Uzbekistán, plným názvem Republika Uzbekistán (), je dvojnásobně vnitrozemský stát ve Střední Asii. Je obklopen pěti zeměmi: Na severu sousedí s Kazachstánem, na severovýchodě s Kyrgyzstánem, na jihovýchodě s Tádžikistánem, na jihu s Afghánistánem a na jihozápadě s Turkmenistánem, což z něj činí jednu ze dvou dvojnásobně vnitrozemských zemí na Zemi, druhou je Lichtenštejnsko. Celkem 80 % území zaujímá poušť, jihovýchodní část charakterizuje úpatí pohoří Ťan-šan, na většině území panuje studené aridní podnebí. Uzbekistán se dělí na 12 regionů a 1 autonomní republiku, na ploše 447 000 km² žije 37,5 milionu obyvatel; což z něj činí nejlidnatější zemi Střední Asie. Jeho hlavním a největším městem je Taškent, dalšími velkými městy jsou Namangan, Samarkand a Andižan. Uzbeci tvoří 85 % obyvatel, největšími menšinami jsou Tádžikové, Kazaši a Karalpakové, úředním jazykem je uzbečtina, drtivá většina obyvatel se hlásí k islámu.
Prvními zaznamenanými osadníky na území dnešního Uzbekistánu byli východoíránští kočovníci, známí jako Skytové, kteří v 8.-6. století př. n. l. založili království v Chórezmu, Baktrii a Sogdii a také ve 3. století př. n. l. – 6. století n. l. také Fergánu a Margiánu. Oblast byla začleněna do Achaimenovské říše a po období řecko-baktrijské nadvlády a později Sasánovské říše až do muslimského dobytí Persie v 7. století. Rané muslimské výboje a následná Samanidská říše obrátily většinu obyvatelstva na islám. V tomto období začala města bohatnout díky přítomnosti Hedvábné stezky a stala se centrem islámského zlatého věku. Místní dynastie Chválazmiovců byla zničena mongolským vpádem ve 13. století, což vedlo k nadvládě mongolských národů. Tímur Lenk ve 14. století založil Tímúrovskou říši. Jejím hlavním městem byl Samarkand, který se za vlády Ulugbega stal centrem vědy a dal vzniknout timuridské renesanci. Území Tímúrovské dynastie dobyli v 16. století Šajbanidé. Dobyvačné výpravy císaře Bábura směrem na východ vedly k založení Mughalské říše v Indii. Většina Střední Asie byla v průběhu 19. století postupně začleněna do Ruského impéria, přičemž politickým centrem ruského Turkestánu se stal Taškent. V roce 1924 byla na základě národnostního vymezení vytvořena Uzbecká sovětská socialistická republika jako jedna z republik Sovětského svazu. V roce 1991 vyhlásila nezávislost jako Republika Uzbekistán.
Uzbekistán je unitární sekulární poloprezidentská republika, hlavou státu je prezident, zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Některé nevládní organizace sice Uzbekistán definují jako „autoritářský stát s omezenými občanskými právy“,US Department of State, 2008 Country Report on Human Rights Practices in Uzbekistan , Bureau of Democracy, Human Rights, and Labour, 25 February 2009 ale po smrti prvního prezidenta Islama Karimova byly provedeny významné reformy. V indexu lidského rozvoje se země umístila na 106. místě na světě. Má rozvíjející se ekonomiku s nižším středním příjmem. Uzbekistán je významným producentem a vývozcem bavlny. Díky gigantickým energetickým zařízením ze sovětské éry a dostatečným zásobám zemního plynu se Uzbekistán stal největším výrobcem elektřiny ve Střední Asii. Země je členem Organizace spojených národů, Společenství nezávislých států, Šanghajské organizace pro spolupráci, Organizace turkických států, Organizace islámské spolupráce a je pozorovatelem v Eurasijském ekonomickém svazu.
Historie Starověk Na uzbecké území zasahovala andronovská kultura ze stepí Střední Asie, jejíž příslušníci se během migrace na jih smísili s obyvateli zemědělské oxuské kultury z horního toku řeky Amudarja a dali tak vzniknout Tádžikům a dalším íránským národům.Guarino-Vignon, Perle, et al. (2022). "Genetic Continuity of Indo-Iranian Speakers Since the Iron Age in Southern Central Asia", in Scientific Reports 12, Article 733, 14 January 2022.
