Surinam, plným názvem Surinamská republika (), je země v severní části Jižní Ameriky, která je také považována za součást Karibiku. Nachází se těsně severně od rovníku, na severu sousedí s Atlantským oceánem, na východě s Francouzskou Guyanou, na západě s Guyanou a na jihu s Brazílií. Na severu země je úrodná pobřežní rovina a zbytek, 90 % území, pokrývá kopcovitý a řídce osídlený tropický deštný prales. V celé zemi panuje tropické podnebí. Na ploše přibližně 166 000 km² žije 650 000 obyvatel, což ze Surinamu činí nejmenší zemi Jižní Ameriky, jak co do počtu obyvatel, tak co do rozlohy. Je také jednou z nejřidčeji osídlených zemí světa. Hlavním a největším městem je Paramaribo, kde žije přibližně polovina obyvatelstva země. Většina Surinamců jsou potomci otroků přivezených Evropany z Afriky a námezdních dělníků přivezených Holanďany z Asie: celkem 43 % jsou asijští Surinamci, 7 % afričtí Surinamci a 13 % míšenci. Úředním jazykem je nizozemština, Sranan Tongo, kreolský jazyk založený na angličtině, je široce používanou lingua franca. Necelá polovina obyvatelstva jsou křesťané, 22 % hinduisté a 14 % muslimové.
Surinam byl osídlen již ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem různými domorodými kmeny, včetně Aravaků, Karibů a Wayanů. Evropané přišli a o tuto oblast se začali ucházet v 16. století, přičemž Nizozemci ovládli většinu současného území země na konci 17. století. Pod nizozemskou nadvládou byl Surinam lukrativní plantážní kolonií zaměřenou především na cukr; jeho ekonomika byla poháněna africkými otroky až do zrušení otroctví v roce 1863. Během transatlantického obchodu s otroky, od poloviny 17. století do počátku 19. století, bylo do Surinamu přivezeno přibližně 300 000 afrických otroků. Po roce 1863 byli námezdní dělníci najímáni převážně z Britské Indie a Nizozemské východní Indie. V roce 1954 se Surinam stal součástí Nizozemského království. Dne 25. listopadu 1975 získal po jednáních s nizozemskou vládou nezávislost. Surinam nadále udržuje úzké diplomatické, ekonomické a kulturní vztahy s Nizozemskem.
Surinam je unitární parlamentní republikou, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má jak vláda tak jednokomorové Národní shromáždění. Je to rozvojová země, jejíž ekonomika je silně závislá na bohatých přírodních zdrojích, zejména bauxitu, zlatě, ropě a zemědělských produktech. V indexu lidského rozvoje zaujímá 114. místo. Surinamská velmi rozmanitá kultura a společnost silně odrážejí dědictví nizozemské koloniální nadvlády. Země má nejvyšší podíl lesního porostu na světě. Surinam je členem Karibského společenství, Organizace spojených národů, Organizace islámské spolupráce a Organizace amerických států.
Název Název „Surinam“ pochází od skupiny domorodců z kmene Taíno mluvících aravacky, kteří v této oblasti žili před příchodem Evropanů. Název země převzali Britové, kteří založili první kolonii na Marshallově hřebeni jako Surinam, u řeky Surinam, a byla formálně známá jako Guayana Neerlandesa, Guiana Neerlanda nebo Guiana Neerlandesa.
Historie náhled|vlevo|Nizozemští osadníci, 1920. Většina Evropanů zemi opustila po vyhlášení nezávislosti v roce 1975.|280x280pixelů
Původní osídlení Území dnešního Surinamu jako první osídlil kmen Surinů, který se zde ve 3. tisíciletí př. n. l. přesunul z levého břehu Amazonky. Členové kmene guyanskou oblast nazývali Surina nebo Suliname, od čehož je také odvozen dnešní název této jihoamerické země. Podle archeologických nálezů se zjistilo, že dokázali zhotovovat kamenné nástroje jako sekyry, kladiva či dokonce meče. Mezi další pozoruhodné nálezy patří pohřebiště; Surinové dospělé jedince pohřbívali v mohutných nádobách, kde zesnulí spočívali v pozici podřepu. Spolu s nimi velmi často pohřbívali i různé předměty, nejčastěji zbraně a ozdobné šperky, které podle hlubších výzkumů měly náboženský charakter. V některých z hrobů se našly přívěšky, velmi pravděpodobně jakési talismany, z tyrkysového kamene – amazonitu, které jsou spojovány s kultem plodnosti. Krátce před příchodem kolonistů ke konci 15. století byli Surinové vytlačeni a zmasakrováni kmenem Karibů.
