náhled|Několik typů frakturního písma, například barokní Breitkopfova fraktura (Breitkopf-Fraktur), která vznikla kolem roku 1750, nebo Bertholdova Mohučská fraktura (Mainzer Fraktur), zavedená až v roce 1901 náhled|Čeština zapsaná frakturou: Česká mariánská muzyka Adama Michny z Otradovic z roku 1647 náhled|Písma používaná v Evropě okolo roku 1900 náhled|Historija serbskeho naroda Michała Hórnika tištěná v Budyšíně v roce 1884 už používá frakturu jen pro německá slova, lužickosrbská slova jsou tištěna antikvou
Fraktura (něm. Fraktur, z latinského fractura – zlom) je označení pro různá lomená písma jako protějšek tzv. normálního písma (antikvy). Hovorově se frakturní písma v češtině označují jako švabach, švabach je ale jen jedním specifickým (širším, přechodovým a zpravidla starším) typem lomeného písma, které se volněji řadí k frakturním písmům.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, 1902. Sv. 19, s. 793–794. Heslo Písmo typografické. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:99d75bb0-04ce-11e5-91f2-005056825209.Richterová, Alena. fraktura. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2026-09-14]. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000002308&local_base=KTD. Fraktura byla hlavním tiskovým (novogotickým) písmem v germanofonní jazykové oblasti Evropy v období od 16. století do roku 1941, používala se ale například také v Českých zemích nebo v Anglii. V průběhu 16. století měla fraktura (z historického pohledu krátce) konkurenci v podobě švabachu, který byl poté vytlačen. Fraktura má úzký obraz (užší než švabach), typický grafický prvek fraktury jsou sloní choboty (dříky a břevna protažená do ozdobných křivek u majuskul), znaky jsou výrazně hrotité (podobně jako v textuře), typickým znakem fraktury je jednobříškové „a“, dvojitě hrotité „o“ a specificky uzavírané „S“.
Pro celé období dominance fraktury jako novogotického tiskového písma byl ustálený úzus tisku germánských jazyků frakturou a románských jazyků (latiny zejména) antikvou, tedy humanistickými tiskovými písmy. Řada slovanských jazyků převzala praxi německou, ale přešly na tisk antikvou před rokem 1941 (např. čeština začala být již poměrně důsledně tištěna antikvou okolo poloviny 19. století).
Výrazem fraktura (běžně zejména v němčině; tzv. „německé písmo“ (Deutsche Schrift) je chápáno jako protějšek antikvy neboli latinky.KOTYŠKA, Václav a Vladimír TEYSSLER. Technický slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie věd technických. Praha: Borský a Šulc, 1929. sv. 4, s. 700–701. Heslo Fraktura. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:79161720-ff89-4b81-9cc0-6644b364e2b8„[Fraktur =] in der Buchdruckerei Name der sogen. deutschen Lettern wegen ihrer scharf gebrochenen Ecken, zum Unterschied von der abgerundeten römischen oder Antiquaschrift,“; „Unterarten der erstern [i. e. Fraktur] sind die verschiedenen Gattungen der Gotisch, welcher die Mönchsschriften des Mittelalters zu Grunde liegen, und die Schwabacher, eine Frakturschrift mit abgerundetern, der Antiqua sich nähernden Formen, die bald nach Erfindung der Buchdruckerkunst in Deutschland üblich wurde (um 1467) und lange Zeit für den deutschen Druck diente.“ ) se mohou rozumět všechna lomená tisková písma – lomené písmo obecně jako frakturu označuje např. Rakouská národní knihovna,Viz např. KUDLICH, Hans. Rückblicke und Erinnerungen. 2. Band. Wien, Pest, Leipzig: Hartleben, 1873. (německy, tištěno frakturou, digitalizováno ÖNB: svazek 2 [251 str.], pozn. „in Fraktur“); toto stejné (nejčastější) lomené písmo česká Národní knihovna označuje nepřesně jako švabach.Viz např. záznam https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000107933&local_base=NKC.
Klasifikace a dělení Tradičně se fraktura dělila podle převládajícího uměleckého stylu, který i ovlivňoval tvarovou podobu písma. Jedná se renesanční, barokní a klasicistní frakturu. Podle klasifikace Vladimíra Kaisera se fraktura řadí mezi vertikální novogotická tisková písma, vnitřně se pak jedná o vrcholnou, přechodnou (přechodovou) a pozdní.
