Alexandr Vasiljevič Suvorov (, Moskva – , Petrohrad) byl ruský šlechtic od roku 1789 hrabě, od roku 1799 kníže a slavný vojevůdce z rodu Suvorovů žijící v 18. století. Proslavil se jako jeden z nejlepších stratégů v dějinách vojenství a to tím, že z asi 60 klíčových bitev neprohrál žádnou a sám často čelil početní převaze protivníka. Též je známý svým přechodem Alp v roce 1799. V průběhu válek proti revoluční Francii byl velitelem spojených armád koaličních mocností a dokud ji vedl, tak koalice vítězila (válka druhé koalice). V českém jazyce se ustálil jeho citát: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Mládí Narodil se 24. listopadu 1730 do šlechtické rodiny Vasilije Ivanoviče Suvorova, který začal svou vojenskou službu za cara Petra I. a byl na svou dobu vzdělaný člověk. Odmalička ho zajímaly historie a vojenská věda. Již jako chlapec neustále četl knihy a byl považován za podivína. Jeho vzorem byli Alexandr Makedonský, Julius Caesar, princ Condé, maršál Francie de Turenne, princ Evžen Savojský a maršál Maurice de Saxe.
23. října (podle juliánského kalendáře) resp. 5. listopadu 1742 (podle gregoriánského kalendáře) byl Suvorov zapsán jako mušketýr do Semjonovského pluku osobní carovy stráže. Vzdělával se dále v aritmetice, geometrii a v cizích jazycích. 25. dubna 1747 byl jmenován kaprálem a v prosinci toho roku odjel do Petrohradu. Jako voják plnil své úkoly svědomitě a mnohdy přebíral úkoly jiných. Účastnil se každého výcviku. Díky jeho svědomitosti byl postup do vyšších hodností rychlý. 25. dubna 1754 byl povýšen na důstojníka a 10. května téhož roku byl předělen k Ingermanlandskému pluku. 28. října 1754 byl jmenován majorem.
Sedmiletá válka 16. srpna 1756 vyhlásilo Rusko Prusku válku. Suvorov byl poslán do Buturlinových pěších pluků. Roku 1758 velel formování záložních praporů a stal se velitelem Memelu. Za plnění úkolů byl jmenován podplukovníkem. 12. srpna 1759 se zúčastnil bitvy u Kunersdorfu, po níž se stal velitelem lehkých vojsk generálmajor Gustav Gustavovič Berg. Suvorov se účastnil operací Bergova pohyblivého sboru. Rusko-rakouská vojska zatlačila Fridricha II. do opevněného tábora Bunzelwitz, který začala obléhat. Zde se Suvorov proslavil a získal si Bergovu pozornost. 20. srpna 1759 Rusové obléhání tábora ukončili. Poté Suvorov velel Bergovu předvoji, a i tentokrát ukázal velké schopnosti, když se několikrát střetl s pruským generálem Platenem, jako například u Landsbergu. Poté se proslavil při obléhání pevnosti Kolberg, která padla 16. listopadu. Den poté, 17. listopadu 1759, se stal Suvorov velitelem tverského dragounského pluku. Poté se vyznamenal v potyčce u vesnice Keltz, k níž došlo 20. listopadu. Situaci změnila smrt carevny Alžběty I. Petrovny 24. prosince 1761, neboť nový car Petr III. 24. dubna 1762 uzavřel s Pruskem bez vojenské nutnosti mír.
Později v červnu 1762 byl Petr III. svržen (a posléze zavražděn) a na trůn nastoupila carevna Kateřina II. Suvorov se stal velitelem Suzdalského pluku. V této době vytvořil takzvané suzdalské plukovní zřízení. Jeho pluk se díky tomu, že měl vlastní způsob výcviku, stal jedním z nejlepších (ne-li nejlepším) v ruské armádě. Jeho výcvik byl úplným opakem výcviku pruského. Suvorov se spoléhal hlavně na bodáky; jedním z jeho hesel bylo: Kulka je husa, bodák chlapík. Brzy se měl suzdalský pluk osvědčit v boji.
Na základě svých osobních zkušeností získaných během sedmileté války byl Suvorov přesvědčen o převaze ruské armády a ruského vojenského umění. Byl proti zavádění cizích, zejména pruských tradic do ruské armády. Svůj protipruský názor obhajoval tvrzením, že Rusové Prusy vždycky poráželi, tak proč od nich něco přijímat?
Válka v Polsku náhled|upright=1.3|Modlitba polských konfederátů před bitvou u Lanckorony. Obraz namaloval Artur Grottger.
Roku 1764 se stal Stanislaw Poniatowski králem Polska (ve spojení s Litevským velkoknížectvím to byla tzv. Polsko-litevská unie). Poniatowski se od začátku své vlády potýkal s řadou potíží. Této situace využily Rusko a Prusko a žádaly zrovnoprávnění pravoslavných Ukrajinců a Bělorusů na polském území s katolíky. Rusko navíc poslalo do Polska armádu, což se setkalo s odporem polské šlechty, která 29. února 1768 vytvořila spolek, který vystoupil proti polskému sejmu – tzv. Barskou konfederaci. Konfederáti však utrpěli od Rusů řadu porážek, a proto se mstili na pravoslavném obyvatelstvu.
