náhled|Tazio Nuvolari na přelomu 20. a 30. let Tazio Giorgio Nuvolari (16. listopadu 1892 – 11. srpna 1953) byl italský motocyklový a automobilový závodník, považovaný spolu s Chironem a Caracciolou za nejlepšího jezdce meziválečného automobilového sportu. Někteří odborníci jej dokonce považují za nejlepšího automobilového závodníka všech dob.Miloš Skořepa, Dejiny automobilových pretekovMiloš Skořepa, Mistři za volantem Dr. Ferdinand Porsche jej nazval „největším jezdcem minulosti, současnosti a budoucnosti“. Jedinou velkou cenou, kterou nikdy nevyhrál, byla Velká cena Československa na Masarykově okruhu (1930-1937)..

Život Nuvolari, přezdívaný Il Mantovano volante (Létající Mantovan), Nivola, Malý velký muž nebo jednoduše Il Maestro, se narodil v Castel d'Ariu u Mantovy Arturovi Nuvolarimu a jeho manželce Elise Zorziové. Jak jeho otec, tak jeho strýc Giuseppe byli motocyklovými závodníky – zvláště Giuseppe, několikanásobný italský mistr, byl Taziovým vzorem. Tazio pracoval v obchodě motorovými vozidly, který si jeho strýc otevřel.

V roce 1917 se Nuvolari oženil s Carolinou Perinovou. Oba jejich synové zemřeli velmi mladí: Giorgio (1918 – 1937) na myokarditidu a Alberto (1928 – 1946) na nefritidu.

Nuvolari byl muž, který skutečně žil pro závodění. Ani špatné vybavení, ani zranění z jeho nespočetných havárií mu nedokázaly zabránit v jízdě naplno. Nuvolari, známý italským fanouškům jako „Létající Mantovan“ nebo „Velký malý muž“, byl vysoký pouhých 160 cm a brzy zjistil, že nemá svalovou sílu, aby auta tlačil volantem do zatáček. A tak místo toho vyvinul techniku, kdy dal své auto do skluzu na čtyřech kolech a pak skluz ovládal sešlápnutím plynovým pedálem. Je ironií, že nejrychlejší jezdec světa si jako maskota vybral želvu, někdy byla na autě i namalovaná. Peníze pro Nuvolariho, který žil poměrně skromným způsobem, tolik neznamenaly. Měl však své vlastní letadlo. Nuvolari byl také velmi vášnivým fotografem a často ho bylo vidět, jak se svým fotoaparátem prochází v boxech.

Kariéra před druhou světovou válkou

Motocykly Závodní licenci pro motocykl dostal Nuvolari v roce 1915. Jeho kariéru zbrzdila první světová válka, během níž sloužil jako řidič v italské armádě. V závodě tak debutoval až v roce 1920 na Circuito Internazionale Motoristico v Cremoně.

V roce 1925 se Nuvolari stal mistrem Evropy v třídě 350 cm³ díky výhře na Grand Prix Evropy. Velkou cenu národů vyhrál čtyřikrát za sebou (1925 – 1928) a závod na okruhu Lario dokonce pětkrát v řadě (1925 – 1929), vše ve třídě 350 cm³ a na motocyklu Bianchi.

Taktéž v roce 1925 požádala Nuvolariho stáj Alfa Romeo, aby si vyzkoušel jejich závodní vůz. Autu se během závodu zavařila převodovka a Nuvolari měl těžkou havárii,Simon Taylor, Murray Walker's Formula One Heroes během níž si zranil záda. Navzdory tomu závodil už o šest dní později v Monze, když se předtím nechal přesádrovat tak, aby mohl ovládat motocykl,Anthony Pritchard, A Century of Grand Prix Motor Racing a zvítězil (podobnou věc předvedl ve své kariéře ještě několikrát).

V zimě roku 1927 se rozhodl vytvořit vlastní automobilový tým pro soutěže Grand Prix se stroji Bugatti. Jejich nákup financoval z peněz získaných prodejem farmy z dědictví po otci. V následujících letech Nuvolari střídal motocykly a automobily. Svůj poslední motocyklový závod absolvoval na okruhu Tigullio v říjnu 1930.