S Kariby do Guyanské vysočiny přišel rovněž další kmen – kočovní Aravakové živící se především rybolovem. Z toho důvodu se pohybovali hlavně podél pobřeží, výjimečně i ve vnitrozemí, avšak jejich způsob zemědělství rychle znekvalitňoval půdu, tudíž se museli neustále přesouvat. Během přesunů Aravakové naráželi na původní obyvatelstvo, které přijímali za své, což vedlo k masivnímu šíření aravacké kultury po celém severním pobřeží Jižní Ameriky. Naopak mírumilovný postup byl zcela cizí Karibům, kteří cizí kmeny vyháněli, či úplně vyhlazovali. Na ukořistěných územích poté lpěli na striktním dodržování svých tradic a porušení těchto hodnot tvrdě trestali. Mezi oběma kmeny docházelo ke střetům.
Ve vnitrozemském deštném pralese žily menší skupiny dalších domorodců, kupříkladu Akuriové, Trióvé, Warrauové či Wayanové.
Příchod Evropanů a koloniální období V roce 1499 přistála u pobřeží španělská výprava Alonsa de Hojedy, který surinamské, tehdy guyanské, území prohlásil za bezvýznamné. Podle smlouvy z Tordesillas Guyana připadla pod španělskou sféru vlivu. Španělské úřady byly zdrženlivé a pro její osidlování nevydávaly tzv. povolenky až do roku 1531; k žádnému výraznému založení osad ze španělské strany tedy nedošlo. Naopak z jihu dnešní Brazílie se do oblasti Surinamu postupně posouvali portugalští osadníci, jejichž přítomnost pomohla Surinam vůbec poprvé v historii zmapovat; světlo světa portugalská mapa spatřila roku 1529 a zobrazovala surinamské pobřeží společně s vyústěními velkých řek. Ke konci 16. století již bylo téměř nemožné rozlišit přesnou hranici mezi španělskou a portugalskou sférou vlivu, avšak ani jedna strana se v oblasti trvale neusadila.
Počátky nizozemských výprav do Surinamu se datují do 16. století, kdy se o nich dochovala pouze jediná zpráva, která říká, že byli španělskými osadníky vřele vítáni, přestože tehdejší nizozemské provincie vedly se Španělskem válku o nezávislost. Nizozemci se mimo jiné angažovali i v Karibiku, kde se zaměřovali na privatýrství, nicméně podél surinamského pobřeží vznikaly snahy k trvalému osídlení oblasti, a proto pozdější výpravy nizozemských námořníků započaly s budováním několika obchodních stanic a pevností u řeky Essequibo. Další stavby vyrostly na řekách Cayenne, Wiapocco a také Surinamerivier na níž ležela indiánská vesnice Parmurbo, ze které později vznikla koloniální osada a dnes hlavní město Surinamu – Paramaribo, kde Nizozemci založili také svoji první faktorii na jihoamerickém světadílu. Od té doby už bylo běžným jevem spatřit nizozemskou loď u guyanského pobřeží, ale zpočátku jeho osidlování neprobíhalo nijak intenzivně z důvodu příměří v osmdesátileté válce se Španěly.
Nizozemci rovněž podnikali rozsáhlé expedice s cílem lépe osídlit surinamské vnitrozemí. Nejlépe zdokumentovaná a nejúspěšnější z nich byla expedice pod vedením Aerta Groenewegena, se kterým se vydala podél řeky Essequibo a došla až k opuštěné portugalské pevnosti; tu obsadili a dali ji jméno Kijkoveral (česky doslova Vidím všude kolem). Nizozemská osada na řece prosperovala a Groenewegen se ukázal být schopným vůdcem, především kvůli tomu, že si získával přízeň domorodců, kteří mu slíbili svoji věrnost a stal se tak „lokálním vládcem“ místních kmenů. Výpravy Nizozemců do vnitrozemí také přispěly, podobně jako Portugalci, do oboru kartografie a území Surinamu velmi detailně mapovali. Je také nutné zmínit, že nizozemské zakládání osad směrem do vnitrozemí bylo celou dobu doprovázeno všelijakými neduhy, ať už odporem Španělů, Portugalců, původních obyvatel či nemocemi typickými pro tropický kontinent, jako například malárie.