Znaky Kochovy fraktury (1910): Soubor:Fraktur letter A.pngSoubor:Fraktur letter B.pngSoubor:Fraktur letter C.pngSoubor:Fraktur letter D.pngSoubor:Fraktur letter E.pngSoubor:Fraktur letter F.pngSoubor:Fraktur letter G.pngSoubor:Fraktur letter H.pngSoubor:Fraktur letter I.pngSoubor:Fraktur letter J.pngSoubor:Fraktur letter K.pngSoubor:Fraktur letter L.pngSoubor:Fraktur letter M.pngSoubor:Fraktur letter N.pngSoubor:Fraktur letter O.pngSoubor:Fraktur letter P.pngSoubor:Fraktur letter Q.pngSoubor:Fraktur letter R.pngSoubor:Fraktur letter S.pngSoubor:Fraktur letter T.pngSoubor:Fraktur letter U.pngSoubor:Fraktur letter V.pngSoubor:Fraktur letter W.pngSoubor:Fraktur letter X.pngSoubor:Fraktur letter Y.pngSoubor:Fraktur letter Z.png
Historie Fraktura začala být používána pro tisk knih v 16. století v době vlády Maxmiliána I. Habsburského. Již kolem roku 1600 nahradila starší švabach a stala se standardním písmem nejen pro němčinu, ale i pro jazyky na spřízněných územích. V němčině byla ovšem její pozice nejsilnější, a když začala být mimo německé země v devatenáctém století vytlačována antikvou, stávalo se z ní opět čistě „německé písmo“, jak byla ostatně také nazývána („Deutsche Schrift“).
Nejstarší fraktury byly použity tiskařem Johannem Schönspergerem st. Uvádějí se tři, Gebetbuchfraktur (Augsburg 1514), Theuerdankfraktur (Augsburg 1517) a Gilgengartfraktur (Augsburg 1520). Starší navrhl kaligraf Leonhard Wagner, u Theuerdankfraktury se uváděl jako autor písař císaře Maxmiliána I. Vinzenz Rockner, nicméně nejspíš vycházela ze vzorníků vídeňského písaře Wolfganga Spitzwega. Asi nejznámnnější renesanční fraktura byla Dürerfraktur (Nürnberg 1522), která byla pojmenována po Albrechtu Dürerovi. Geometrickými studiemi malíře se inspirovali tvůrci Hieronymus Andreae a Johann Neudörffer st.
Důležitá varianta byla Breitkopffraktur (1750), kterou vytvořil Johann Gottlob Immanuel Breitkopf. Na konci 18. století omezil např. sloní choboty písmolijec Johann Friedrich Gottlieb Unger, který vytvořil Ungerfraktur (1793).
Roku 1876 byl v Hamburku znovu použit švabach jako hlavní písmo z jedné tiskárny, který frakturu nenahradil.TOBOLKA, Zdeněk Václav. Kniha: její vznik, vývoj a rozbor. Praha: Orbis, 1949, s. 94. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:97377c10-acff-11e2-ada5-005056825209.
Fraktura v českých zemích V bohemikálních textech se poprvé objevila v tisku tzv. Bible norimberské v roce 1540, kde byla užita pro sazbu nadpisů. Ve stejném roce pak použil frakturu v Čechách Bartoloměj Netolický. Netolického frakturu převzal Jiří Melantrich z Aventinu a poté i Samuel Adam z Veleslavína. V 17. století byla pro české tisky používána fraktura frankfurtského tiskaře Johanna Erasma Luthera a v 18. století se dovážela z Vídně od Johanna Thomase Trattnera. V období první poloviny 19. století bylo typické postupné nahrazování fraktury antikvou v jazykově českých tiscích.
Mělo to i své ideologické důvody, protože fraktura byla stále zřetelněji považována za německé písmo. Antikva se v Čechách objevila nejprve v českých obrozeneckých vědeckých spisech a časopisech či ve vysoké literatuře, například ve sbírkách poezie. V polovině století byla už naprostá většina českých knih, časopisů a novin tištěna antikvou. Naproti tomu v české literatuře určené pro širší vrstvy (např. knížkách lidového čtení nebo kramářských tiscích) přetrvávala fraktura, a to až do 80. let 19. století. Německé knihy byly u nás ovšemže nadále tištěny frakturou, a to až do 2. světové války.
Zákaz fraktury v Německu v roce 1941 Sazečské chyby (často nazývané tiskové chyby) v novinách nejsou ničím neobvyklým. Avšak takové jejich nakupení, jaké se vyskytlo v lednu 1941, mělo sotvakdy předtím obdobu. Na základě direktivy stranické (NSDAP) kanceláře ze 3. 1. bylo nutno se přes noc přeorientovat z dosud mnohem běžnějšího „německého písma“, fraktury, na (latinskou) antikvu, a to sazárnám působilo nesmírné problémy. Za zákazem fraktury se skrýval Hitlerův názor, že fraktura, kterou dokáže v cizině (a na okupovaných územích) jen málokdo rozluštit, ohrožuje celosvětový význam německého písemnictví. Litery, exponované coby „gotická“ (tedy germánská) písmena dosud „národovecky“, se začaly zčista jasna označovat za „židovské písmo švabach“. Direktiva sledovala týž cíl jako zavrhování a nakonec zákaz názvu Třetí říše pro Hitlerův stát.
Odkazy
Reference
Literatura
KAISER, Vladimír. Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 446–479. MUZIKA, František. Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1–2. Praha 1958. Zejména v 1 svazku, s. 480–495.
Externí odkazy
Stránka o fraktuře
Kategorie:Novověké latinské písmo Kategorie:Typografická písma