Napoleonovo ruské tažení, Francouzské tažení do Ruska, „francouzsko-ruská válka“ nebo též (v ruské historiografii) Vlastenecká válka byla vojenská operace během napoleonských válek, při které se síly Francouzského císařství pokusily dobýt Ruské impérium. Operace skončila v prosinci 1812 zničením francouzské Napoleonovy Velké armády (Grande Armée), která se poté přeskupila a spojila s posilami z Francie, načež svedla další boje na německém území při prvním saském tažení.
Politická situace před tažením Napoleonovo ruské tažení, jak je tato největší operace v Napoleonských válkách nazývána, bylo logickým důsledkem mnohaletého vývoje politické situace v Evropě. Vše začalo už prakticky v té době, kdy se Napoleon stal císařem, v roce 1804. O rok později podnikl první tažení jako císař, proti Rusům a Rakušanům (válka třetí koalice). Během tažení porazil Rakušany v bitvě u Ulmu, načež je pronásledoval až na Moravu, kde porazil početně silnější rusko-rakouské vojsko. Po bitvě u Slavkova podepsalo Rakousko Bratislavský mír. Rusové však spořádaně ustoupili, byť hanbu porážky už ze sebe smýt nemohli.
Brzy však Rusové dostali skvělou šanci se Francouzům pomstít. Válku s Francií zahájilo v roce 1806 Prusko. Rusové ho slíbili podpořit a vyslali armádu vstříc Francouzům. Mezitím však Napoleon porazil Prusy v bitvách u Saalfeldu a Jeny a jeho maršál Davout rozdrtil jádro pruské armády v bitvě u Auerstedtu. Tím prakticky přestala pruská armáda existovat. Napoleon vtáhl do Berlína a v roce 1807 vytáhl vstříc ruské armádě. Dlouho se mu Rusy nedařilo porazit, nakonec je však donutil uzavřít mír po bitvě u Friedlandu. Mírem, nazývaným Tylžským, se Rusové zavázali dodržovat kontinentální systém, zákaz obchodování s Anglií. Už o rok později na Erfurtském kongresu však bylo jasné, že smlouva není pro Rusko udržitelná. Před Tylžským mírem se vyváželo prakticky 70 % všech ruských komodit do Anglie, po smlouvě však zboží zůstalo ve skladištích a ve Francouzi ovládané Evropě se prodat téměř nedalo. Ruský car Alexandr I. to věděl, ale v té době si ještě nemohl dovolit Napoleonovi odporovat.
Roku 1809 se objevily první náznaky toho, že spojenectví zjevně není tak pevné, jak se očekávalo. Při tzv. válce páté koalice, v níž Napoleon svedl bitvy u Aspern a u Wagramu, se Rusové snažili nenápadně pomoci Rakušanům, což ovšem Napoleonovi neuniklo a přestal ruskému vládci důvěřovat. Válku s pátou koalicí vítězně zakončil, načež až na boje ve Španělsku nastal mír, po kterém Francie tři roky stabilizovala své územní zisky v Evropě. I přes období relativního klidu se však začal na obou stranách Evropy stupňovat tlak. Roku 1810 porušil Alexandr poprvé kontinentální systém a 1200 britských lodí smělo vplout do ruských přístavů. Napoleon zareagoval rychle a obsadil vévodství Oldenburg, kde byla vévodkyní Alexandrova sestra. Následně anektoval i Nizozemsko.
náhled|Evropa roku 1812, v době největšího rozmachu Napoleona
V roce 1811 Rusové přesunuli první vojenské jednotky k hranicím, na řeku Němen. Zde se začala koncentrovat i francouzská armáda. Roku 1812 Rusové uzavřeli mír s Osmanskou říší a z jihu přesunuli celou armádu k Němenu. Napoleon také nelenil a začal shromažďovat vojska od svých vazalských států. Ruské tažení bylo na dohled a bylo jasné, že už se válce nikdo nevyhýbá.