Tyto události navíc vyvolaly válku s Osmanskou říší. Do Polska byl nakonec poslán Suvorov, který dostal velení nad brigádou, která se skládala ze Suzdalského, Smolenského a Nižněnovgorodského pluku. Okamžitě začal cvičit své nové pluky, a brzy se i zde jako velitel osvědčil, když u Orechowa porazil asi pětkrát až šestkrát silnější konfederátskou armádu za cenu pouhých pěti mrtvých.
Nebyl to jeho jediný úspěch. 8. dubna 1768 s 3000-3500 muži porazil Poláky u městečka Klimontów. Roku 1771 byl poslán do Polska plukovník Dumouriez, který převzal velení nad polskými vojsky. Mezitím Suvorov porazil generála Miacińského ve dvou bitvách a oblehl Lanckoronu. 9. února 1771 vedl Suvorov neúspěšnou zteč proti pevnosti, při které utrpěl těžké ztráty. U Lanckorony dostal zprávu, že Kazimierz Pułaski a Caliński chtějí dobýt Lublin. 18. února porazil Calińského v bitvě u Rachowa. Poté se pokoušel Dumouriez nad Suvorovem zvítězit, ale v bitvě u Lanckorony 10. května 1771 byl sám poražen. Následně Suvorov pronásledoval Pułaského, ale ten mu unikl. 30. dubna v noci litevský hejtman Ogiński napadl Rusy a přidal se ke konfederaci, ale i on byl Suvorovem poražen (bitva u Stalovičů), a 8. května 1771 Suvorovovi kapituloval Krakov. Nyní již byla porážka konfederátů jen otázkou času.
Po dobytí Krakova byl Suvorov poslán do bojů proti Turecku.
Rusko-turecká válka (1768–1774)
Po vítězství nad konfederáty se Suvorov přesunul na tureckou frontu. Dostal velení nad méně než dvěma tisíci muži a byl mu dán druhořadý úkol, totiž odpoutat pozornost Turků od dolního Dunaje a odlehčit Weismanovi. Měl také zaútočit na pevnost Turtukaj (dnes bulharské město Tutrakan na břehu Dunaje, 60 km východně od Ruse), která byla proti jeho postavení. V noci 9. května byl Suvorov v noci přepaden Turky, ale dokázal útok odrazit. Od zajatců z bitvy se Suvorov dověděl, že v Turtukaji je 4000 Turků. V noci 9. května Suvorov nakonec na Turtukaj, ač to bylo velké riziko, zaútočil. Tento útok skončil velkým úspěchem a Suvorov za něj dostal řád sv. Jiří 2. stupně. Bohužel Suvorov vinou Ivana Saltykova nemohl tohoto vítězství využít a navíc byl Turtukaj okamžitě po dobytí vyklizen a Turci se jej znovu zmocnili. Situaci zhoršilo i to, že Suvorov dostal zimnici. 5. června dostal rozkaz znovu zaútočit na Turtukaj.
V té době byl stále nemocen, a proto jen nadiktoval instrukce útoku, ale Rusové se neodvážili zaútočit. Tato událost vedla k tomu, že Suvorov, ač nemocen, odjel do Bukurešti a zde požádal, aby byl zastoupen nejpřísnějším velitelem a dvěma odvážnými štábními důstojníky. Suvorov se nakonec vrátil a 17. června v noci zaútočil na Turtukaj znovu. I tentokrát dosáhl vítězství. 22. června se došlo na jiném úseku fronty (u města Hirsova) k jinému ruskému útoku, vedenému schopným generálem Weismanem, který dosáhl vítězství, ale za cenu vlastního života. Weismanovo místo dostal Suvorov. Brzy i zde Suvorov dosáhl vítězství, když na něj Turci zaútočili. Bylo to poslední ruské vítězství v tomto roce. Suvorov poté požádal o dovolenou, během které (16. ledna 1774) se oženil s kněžnou Varvarou Ivanovnou Prozorovskou. Toto manželství nakonec nebylo šťastné. Když se Suvorov vrátil na frontu, velení nad jeho úsekem měl také generál M. F. Kamenskij. Kamenskému se musel Suvorov (ač nerad) podřídit. Suvorov se s ním spojil 9. června. Ač měl Kamenského poslouchat, byl vůči němu vcelku neposlušný. 2. června došlo náhodně k bitvě u Kozludže, v níž Suvorov drtivě porazil 40tisícovou tureckou armádu, ale vinou Kamenského tohoto velkého vítězství nebylo využito. Poté dostal požadavek, aby přijel do Moskvy, důvodem bylo Pugačovovo povstání.
