Chudozubí (Xenarthra) jsou jednou ze čtyř hlavních vývojových linií placentálních savců (společně s Afrotheria, Laurasiatheria a Euarchontoglires), jež v současné době endemitně obývá americký kontinent. Chudozubí ve dvou řádech, zvaných Cingulata a Pilosa, sdružují pásovce, mravenečníky a lenochody. Dnešní zástupci na délku hlavy a těla měří od 12,5 do více než 120 cm, vyhynulé formy však byly nezřídka mnohem větší.
U chudozubých se objevuje široké spektrum jedinečných odvozených znaků, přičemž jméno jim vynesly redukce a modifikace chrupu. Ten je u většiny zástupců jednokořenný, trvale dorůstající a zároveň bezsklovinný. Řezáky se vůbec neobjevují a u mravenečníků došlo ke kompletní redukci všech zubů, které nahrazuje extrémně dlouhý jazyk. Pásovci mají sice paradoxně největší počet zubů mezi savci, ty však nehrají významnou roli při zpracování potravy. Vyjma stavby chrupu představuje další klíčový odvozený znak chudozubých specifické, tzv. xenartrální skloubení bederních a případně i několika hrudních obratlů. Kostra však zároveň nese i některé znaky pro placentály primitivní.
Podle některých fylogenetických hypotéz mohou chudozubí představovat bazální linii placentálů (či např. sesterskou skupinu vůči Afrotheria). Ve fosilním záznamu se objevují teprve okolo svrchního paleocénu až spodního eocénu. Jejich evoluce probíhala takřka výhradně v Jižní Americe, ačkoli některé fosilní nálezy pocházejí i z Antarktidy a zejména během pliocenní „velké americké výměny“ kolonizovali i Severní Ameriku, kde dodnes žijí. Zatímco dnešní mravenečníci jsou stromoví a pozemní myrmekofágové, lenochodi letargičtí stromoví býložravci a pásovci pozemní hrabaví savci, rozmanitost fosilních zástupců byla ještě větší. Někteří z nich dosahovali obřích rozměrů: jmenovat lze pozemní lenochody, jako bylo Megatherium, či pásovce glyptodontidy.
Systematika První zástupce dnešních chudozubých formálně popsal již švédský přírodovědec Carl Linné v 10. vydání svého díla Systema naturae, jež platí za základní kámen zoologického názvosloví. Linné je mj. autorem formálního vědeckého popisu mravenečníka velkého, pásovce devítipásého či lenochoda tříprstého. Za popisnou autoritu taxonu Xenarthra je pokládán americký přírodovědec a paleontolog Edward Drinker Cope (1889).
Taxonomie je nicméně v tomto ohledu poněkud zmatečná, neboť české jméno „chudozubí“ se ve starých textech používá i pro sběrný taxon Edentata.ŠVÁCHA, František. Přírodopis živočišstva. V Praze: I.L. Kober, 1876. s. 56ff. Z dnešního pohledu šlo o polyfyletickou skupinu, jež v rozdílných pojetích zahrnovala vedle chudozubých v užším smyslu (američtí pásovci, mravenečníci a lenochodi, tj. taxon Xenarthra mj. v Copeově pojetí) také starosvětské luskouny, africké hrabáče a např. podle Georgese Cuviera dokonce i ptakořitné. Vedle žijících forem se k chudozubým v širším smyslu přidružovaly i některé skupiny vyhynulých savců, například pruhozubí (Taeniodonta), kteří vykazovali jisté podobnosti s pozemními lenochody. Povrchní podobnost diskutovaných skupin byla důsledkem nezávislé evoluce směrem k myrmekofágii, respektive hrabacímu chování. Zejména u fosilních forem bývá často obtížné takové konvergence odlišit od sdílených odvozených znaků. Sběrný taxon Edentata se nicméně stal neudržitelným již před nástupem molekulárně-fylogenetických analýz, v průběhu 20. století byl postupně okleštěn pouze na americké zástupce (z recentních skupin naposledy o luskouny). V české literatuře z 80. let 20. století se již objevují chudozubí (Xenarthra = Edentata) ve své víceméně moderní podobě.
Ve své současné podobě jsou chudozubí jednoznačně monofyletickým taxonem, jenž se dělí na dva hlavní klady. Jedním z nich jsou pásovci (Cingulata), druhým pak skupina Pilosa, která zahrnuje mravenečníky (Vermilingua) a lenochody (Folivora). Počet čeledí může být mezi jednotlivými zdroji proměnlivý. V nejjednodušší, starší podobě mohou pásovci, mravenečníci i lenochodi zahrnovat pouze jedinou čeleď, častěji bývá rozlišováno více čeledí v některých či všech třech hlavních taxonech. Alternativní systémy recentních taxonů mohou být z hlediska principů kladistiky ekvivalentní: například mravenečníkovití dvouprstí (Cyclopedidae) jsou sesterskou skupinou vůči mravenečníkovitým (Myrmecophagidae), rozlišení v rámci samostatných čeledí se zakládá na dlouhém období jejich samostatného vývoje. Systematiku však mohou komplikovat fosilní taxony a například vyhynulí pásovci z původně samostatné čeledi Glyptodontidae se zjevně odvozují mezi recentními pláštníky, již se tak bez nich stávají parafyletickým taxonem.
