náhled|250px|Zátěžový test Vnitřní lékařství (také interní medicína, hovorově též interna) je jeden ze základních oborů klinické medicíny. Zabývá se diagnózou a převážně nechirurgickou léčbou onemocnění vnitřních orgánů u dospělých. Interními chorobami dětí se zabývá pediatrie a proto může být považována také za obor vnitřního lékařství. Přestože termín vnitřní lékařství může svádět k domněnce, že se zabývá pouze onemocněními vnitřních orgánů, není tomu tak, internisté léčí celého člověka, nejen vnitřní orgány.
Definice internisty Internista je lékař atestovaný v oboru vnitřní lékařství, popř. v podoboru specializujícím se na choroby jednoho systému nebo skupinu příbuzných chorob. Internista může být nemocniční nebo ambulantní, i když mnoho nemocnic provozuje i interní ambulance.
Hlavní rozdíl mezi ambulantním internistou a praktickým lékařem (též praktikem, hovorově obvoďákem) spočívá v pozici v poskytování zdravotní péče. Praktik poskytuje primární péči, je v přímém kontaktu se svými pacienty a měl by klást velký důraz na prevenci, měl by ovládat širší spektrum výkonů na základní úrovni. Naproti tomu internista je lékařem druhého kontaktu — to znamená, že se obvykle setká s pacientem, kterého k němu odešle praktický lékař. Internista je více specializovaný než praktik, a proto může v rámci svých znalostí poskytnout lepší péči.
Nemocniční internisté poskytují péči těm nemocným, jejichž stav je natolik vážný, že vyžaduje hospitalizaci. Nemocniční interní medicína se vyvíjí v nový samostatný specializační obor nemocniční medicína.
Protože je vnitřní lékařství poměrně široký obor, dochází k vyčleňování specialistů pouze na určité orgány nebo systémy, například kardiologie se zabývá diagnostikou a terapií chorob srdce, onkologie diagnostikou a terapií nádorů.
Internisté jsou kvalifikováni k tomu, aby řešili obtížné diagnostické problémy a léčili závažná chronická onemocnění včetně situací, kdy se projeví několik různých chorob najednou (tzv. polymorbidita).
Specializace vnitřního lékařství náhled|200px|Cirhóza jater u tříletého dítěte (CT snímek) Pokud se chce lékař – absolvent lékařské fakulty – specializovat pro obor vnitřní lékařství, může si zvolit buď obor vnitřní lékařství (všeobecná interna), nebo některý z podoborů specializujících se na některý orgánový systém nebo na skupinu chorob. Atestační příprava trvá obvykle nejméně pět let, z toho nejméně dva roky společný interní základ (s výjimkou pediatrie) následovaný třemi lety specializačního výcviku. Zákon č. 95/2004 Sb. O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta definuje následující interní obory, ve kterých lze v ČR získat atestaci:
alergologie a klinická imunologie – zabývá se diagnostikou a léčbou poruch imunity angiologie – zabývá se diagnostikou a léčbou onemocnění cév diabetologie – zabývá se diagnostikou a léčbou diabetes mellitus (cukrovka) endokrinologie – zabývá se diagnostikou a léčbou chorob žláz s vnitřní sekrecí gastroenterologie – zabývá se diagnostikou a léčbou chorob trávicího traktu, včetně chorob jater, žlučníku a pankreatu geriatrie – zabývá se specifiky diagnostiky a léčby vnitřních chorob ve stáří hematologie a transfuzní lékařství – zabývá se diagnostikou a léčbou chorob krve a zajišťuje transfúzní službu infekční lékařství – zabývá se diagnostikou, léčbou a prevencí infekčních chorob kardiologie – zabývá se diagnostikou, léčbou a prevencí onemocnění srdce klinická onkologie, radiační onkologie – zabývá se diagnostikou a terapií nádorových onemocnění lékařská genetika – zabývá se diagnostikou a prevencí dědičných chorob nefrologie – zabývá se diagnostikou a léčbou onemocnění ledvin pediatrie – zabývá se specifiky diagnostiky a léčby vnitřních chorob v dětství revmatologie – zabývá se diagnostikou a konzervativní léčbou onemocnění pohybového aparátu tuberkulóza a respirační nemoci – zabývá se především diagnostikou a léčbou tuberkulózy vnitřní lékařství – všeobecná interna
Na společný interní základ navazují i některé další obory, které jsou sice vnitřnímu lékařství blízké, ale jsou převážně laboratorní: klinická biochemie – zabývá se indikací a hodnocením biochemických vyšetření a hodnocením a péčí o kvalitu těchto vyšetření klinická farmakologie – zabývá se hodnocením a úpravami farmakoterapie, zejména u komplikovaných pacientů
Po atestaci v oboru vnitřní lékařství může lékař získat atestaci v oboru "nástavbovém": intenzívní medicína – zabývá se intenzivní péčí o pacienty v těžkém stavu paliativní medicína a léčba bolesti – zabývá se léčbou chronické bolesti
Diagnostické postupy
