Zvonek zelený (Chloris chloris) je malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae), který se vyskytuje v Evropě, severní Africe, a částečně i na Blízkém východě a ve střední Asii. V Česku se jedná o běžného, hojného ptáka. Jako nepůvodní druh je zastoupen i v několika dalších zemích, jako je Nový Zéland, Austrálie a Uruguay. Zvonek zelený má podsadité tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý zobák. Samec je olivově zelený se žlutozeleným hrdlem a kostřecem a žlutým lemem na ručních letkách a na křidélku. Méně výrazná samice má převážně šedé opeření, na hřbetě s příměsí černé, na zbytku těla s množstvím zelené a žluté.
Létá ve vlnovkách. Živí se semeny různých druhů stromů, keřů, plevele a zemědělských plodin. Potravu si zpestřuje i dalšími rostlinnými částmi, výjimečně uloví i bezobratlé živočichy, kterými krmí mláďata. V zimě se často zdržuje v hejnech, často s jinými semenožravými ptáky, kteří se společně krmí na polích a zaplevelených plochách. Zvonek zelený dostal své druhové jméno podle nápadného zvonivého zpěvu, kterým se ozývá hlavně v době hnízdění. Ve středoevropských podmínkách hnízdí nejčastěji v dubnu a květnu, samice snáší 4–6 vajec, na kterých samice sedí 11–15 dní. Jedná se o málo dotčený druh se stabilní globální populací, avšak v řadě míst včetně Česka dochází populačnímu úbytku následkem trichomonózy, též zvané krmítková nákaza, protože k jejímu přenosu často dochází na krmítkách.
Systematika Zvonka zeleného poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v 10. vydání Systema naturae pod názvem Loxia chloris. Druhové jméno chloris pochází z řeckého „khlóris“, které v překladu znamená „zelený“ nebo „nazelenalý“. Nejbližším příbuzným zvonka zeleného je zvonek čínský (C. sinica). K dalším blízkým příbuzným zvonka zeleného se řadí zvonek žlutoprsý (C. spinoides), černohlavý (C. ambigua) a vietnamský (C. monguilloti). Zvonek zelený je jediným českým druhem zvonka (resp. rodu Chloris). IOC World Bird List rozeznává 10 poddruhů s následujícím rozšířením:
C. c. harrisoni Clancey, 1940 – Velká Británie kromě Skotska a Irska. C. c. chloris (Linnaeus, 1758) – severní Skotsko, severní Francie, střední Evropa včetně Česka, od Norska po západní Sibiř. C. c. muehlei Parrot, 1905 – Srbsko, od Černé Hory po Moldavsko, Bulharsko a Řecko. C. c. aurantiiventris (Cabanis, 1851) – od jižního Španělska přes jižní Evropu až do západního Řecka. C. c. madaraszi Tschusi, 1911 – Korsika a Sardinie. C. c. vanmarli Voous, 1952 – severozápadní Španělsko, Portugalsko a severozápadní Maroko. C. c. voousi (Roselaar, 1993) – střední Maroko a severní Alžírsko. C. c. chlorotica (Bonaparte, 1850) – od Turecka po Egypt. C. c. bilkevitchi Zarudny, 1911 – jižní Ukrajina, Kavkaz a severovýchodní Turecko po severní Írán a jihozápadní Turkmenistán. C. c. turkestanica Zarudny, 1907 – od jižního Kazachstánu po Kyrgyzstán a střední Tádžikistán. vlevo|náhled|Ilustrace zvonka zeleného (John Gerrard Keulemans, 1869) Zeměpisná proměnlivost se projevuje ve velikosti těla a odstínu opeření. Tyto rozdíly jsou sice patrné u poddruhů z protikladných konců areálu rozšíření, avšak u sousedních populací je proměnlivost natolik minimální, že některé zdroje rozeznávají jen čtyři poddruhy.
Český historický název zvonka zeleného je zvonek. V lidovém nářečí se označuje i jako zelenohlávek, zelenka, zvonec nebo zvoneček. Jméno zvonek i jeho starší podoba čvunče či cvunče je považováno za slovo onomatopoického (zvukomalebného) původu. Vzniklo patrně podle charakteru zpěvu zvonka zeleného, jenž bývá popisován jako zvučný, zvonivý až kovový. Jméno zvonek je předobrozeneckého původu.