Byť v některých zdrojích mohou chudozubí představovat samostatný řád, na taxonomické úrovni řádu vystupují spíše taxony Cingulata a Pilosa. Xenarthra v takových taxonomických systémech stojí na úrovni velkořádu (magnorder) či nadřádu (superorder). Jeho vnitřní členění na úrovni čeledí shrnuje systém založený na publikaci :
chudozubí (Xenarthra) Cope, 1889 řád pásovci (Cingulata) Illiger, 1811 čeleď pásovcovití (Dasypodidae) Gray, 1821 čeleď pláštníkovití (Chlamyphoridae) Bonaparte, 1850 – zahrnuje i původně samostatnou čeleď Glyptodontidae Gray, 1969 vyhynulé čeledi: Peltephilidae Ameghino, 1894, Pampatheriidae Paula Couto, 1954, Pachyarmatheriidae Fernicola et al., 2018, Palaeopeltidae Ameghino, 1894 řád Pilosa Flower, 1883 podřád mravenečníci (Vermilingua) Illiger, 1811 čeleď mravenečníkovití (Myrmecophagidae) Gray, 1825 čeleď mravenečníkovití dvouprstí (Cyclopedidae) Pocock, 1924 podřád lenochodi (Folivora) Delsuc et al., 2001 čeleď lenochodovití tříprstí (Bradypodidae) Gray, 1825 čeleď lenochodovití dvouprstí (Choloepodidae) Pocock, 1924 vyhynulé čeledi: Megalocnidae Delsuc et al., 2019, Nothrotheriidae Ameghino, 1920, Megatheriidae Gray, 1821, Megalonychidae Gervais, 1855, Scelidotheriidae Ameghino, 1889, Mylodontidae Gill, 1872 Chudozubí savci jsou jednou ze čtyř hlavních linií placentálů (společně s Afrotheria, Laurasiatheria a Euarchontoglires). Společně s Afrotheria mohou tvořit společný klad nazvaný Atlantogenata, jenž by byl sesterský vůči Laurasiatheria a Euarchontoglires (ty společně tvoří taxon Boreoeutheria). Alternativní pohledy staví na bazální pozici placentálních savců Xenarthra (v takovém případě se klad pro ostatní placentály nazývá Epitheria), anebo Afrotheria. Spíše pro zajímavost lze uvést hypotézu Paratheria, podle níž by chudozubí představovali samostatnou evoluční linii od vačnatých (Metatheria) a placentálů (Eutheria). Původ této hypotézy sahá do konce 19. století, krátkou renesanci zažila ještě v 80. letech 20. století s objevem pozdně křídových gondwanaterií z Jižní Ameriky, u nichž se mylně předpokládala příbuznost s chudozubými. Nyní je hypotéza Paratheria všeobecně pokládána za jednoznačně vyvrácenou. Fylogeneze recentních placentálů při hypotéze Atlantogenata (1) a Epitheria (2) plus fylogeneze recentních chudozubých Popis náhled|Pláštník malý (Chlamyphorus truncatus) je nejmenším chudozubým Chudozubí patří co do morfologie mezi nejneobvyklejší vyšší taxony savců, jejich recentní i vyhynulí zástupci vykazují často nesourodé a vysoce odvozené anatomické znaky. Už samotná délka hlavy a těla se pohybuje od pouhých 12,5 cm u pláštníka malého (Chlamyphorus truncatus) po více než 120 cm u mravenečníka velkého (Myrmecophaga tridactyla). Velcí vyhynulí pozemní lenochodi, jako byl rod Megatherium, měřili až 300 cm a jejich hmotnost se vyrovnala současným slonům. Bezmála dvoumetrové délky dosahovali i vyhynulí glyptodonti.vlevo|náhled|Kostra lenochodovitého tříprstéhoTělesná stavba dnešních chudozubých je značně proměnlivá, od stromových lenochodů a mravenečníků po pozemního mravenečníka velkého a pásovce (byť i pásovci dovedou šplhat). Rozmanitost fosilních forem byla ještě vyšší. Zadní končetiny chudozubých mají typicky pět prstů a přední dva nebo tři funkční prsty s velkými drápy. Lenochodi své drápy využívají k zavěšení se za větve (zatímco prsty mají spojené kůží), u jiných chudozubých často slouží i k hrabání. Stromovým mravenečníkům pohyb ve stromoví dále usnadňuje chápavý ocas. Zajímavou vlastností pásovců je jejich kostěný pancíř, který se neobjevuje u žádných jiných savců. Jeho přítomnost u některých vyhynulých