Soustředění sil a plány
Francie a spojenci Francouzská vojska, která se shromáždila k vpádu do Ruska dne 24. května 1812, čítala dle mnoha odhadů od 439 000 mužů do 680 000 mužů (započítány i jednotky v týlu), nejpravděpodobnější údaj je ale dnes 675 000 mužů:
125 000 Francouzů 337 700 Němců a Nizozemců 95 000 Poláků 35 000 Rakušanů (včetně Čechů) 30 000 Italů 20 000 Prusů 15 000 Švýcarů 9 800 Dánů a Norů 4 000 Portugalců 3 500 Chorvatů
Síly byly rozděleny do XI. pěších sborů a jednoho jezdeckého, a to takto: Císařská garda pod velením maršála Lefebvra I. sbor pod velením maršála Davouta II. sbor pod velením maršála Oudinota III. sbor pod velením maršála Neye IV. sbor pod velením Eugèna de Beauharnais V. sbor pod velením polského knížete Poniatowského VI. sbor pod velením divizního generála Gouviona Saint-Cyra, který bude v průběhu tažení povýšen na maršála VII. sbor pod velením divizního generála Reyniera VIII. sbor pod velením Jeroma Bonaparteho, později vystřídaného generálem Vandammem, nakonec generál Junot IX. sbor pod velením maršála Victora X. sbor pod velením maršála MacDonalda XI. sbor pod velením maršála Augeareaua Záložní jezdectvo pod velením neapolského krále, maršála Murata
V celé armádě bylo jen okolo 150 000 rodilých Francouzů, zbytek armády tvořily sbory vazalských států. Celý jeden sbor dala dohromady saská armáda a také italská, jeden sbor daly dohromady jednotky Rýnského spolku, tudíž Bavoři, Vestfálci, Württemberčané atp. Po různých sborech byly rozmístěny i polské jednotky. Zajímavou výjimku v armádě tvořil expediční sbor rakouské armády (30 000 mužů), který nesl honosný název 1. rakouský sbor a jako jedinému v celé armádě mu nevelel Francouz, ale rakouský diplomat a podmaršálek Karel Filip ze Schwarzenbergu. Pruská armáda o síle 20 000 mužů byla začleněna pod velení maršála MacDonalda, ale ve velení sboru byl zároveň pruský generál Ludwig Johann Yorck.
Síly byly rozmístěny následovně: na severu, u pobřeží Baltského moře postupoval na Rigu maršál MacDonald s X. sborem, do kterého byli začleněni Prusové. Na centrální frontě, ve směru na Moskvu, přes města Vilno, Kovno a Smolensk, měl postupovat Napoleon s jádrem armády, císařskou gardou, I. sborem, II. sborem, III. sborem, IV. sborem, VI. sborem a s VIII sborem Jeroma Bonaparta, císařova bratra. Jako zadní jištění jádra armády postupoval V. sbor knížete Poniatowského. Jižní část armády, postupující na Volkovysk vstříc ruskému generálu Tormasovovi, se skládala z VII. Reynierova sboru a z I. rakouského sboru. Jako záloha v severním Německu stál sbor maršála Augeareaua, XI. a sbor IX. pod velením maršála Victora, ten však brzy vytáhl za MacDonaldem. Jezdectvo maršála-krále Murata postupovalo s hlavním jádrem armády.
Napoleonův plán byl jasný. MacDonald na severu měl vyvolávat dojem ohrožení Petrohradu a spolu s Victorem vázat zdejší ruské síly. Jádro armády mělo postupovat na Moskvu a mělo se snažit svést generální bitvu, která by vše rychle a rázně ukončila. Jižní uskupení mělo vázat síly generála Tormasova. Plán zněl velice reálně a i chytře, ovšem protivník se zachoval zcela jinak, než Napoleon očekával. náhled|Francouzská vojska u Němenu, léto 1812
Ruské impérium Síly, stojící proti francouzskému vojsku ke dnu 24. května 1812 na ruské straně, měly maximálně asi 200 000 mužů. Vrchním velitelem byl oficiálně car Alexandr I., ale ve skutečnosti velel Michail Bogdanovič Barclay de Tolly. Ten měl podřízena 3 armádní seskupení: 1. západní armáda, které velel on sám 2. západní armáda pod velením knížete Bagrationa záložní (jižní) armáda pod velením generála Tormasova
Celé ruské vojsko bylo postaveno na linii dlouhé 200 kilometrů proti Francouzům. Nejsevernějšímu uskupení, 1. západní armádě, velel Barclay de Tolly, který stal přímo proti Napoleonovu jádru. Pod jeho seskupením, pro Rusy v centrální pozici, pro Francouze v jižní, stál kníže Bagration a kozácké odřady. Ještě jižněji, u města Luck, stála záložní armáda Tormasova, která zde kryla obilná pole na ukrajinském území.
