biotopem potápky žlutorohé (Podiceps auritus). V případě výskytu obou druhů potápek na stejné vodní ploše jsou potápky rudokrké typicky dominantním druhem a potápku žlutorohou postupně vytlačí.
Potápka rudokrká je hlavně v době hnízdění dosti hlučná. Ozývá se hlasitým „čerk, ček, čerk...“ nebo ponurým „aaúuuh“, které se mění ve vřískot podobný kvičení prasat nebo koňskému řehtání.
Hnízdění náhled|Namlouvací rituál zahrnující držení vodních rostlin v zobáku (Aljaška)