Tove Janssonová, rodným jménem Tove Marika Jansson, (; 9. srpna 1914, Helsinky – 27. června 2001, Helsinky) byla finská spisovatelka (píšící švédsky), autorka písňových textů, malířka, ilustrátorka a autorka komiksů. Jejím nejslavnějším dílem jsou knihy o skřítcích muminech a jejich přátelích. Za svou práci získala v roce 1966 medaili Hanse Christiana Andersena. Mezi jejími mnoha pozdějšími oceněními byla cena Selmy Lagerlöfové v roce 1992.

Život náhled|Zleva Tuulikki Pietilä, Tove Janssonová a její matka Signe Hammarsten-Janssonová na pobřeží Klavharunu. Fotografie z roku 1958.

Narodila se jako nejstarší dcera v umělecké rodině sochaře Viktora Janssona a grafičky a ilustrátorky Signe Hammeearstenové-Janssonové. Po celý život Tove udržovala blízký vztah se svou matkou i se svými bratry, s nimiž později umělecky spolupracovala. Především jí její matka Tove nejen vštípila lásku ke kreslení a souvisejícím technikám, ale také jí poskytla první kontakty na vydavatele a časopisy. Její mladší bratr Per Olof byl fotografem a nejmladší Lars ilustrátorem – právě on se později výrazně podílel na rozvoji „muminího odkazu“ a převzal po své sestře například sérii komiksů o muminech.

Tove Janssonová patřila k švédsky hovořící menšině ve Finsku a část života prožila na ostrově Klovharu, jednom z ostrovů Pellinki u Porvoo, kam jezdila se svou partnerkou Tuulikki Pietilä.

První kresby uveřejnila v patnácti letech v liberálním časopise Garm. V roce 1930 byla přijata na výtvarnou akademii Konstfack ve Stockholmu. Po třech letech se vrátila do Helsinek, kde navštěvovala soukromé lekce na kreslířské škole finské Národní galerie. Rok 1934 strávila v Paříži na École d'Adrien Holy a École des Beux Arts. Po návratu do Finska dokončila v roce 1937 studium a přestěhovala se do vlastního ateliéru. Své obrazy vystavovala na několika výstavách a sklidila dobré recenze. Pokračovala v práci pro noviny, živila se karikaturami a ilustracemi, mimo jiné navrhovala obálky knih a pohlednice. Její politické karikatury byly namířeny proti nacismu a stalinismu a opakovaně se setkávaly s odporem. Získala také několik ocenění a s pomocí cestovních grantů na jaře 1938 znovu studovala a pracovala v Paříži a Bretani. V létě 1939 podnikla cestu do Itálie. V tomto období namalovala i velkoformátové obrazy mystických krajin a pohádkových scén. Postupně si získala uznání jako malířka a grafička.

Během této doby se setkala se Samuelem Besprosvannim, později známým jako Sam Vanni, který byl o šest let starší a stal se jejím soukromým učitelem a na několik let i partnerem. Vanni měl formativní vliv na její světonázor a malířský styl. Pár se po několika letech rozešel, ale zůstali přáteli.

Po válce Janssonová pokračovala v kreslení pro časopis Garm. Její karikatury se nyní zabývaly tématy, jako je každodenní život ve zdevastovaném Finsku a zúčtování s válečnými zločiny. Věnovala se však především malbě. V roce 1944 si pronajala ateliér v centru Helsinek na Ullanlinnankatu 1, kde žila a pracovala. Stala se vyhledávanou malířkou velkoformátových nástěnných maleb. Vytvářela vitrážová okna a nástěnné malby pro veřejné i soukromé budovy, včetně škol, mateřských škol, nemocnic, restaurací a továrních budov. Jednou z jejích nejvýznamnějších zakázek byly dvě fresky pro jídelnu helsinské radnice, které zahájila v roce 1946. V roce 1954 namalovala oltářní obraz pro kostel v Teuvě v západním Finsku, zobrazující podobenství o moudrých a pošetilých pannách. Tyto obrazy byly pro ni významným zdrojem příjmů, zejména v 50. letech 20. století. S rostoucí popularitou Mumínů rostla poptávka po obrazech s těmito motivy, zejména pro dětské instituce. Svůj poslední monumentální obraz vytvořila v roce 1984 pro mateřskou školu.

