Čínská občanská válka (), v Číně známá jako Nacionalisticko-komunistická válka () byla občanská válka probíhající na území pevninské Číny mezi vládou Čínské republiky, vedené Kuomintangem, a Komunistickou stranou Číny. Její hlavní fáze trvala s přestávkami od srpna 1927 do prosince 1949. Před rokem 1927 obě strany společně tvořily První sjednocenou frontu, která měla za cíl ukončit období rozdrobení Číny mezi množství vzájemně soupeřících frakcí. Nicméně tato koalice se rozpadla během Severního pochodu. Obecně se čínská občanská válka dělí na dvě fáze s přestávkou v letech 1937–1945, kdy obě strany vytvořily Druhou sjednocenou frontu a společně bojovaly proti Japonsku. Na počátku války a v průběhu její první fáze měl navrch Kuomintang, který ovládal téměř celou Čínu, avšak po odražení japonské invaze přebrali iniciativu komunisté.
V roce 1949 komunisté kontrolovali celé území pevninské Číny, na kterém vyhlásili Čínskou lidovou republiku. Vláda Čínské republiky ustoupila na Tchaj-wan. Napětí mezi oběma stranami na opačných březích Tchajwanského průlivu stále trvá, přičemž jak Čínská lidová republika, tak Čínská republika se oficiálně prohlašují za legitimního reprezentanta celé Číny. Nebylo podepsáno žádné příměří ani mírová smlouva, debaty o přesném datu ukončení války tak dále trvají.
Pozadí První léta republiky Po pádu dynastie Čching v důsledku Sinchajské revoluce v roce 1911 byl prvním prezidentem Čínské republiky zvolen předseda Čínské aliance Sunjatsen. Ten byl hned následující rok nahrazen bývalým generálem císařské armády Jüan Š’-kchajem výměnou za jeho podporu republikánského zřízení a abdikace císaře Pchu Iho. Mezinárodně uznávaná vláda Čínské republiky, známá jako Pej-jangská vláda, sídlila v Pekingu. V Pekingu byla také členy Sunjatsenovy Čínské aliance v srpnu 1912 založena strana neodmyslitelně spojená s moderními čínskými dějinami – Kuomintang. Poslanci Kuomintangu tvořili většinu v prvním Národním shromáždění a z jejich řad byl zvolen i první premiér Sung Ťiao-žen. Jüan Š’-kchaj jako prezident vládl autoritářsky, ignoroval ústavu a nakonec se pokusil obnovit monarchii a prohlásil se císařem. Jeho nepopulární vláda vedla ke vzpourám v provinciích a vyhlašování jejich nezávislosti. Po pouhých třech měsících vlády v březnu 1916 abdikoval a v červnu téhož roku zemřel. Ačkoliv byly obnoveny republikánské instituce, moc vlády v Pekingu byla výrazně oslabena a nastalo období boje mezi různými frakcemi v bývalé Pej-jangské armádě a vůdčími osobnostmi provincií – éra severních militaristů. Mezitím Kuomintang vedený Sunjatsenem vytvořil novou vládu v Kantonu s cílem zavést modelové reformy, ukončit chaos a postupně ovládnout Čínu.
Sunjatsen byl zklamán vlažným přístupem západních mocností a výstupy Pařížské a Washingtonské konference, které vnímal jako Číně nepřátelské (nebyla např. zrušena exteritorialita koncesí cizích mocností). Naopak s jistým obdivem sledoval průběh revoluce v Rusku a následné upevnění sovětské moci. Úspěch bolševiků v Sovětském svazu ho přivedl k přesvědčení, že v Kuomintangu je nutná stranická reforma podle sovětského vzoru.
Sověty ovládaná Kominterna, založená s cílem šířit myšlenky komunismu po světě všemi prostředky, sledovala situaci v Číně se zájmem. V roce 1921 založená Komunistická strana Číny se jevila dosud jako příliš slabá a rozdrobená pro provedení úspěšné revoluce v Číně, ovládané mnoha soupeřícími frakcemi. Jako frakce s největší šancí na úspěch byl v Moskvě vnímán Sunjatsenův Kuomintang. Bylo proto rozhodnuto o sovětské podpoře spojenectví čínských komunistů s Kuomintangem a podpora nově vzniklé aliance těchto stran. Konečným cílem Kominterny ovšem byla komunistická Čína, tedy posílení komunistů ve spojení s nejperspektivnější frakcí a její postupné ovládnutí zevnitř. Tím byly položeny základy pozdějšímu mocenskému boji mezi nacionalisty a komunisty.
