Uměleckoprůmyslové museum v PrazeUměleckoprůmyslové museum v Praze , Ministerstvo kultury ČR (zkráceně: UPM) je specializovaná muzejní instituce, jež v českém i mezinárodním kontextu shromažďuje, zpracovává a uchovává minulost a současnost uměleckého řemesla, užitého umění a designu pro budoucnost. Jeho sbírky čítají půl milionu předmětů, z nichž část je vystavena ve stálé expozici ART, LIFE. Umění pro život. Muzeum pořádá také krátkodobé výstavy a velké množství živých programů. Sídlí v ulici 17. listopadu v Praze 1 Josefově, v těsné blízkosti Starého židovského hřbitova, nedaleko budovy Filozofické fakulty UK, naproti Rudolfinu v městské části Praha 1.
Stálá expozice ART, LIFE. Umění pro život Nová expozice Uměleckoprůmyslového musea v Praze představuje v šesti tematicky rozdělených sálech plastický a živý obraz evropského užitého umění od antiky až po design 20. a 21. století. Vystaveno je více než 1300 předmětů ze sbírky UPM, která čítá celkem půl miliónu exponátů. Expozice ukazuje, jak všechny věci kolem nás vstupují do lidského života a mění jej po stránce funkční i symbolické. Užité umění a design spoluutváří životní styl a modely lidského chování. Více než v jiných oblastech umělecké tvorby zde vystupuje do popředí bytostný smysl věcí, jejich účel, zjištění pro koho, jak a proč vznikly. Tyto souvislosti však v expozici nezastiňují kvalitu unikátních uměleckých děl a jejich tvůrců, ani poetiku a tajemství každodenních předmětů.
Rituály a slavnosti
Stovky předmětů, které provázely lidstvo v průběhu staletí při rituálech a slavnostech, vtáhnou návštěvníky do magického světa symbolů a působivých představení, které měly obyčejné smrtelníky povznést k Bohu. V expozici je bohatě zastoupeno jak liturgické náčiní, jako kalichy, drobné textilie na jejich překrytí, nádobky na hostie, monstrance, kadidelnice či svícny, tak liturgická roucha. Z náboženských slavností pak vzešly i ty světské, jejichž škála sahala od lidových veselic a karnevalů, šlechtických turnajů a her přes městské a cechovní oslavy, univerzitní ceremoniály až po národní svátky nebo světové výstavy. Slavily se i významné rodinné události. Ke všem těmto příležitostem vznikala jedinečná výbava, jejíž ukázky nabízí druhá část sálu.
Mikrosvěty: panovnická kunstkomora
Kunstkomora jako univerzální studnice moudrosti měla zpřístupnit tajemství mikrokosmu a makrokosmu. Obvykle byla uspořádána do tří základních skupin: naturalia – vše, co se nachází v přírodě; artificialia – výtvory lidských rukou či přírodní objekty člověkem opracované a dotvořené; scientifica – předměty technické a vědecké povahy, někdy je doplňovala ještě mirabilia, zahrnující cokoli neobvyklého a zázračného. Kunstkomora představovala otevřenou strukturu, nekonečný labyrint, kde vše souviselo se vším. Drobné předměty se uchovávaly v kabinetních skříních, skrývajících mnohé kuriozity a nečekaná překvapení. Na pozadí zdánlivého chaosu tak návštěvník kunstkomory sám svým pohybem a vizuálními vjemy odkrýval řád této univerzální encyklopedie vědění.
Život forem
Bohatství přírody a jeho poznání inspirovalo uměleckou tvorbu odnepaměti. Vedlo k organickému pojetí uměleckého díla a jeho forem jako živoucích útvarů, které se neustále proměňují a plodí nové. K přírodě se proto z těchto důvodů obracely různorodé a často protikladné umělecké proudy. Jedni v ní obdivovali harmonii, uspořádanost a záruku kontinuity, druzí oslavovali nespoutanost jejích živlů.
Oděv: Tělo a tělesnost
Oděv lidské tělo zahaluje, ale také tvaruje. Formování módní siluety podmiňovaly vždy kulturní a estetické normy dané doby, móda někdy zvýrazňovala tělesné tvary i na úkor pohodlí a praktičnosti, jindy je naopak zakrývala. Instalace osmnácti typů oděvů společně s ukázkami spodního prádla prezentuje oděvní kulturu právě s důrazem na utváření módní siluety těla, jak se vyvíjela v průběhu dvou století od počátku 19. do konce 20. století. Stejně významně zasáhly do ustrojení a formování těla módní doplňky a také šperk. Vývoj šperku je představen v samostatné části, zahrnující ukázky od středověku po autorskou tvorbu přelomu 20. a 21. století a přibližující performativní funkci šperku.