Popis Tento středně velký pěnkavovitý pták dosahuje délky těla kolem 14,5–16 cm a váhy 17–34 g. Křídlo samce je dlouhé 82–91 mm, samice 82–85 mm. Běhák dosahuje délek od 17 do 19 mm, zobák 12–15 mm. Zvonek zelený je velký přibližně jako vrabec nebo pěnkava. Oproti nim má však zavalitější tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý, masitě zbarvený zobák. Většina opeření hraje různými odstíny zelené od olivové na hřbetu po žlutozelenou na hrudi a kostřeci po šedozelené tváře a křídla. Dobrým rozpoznávacím znakem sedícího zvonka zeleného je žlutý lem ručních letek, v letu je dobře patrný žlutý lem po stranách kořene ocasu. Pohlavní dvojtvárnost v opeření je zřetelná.
Samec středoevropského poddruhu chloris je od temene přes hřbet olivově zelený. Kostřec je žlutozelený. Rýdovací pera jsou u kořene žlutá, na konci ostře přecházejí do černé. Střední pár rýdovacích per je černý v celé délce. Spodina je zelenožlutá, boky olivově zelené, dolní břicho a spodní krovky ocasní jsou šedobílé. Velké křídelní krovky jsou svrchu šedé, křidélko je žluté. Letky mají černé konce, vnější prapory ručních letek utváří žluté pole, které je patrné hlavně při složení křídla. Samice je na svrchní straně těla šedohnědá, velké křídelní krovky jsou svrchu nahnědlé. Rýdovací pera samic jsou u kořene žlutá a plynule přecházejí do tmavě šedé. Samičí křidélko je tmavě hnědošedé až černošedé se žlutým lemem. Duhovky dospělců jsou tmavě hnědé. Masitě zbarvený zobák má našedlou špičku, na podzim se barví do světle růžovošedé. Nohy jsou na jaře masité, jemně načervenalé; na podzim se barví do hnědošeda. Drápy jsou černé. Populace z jižních oblastí mají větší, silnější zobáky.
Mladí ptáci na první pohled připomínají dospělou samici, avšak jejich opeření je více hnědošedé na hlavě, lících, šíji a hřbetu s patrným tmavě rozpitým čárkováním. Spodní strana těla nedospělců je bledě žlutohnědá až hnědošedá, na hrudi, břichu a bocích tmavě čárkovaná. Duhovky nedospělých ptáků jsou šedohnědé. Šat 1. roku má výrazně opotřebovaná rýdovací pera a lem na křídlech není tak výrazně žlutý jako u dospělců. Zobák je slonovinový s bledě masitým kořenem spodní čelisti. Šat 2. roku má zakulacená rýdovací pera a jejich opotřebení není tak výrazné jako u šatu 1. roku.
Výskyt
Areál rozšíření a početnost náhled|Zvonek zelený v letu (Švédsko)|vlevo Hnízdí téměř na celém území Evropy s výjimkou severní Skandinávie, Islandu, severozápadního Ruska a severních břehů Černého a Kaspického moře. Svým areálem rozšíření zasahuje i na Madeiru a Kanárské ostrovy a do severní Afriky, kde obývá hlavně Maroko, Alžírsko a Tunisko, odkud se areál výskytu táhne v roztroušených populacích až po Egypt. Hnízdí i na Blízkém východě včetně Izraele, Sýrie a Saúdské Arábie, odkud se areál výskytu vine dále na východ až po severní Írán, jižní Turkmenistán, jižní Kazachstán, Uzbekistán, západní Kyrgyzstán a střední Tádžikistán. Zimní populace mají o něco širší areál výskytu zasahující do severní Skandinávie, hlouběji do severozápadního Ruska, do Afghánistánu a na Sinajský poloostrov. Zvonek zelenavý byl úspěšně introdukován na Azory, severovýchodní Argentiny, Uruguaye, jižní Austrálie, včetně Tasmánie, i na Nový Zéland včetně Chathamských ostrovů. K introdukci na Nový Zéland došlo mezi lety 1862–1868 britskými aklimatizačními spolky (), což byly dobrovolnické organizace zakládané v průběhu 19. a 20. století, jejichž cílem bylo introdukovat evropské druhy do britských kolonií i mimo ně. náhled|Video zvonka zeleného na větvi Vyskytuje se na různých stanovištích v subpolárních, mírných i subtropických oblastech. Obývá hlavně opadavé a smíšené lesy, lesní okraje, holiny i mláze, plantáže, sady, parky nebo zahrady. Běžně se vyskytuje v městském prostředí. Středoasijské populace jsou častými obyvateli pouštních okrajů a oáz, polopouští, lesů v předhůří hor i jalovcových mlází a křovin. Zimní stanoviště zvonků zelených tvoří ještě navíc močály a mořské pobřeží. Typicky se vyskytují do 1400 m n. m., v Alpách a Střední Asii stoupají až do 2000 m n. m.