Spisovatel a politik Atos Wirtanen, s nímž byla Tove Janssonová ve vztahu v letech 1944–1951, ji povzbudil k vydání její první dětské knihy. Postavička Mumínka se poprvé objevila v ilustracích na stránkách Garmu v roce 1940 a v roce 1945 vyšla první samostatná kniha o muminech. Komerční úspěch však přinesla až třetí kniha této série, vydaná v roce 1948 pod názvem Čarodějův klobouk (Trollkarlens hatt). První komiks s Mumínky nakreslila v roce 1947 pro švédský týdeník Ny Tid, v němž byl Wirtanen redaktorem. V Anglii se první komiks s Mumínky objevil v roce 1954 v bulvárních novinách The Evening News. Janssonová se stala mezinárodně uznávanou spisovatelkou. Do roku 1959, kdy spolupráci s Evening News ukončila, následovalo několik dalších pokračovaných příběhů určených pro děti i dospělé. Na pozdějších s ní spolupracoval bratr Lars Jansson. Komiks byl publikován ve 120 novinách ve 40 zemích, což z něj činí dosud nejúspěšnější finskou komiksovou sérii. Kromě knih s postavami Mumínků Janssonová napsala několik románů a povídek tematicky zaměřených na mezilidské vztahy a psychologii člověka. Publikovala prózu určenou pro dospělé: vzpomínky z dětství, cestopisy, povídky a romány o lidských vztazích, dokonce i napínavé a hororové příběhy. V roce 1968 vyšla její autobiografie Sochařova dcera. Práce na muminech jí sice přinesla mezinárodní popularitu, ale zároveň ji vyčerpávala a umělecky svazovala. Proto ji postupně omezovala a snažila se věnovat i další ilustrátorské a malířské tvorbě.

Další důležitou postavou v životě Janssonové byla divadelní režisérka Vivica Bandlerová, s níž měla v letech 1946–1947 krátký milostný vztah, který musely držet v tajnosti, a to nejen proto, že Bandlerová byla vdaná, ale především proto, že homosexualita byla v té době ve Finsku stále nelegální. Obě zůstaly přítelkyněmi po celý život, spolupracovaly na uvádění her o Mumíncích na divadelní scéně. Bandlerová s manželem přeložili první tři romány o Mumíncích do němčiny. náhled|Hrob Tove Janssonové na hřbitově Hietaniemi v Helsinkách Od roku 1956 byla partnerkou Janssonové finská grafička Tuulikki Pietilä. Žily spolu a provozovaly galerii v Kaartinkaupunki v Helsinkách na Ullanlinnankatu. Později spolu trávily letní měsíce na malém ostrově Klovharun ve Finském zálivu, kde si v roce 1964 nechaly postavit malou chatu. Janssonová o ostrově píše v knihách Sommarboken (Kniha léta) z roku 1972 a Poznámky z ostrova (1996). Během svého druhého aktivního období malířské tvorby po roce 1960 se Janssonová vrátila k nefigurativní tvorbě a během deseti let uspořádala celkem pět samostatných výstav.

V roce 1986 darovala Janssonová s Pietiläovou Muzeu umění v Tampere sbírku děl, která obsahovala přes tisíc originálních ilustrací Janssonové a několik nástěnných maleb s mumínskou tematikou, které vytvořila Pietiläová. Součástí daru byly také překlady knih o mumíncích do různých jazyků a dvoumetrový mumínský domeček, který vytvořily společně se svým přítelem Penttim Eistolou. Pro sbírku bylo zřízeno samostatné muzeum Moominvalley, které na jaře 1987 otevřelo své brány veřejnosti v budově hlavní knihovny v Tampere v Metsø.

Tove Janssonová se stáhla z veřejného života poté, co jí byla diagnostikována rakovina plic a prsu. Naposledy veřejně vystoupila v roce 1994 na sympoziu spisovatelů v Tampere u příležitosti oslav 80. narozenin. Zemřela po dlouhé nemoci 27. června 2001 v Helsinkách. Je pohřbena v rodinném hrobě na hřbitově Hietaniemi v Helsinkách.

Dílo

Romány Småtrollen och den stora översvämningen (1945; Cesta za tatínkem, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 1999; týž překlad vyšel také pod názvem Velká povodeň, Praha: Argo, 2025) Kometjakten (1946) Trollkarlens hatt (1948; Čarodějův klobouk, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 1984) Muminpappans bravader (1950) Farlig midsommar (1954; Bláznivé léto, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 1994) Trollvinter (1957; Čarovná zima, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 1977) Pappan och havet (1965; Tatínek a moře, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 1998) Muminpappans memoarer (1968 (přepracovaná verze Muminpappans bravader); Tatínek píše paměti, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 1985) Kometen kommer (1968 (přepracovaná verze Kometjakten); Kometa, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 1995) Sent i November (1970; Pozdě v listopadu, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 1997)

Sbírky Det osynliga barnet och andra berättelser (1962; Neviditelné dítě a jiné příběhy, přel. Libor Štukavec) Allting som är trevligt är bra för magen – Tänkt och sagt i Mumindalen (Muminí moudra: nápady a průpovídky z muminího údolí, přel. Libor Štukavec, Praha: Albatros, 2006)