Anamnéza Základem diagnostického postupu je podrobná anamnéza (angl. medical history), ve které se důkladně shrnou nejen současné obtíže, ale i předchozí choroby, výskyt chorob v rodině, pracovní a sociální situace, návyky a užívané léky. Staří klasici interny (např. prof. Thomayer) říkávali, že dobře udělaná anamnéze je více než polovina diagnózy. Obvykle se anamnéza člení do následujících oddílů, a to i v psané formě: Nynější onemocnění (NO) – popis současných pacientových obtíží, včetně jejich vzniku a vývoje Rodinná anamnéza (RA) – výskyt některých chorob u příbuzných pacienta, zejména nádorových onemocnění, hypertenze, infarktu myokardu, mozkové mrtvice, plicní embolie, cukrovky, tuberkulózy a psychických poruch Osobní anamnéza – popis všech onemocnění a závažnějších úrazů od narození do současnosti Gynekologická anamnéza (GA)(jen u žen) – začátek a konec menstruace, těhotenství, porody, potraty, antikoncepce Alergologická anamnéza (AA) – přehled alergií Farmakologická anamnéza (FA) – současně užívané léky Abúzy – množství alkoholu, cigaret, černé kávy a drog Pracovní anamnéza (PA) – doba a charakter práce, předchozí zaměstnání Sociální anamnéza (SA) – vztahy v rodině, charakter bydliště
Fyzikální vyšetření náhled|250px|Vyšetření pohmatem Fyzikální vyšetření je definováno jako vyšetření pacienta bez pomůcek nebo jen s minimálním vybavením. Základními vyšetřovacími postupy jsou Pohled (aspekce) – lékař si všímá konfigurace a barvy jednotlivých částí těla i typických projevů některých chorob (např. Kussmaulovo dýchání, Cheyneovo–Stokesovo dýchání, tremor, paréza…) Poklep (perkuze) – lékař poklepem zjišťuje, jaký zvuk která část těla vydává Pohmat (palpace) – pohmatem se zkoumá napětí, bolestivost, hledají se rezistence Poslech (auskultace) – poslech pomocí fonendoskopu umožňuje hodnotit pohyb krve, plynů i tráveniny příslušným systémem
Pořadí a význam jednotlivých metod se liší orgán od orgánu. Záznam důkladného fyzikálního vyšetření nejdříve celkového vzhledu pacienta a potom podrobného vyšetření jednotlivých systémů se nazývá status praesens (zkráceně status).
Diferenciální diagnóza V ideálním případě by měl po získání anamnézy a statusu lékař dospět buď k jednoznačnému závěru, že jde o určitou chorobu, nebo by měl alespoň zúžit okruh možných chorob. Nyní musí lékař provést to, co je na interní medicíně pro začínající lékaře nejobtížnější a co činí interní medicínu zajímavou, totiž diferenciální diagnostiku. Diferenciální diagnostika spočívá v tom, že lékař zvolí nejpravděpodobnější diagnózu z možných diagnóz odpovídajících nálezu a indikuje další vyšetření (tzv. pomocná vyšetření), která pracovní diagnózu buď potvrdí nebo vyvrátí.
Pomocná vyšetření Pojmem pomocná vyšetření (nověji a přiléhavěji též paraklinická vyšetření) indikuje lékař, když potřebuje potvrdit diagnózu, stanovit rozsah choroby nebo stále častěji i při záchytu choroby ještě před jejím propuknutím v rámci preventivních prohlídek. Patří sem celá řada metod biochemických, imunologických, mikrobiologických, histologických, endoskopických, radiologických a dalších. V praxi se obvykle používá jakou základní vyšetření na interním oddělení RTG hrudníku, krevní obraz, základní biochemie krve (sodík, draslík, glukóza, močovina, kreatinin, kyselina močová a cholesterol), základní biochemie moči testačním proužkem (glukóza, žlučová barviva, krev a bílkoviny). Důležitou roli v rozhodování o indikaci pomocné vyšetřovací metody hrají i další faktory, především cena vyšetření a zátěž pacienta radioaktivním zářením.
Terapie náhled|250px|Inzulinová pumpa s infuzní sadou Pokud je lékaři již jasná diagnóza, zahajuje léčbu. V některých případech není známá léčba nebo se nedaří zjistit příčinu pacientových obtíží – pak se lékaři snaží pacientovi alespoň ulevit od symptomů. Základem terapie v interních oborech je terapie konzervativní, tedy bez odstranění nemocné části těla. Konzervativní terapie spočívá především ve farmakoterapii, uplatňují se ale i další postupy jako např. diety, rehabilitace nebo fyzikální terapie. Moderní vnitřní lékařství však používá i další ne zcela konzervativní metody, zejména endoskopické metody, na hraně mezi radikálními a konzervativními postupy je i radioterapie a terapeutická použití ultrazvuku o vysoké intenzitě.
Reference
Literatura Chrobák J.: Propedeutika vnitřního lékařství. Grada, Praha 2001 Klener P. et al.: Vnitřní lékařství, svazek I – Propedeutika. Galén/Karolinum, Praha 2004 Marek J., Kalvach Z., Sucharda P. et al.: Propedeutika klinické medicíny. Triton, Praha 2001 STROUHAL, Eugen, VACHALA, Břetislav, VYMAZALOVÁ, Hana. Lékařství starých Egypťanů II. Vnitřní lékařství. Praha: Academia, 2017.
Externí odkazy
Zelenková J. et al.: Příručka interní propedeutiky (on-line učebnice)
Vnitřní lékařství