Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) je velký druh hrabavého ptáka z čeledi bažantovití (Phasianidae), který je rozšířen v Eurasii od španělských Pyrenejí po východní Sibiř. Druh obývá starší jehličnaté a smíšené lesy různých nadmořských výšek. Vysokohorským podmínkám a tuhým zimám je přizpůsoben fyziologicky i ekologicky. Tetřev hlušec byl kdysi hojný i v Česku, nicméně úbytek vhodných stanovišť způsobil takřka úplné vymizení českých tetřevů a poslední životaschopná populace se nachází na Šumavě (cca 300 jedinců). Zbytkové populace se vyskytují i v českých příhraničních oblastech, jako je Český les nebo Beskydy.

Jedná se o největšího zástupce tetřevů. Pohlavní dimorfismus je výrazný. Kohout váží 3,3–6,5 kg a délka jeho těla se pohybuje mezi 83–90 cm. Slepice váží 1,5–2,5 kg a měří 59–64 cm. Kohout má břidlicově zbarvenou hlavu a krk, hruď je zelenkavá, křídla do hněda, mohutný ocas hnědo-šedý. V ohbí křídla se nachází výrazná bílá skvrna (tzv. hvězda). Slepice je kropenatá bílou, hnědou a tmavou barvou s rezavými partiemi (hruď, podbradek). Nad očima obou pohlaví se nachází rudé kožní zduřeniny zvané poušky, které jsou výrazné hlavně u samců. Opeřeny jsou i nohy až po prsty. Zobák (klovec) je silný, krátký a mírně zahnutý dolů. Tetřevi jsou hodně plaší a i přes zavalitou postavu se jedná o poměrně schopné letce. Žijí usedlým životem, nicméně některé populace podnikají krátké několikakilometrové sezónní přelety mezi hnízdišti a zimovišti. Hlavní potravou tetřevů v zimě jsou jehlice a pupeny jehličnanů, v teplejších měsících se zaměřují na bobule a borůvčí, kuřata a slepice hojně pojídají i hmyz a bezobratlé.

Tetřevi žijí většinu roku samotářsky a kohouti se potkávají se slepicemi pouze během toku. Ten nastává na jaře, kdy se tetřevi shromažďují na tradiční místa páření zvaná tokaniště. Během toku se naparují a projevují akustickými signály o čtyřech fázích, které jsou myslivecky známy jako klepání, trylek, výlusk a broušení. Broušení doprovází i nízkofrekvenční zvuk, který se šíří dále než ostatní signály kohouta, a slouží patrně k nalákání slepic na tokaniště. Během broušení, které trvá několik vteřin, dochází u tetřeva k razantnímu poklesu sluchové vnímavosti (je tzv. hluchý – odtud název hlušec). Slepice se páří pouze s těmi nejdominantnějšími kohouty z tokanišť. Stavbu hnízda, inkubaci i výchovu kuřat obstarává pouze slepice. Hnízdo představuje mělký důlek nahrubo vystlaný rostlinným materiálem a peřím. Slepice klade 4–11 (nejčastěji kolem 7) vajec elipsovitého tvaru. Inkubace trvá cca 24–29 dní. Prekociální a nidifugní kuřátka brzy po narození opouští hnízdo a rychle se vyvíjí, nicméně s matkou zůstávají většinou do podzimu, kdy dochází k jejich disperzi.

Tetřevi jsou na většině svého původní areálu stále hojní, nicméně hlavně ve střední a jižní Evropě zaznamenaly jejich stavy během 20. století prudké poklesy a z některých států už tetřevi úplně vymizeli. Hlavní příčinou je úbytek vhodných stanovišť a změněná skladba lesa následovaná mj. rušivými faktory turismu a těžby dřeva, vysokými stavy predátorů i např. jelenů, kteří konkurují tetřevům v potravě, či fragmentace krajiny. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený. V Česku jsou tetřevi považováni za kriticky ohrožené.

Systematika Druh poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v 10. vydání svého díla Systema Naturae. Linné tetřevu přiřadil vědecké jméno Tetrao urogallus, které druhu již zůstalo. Rodové jméno Tetrao pochází ze starořeckého τετραων (tetraōn), které označuje nějakého hrabavého ptáka, patrně tetřeva černozobého. Druhové jméno urogallus je nejspíše složeninou latinských výrazů urus (pratur) a gallus (kohout). Nejbližším příbuzným tetřeva hlušce je jeho sibiřský protějšek tetřev černozobý. Tito dva tetřevi společně utváří rod tetřev (Tetrao).

