náhled|Grafické ztvárnění znaku Zemí Koruny české, tak jak jej zaznamenal rakouský heraldik Hugo Gerhard Ströhl
Tento článek pojednává o historii českých zemských znaků. Během dlouhé historie českého státu měl monarcha vládnoucí nad Čechami z titulu českého panovníka možnost se prezentovat několika různými znaky. Mezi znaky, které patřily českému panovníkovi, byly především znaky Čech, Moravy a Slezska, které ho provázely od vzniku znaků až dodnes. Nicméně mohl také používat i zemské znaky dalších zemí, které se postupem času od vlivu českého panovníka odtrhly. Mezi tyto země patřily především obě Lužice, Braniborsko, Horní Falc a na přechodné období i Lucembursko.
Je-li vedle sebe zastoupena řada znaků zemí (tzv. znaková galerie), pak každý znak představuje jen onen jeden celek. V případě galerie „Současné znaky historických českých zemí“ se jedná o znakovou galerii všech historických zemí tvořících současnou Českou republiku – znak Čech, Moravy a Českého Slezska. Pokud je někde znak (českého) dvouocasého lva představen samostatně, je chápán nejenom jako znak Čech, ale i českých zemí (někdejší koruny, nyní republiky).
Historické znaky Čech náhled|upright|Grafické ztvárnění plamenné orlice Přemyslovců Původním znakem Českého knížectví se stala svatováclavská plamenná orlice, jelikož byla erbem vládnoucího českého rodu, Přemyslovců. Nejstarší a zřejmě úplně první doklad pro tuto heraldickou figuru pochází z mincí knížete Bedřicha z období 1179–1181. Je na nich orlice s roztaženými křídly obklopená symetrickými křížky, což zřejmě mělo představovat plameny obklopující křídla. Další doklad tohoto erbu pak pochází z jezdecké pečeti Přemysla Otakara I. z let 1192–1193.Rostislav Nový: K počátkům feudální monarchie v Čechách II. Časopis národního musea 1978. Podle dokladů z pečetí pak Přemysl Otakar I. a jeho nástupce Václav I. používali erb plamenné orlice až do roku 1253 (úmrtí Václava I.). Původ orlice v plamenech se odvozuje od erbu římských císařů, kteří měli od Fridricha I. erb černé orlice ve zlatém poli (Přemyslovci přijali podobné znamení jako symbol blízkosti císařského dvora a výrazu prestiže mezi říšskou aristokracií).
Nejstarší dochované barevné vyobrazení znaku Čech představuje fresková výzdoba sálu hradu Gozzoburg v Kremži z doby okolo roku 1270. Další barevné vyobrazení dvouocasého lva i barevné vyobrazení plamenné orlice se dochovalo v pasionálu abatyše Kunhuty, vytvořeném v letech 1313–1321, kde jsou oba znaky, spolu se znakem sv. Jiří (kterému byla zasvěcena klášterní bazilika), společně umístěny nad trůn abatyše Kunhuty. V díle samém je znak dvouocasého lva popsán jako znak Čech a znak plamenné orlice je popsán jako znak sv. Václava.
Už v průběhu 13. století se začala černá orlice v plamenech spojovat s postavou svatého Václava.
Ve středověku o původu černé plamenné orlice kolovalo několik legend. Jednu z nich, historicky nevěrohodnou, zachytil (vytvořil?) neznámý kronikář Dalimil na počátku 14. století. Podle ní je počátky této orlice třeba hledat kolem roku 1020 v souvislosti s únosem Jitky ze Svinibrodu mladým Přemyslovcem Břetislavem. Jitčin otec, císař (Dalimil jej nejmenuje), podle Dalimila pohrozil, že v odvetu za únos poplení Čechy ohněm; Jitka mezi Břetislavem a otcem dohodla smír a císař svému novému zeti údajně dal právo, kdykoli se vydá na jeho dvůr, krajinu kolem sebe poplenit ohněm. Nejenže však takové právo je samo o sobě sotva představitelné, Dalimil popletl Jitčiny rodinné vztahy (jejím otcem byl nordgavský markrabě Jindřich Babenberk) a především umístil počátky přemyslovského heraldického znaku do období, které o jedno století předcházelo samotnému vzniku heraldiky.