Do roku 1667 bylo území pod správou Britů. V roce 1667 učinili Britové s Nizozemci výměnný obchod. Vyměnili Surinam za území na východním pobřeží Severní Ameriky, kde se rozkládala nizozemská osada Nieuw Amsterdam. Dnes je tato původně nizozemská osada jedním z největších amerických měst – New York. Surinam byl začleněn k okolním nizozemským koloniím na území dnešního státu Guayana pod souhrnným názvem Nizozemská Guyana.
Od roku 1682 začala nizozemská Západoindická společnost přivážet do Surinamu otroky z Afriky. Otroci pracovali na plantážích, pěstovali čaj a kávu. Mnozí otroci utekli do buše, kde vytvořili komunity a jejich potomci jsou dnes známí jako „černoši z buše“. V roce 1683 byla založena rodinou guvernéra Van Aerssen van Sommelsdijck společnost Society of Suriname a Sjednocená východoindická společnost. Společnost byla pověřena správou a obranou kolonie. Plantáže v kolonii silně spoléhaly na africké otroky, aby pěstovali, sklízeli a zpracovávali plodiny kávy, kakaa, cukrové třtiny a bavlněné plantáže podél řek.
V listopadu 1795 byla společnost znárodněna Batávskou republikou a od té doby Batávská republika a její právní nástupci (Nizozemské království) spravovali území jako národní kolonie, což vylučovalo období britské okupace mezi lety 1799 až 1802 a mezi 1804 až 1816.
S pomocí jihoamerických domorodců žijících v přilehlých deštných pralesích tito uprchlí otroci vytvořili novou a jedinečnou kulturu, která byla sama o sobě velmi úspěšná. Kolektivně byli známí jako Maroni, ve francouzštině jako Nèg'Marrons (doslovně „hnědí černoši“), a v nizozemštině jako Marrons. Maroni postupně vyvinuli několik nezávislých kmenů procesem etnogeneze, protože byly tvořeny otroky různých afrických etnik. Mezi tyto kmeny patří např. Saramakové, Paramakové, Kwintiové nebo Aukanové.
Maroni často přepadávali plantáže, aby najali nové členy z otroků a zajali ženy, získali zbraně, jídlo a zásoby. Během náletů někdy zabili pěstitele a jejich rodiny. Kolonisté stavěli obranu, které byly tak důležité, že byly zobrazeny na mapách z 18. století, ale nebyly dostačující.
Kolonisté také vedli ozbrojené kampaně proti Maronům, kteří obvykle pronikli deštným pralesem, který znali mnohem lépe než kolonisté. Aby bylo ukončeno nepřátelství, podepsaly evropské koloniální úřady v 18. století několik mírových smluv s různými kmeny. Udělili maronským suverénním statusům a obchodním právům na jejich vnitrozemských územích, což jim dávalo samostatnost.
Zrušení otroctví Po zrušení otroctví v roce 1863 začali Nizozemci vozit námezdní síly z Indie, Číny a Jávy. Tím už tak velká pestrost obyvatel ještě stoupla.
Dvacáté století V průběhu druhé světové války bylo pevninské Nizozemsko obsazeno německými vojsky a v Surinamu invaze Osy nezůstala bez následků; nizozemská vláda téměř okamžitě všechny Němce, kteří v oblasti působili především jako evangeličtí misionáři, deportovala do táboru Copieweg. Stejný postup byl uplatňován i v nizozemských državách v Asii, kde došlo k zadržení tisíců osob různého původu, včetně československého. Ze všech zadržených Nizozemci obvinili necelé dvě stovky z kolaborace s nacisty a byli převezeni přes Pacifik do surinamského internačního tábora.
V Surinamu panovala během války s židovským obyvatelstvem obrovská vlna solidarity. Ve svatostáncích všech náboženství včetně mešit za ně probíhaly neustálé modlitby a Surinamci žádali, aby židům po celé Evropě byl v jejich zemi uznán azyl. Proti tomu se však stavěl někdejší guvernér kolonie Johannes Kielstra a nakonec tak jedinými, kdo azyl získal, byli židé nizozemského původu, kteří uprchli přes Portugalsko; dorazilo jich na dvě stě osob.
Po vstupu Spojených států do války nizozemští diplomati ze strachu z německé invaze do zámořských držav požadovali, aby je americká armáda obsadila. Stalo se tak v únoru 1942, kdy zde až do konce války Američané střežili bauxitové doly. Mezi hrstkou obyvatel se objevoval nesouhlas s americkou přítomností, což Nizozemci řešili uvězněním a předvedením před vojenský soud. Jakmile byla válka u konce, americká armáda se stáhla a moci se chopily opět nizozemské úřady.