lenochodů, jako byl rod Mylodon, může nasvědčovat skutečnosti, že jde o původní znak všech chudozubých, který byl u jejich jednotlivých linií ztracen až druhotně. Lenochodi vynikají proměnlivým počtem krčních obratlů; tento fenomén je mezi savci takřka výjimečný a objevuje se jen u některých sirén.náhled|Xenartrální kloubní spojeníNavzdory jejich rozmanitosti chudozubé definuje několik sdílených odvozených znaků. Odborné jméno chudozubým vyneslo specifické, tzv. xenartrální skloubení bederních a případně i několika hrudních obratlů, jež doplňuje běžné kloubní spojení mezi zygapofýzami. Jeho hlavní úlohou je zpevnit páteř, respektive boky, což se zvláště hodí druhům adaptovaným pro hrabání v zemi. Xenartrální kloubní spojení je proto velmi dobře vyvinuto zejména u pásovců a někdy jej doplňuje ještě další přídatné kloubení. Xenartrální kloubení je jedním ze znaků, jenž chybí u domněle příbuzných luskounů; na druhou stranu se však zjevně nezávisle vyvinulo u některých jiných savců, včetně kreodonta rodu Patriofelis, primitivního savce rodu Fruitafossor nebo některých moderních pytlonošovitých hlodavců. Další adaptací pro hrabání je srůst páteře a pánve v oblasti sedací kosti. Vyjma odvozených znaků jsou na kostře patrné i některé rysy primitivní. Na rozdíl od řady jiných placentálů si například chudozubí stále zachovávají klíční kost, zejména však vyniká přetrvávající výběžek procoracoid na lopatce.
Lebka a chrup vlevo|náhled|Lebka mravenečníkaJak již jméno napovídá, typických redukcí a modifikací doznal chrup. Ten je tzv. homodontní (stejnocenný), byť lenochodi mohou mít diferencované zuby podobné špičákům. Zcela neznatelný je tzv. tribosfénický vzor stoliček, jinak sdílený v rámci živorodých savců. Zuby vždy chybí v mezičelisti a na rozdíl od ostatních savců vyrůstají ve výrazných rozestupech, tedy nepřiléhají těsně k sobě. Řezáky se vůbec neobjevují a u mravenečníků došlo ke kompletní redukci chrupu, kdy se sice zakládají jeho zárodky, ale ty se v průběhu vývoje vstřebávají. Chrup většiny zástupců je jednokořenný a hypselodontní (tedy trvale dorůstající) a zároveň bezsklovinný. Výjimku v tomto směru představuje rod pásovců Dasypus, u jehož zástupců se vyskytuje tenká vrstva skloviny a primitivní eocenní pásovec rodu Astegotherium postrádal i hypselodoncii. Pásovci jsou zároveň savci s největším počtem zubů vůbec; pásovec velký (Priodontes maximus) nese v čelistech až 100 nerozlišených zubů, které však mají jenom malý význam při zpracování potravy. Chudozubí ve srovnání s řadou dalších savců nemají dočasný chrup. Výjimku opět představuje rod pásovců Dasypus, kde se dočasný chrup objevuje.
Z charakteristických znaků lebky lze jmenovat zachování tzv. septomaxilly, kosti mezi nosní přepážkou a horní čelistí. Vyjma chudozubých se tato struktura objevuje již jenom u ptakořitných, přičemž septomaxilla obou těchto vyšších taxonů je homologická. Dalším typickým znakem lebky je prstencová bubínková kost. Lenochodi mají lebku obecně širší a užší, u mravenečníků a pásovců je lebka kvůli dlouhému jazyku protažená, tvarem válcovitá až kuželovitá (nicméně vyhynulí pásovci glyptodonti měli lebku krátkou a hluboce posazenou). Mravenečníkům se lebka prodloužila protažením nosních kostí a horní čelisti, nikoli mezičelisti. Prodloužené sekundární patro jim pak umožňuje – zataženému jazyku navzdory – bez obtíží dýchat. Dolní čelist u mravenečníků nesrůstá, což umožňuje zvětšení průměru ústního otvoru během krmení. Vnitřní orgány a fyziologie náhled|Boční pohled na některé tělní struktury mravenečníka (A: mozek, B: jazyk, C: hrudní kost, D: lebka, E: jazylka)|upright 1.6