První sjednocená fronta V roce 1923 Sunjatsen spolu se sovětským zmocněncem Adolfem Joffem v Šanghaji po pětiměsíčním vyjednávání podepsali společné prohlášení skládající se ze čtyř částí. První tři části obsahovaly ujednání upravující čínsko-sovětské vztahy, jako pravidla užívání carským režimem vybudované Čínské východní dráhy skrz Mandžusko, zrušení čínsko-ruských nerovnoprávných smluv a ujištění o neexistenci sovětských imperiálních záměrů na území Mongolska. Nejdůležitější ovšem byla čtvrtá část prohlášení, kde Sovětský svaz uznal nemožnost zavedení komunismu v rozdrobené Číně a přislíbil pomoc Kuomintangu s jejím sjednocováním.
Praktickým důsledkem deklarace byla úzká spolupráce mezi Sověty ovládanou Kominternou, Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny. Ten samý rok přicestoval do Číny agent Kominterny Michail Borodin, který měl pomoci s reorganizací a konsolidací Kuomintangu podle vzoru Komunistické strany Sovětského svazu. Kuomintang také vytvořil alianci s Komunistickou stranou Číny za vzniku První sjednocené fronty. Nedošlo k pohlcení Komunistické strany Kuomintangem, ale komunisté měli povoleno stávat se členy Kuomintangu jako jednotlivci. Jako nejvyšší stranický orgán byl zaveden Ústřední výkonný výbor o dvaceti čtyřech členech, z toho tři byli komunisté.March, S. 206. Směřování strany měl určovat pravidelně konaný celonárodní sjezd. První celonárodní sjezd Kuomintangu se konal v lednu 1924 v Kantonu.
V roce 1923 Sunjatsen poslal Čankajška, jednoho ze svých spolupracovníků z doby odboje proti dynastii Čching, na několik měsíců do Moskvy, kde se měl vzdělávat v oblasti válečnictví a politiky. Po návratu se v roce 1924 Čankajšek stal velitelem nově založené Vojenské akademie ve Whampoa a vybudoval si pozici Sunjatsenova následníka v čele Kuomintangu.
Sověti poskytovali akademii výukový materiál, vybavení včetně munice a zajišťovali organizaci. Zároveň zajišťovali výuku moderních technik masové mobilizace. S touto pomocí byl Sunjatsen schopen vybudovat armádu, která by byla schopná porazit militaristy na severu. Do chodu akademie byli zapojeni i komunisté, mnoho z nich se stalo instruktory, například Čou En-laj.
Komunistická strana Číny byla v té době stále nepočetná, v roce 1922 měla kolem 300 členů, v roce 1925 1500 členů. Naproti tomu v roce 1923 měl Kuomintang 50 000 členů. Nicméně po Sunjatsenově smrti v roce 1925 se Kuomintang začal rozdělovat na pravé a levé křídlo. Členové pravého křídla se obávali, že Sověti využijí komunisty, aby rozložili stranu zevnitř. Komunisté totiž ovládali levé křídlo strany a hlásili se o svůj díl moci. V březnu 1927 proběhl druhý sjezd strany, kde se sovětskou pomocí prošly rezoluce proti Severnímu pochodu a rezoluce omezující Čankajškovu moc. Zanedlouho byl Kuomintang viditelně rozštěpen.
V tomto období Sovětský svaz masivně podporoval Komunistickou stranu Číny. Posílal finanční prostředky i agenty pro podporu komunistického hnutí v zemi. Bez této podpory by komunistická strana pravděpodobně zanikla. Paralelně totiž existovaly v Číně i jiné komunistické strany s více členy, nicméně žádná z nich nebyla bez sovětské pomoci úspěšná.
Severní pochod a rozpad aliance vlevo|náhled|upright|Generalissimus Čankajšek, velitel Národní revoluční armády, vyšel z událostí Severního pochodu jako vůdce Čínské republikyPo Sunjatsenově smrti jej v čele Kuomintangu nahradil reprezentant jeho pravého křídla – Čankajšek, který začal podnikat kroky ke zmenšení vlivu komunistů ve straně. Komunistický vůdce Mao Ce-tung přesto souhlasil s jeho rozhodnutím svrhnout vládu v Pekingu pomocí Národní revoluční armády, která v roce 1926 začala kampaň známou jako Severní pochod.Schram, S. 87, 92–93. Kampani předcházelo odstavení levicových elementů v Národní revoluční armádě a Kantonské armádě od moci 20. března 1926. V důsledku této kampaně nicméně povstali drobní rolníci a začali si přivlastňovat půdu, která patřila bohatým vlastníkům a ti byli v mnoha případech zabiti. Taková povstání rozlítila špičky Kuomintangu, kteří sami byli často vlastníci půdy, a obnažila rostoucí ideologický rozkol v alianci.Schram, S. 95
Počátkem roku 1927 vedla rivalita uvnitř aliance k rozdělení revolučních řad. Komunistická strana a levé křídlo Kuomintangu se rozhodly k přesunutí sídla vlády z Kantonu do Wu-chanu, kde měli komunisté vysokou podporu. V té době armády Čankajška a Li Cung-žena porazily militaristu Sun Čchuan-fanga a přesunuly se východně do provincie Ťiang-si. Levicové křídlo strany odmítlo Čankajškovu žádost o odstranění komunistického vlivu, následně je Čankajšek obvinil ze zrady Sunjatsenova odkazu a přijímání rozkazů ze Sovětského svazu. Podle Mao Ce-tunga Čankajškova tolerance k přítomnosti komunistů v alianci klesala spolu s tím, jak rostla jeho moc.