První lidé, o nichž je známo, že obývali Střední Asii, byli Skytové, kteří pocházeli ze severních pastvin dnešního Uzbekistánu. V regionu se usadili někdy v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Postavili poté podél řek rozsáhlý zavlažovací systém. Již v této době byly položeny základy měst jako je dnešní Buchara nebo Samarkand. náhled|Sedící Buddha z archeologické naleziště Fayaz Tepe, které fungovalo jako buddhistický klášter mezi 1. a 5. stoletím n. l. V 5. století př. n. l. region ovládli Baktrijci, Sogdijci a Jüe-č’ové, jež se stali součástí Perské říše. Především sogdiánští obchodníci Bucharu či Samarkand, centra oblasti ve starověku zvané Transoxanie (Araby Maverannáhr), zapojili do Hedvábné stezky a zajistili jim tak moc a bohatství.
V roce 327 př. n. l. dobyl Sogdianu a Baktrii Alexandr Veliký. Na dobytém území bylo založeno Řecko-baktrijské království a helénský vliv se nějakou dobu udržel. V 1. století př. n. l. byl však vytlačen Kušánskou říší ovládanou Jüe-či. Tím byl znovu obnoven perský kulturní vliv, který udrželi později i Parthové, Sásánovci, Heftalité a Turkuti, jejichž kaganát vznikl na území Uzbekistánu v 6. století. Středověk V 8. století vpadli do oblasti Arabové, kteří sem přinesli islám. Země byla násilně islamizována. V 9. století bylo území začleněno do Samanidské říše, později do turkické Karachánovské říše. Ta měla zpočátku své hlavní sídlo na území dnešního Kyrgyzstánu a posléze Číny, ovšem v letech 1040–1212 byl jejím centrem Samarkand. Dočasně území ovládla též Seldžucká říše a Kara Kitani. V letech 1219–1220 vpadl do Chórezmské říše na území Uzbekistánu mongolský dobyvatel Čingischán. Jeho působení zde je spojeno s rabováním a vražděním místních obyvatel. Oblast byla invazí trvale ovlivněna – íránsko-perská kultura byla definitivně vytlačena na úkor kultury turkicko-mongolské. Obří Čingischánova Mongolská říše se sice rychle rozpadla, ale Čingischánův syn Čagataj udržel vládu ve střední Asii (kromě Chórezmu, který ovládla Zlatá horda) a podařilo se to i jeho následovníkům, kteří takto stvořili Čagatajský chanát. Čagatajská dynastie vládla oblasti dnešního Uzbekistánu až do roku 1360. Od jednoho z posledních čagatajských vládců Oz Bega, který vládl zemi v letech 1313–1340, je také odvozeno dnešní jméno země – Uzbekistán.náhled|vlevo|Dav v Registanu, Samarkand
Obrovskou říši rozkládající se především na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu s hlavním městem Samarkand vytvořil ve druhé polovině 14. století Tamerlán (též Timur, nebo Tímur Lenk) (1336–1405). Jeho vojenské kampaně způsobily smrt milionů lidí. Tento neuvěřitelně krutý dobyvatel nechal bohatství z dobytých zemí vozit do hlavního města jeho říše – do Samarkandu. Za jeho vlády prožívala v Samarkandu rozkvět architektura i věda, a také se z čagatajského turkického dialektu (čagatajštiny) stal literární jazyk, základ dnešní uzbečtiny. Prvním velkým literátem tohoto jazyka byl Alíšer Navoí, působící v Herátu (dnes Afghánistán). Tamerlán byl zakladatelem dynastie Timúrovců. Jeho vnuk Muhammad Taragaj známý jako Ulugbek (1394–1449) byl milovníkem vědy. Za jeho čtyřicetileté vlády ztrácela říše na významu, ale současně se Samarkand stal jedním z nejvýznamnějších vědeckých center té doby, především díky proslulé observatoři. náhled|Dobyvačné výpravy turko-mongolského vojevůdce Tamerlána
Chronické vnitřní boje Timúrovců mezi sebou přilákaly v 16. století uzbecké nomádské kmeny žijící na sever od Aralského jezera. V roce 1501 zahájily tyto kmeny rozsáhlou invazi na území Timurovců. Nakonec ho ovládly a vytvořily zde několik menších státních útvarů, mezi nimiž nejsilnějšími byli Bucharský emirát, Chivský chanát a Kokandský chanát. Jejich ekonomika hodně závisela na obchodu s otroky, především Buchara jím byla proslulá. Otroky byli především šíitové. Tento obchod přetrvával až do 19. století a budil občas pohoršení v evropských zemích. Jeho zastavení se stalo i oficiální záminkou Rusů pro invazi do oblasti. Ve skutečnosti však šlo o součást proslulé Velké hry o střední Asii.