Lidově se někdy tetřevu hlušci říká hluchán, což stejně jako české novodobé druhové jméno „hlušec“ odkazuje ke krátkému okamžiku během toku, kdy tetřev vydává hlasitý zvuk známý jako „broušení“, kdy takřka neslyší. Tento okamžik býval lovci využíván k opatrnému přiblížení se k tetřevu. Ve starší české literatuře se tetřev hlušec uvádí pod jmény tetřev velký nebo tetřev lesní.

Poddruhy Ve starších publikacích se lze setkat s různým počtem poddruhů od 3 po 13. K roku 2022 se rozlišuje těchto 8:

T. u. cantabricus Castroviejo, 1967 – severozápadní Španělsko. T. u. aquitanicus Ingram, C, 1915 – Pyreneje (francouzské i španělské). T. u. crassirostris Brehm, CL, 1831 (někdy též T. u. major) – od Německa a Polska na jih přes Slovensko a Česko po Balkán na jihovýchodě a Francii na jihozápadě. T. u. volgensis Buturlin, 1907 – od jižního a středního Běloruska do středovýchodního Ruska. T. u. urogallus Linnaeus, 1758 – Skotsko a Skandinávie až k Bílému moři. T. u. kureikensis Buturlin, 1927 – severozápadní Rusko. T. u. uralensis Nazarov, 1886 – jihozápadní Rusko (jižní Ural). T. u. taczanowskii (Stejneger, 1885) – od centrální Sibiře po severozápadní Mongolsko a východní Kazachstán.

Výše zmíněné geografické oblasti jsou jen přibližné a v řadě regionů se jednotlivé poddruhy překrývají. Např. ve Finsku se vyskytuje subs. urogallus, uralensis i crassirostris/major. Jednotlivé poddruhy se od sebe mohou lišit odstínem a množstvím bílého zabarvení na břichu kohoutů, mírou světlého flekování horní části kohoutího těla a v odstínech zbarvení slepic. Počet poddruhů je nicméně vědci stále diskutován.

Popis

Jedná se o statného ptáka s podsaditým tělem slepicovitého tvaru. Zobák (klovec) je silný a mírně zahnutý dolů. Chundelaté peří na krku je prodloužené, někdy označované jako brada či podbradek. Nohy (nazývané stojáky) jsou tmavě hnědé, opeřené až k zánártí, prsty jsou holé. Duhovka je tmavě hnědá. Nad okem se nachází rudé kožní zduřeniny (poušky), které u slepic moc dobře vidět nejsou, avšak jsou nápadné u kohoutů.

Kohoutí hlava a krk mají břidlicově šedé zabarvení s jemným šedým kropením. Peří na podbradku má zelenkavé zakončení. Hruď (též zvaná štít) je kovově zelenohnědá s patrným modrozeleným odleskem. Břicho je hnědočerné, občas s bílými skvrnkami. Křídla jsou převážně hnědá a občasnými nevýraznými bělavými pruhy. V ohbí křídla se nachází výrazná bílá skvrna, které se též říká hvězda. Hvězda je výrazná hlavně při složení křídla. Hřbet, kostřec a svrchní krovky ocasní jsou převážně hnědošedé. Ocasní krovky, zvláště ty svrchní, jsou mohutné, přičemž ty nejdelší mají bílá zakončení. Ocas kohoutů (myslivecky zvaný tatrč) je dlouhý a široký. Zahrnuje 18, někdy až 24 rýdovacích per se zarovnanými konci. Při rozevření působí ocas zaobleně. Jeho barva je šedočerná, v prvních dvou třetinách u těla šedě pruhovaná a v poslední třetině je namíchaná rozmazanou bílou připomínající vzory mramoru. Zobák má slonovinovou až slámovou barvu. Nedospělí kohouti v prvním roce života připomínají dospělé kohouty, avšak jejich ocas je užší, kratší a více monotónně zabarven, bradka je velmi krátká a hruď postrádá modrozelený lesklý nádech jako u dospělců.

Slepičí opeření je oproti samcům o poznání světlejší a méně výrazné. Jejich těla jsou hnědožlutě, bledě bíle a tmavě flekovaná s rezavými partiemi (hruď, podbradek). Tmavé fleky někdy tvoří až pruhování, které je nejvýraznější na zádech. Břicho má výrazně bílé vzory, svrchní strana těla je spíše tmavší. Konce křídel jsou zakončeny bíle. Ocas slepic je znatelně kratší než u samců a jejich rýdovací pera nedosahují takových šířek jako u kohoutů. Ocas je načervenalý s příčnými černými pruhy a bílými konečky. Zobák je šedohnědý. Nedospělé slepice v prvním roce života jsou podobné dospělým samicím, avšak jejich ocas je užší a matnější. Od podobné samice tetřívka obecného se liší výrazně větší velikostí, oranžovohnědou hrudí bez proužků, nápadnějšími ramínky, často poněkud světlejším a rezavějším opeřením a delším, zaoblenějším a rezavěji zbarveným ocasem.