Design a fenomény modernity
V sále věnovaném designu a fenoménu modernity vstupujeme průmyslovým 19. stoletím do století dvacátého – tato industriální doba přinesla napětí mezi individuálními požadavky a masovou průmyslovou produkcí spjatou s rostoucím konzumem. Design se stal integrujícím faktorem moderní a postmoderní kultury, neboť propojoval nové poznatky a technologie s oblastí umělecké tvorby. Od počátku jej provází idea zušlechtění výroby a vkusu. Širokou škálu podnětů pro rozvoj designu přinášely od 19. století nové požadavky na bydlení a vybavení moderního interiéru. Důraz se kladl na mobilitu, skladebnost a univerzalitu, jednoduchou manipulaci. Obecným byl pak požadavek praktické funkčnosti.
Utopie, kosmos, hra
Pozoruhodnou kapitolu v dějinách českého umění a designu tvoří kosmické inspirace a utopické vize. Touhu odhalit tajemství vesmíru dokládají už různé druhy slunečních hodin z 18. a 19. století. Ale až ve 20. století se prosadila cesta designu jako fikce a hry, která umožňuje svobodnou kreativitu a odpoutává lidskou existenci od sféry přísné účelnosti a praktických potřeb. Dokládá to nábytek Alberta Rosselliho, Bohuslava Horáka či Milana Knížáka, šperky Václava Ciglera, svítidla Olgoj Chorchoj, díla Bořka Šípka a Jaroslava Róny i oděv navržený Liběnou Rochovou a další artefakty, s nimiž se návštěvník potká v tomto sále.
Historie Založení Uměleckoprůmyslového musea v Praze v roce 1885 odpovídalo prudkému rozvoji české společnosti a především rozvoji její průmyslové výroby gradující v poslední třetině 19. století. Po vzniku obdobných ústavů, především Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni, dále např. v Brně, Opavě, Olomouci a Liberci (1873) se pražské muzeum stalo jedním z řady muzejních institucí tohoto druhu existujících v provinciích Rakousko-uherské monarchie. V Království českém to byla první instituce těsně, místně i metodicky spojená s Uměleckoprůmyslovou školou. Založením tohoto ústavu se objevil zásadní konkurent dosud nejreprezentativnějšího a nejstaršího českého Průmyslového muzea v Liberci.
Nepříznivý vliv průmyslové revoluce na estetickou stránku, a tím i kvalitu výrobků, byl v té době už dlouho oprávněným předmětem kritiky umělců, teoretiků umění i veřejnosti. Myšlenka na zřízení trvalé expozice uměleckoprůmyslového zaměření v Praze byla obsažena už ve výstavě, kterou uspořádal spolek Arkadia roku 1861 v Praze ve Staroměstské radnici, podle jiných pramenů na ŽofíněVýstava společnosti Arkadia, katalog exponátů, Praha 1863. Příkladem a inspirací bylo mimo jiné založení obdobného ústavu – South Kensingtonského (nyní Victoria and Albert) muzea v Londýně, které od roku 1852 zpřístupnilo veřejnosti sbírky uměleckořemeslných a uměleckoprůmyslových výrobků. Pro české prostředí však bylo nejdůležitější již zmíněné Österreichisches Museum für Kunst und Industrie otevřené ve Vídni roku 1864 a spojené rovněž se školou.
V roce 1868 uspořádala pražská Obchodní a živnostenská komora na Žofíně ve spolupráci s tímto vídeňským muzeem výstavu exponátů získaných ze Světové výstavy roku 1867, která se konala v Paříži, doplněnou historickými uměleckořemeslnými předměty převážně ze sbírky Vojtěcha Lanny (pozdějšího významného donátora a podporovatele UPM). K založení muzea přispěl v období, kdy ještě nedozrály vhodné finanční a prostorové podmínky, příslib výstavní plochy v Rudolfinu, daný roku 1872. V roce 1885, kdy došlo k naplnění slibu, rozhodlo představenstvo Obchodní a živnostenské komory o zřízení samostatného muzea. Jeho prvním sídlem bylo Rudolfinum.
Budova V letech 1897–1900 byla postavena novorenesanční muzejní budova podle návrhu architekta Josefa Schulze na pozemku mezi starým židovským hřbitovem a Sanytrovou ulicí, přičemž většina půdy, na níž toto muzeum vzniklo, náležela tehdy ke kastrálnímu území Starého Města a jen asi čtvrtina budovy vznikla na pozemku, jenž původně náležel k Josefovu. Celá budova pak náležela ke katastru Starého Města a to až do roku 1944, kdy v rámci tehdy provedené změny hranice obou katastrů připadla k Josefovu.