Nuvolari na čtyřech kolech V roce 1921 si poprvé vyzkoušel i automobilový vytrvalostní závod. Na okruhu Garda (blízko městečka Salò na západním břehu jezera Lago di Garda) v květnu 1921 obsadil na voze Ansaldo Tipo4 4. místo a o rok později na stejném místě ale s vozem Ansaldo 6AS dojel na 2. místě. Toužil závodit s nejrychlejšími vozy a po několika startech ve vozech Chribiri a Bianchi v roce 1924 se mu podařilo získat místo rezervního jezdce Alfy Romeo na GP Itálie 1925, ale v tréninku na tento závod s vozem Alfa Romeo P2 havaroval. Na okruhu Garda zaznamenal své první vítězství, když 9. října 1927 na Bugatti T35 v tomto závodě zvítězil. Právě pro sezónu 1927 se Nuvolari a jeho týmový kolega na motocyklu a přítel Achille Varzi se rozhodli koupit dvě Bugatti T35. Vozy se nevyrovnaly Alfám Romeo P2, ale Nuvolari přesto dokázal zvítězit dvakrát v roce 1927 (Garda a GP Říma) a čtyřikrát v roce 1928. Nicméně rivalita mezi Nuvolarim a Varzim každým závodem sílila a nakonec Varzi odešel a získal Alfu Romeo P2. náhled|Alfa Romeo 6C-1750 GS, Nuvolari s tímto vozem závodil od léta 1929 Nuvolari následoval jeho příkladu od června vyměnil Bugatti za Alfa – první start 9. června 1929 v Mugellu, kde dojel na 9. místě. V červenci 1929 na Coppa Ciano (okruh Montenero u Livorna) dojel se svou novou Alfou Romeo 6C-1750 GS na druhém místě (v sádrovém korzetu po další havárii na motorce.)

1930 náhled|Nuvolari (čtvrtý zleva), s ostatními jezdci Alfy Romeo a Enzo Ferrarim

V roce 1930 mu Enzo Ferrari nabídl, aby se stal jezdcem nově vznikajícího týmu Alfa Romeo. V tomto roce Nuvolari vyhrál svou první RAC Tourist Trophy (podruhé vyhrál v roce 1933). Jedna z legend, které se okolo Nuvolariho kupí, tvrdí, že když jeden ze závodníků rozbil výlohu řeznictví, Nuvolari zajel na chodník a pokusil se vzít si šunku. Sammy Davis, který se toho roku s Nuvolarim seznámil, vzpomíná, že Nuvolarimu se svým způsobem líbily situace, kdy se všechno spiklo proti němu (prý jej nebavilo vyhrávat s nejlepším autem na startu), a že prokazoval velký smysl pro černý humor (když mu Enzo Ferrari koupil zpáteční lístek na Sicílii, kde měl Nuvolari startovat v závodě Targa Florio, Nuvolari mu řekl „Zpáteční lístek? To si říkáte obchodník? Co když mě nazpět povezou v rakvi?“.

V tomto roce Nuvolari a jeho spolujezdec Battista Guidotti vyhráli závod Mille Miglia ve voze Alfa Romeo 6C 1750 GS Spyder Zagato. Bylo to poprvé, kdy někdo tento závod vyhrál průměrnou rychlostí přes 100 km/h (100,450 km/h). Nuvolari v závodě startoval jako druhý za svým velkým rivalem Achille Varzim. Jak bylo pro Nuvolariho typické, nestačilo mu, že (jezdci startovali v půlhodinových intervalech) v závodě vedl – chtěl i dojet jako první. Proto v noci za hluboké tmy, jakmile spatřil na silnici v dálce Varziho světla, vypnul svoje reflektory, aby jej Varzi nemohl vidět ve zpětných zrcátkách, a rychlostí přesahující 150 km/h se řítil za svým soupeřem několik desítek kilometrů. Světla zapnul až v okamžiku, kdy šokovaného Varziho dojel a předjel těsně před cílem v Brescii.

Na podzim 28. září 1930 se Nuvolari zúčastnil 1. ročníku závodu na Masarykově okruhu. Po 1. kole jel na 3. místě za Caracciolou a von Morgenem. Do posledního 17. kola vjížděl na vedoucí pozici Nuvolari před von Morgenem o více než 4 minuty. Po dramatickém závěru zvítězil Heinrich-Joachim von Morgen (Bugatti 35C) v čase 4:54:13 hod. v průměrné rychlosti 101,027 km/h, když v posledním kole předjel – do té doby vedoucího – Tazia Nuvolariho (Alfa Romeo P2). Ten s velkým zpožděním dojel jen jako třetí, protože v době, kdy byl očekáván u cíle jako jistý vítěz závodu, „visel“ na trati u Bosonoh s přehřátým motorem bez vody. Než se mu podařilo opatřit a doplnit vodu, předjeli ho von Morgen a Burggaller.

1931 náhled|Nuvolari (pátý zleva), s ostatními jezdci Alfy Romeo a Enzo Ferrarim V tomto roce se Nuvolari rozhodl závodit pouze v automobilových soutěžích. Vyhrál Velkou cenu Itálie, byl druhý ve Velké ceně Belgie a jedenáctý ve Velké ceně Francie. Zvítězil v závodech Targa Florio a Coppa Ciano. Na 2. ročníku Masarykova okruhu odpadl již na počátku 2. kola závodu. Mezi 2. a 3. kilometrem došlo ve vedoucí skupině ke kolizi, která rázem vyřadila tři z nejrychlejších. V tu chvíli byl Borzachini z 2. místa již na prvém, takže do kolize nebyl zapleten. Za ním "ďábelsky rychle" jedoucí Fagioli zavadil o dřevěný mostek zřízený pro přecházení trati a poškodil si vůz. Za ním těsně jedoucí Nuvolari (Alfa Romeo 8C 2300 Monza) se nemohl již vyhnout a najel do jeho vozu, a stejně tak najel do skrumáže vozů i Varzi, který jej následoval. Nehoda skončila pro jezdce na štěstí bez nejmenšího zranění, závod však oloupila o tři piloty, kteří by byli závodu dali mnohem zajímavější a napínavější průběh, než jej měl bez nich. Silný náraz natolik porušil statiku dřevěné konstrukce, že na místo jsou povolání hasiči, kteří pak podpírali dřevěný můstek až do konce závodu.