Pohlavní dimorfismus je výrazný – statní starší kohouti mohou být až o 40 % větší než slepice. Délka kohoutího těla dosahuje 83–90 cm, slepice měří 59–64 cm. Křídlo samců má na délku 35–42 cm, ocas 29–32 cm a váha kohoutů se pohybuje mezi 3,3–6,5 kg. Slepičí křídlo měří 29–32 cm, ocas je dlouhý 17–19 cm a váha slepice je mezi 1,5–2,5 kg. Tyto rozměry činí z tetřeva hlušce největšího zástupce tetřevů.

Rozšíření a stanoviště náhled|Areál přibližného rozšíření v Evropě Tetřev hlušec má palearktický typ rozšíření. Těžiště výskytu leží ve Skandinávii, Pobaltí, Bělorusku a Rusku, jinde je jeho výskyt pouze ostrůvkovitý. Kromě skandinávských a pobaltských států se v Evropě vyskytuje také ve Skotsku, Polsku, Německu, Česku, Slovensku, alpských zemích, Španělsku, Francii a některých státech Balkánského poloostrova.

Žije ve starých, rozlehlých, jehličnatých (hlavně borovicových, avšak také smrkových či jedlových) nebo smíšených lesích a v některých oblastech (např. Kantábrie) i v listnatých lesích. Ideální stanoviště zahrnuje rašeliniště a na ně navázaná bobulonosná společenstva (především borůvčí), která poskytují tetřevům potravu v letních měsících. Nejčastěji lze tetřevy nalézt ve starších stinných lesích, jejichž stromový baldachýn není moc otevřený ani zcela uzavřený. Vyskytuje se v různých nadmořských výškách do 2000 m. Tetřevi vyhledávají hlavně pralesní, lesnicky neudržované lesy, které jim oproti hospodářsky využívaným porostům poskytují klid, více potravy i lepší úkryty před predátory a nepříznivým počasím.

Domovské okrsky tetřeva jsou poměrně velké, i když se mohou zásadně lišit podle oblasti a hlavně kvality biotopu. Obecně platí, že čím kvalitnější biotop, tím menší území tetřev obývá. V severním Bělorusku bylo telemetricky sledováno 5 samců, jejichž jednotlivé domovské okrsky byly odhadnuty na 91–2811 ha. V Bavorských Alpách byla naměřena velikost okrsků kohoutů i samic na 132–1207 hektarů (průměr 550 ha).

Výskyt v Česku vlevo|náhled|Tokající tetřev (Ludvík Herzl)

Historický

V minulosti byl tetřev hlušec na území Česka běžným druhem. Stejně jako v řadě jiných evropských států, i na českém území jeho počty od počátku 20. století začaly rychle klesat. Tento vývoj se zvláště zrychlil od 40. let 20. století. Hlavní příčiny prudkých poklesů byly ztráta přirozeného prostředí následkem těžby, změny ve struktuře lesa a prudce narůstající stresová zátěž v důsledku volnočasových aktivit člověka. Např. v roce 1964 bylo na území Krkonošského národního parku napočítáno 111 tetřevů, v roce 1971 bylo odhadnuto už jen 8 tetřevů a v roce 1972 už jen 3 tetřevi. Ve Slezských Beskydech bylo v letech 1936–1938 odhadnuto kolem 135 kohoutů a 280 slepic. V letech 1958–1962 byl odhad už jen kolem 90 kohoutů a 140 slepic. V 70. letech se celkové počty tetřevů v tomto pohoří odhadovaly na 50–70 kusů a k roku 2013 už jen 5–7 jedinců. Z vnitrozemí Česka tetřev hlušec úplně vymizel a jeho populace se začala soustřeďovat v pohraničních oblastech.

Již od roku 1988 probíhá na českém území záchranný reintrodukční program, jehož cílem je vypuštění odchovaných tetřevů zpět do volné přírody. K vypuštění došlo na řadě míst v Česku včetně Krkonoš, Beskyd, Jeseníků, Šumavy, Českého lesa a Brd. Jak český, tak žádný z evropských reintrodukčních programů však nebyl úspěšný, tzn. nevedl k založení dlouhodobě životaschopné populace. Největší česká odchovna tetřevů se nachází na Frýdecko-Místecku v lokalitě Řepčonka (Vyšní Mohelnice). Odchov je nicméně velmi náročný a např. v roce 2020 se nepodařilo do volné přírody vypustit jediného tetřeva.

Novodobý náhled|Typický habitat tetřevů na Šumavě tvoří starý jehličnatý les plný vývratů, které tetřevům poskytují úkryt i zdroj potravy (na fotografii Boubínský prales)