Ruská nadvláda náhled|Dobytí Samarkandu ruskými vojsky roku 1868 náhled|Poslední emír z Buchary, který byl vazalem Ruského impéria V 60. letech 19. století Rusko zaútočilo na chanáty a celou zemi si podmanilo. Buchara se stala ruským protektorátem roku 1868, Chorezm roku 1873, Kokandský chanát byl k Ruské říši připojen přímo, roku 1876. Odpor proti ruské nadvládě ale nikdy neuhasl. Největší povstání vypuklo během první světové války, v roce 1916, když carská vláda ukončila platnost výjimky zprošťující muslimy povinnosti vojenské služby. To vyvolalo středoasijské povstání, přičemž Uzbekistán byl jedním z jeho epicenter. Bylo potlačeno pomocí stanného práva. Napětí mezi muslimy a ruskými usedlíky vedlo na obou stranách k rozsáhlým masakrům. Zemřely tisíce lidí a další statisíce uprchly, většinou do sousední Čínské republiky. Středoasijské povstání bylo první masovou protiruskou vzpourou ve Střední Asii.
Během 1. světové války byly na území dnešního Uzbekistánu zajatecké tábory (Taškent, Trojick u Taškentu, Skobelevo, Andižan, Zolotaja Orda, Samarkand, Kokand, Fergana, ve kterých zahynuly tisíce Čechů a Slováků. V zajateckém táboře Trojick u Taškentu zahynulo přes 30 tisíc zajatců. V Taškentu byla náborová kancelář československých legií.
Po pádu carství v roce 1917 se moci v Taškentu chopili bolševici, podporovaní některými modernisticky orientovanými muslimy. Nacionalisté a konzervativní muslimové se pokusili vytvořit ve městě Kokandu nezávislou vládu ("Kokandská autonomie"). V únoru 1918 vydrancovali vojáci Rudé armády a arménští dašnaci Kokand způsobem, který byl popsán jako pogrom. Zahynulo při něm až 25 000 osob. Tento masakr rozlítil masy domorodého muslimského obyvatelstva. Vypuklo protibolševické a protiruské povstání, vedené Ergašem bejem, jež je nazýváno basmačským povstáním (název basmač pochází z turkického výrazu pro nájezdníka). Basmači byli zpočátku úspěšní. Bolševici byli brzy vyhnáni z Chivy i Buchary. Zbyl jim jen Taškent, kde bezhlavé znárodňování způsobilo ekonomický kolaps a hladomor, takže koncem roku 1918 basmači ovládli i toto město. Poté však Rudá armáda přešla do protiofenzivy a do roku 1920 basmačské hnutí takřka pacifikovala. Toho roku Sověti dobyli i Bucharu a svrhli místního emíra.
V listopadu 1921 dorazil do Buchary generál İsmail Enver známý jako Enver Paša, bývalý osmanský ministr války, aby pomohl válečnému úsilí sovětů. Místo toho však přeběhl a stal se jedním z nejvýznamnějších basmačských vůdců. Centralizoval a znovuoživil celé hnutí. Enver hodlal vytvořit všeturkickou konfederaci, jež by zahrnovala celou Střední Asii. Počátkem roku 1922 kontroloval Samarkand i Dušanbe. V červnu 1922 však porazily sovětské jednotky, jimž velel plukovník Nikolaj Kakurin, basmačské síly v bitvě u Kafrunu, načež začala Rudá armáda vytlačovat povstalce směrem na východ. Enver Paša padl při posledním zoufalém výpadu jízdy 4. srpna 1922 poblíž Balčuanu v dnešním Tádžikistánu. Jeho nástupce Selim Paša pokračoval v boji, ale nakonec byl v roce 1923 nucen uprchnout do Afghánistánu. Odtud pak sice basmači útočili i v pozdějších letech, ale konsolidovanou sovětskou moc již neohrozili. Vyčerpaní rolníci už na odpor sílu neměli. Zvláště když sovětská vláda v polovině 20. let nabídla i "cukr", tedy ústupky, které se týkaly života hospodářského (Nová ekonomická politika), politického (amnestie povstalců) i náboženského (znovuzavedení islámského práva šaría, obnovení medres a vakfů).
V Sovětském svazu náhled|Aralské jezero v roce 1989 a 2014. Rudí zvítězili. Roku 1924 byla vyhlášena Uzbecká sovětská socialistická republika, v květnu 1925 se připojila k Sovětskému svazu. Ibrahim Bek nakrátko obrodil basmačské hnutí ve 30. letech, když se zdvihl odpor způsobený násilnou kolektivizací. Brzy však byl polapen a popraven. Kolem roku 1934 byl odpor zcela zlomen.