Do Moskvy Suvorov dorazil 23. srpna 1774. Suvorov poté Pugačova s oddílem pronásledoval, ale než ho dopadl, byl Pugačov chycen setníkem Charčevem a 10. ledna 1775 popraven. Zásluhy na potlačení byly přisuzovány Suvorovovi a dodnes si mnoho lidí myslí, že právem. Suvorov dostal za odměnu zlatý kord posázený diamanty.
Krym náhled|upright=1|Poslední portrét pořízený za života Suvorova I. G. Šmidt (1800) Kücük-kajnardžská dohoda 1774, jež stvrdila věčný mír mezi Ruskem a Tureckem, znamenala první krok připojení Krymu k Rusku. Krymský chanát se stal touto dohodou (vyjímaje náboženskou moc) nezávislým na Turecku. Rusku připadly Kerč a pevnost Jenikale a Turecko mu mělo zaplatit 4,5 miliónu rublů. Na Krymu však brzy došlo k nepokojům, které vedly k tomu, že na začátku roku 1775 byl krymský chán Sáhib-Girej prohlášen istanbulskými emisary za svrženého a v červenci se nedaleko Alušty vylodil turecký výsadek, a to i s Devlet-Girejem, který se měl stát novým chánem. Rusové povolali Devletova bratra Šagin-Gireje, aby se stal chánem. Ke kubáňsko-krymským hranicím byly stahovány velké svazky vojsk. Suvorov tehdy dostal za úkol upevnit ruskou moc na Krymu, aniž by došlo k válce s Tureckem. 17. ledna 1777 Suvorov dostal pod své velení 20tisícový sbor. Jeho nadřízeným byl Alexandr Alexandrovič Prozorovskij, jemuž přezdívali generál Totiž pro jeho nerozhodnost, a v instrukcích žádal Suvorova o opatrnost. Zatím se situace vyvíjela dobře pro Rusy. Šagin-Girej byl zvolen chánem Kubáně a obsadil město Ačujev. 30. ledna dobyl pevnost Temrjuk a vydal se na Tamaň, která se vzdala bez boje, čímž získal celý Tamaňský poloostrov. To vedlo k válce krymských Tatarů s Ruskem. Suvorov v Bachčisaraji Tatary porazil. Zatím se Šagin-Girej objevil a byl uznán Krymským chánem v Jenikale. Devlet-Girej 3. dubna odplul do Cařihradu. Tím začal na Krymu klid.
Suvorov snášel nečinnost těžce a navíc se zhoršovaly jeho vztahy s Prozorovským. Suvorov onemocněl a vzal si dovolenou, které využil k tomu, aby jel za rodinou do Poltavy. Zároveň požádal knížete Potěmkina o přeložení, načež dostal velení nad sborem v Kubáni. Mezitím Šagin-Girejova krutost a pověsti jeho nepřátel, že přijal křesťanství, vyvolaly na Krymu povstání, jež Prozorovskij nedokázal plně potlačit – dokonce se rozšířily nepokoje na Kubáň. 5. ledna 1778 převzal Suvorov velení nad Kubáňským sborem. Nejdříve si získal nezávislost na Prozorovském, a to dopisem k Rumjancevovi, v němž vysvětloval svou žádost tím, že tato oblast je značně vzdálena od Krymu a Prozorovskij nezná dostatečně zdejší kraj. Žádnou odpověď bral Suvorov za tichý souhlas. Povedlo se mu zde za tři měsíce upevnit ruskou moc; opevnil lépe všechny pevnosti a zajistil bezpečnost vojáků a obyvatel, když vytvořil silnou síť pevností. 23. března dostal Suvorov velení nad Krymským sborem, ale zároveň zůstal velitelem Kubáňského sboru. 26. dubna v noci převzal Suvorov Krymský sbor. Zde po celém břehu udělal linii opevnění, aby se Turci na Krymu nemohli vylodit.
Urovnal také vztahy s chánem a obyvatelstvem Krymu. Brzy se Turci pokusili upevnit pozice v Achtiarském zálivu, což skončilo Suvorovou zásluhou – bez jediné bitvy – neslavně. Poté dostal Suvorov za úkol vystěhovat křesťany z Krymu, aby mohly být osídleny další prostory a vytvořila se plná závislost Krymu na Rusku.
Přímý Suvorovův nadřízený Rumjancev se o přesídlování dozvěděl až 17. června 1778 od Suvorova. To, že Rumjancev o ničem nevěděl, zhoršilo jeho vztahy se Suvorovem, kterému začal dělat potíže. Zhoršily se vztahy Ruska s Šagin-Girejem. Začátkem září roku 1778 se v Černém moři objevila další turecká flotila. Suvorov však Turkům nedovolil, aby vystoupili na břeh.
Suvorov zůstal ještě nějakou dobu po dokončení přesídlení na Krymu, ale v roce 1779 musel Krym opustit, neboť 10. března byla v Istanbulu podepsána dohoda, v níž se Rusko zavázalo, že stáhne svá vojska z Krymu na Kubáň.