Výzdoba exteriéru náhled|Budova muzea po rekonstrukciNa obou stranách průčelí budovy se v prvním patře mezi okny nacházejí reliéfy řemesel a v druhém patře znaky měst, které se daným řemeslem proslavily.
Jsou tam tato řemesla: tkalcovství, košíkářství, vyšívání a krajkářství, zlatnictví a klenotnictví, platnéřství, zámečnictví, zvonařství, cínařství, brusičství, řezbářství, tisk, výroba a výzdoba knih, kamenictví, sklářství, hrnčířství, výroba porcelánu.
Nad řemesly jsou znaky měst: Rumburk, Zbraslav, Domažlice, Mladá Boleslav, Staré Město Pražské, Jindřichův Hradec, Hradec Králové, Horní Slavkov, Turnov, Kutná Hora, Plzeň, Nové Město Pražské, Hradčany, Vimperk, Beroun, Loket. Reliéfy řemesel a znaky měst jsou dílem sochařů Antonína Poppa a Bohuslava Schnircha.
Výzdoba interiéru alt=|náhled|Vitráž na podestě schodiště od Josefa Schulze|261x261pixelůVe vestibulu je na stěnách bohatá štuková výzdoba a výmalba. Knihovna, která se nachází v prvním patře, je jednou z nejkrásnějších pražských veřejných čítáren. Barokní skříně a mobiliář pocházejí ze zrušené klášterní knihovny v Benešově.
Výzdoba schodiště patří k nejhonosnějším místům budovy. Na podestě prvního patra jsou dvě malovaná okna (vitráže),dvě ženské postavy jsou alegorií uměleckého průmyslu a umění. Na podestě druhého patra okna znázorňují alegorii obchodu a umění. Ve druhém patře je na bočních stěnách schodiště šest polí (3 + 3) s nástěnnými malbami od akademického malíře Ferdinanda Herčíka, které znázorňují aktéry šesti uměleckých řemesel s jejich múzami a výrobky: 1. Zlatnictví se stříbrným nádobím a šperky; 2. Kresbu a grafická umění předvádí skupina umělců a umělkyň na rampě Pražského hradu, 3. Kovářství s platnéřstvím a mečířstvím reprezentuje rodina kováře mistrem, učedníkem a batoletem, na protější stěně to jsou: 4. Keramická pec obsluhovaná hrnčířem a na vypálení svého nádobí čekají keramička a keramik, 5. V sochařském ateliéru umělci předvádějí hotovou sochu ženy, 6. Skláři v huti s píšťalami vytvářejí skleněné nádoby. Schodiště má zábradlí ze sliveneckého a kararského mramoru. Je zakončené bronzovými lucernami, které daroval František Křižík. náhled|216x216pixelů|Vojtěch Lanna, nejštědřejší mecenáš Votivní (děkovný) sál se nachází ve druhém patře. Má klenutý strop malovaný groteskním ornamentem v pompejském stylu, na stěnách malované iluzivní drapérie a ve třech lunetách alegorické malby Karla Vítězslava Maška, které zpodobují Holdování stavitelů bohyni moudrosti Palas Athéně, Námořní a pozemní obchod ve službách umění a Tvůrce prezentující díla uměleckého průmyslu. Okna se otevírají do lodžie s výhledem na Rudolfinum. Ve výklenku stěny mezi dveřmi stojí bronzové poprsí císaře Františka Josefa I. od Emanuela Halmana. Mezi okny stávala čtyři poprsí (nyní jsou v neveřejných kancelářských prostorách): projektanta budovy, architekta Josefa Schulze a tří spoluzakladatelů a mecenášů. Mezi nimi nejvýznamnější byl průmyslník a sběratel umění Vojtěch Lanna mladší, který věnoval muzeu polovinu svých vzácných sbírek skla, od antiky až po současnost. Tato sbírka skla je jednou z největších na světě. Jeho bustu modeloval Josef Václav Myslbek. Dále zde bustu míval prezident Obchodní a živnostenské komory z let 1884–1889 Bohumil Bondy, bývalý předseda kuratoria muzea Václav Němec a císařský rada Josef Wohanka. Objednávky dalších mecenášů muzea jsou zaznamenány jejich jmenovkami a erby pod malbami a vitrážemi, byli to: Max Egon z Fürstenberka, Jan II. z Lichtenštejna, Mořic Lobkovic, August Röders, Robert a Artur Fuchsové.
Osobnosti