Další, rovněž historicky nepodložená a nevěrohodná heraldická legenda spojuje počátky plamenné orlice se Štilfrídem, který je částečně podobný s hrdinou německých bájí, Siegfriedem. Tato legenda vypráví o bájném českém knížeti Štilfrídovi, který se vydal získat svými skutky polepšení svého erbu z kotle (podle Dalimilovy kroniky dostal tuto figuru kníže Boleslav I. za trest kvůli vraždě svého bratra Václava od císaře po porážce roku 964, avšak v 10. a 11. soletí ještě žádné heraldické znaky neexistovalyhttp://www.nacr.cz/sua/vystavy/symboly/01.pdf - Český stát do roku 1490) na orlici. Tento kníže se dostal na dvůr krále, který byl napaden jiným králem a právě v této chvíli se projevila odvaha Štilfrída a nabídl se, že bude bojovat proti dvanácti nepřátelským rytířům v rovném souboji a poté, co všechny porazil dostal do štítu orlici. Jméno Štilfríd ukazuje na původ německý (Stillfried), souboje se 12 reky připomínají jinou staroněmeckou báji, „Růžovou zahradu“. Další nejasnost do této báje vnáší to, že vše splynulo ještě s další pověstí, alespoň co se jména týče, o báječném knížeti Strojmíru (v Kristianově kronice) čili Stůjmíru, jenž byl prý zvolen knížetem proti Bořivojovi I., a který byl totožný se Stanimírem, který byl Dalimilem mylně uveden jako protivník Fridricha do 12. století, přesněji do roku 1174.
náhled|upright|Grafická podoba znaku vytvořená dle středověkého vyobrazení náhled|upright|Grafická podoba znaku, který vytvořil rakouský heraldik Hugo Gerhard Ströhl
Anonymní kronikář Dalimil přináší i legendu o změně českého znaku z orlice na lva. Podle Dalimila získal roku 1158 český kníže Vladislav II. od Fridricha Barbarossy královský titul a zároveň jako erb stříbrného lva s jedním ocasem na červeném poli. Avšak ani tato pověst se nezakládá na skutečnosti.Výstižně se k tomu vyjádřil František Palacký ve svých Dějinách: "Známé povídačky o rozdávání nových erbův rodinám českým, ba i království českému, v ležení před Milánem, nechceme zde ani připomínati, ana sama v sobě hloupá jest a od jiných před námi již dávno vyvrácena byla." (citováno z: Rostislav Nový: K počátkům feudální monarchie v Čechách II. Časopis národního musea 1978) V roce 1213 je poprvé lev použit na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha, avšak není zřejmé, zda se jednalo o tentýž symbol, který se později stal znakem českých králů a českého království (z vyobrazení pečeti není rozeznatelný především počet ocasů). První nesporné vyobrazení dvouocasého lva (téměř jistě stříbrného na červeném poli) pochází až z roku 1247 z pečetí moravského markraběte Přemysla II. a pečeti města Brna z téhož roku. Dvouocasým lvem se Přemysl reprezentoval jako moravský markrabě a teprve od roku 1253, kdy po smrti Václava I. nastoupil na pražský trůn, jej začal používat jako symbol svého královského titulu (pro Moravu pak vytvořil nový symbol šachované orlice). Dvouocasost Přemyslem užívaného lva se obvykle vysvětluje jako symbol jeho spoluvlády s otcem Václavem. Tento znak s různými drobnými změnami ve výzdobě zůstal znakem Českého království až do roku 1918 a jako znak Čech až dodnes.
Kronikář Dalimil má ve svém díle i pověst o rozmnožení jednoocasého lva údajně získaného Vladislavem II., podle ní Přemyslu Otakarovi I. polepšil o druhý ocas beze změny tinktury římský král Ota IV. za pomoc při potlačování saského povstání (Dalimil však spojuje dvouocasého lva s tímto panovníkem mylně, Přemysl Otakar I. vždy používal plamennou orliciUmění doby posledních Přemyslovců, Praha 1982, kapitola K ikonografii pečetí posledních Přemyslovců).
O zisku figury lva do znaku také vypráví jiná heraldická legenda o Bruncvíkovi, která navazuje na legendu o Štilfrídovi. Tato legenda se zdá být inspirovaná také německými bájemi, mimo jiné o Jindřichu Lvovi, odkud je také vyvozován název hlavní postavy, Bruncvíka, vzhledem k tomu, že Jindřich byl z Brunšvíku (staroněmecky von Bruneczwig). Dříve se myslelo, že Bruncvík měl představovat českého knížete Vladislava II., ale tento názor se ukazuje jako chybný především vzhledem k Vladislavovým skutkům, podle kterých Bruncvík byl spíše jeho syn Přemysl Otakar I.