Obrázkové knížky Hur gick det sen? (1952; Jak to bylo dál?, přeložili Dagmar Hartlová a Radek Malý, Praha: Argo, 2018) Vem ska trösta Knyttet? (1960; Kdo utěší Drobka?, přeložili Martin Severýn a Radek Malý, Praha: Argo, 2021) Den farliga resan (1977) Skurken i Muminhuset (1980) Visor från Mumindalen (1993)

Komiksy Komiksové stripy o muminech vycházely na pokračování nejprve krátce v časopise Ny Tid, od roku 1954 pak pravidelně vycházely především v anglických novinách Evening News – po roce 1960 sérii převzal Lars Jansson.

Řady 1–4 vyšly česky jako Muminek – svazek jedna, překl. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Praha: Argo, 2009.

0. Mumintrollet och jordens undergång (1947–48) 1. Moomin and the Brigands (Mumintrollet, 1954–55; „Muminek a loupežníci“, v Muminek – svazek jedna) 2. Moomin and Family Life (Muminfamiljen, 1955; „Muminek a rodinný život“, v Muminek – svazek jedna) 3. Moomin on the Riviera (Familjen lever högt, 1955; „Muminek na Riviéře“, v Muminek – svazek jedna) 4. Moomin's Desert Island (Den ensliga ön, 1955; „Muminkův pustý ostrov“, v Muminek – svazek jedna) 5. Moomin's Winter Follies (Den farliga vintern, 1955) 6. Moominmamma's Maid (Låtsaslek, 1956) 7. Moomin Builds a House (Mumin bygger ett hus, 1956) 8. Moomin Begins a New Life (Mumin börjar ett nytt liv, 1956) 9. Moomin Falls in Love (Mumin blir kär, 1956) 10. Moomin Valley Turns Jungle (Mumindalen blir djungel, 1956) 11. Moomin and the Martians (Mumin och marsmänniskorna, 1957) 12. Moomin and the Sea (Mumin och havet, 1957) 13. Club Life in Moomin Valley (Föreningsliv i Mumindalen, 1957) 14. Moomin Goes Wild West (Mumintrollet i vilda västern, s Larsem Janssonem, 1957) 15. Snorkmaiden Goes Rococo (Snorkfröken i rokoko, s Larsem Janssonem, 1958) 16. Conscientious Moomin (Mumin och medborgarkänslan, s Larsem Janssonem, 1958) 17. Moomin and the Comet (Mumin och kometen, s Larsem Janssonem, 1958) 18. Moomin and the Golden Tail (Mumin och den gyllene svansen, 1958) 19. Moomin Winter (Muminvinter, s Larsem Janssonem, 1959) 20. Moomin under Sail (Mumin till sjöss, s Larsem Janssonem, 1959) 21. Fuddler's Courtship (Klåttdjurets frieri, s Larsem Janssonem, 1959)

Romány Bildhuggarens dotter (1968; Dcera sochaře, přel. Naďa Bilincová, Praha: Argo, 2002) Sommarboken (1972; Kniha léta, přel. Helena Chvojková, Praha: Plus, 2011) Solstaden (1974) Den ärliga bedragaren (1982; česky „Domeček pro panenky“, Kniha léta / Domeček pro panenky, přel. Jana Holá, Praha: Argo, 2025) Stenåkern (1984) Anteckningar från en ö (1993)

Sbírky povídek Lyssnerskan (1971) Dockskåpet och andra berättelser (1978) Resa med lätt bagage (1987; Cestovat nalehko, přel. Jana Holá, Praha: Orsini, 2017) Rent spel (1989; česky „Fair play“, Dcera sochaře / Fair play, přel. Jana Holá, Praha: Argo, 2022) Brev från Klara och andra berättelser (1991) Meddelande. Noveller i urval 1971–1997 (1998)

Obrázkové knihy Sara och Pelle och näckens bläckfiskar (1933, pod pseudonymem Vera Haij)

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Stránky o Tove Janssonové a muminech Životopis KOTRLA, Pavel. Tove Janssonová: Podzimní píseň. In: Poznámkový blok Pavla Kotrly [online]. [Cit. 1. 3. 2015] Dostupné z: http://kotrla.com/pmpro/2014/12/tove-janssonova-podzimni-pisen

Kategorie:Finští spisovatelé Kategorie:Švédští spisovatelé Kategorie:Finští Švédové Kategorie:Lesby Kategorie:Rytíři Řádu úsměvu Kategorie:Finští spisovatelé knížek pro děti Kategorie:Švédští spisovatelé knížek pro děti Kategorie:Spisovatelky knížek pro děti Kategorie:Narození v roce 1914