1932

Nuvolari se díky tomu, že měl – u něj zcela výjimečně – jedno z nejlepších aut té sezóny, Alfu Romeo P3 stal po dvou vítězstvích a jednom druhém místě na evropských velkých cenách mistrem Evropy. Vyhrál navíc Grand Prix Monaka a podruhé Targa Florio (na tento závod vzpomínal jeho mechanik Mabelli: „Nuvolari mi před startem řekl, abych se pokaždé když vykřikne skrčil na podlahu. Výkřik znamenal, že vjel do zatáčky příliš rychle a že je potřeba snížit těžiště auta, aby se nepřevrátilo. Na podlaze jsem byl celý závod. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední“. Jeho traťový rekord zůstal nepřekonán dvacet let.

28. dubna toho roku mu italský básník Gabriele d'Annunzio věnoval odznak – zlatou želvu symbolizující opak Nuvolariho rychlosti. Stala se závodníkovým symbolem a talismanem a jeho kanárkově žlutou kombinézu už neopustila. Na 3. ročníku závodu na Masarykově okruhu startoval opět na voze Alfa Romeo 8C Monza za stáj Scuderia Ferrari. Po startu se ujal vedení Borzacchini startující z 2. řady před Chironem a Nuvolarim. Ve druhém kole postoupil do čela "italský snědý ďábel, létající Mantovan" Nuvolari, který se s mokrou vozovkou vyrovnával nejlépe, a brzy převzal čelní pozici. a držel se ve vedení až do 9. kola. V 10. kole došlo k zásadní změně. Nuvolari, přestože na konci 9. kola tankoval a nějaký čas ztratil, jel i nadále v čele s pohodlným náskokem přes 2 minuty. V Pisárkách však vyjel z trati do pytlů s pískem. Než se "vyhrabal" a opravil magneto, klesl na 3. místo za Chirona a Fagioliho. Později znovu vyjel z trati a přerazil pár patníků. Pro potíže se zapalováním (magneto) byl nucen několikrát zastavit v depu. Tím byl jeho osud zpečetěn. Dojel na 3. místě se ztrátou přes 28 minut na vítězného Chirona.

1933

Firma Maserati pro rok 1933 získala do svých "služeb" létajícího Mantovana, jezdce Tazia Nuvolariho, mistra Evropy 1932. Ten v tomto roce na zakoupeném monopostu 8CM vyhrál Velkou cenu Belgie, Coppa Ciano a Velkou cenu Nice. Velká cena Belgie (40 kol/596,6 km), třetí významná Velká cena roku, přilákala 9. července téměř celou elitu evropských jezdců. Závod se stal jedinečným triumfem pro nepřekonatelného Nuvolariho s monopostem Maserati. Nuvolari odstartoval z poslední řady, ale po více než šesti minutách, na konci prvního kola nechal za sebou všechny své nebezpečné protivníky Borzacchiniho, Chirona, Varziho a Dreyfuse. Až v polovině závodu Nuvolari udělal krátkou zastávku ve svém boxu pro palivo a nové pneumatiky. Tím, že Chiron již předjel Borzacchiniho, se dostal do vedení a Varzi byl třetí. Nuvolari se propadl na čtvrté místo a zdálo se, že nemá moc šancí získat zpět ztracenou pozici. Nuvolari však zahájil velkou stíhací jízdu. Nuvolari se během pouhých tří kol posunul ze čtvrtého místa zpět na první místo. Od té doby vedoucí pozici již neopustil a s drtivou převahou zvítězil v průměrné rychlosti 143,6 km/h a ještě v 13. kole zajel nejrychlejší kolo závodu (148,7 km/h). Po vítězství v Livornu (VII. Coppa Ciano, 30. července) zaznamenal 3. vítězství 6. srpna při 2. Velké ceně Nice. Na Coppa Acerbo (Grand Prix Pescary) a na Grand Prix Itálie 6. října obsadil Nuvolari 2. místa. Nuvolari se stal nejúspěšnějším jezdcem roku 1933, nikoli však mistrem Evropy, protože v roce 1933 mistrovství Evropy nebylo asociací AIACR vypsáno. náhled|Achille Varzi (vlevo) obhlíží vůz Tazia Nuvolariho (vpravo) před GP Španělska (1933). Varzi na Bugatti T59 dojel v tomto závodě 4. a Nuvolari pro havárii závod nedokončil