Problémem pro doložitelnost jiného výkladu zůstává, že případné tvrzení o "možném společném rodovém" znamení "všech" Přemyslovců (od konce 12. do poloviny 13. století) není doložitelné. Kromě ústředního panovnického (pražského) symbolu orlice – a to až do změn provedených Přemyslem Otakarem II. po polovině 13. stol., jsou dochovány jen pečeti suverénních vladařů (v případě českého krále je to orlice; u moravských markrabat lev, s otázkou sporného počtu ocasů (?), přitom zcela bez ohledu na příbuzenský vztah jednotlivých markrabat; nebo údělníků – Děpolticů, kteří spojují obě figury). Chybí nám pečetní heraldické znamení Přemyslovce "bez titulu" (bez přímé územní vlády), které by doložilo "společné rodové znamení". Navíc v té době žilo velmi málo příslušníků rodu a všichni postupně velmi rychle vymřeli bez potomstva, až na posledního Přemysla Otakara II.
Navíc kvůli skutečnosti, že král Přemysl Otakar I. pečetil jen orlicí a jeho syn, mladší král Václav I. (ještě jako plzeňský a budyšínský údělník) a dědic také logicky jen orlicí (a stejně tak, když byl králem), což by jasně naznačovalo dědičný rodový erb orlice, zatímco ale odbojný syn Václava I. Přemysl Otakar II. se velmi důsledně odlišuje "svým markraběcím lvem", musíme konstatovat, že již od počátku 13. století (viz po následnickém sporu bratří Přemysla Otakara I. a Vladislava Jindřicha) zde byl nezávisle vedle sebe "osobní a vladařský či v zárodku dynastický" znak jak českého panovníka (orlice – viz v linii symbolů Přemysla Otakara I. a jeho syna Václava I.), tak i moravských markrabat, celkem důsledně užívajících lva (bez ohledu na to, zda šlo o bratry či syny českého krále s orlicí). Výjimkou byl jen markrabě Přemysl (+1239) pečetící (z politických a rodinných důvodů) jak lvem tak orlicí (roku 1233).
Od počátků heraldické symboliky v Čechách a na Moravě tak jakoby byla zjevná snaha o dvě odlišná znamení pro dvě (nezávislé) země a potenciální ("českou primogenituru a moravskou sekundogenituru" – vše v Evropě té doby obvyklé). Jen Přemysl Otakar II. (jako poslední svého rodu v polovině 13. století) pak učinil onu zásadní a konečnou proměnu. Provedl "prohození" symbolů. Svého již slavného dvouocasého lva si odnesl z Moravy do Čech, navíc s babenberským břevnem vyženěného rakouského dědictví atd., na Moravu pak uvedl orlici stříbrno-červeně šachovanou. "Stará" černá plamenná orlice se stala "volnou" – nadále již "jen" tzv. svatováclavskou.
Proto ostatně (po vymření Přemyslovců 1306) nejen Jan Lucemburský, ale i dnes považujeme za ("souhrnný" – nejstarší) dynastický erb Přemyslovců právě onu jedinečnou plamennou (svatováclavskou) orlici (Přemyslovci byli ostatně potomky bratra sv. Václava), a ta je také historicky nejstarší doložené panovnické znamení (navíc v souvislosti s královským titulem).
Až do Přemysla Otakara II. není situace rozhodně ustálená a nelze jednoznačně mluvit o jednotném rodovém erbu (společném pro všechny členy Přemyslovců), natožpak konstituovaní zemských znaků (Čech a Moravy). To vše je opravdu až zásluha Přemysla Otakara II. (a jeho komplikované cesty k moci), když se stal posledním žijícím Přemyslovcem a hlavou několika zemí (království, vévodství a markrabství), v důsledku rakouského dědictví – s nutností jasné heraldické definice složité titulatury personální unie.
Historické znaky Moravy náhled|upright|Grafická podoba znaku vytvořená dle středověkého vyobrazení náhled|upright|Úplný znak moravského markraběte do roku 1915
Stříbro-červená orlice První potvrzený moravský zemský znak, který byl používán moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem, byl totožný se zemským znakem Čech. První znak s orlicí pochází ze 13. století. Celá orlice se objevila roku 1233 na pečeti při listině, kterou markrabě moravský Přemysl I. postoupil louckému klášteru patronátní právo v Příměticích. První šachování orlice je vidět až na jízdních pečetích krále Václava II. z konce 13. století, která má orlici umístěnou na štítu a dvouocasého lva na praporu. Znak s vpravo hledící a stříbrnočerveně šachovanou orlici na modrém poli již panovníci z lucemburského rodu používají na svých listinách výhradně.