7. dubna 1927 proběhlo setkání Čankajška a dalších špiček Kuomintangu, kde se usnesly, že komunistické aktivity jsou společensky a ekonomicky rušivé a musí být zastaveny, aby mohla nacionalistická revoluce pokračovat. 12. dubna bylo v Šanghaji na rozkaz generála Paj Čchung-siho zatčeno a popraveno mnoho komunistických členů Kuomintangu. Na tuto událost odkazuje Komunistická strana Číny jako na Šanghajský masakr nebo Incident 12. dubna. Tento incident prohloubil rozkol mezi Čankajškem a Wang Ťing-wejem, představitelem levého křídla strany ve Wu-chanu.
Nakonec levicové křídlo Kuomintangu vyloučilo komunisty z vlády ve Wu-chanu, která byla ale přesto Čankajškem svržena. Kuomintang obnovil svojí kampaň proti militaristům a v červnu 1928 obsadil Peking. Brzy byla většina východní Číny pod kontrolou centrální vlády v Nankingu, která získala mezinárodní uznání jako jediná legitimní vláda Číny. Vláda Kuomintangu oznámila, v souladu se Sunjatsenovým odkazem, tři etapy revoluce – vojenskou jednotu, silné politické vedení a ústavní demokracii.
Komunistická povstání (1927–1937) vlevo|náhled|Situace v Číně v roce 1929; po Severním pochodu měl Kuomintang pod přímou kontrolou východní a centrální Čínu, zbytek čínského území a Mandžusko bylo pod kontrolou militaristů, vesměs loajálních vládě v Nankingu 1. srpna 1927 propuklo v Nan-čchangu komunistické povstání proti nacionalistické vládě ve Wu-chanu. Tento konflikt vedl ke vzniku Čínské dělnicko-rolnické rudé armády. 4. srpna hlavní síly Rudé armády opustily město a obrátily se jižně k útoku na provincii Kuang-tung. Nacionalistické síly poté rychle obsadily Nan-čchang a členové komunistické strany se začali skrývat. Shromáždění komunistické strany, zasedající 7. srpna, se usneslo, že cílem strany je získat politickou moc silou, nicméně již druhý den byly aktivity komunistů ve Wu-chanu potlačeny vládou Wang Ťing-weje.
Později proběhly pokusy komunistické strany o dobytí měst Čchang-ša, Šan-tchou a Kanton. Rudé armádě, skládající se jednak z bývalých vojáků Národní revoluční armády, jednak z ozbrojených rolníků, se podařilo získat kontrolu nad několika oblastmi v jižní Číně. Síly Kuomintangu mezitím pokračovaly v potlačování rebelií. V září byl Wang Ťing-wej nucen opustit Wu-chan a Čankajšek se stal jediným legitimním představitelem republiky. V září také proběhla série neúspěšných komunistických povstání na venkově známých jako Povstání podzimní sklizně, ve kterých se významně angažoval Mao Ce-tung. V říjnu opustil Čínu agent kominterny Michail Borodin a vrátil se přes Mongolsko do Sovětského svazu. 11. prosince téhož roku pak proběhlo povstání v Kantonu známé jako Kantonská komuna. Komunisté v Kantonu ustanovili podle vzoru ruských komunistů sovět, nicméně už 13. prosince provedl nacionalistický generál Čang Fa-kchuej protiútok a dobyl město. Následovaly popravy a pronásledování komunistů podobně jako v dubnu v Šanghaji. Kuomintang označil za iniciátora povstání Sovětský svaz a jeho konzulát v Kantonu obsadil. 16. prosince opustil Wang Ťing-wej Čínu a odjel do Francie, když předtím přislíbil loajalitu Čankajškovi.