Evropská populace byla v roce 2015 odhadnuta na 21,6–33,1 milionu párů, což představuje asi 43,2–66,1 milionu dospělců. Evropská populace představuje kolem 90 % globální populace, takže celková populace se zcela orientačně odhaduje na 48–74 milionů dospělých jedinců. vlevo|náhled|Zvonek zelený a typickým nabručeným výrazem (Švédsko)
Tah Jedná se o částečně tažný druh. Na většině svého areálu rozšíření je stálý. Tažné jsou populace ze severních oblastí, především ze severu Skandinávie a Ruska, které na zimu táhnou do jižnějších končin. Se snižující zeměpisnou šířkou tendence k tahu ubývá. Populace z jižního Norska táhne do Skotska, zvonci ze Švédska často migrují do Dánska, a část dánských zvonků zase táhne do Beneluxu, Německa i Francie. Podíl migrující populace může každoročně kolísat v závislosti na počasí a potravní nabídce, na které závisí i hnízdní úspěšnost. Může se tak stát, že jedinec jeden rok tráví zimu v jižní Evropě, další rok nemigruje vůbec a třetím rokem změní lokalitu zimoviště.
K tahu dochází v hejnech ve dne i v noci. Podzimní tah nastává od konce září do listopadu, na jaře zvonci zelení táhnou od poloviny března do konce dubna. Zatoulaní jedinci byli pozorováni mj. na Islandu a Faerských ostrovech. Na Britských ostrovech je zvonek zelený v zimě vysoce potulný a může se přesouvat na dlouhé vzdálenosti v reakci na potravní nabídku.
Česko náhled|Skupinka zvonků zelených (Turecko) V Česku se jedná o hojného pěvce s celoplošným výskytem. O něco častěji se vyskytuje v teplotně příhodnějších nížinách, avšak běžně vystupuje i vysoko do hor. Na Šumavě byl zvonek zelený zaznamenán v nadmořské výšce 1300 m n. m., v Krkonoších dokonce v 1430 m n. m. (Úpské rašeliniště). K nejvýše položeným potvrzeným hnízdištím patří hnízdo na Horské Kvildě v 1040 m, na krušnohorském Božím Daru v 1025 m nebo v Orlických horách v 1000 m n. m. V městském prostředí se hustota hnízdišť běžně pohybuje kolem 10 párů na hektar. Stanoviště českých zvonků tvoří otevřená krajina s rozptýlenými stromy a keři, lesní okraje, remízky i sady. Běžně se vyskytuje v městském prostředí, kde hnízdí v parcích, na hřbitovech, v zahradách a občas i v lidských sídlech. V době mimo hnízdění se shlukuje do hejn, která se často mísí s jinými druhy ptáků a společně se objevují na polích. Většina populace českých zvonků je stálá a zimu tráví do 10 km od svých hnízdišť. Asi 80 % dospělých a kolem 40 % mladých českých zvonků netáhne. Ti ostatní táhnou jižním až jihovýchodním směrem do jižního Německa, Švýcarska, severní Itálie, Slovinska a Chorvatska. Výjimečný je záznam českého zvonka z Řecka.
Zvonek zelený kdysi patřil k nejhojnějším ptákům Česka, avšak do českého městského prostředí se patrně rozšířil až ve 2. polovině 19. století. Ještě v letech 1985–89 byla početnost českých zvonků zelených odhadnuta na 500 000–1 milion hnízdních párů. V letech 2001–2003 byl tento odhad snížen na 450 000–900 000 párů a během sčítání v letech 2014–2017 byl celkový počet dále ponížen na 400 000–800 000 párů. Od té doby početnost druhu na území Česka každoročně významně klesá. Podle Jednotného programu sčítání ptáků dochází ke strmému poklesu hlavně po roce 2010. Mezi lety 2010–2022 z Česka vymizelo kolem dvou třetin zvonků zelených. V Červeném seznamu (2003 i 2017) je zvonek zelený nicméně zařazen jako druh „LC – málo dotčený“.
Biologie a chování
Chování V zimních měsících se zvonci sdružují do různě velkých hejn až o několika tisících jedincích. Tato hejna se nezřídka mísí s jinými druhy ptáků, jako jsou konopka obecná (Linaria cannabina), vrabec polní (Passer montanus), strnad obecný (Emberiza citrinella) nebo strnad rákosní (Emberiza schoeniclus). Zvonka lze zahlédnout jak na zemi, tak na stromech a v křoví. Létá poměrně rychle v mělkých vlnovkách. Hřaduje v hejnech, s oblibou ve stálezelených živých plotech. Je velmi častým návštěvníkem krmítek, kde s oblibou požírá různé druhy semen, zejména arašídů. Alfred Brehm popsal chování zvonka zeleného v roce 1888 takto:
Hlas náhled|Zpěv zvonka zeleného (květen, západní Rusko)