Ruský plán, který původně navrhoval Karl Ludwig von Phul a se kterým souhlasil i car, počítal s tím, že Barclayova armáda poněkud ustoupí do opevněného ležení u města Drysa, kde je Napoleon obklíčí, načež jeho obklíčí zbylá ruská vojska a rozdrtí ho. Plán se však nakonec na naléhání Barclay de Tollyho změnil a Rusové tak nakonec žádný plán neměli. Barclay měl však plán, který vyšel na povrch až za mnoho týdnů. Rozhodl se, že Napoleona povleče co nejdál to půjde a nakonec s jeho oslabenou armádou svede generální bitvu.
Francouzský vpád Těsně před vypuknutím konfliktu, který nechtěla zahájit jako první ani jedna strana, se Napoleon odebral k hlavní armádě, stejně jako ruský car Alexandr. Zůstávala poslední otázka. Kdo zahájí útok jako první? náhled|vlevo|upright=1.3|Francouzská vojska překračují Němen dne 24. června 1812 Tuto otázku nakonec vyřešil Napoleon. Právě jeho jádro armády se totiž dne 23. května začalo připravovat k vpádu do Ruska přes řeku Němen. Napoleon si ten den podrobně prohlédl terén a vydal rozkaz sapérům, aby začali stavět mosty, které budou vést k městu Kovno na ruské hranici. Kolem půlnoci byly dokončeny první mosty a útok tak mohl začít. Ve tři hodiny ráno dne 24. června 1812 překročily 13. a 17. lehký pěší pluk z Davoutova sboru jako první řeku a zahájily tak Napoleonovo tažení do Ruska (ovšem jen v centrálním směru, pruský generál York překročil u Macdonaldova uskupení Němen už ráno 23. června). Po Davoutově sboru se začal přesouvat i sbor maršála Oudinota a po něm sbor maršála Neye. Francouzská vojska nakonec překročila Němen na celé délce fronty kompletně až do 3. července, kdy se kníže Schwarzenberg s Rakušany vylodil u Drogyczyna. Vypadalo to, že proti takové mase vojska nemají Rusové šanci, ale opak byl pravdou. Barclay de Tolly okamžitě začal provádět svůj plán a ruská vojska se stáhla ještě předtím, než první Francouzi obsadili Kovno. Napoleon udeřil silně, ale nenašel nepřítele, přičemž ani zdaleka netušil, kde se Rusové nacházejí.
Bezcenný postup náhled|240px|Hořící Smolensk 17. srpna 1812 Po dvoudenní bitvě nakonec Rusové ustoupili, ale Francouzům se nepovedlo ruskou armádu zničit. Získali na druhou stranu důležitou základnu pro další operace. Nyní se Rusové již nechtěli vyhýbat generální bitvě a hledali místo, kde ji svést. Zprvu pomýšleli na střetnutí u Vjazmy, ale pak se rozhodli pro výhodnější postavení u Careva-Zajmišča. Hlavní francouzské síly se za dva a půl měsíce následkem bojů a dlouhých denních pochodů zmenšily zhruba o polovinu. Navíc ruští partyzáni ztěžovali Francouzům zásobování. Obyvatelé měst a vesnic se chovali k Francouzům nepřátelsky a vytvářeli partyzánské oddíly. Ani situace ruské armády ale nebyla jednoduchá. Nerozhodnost vrchního velitele Barclaye de Tollyho a nespokojenost s ní způsobily zkomplikování vztahů uvnitř generality. Tollyho rozpory s Bagrationem a nejednotné velení zhoršovaly situaci Rusů. Vedly až k tomu, že ruské armády nedostávaly včas posily, zálohy se budovaly pomalu a bylo jich málo a nedělo se nic pro ztížení postupu francouzské armády. Až 20. srpna byl jmenován vrchním velitelem Michail Illarionovič Kutuzov a 29. srpna 1812 Rusové opustili Vjazmu a ustupovali k Carevu-Zajmišči.
Bitva u Borodina a obsazení Moskvy
náhled|vlevo|upright=1.5|Bitva u Borodina, od Pitera von Hesse, 1843 náhled|Francouzi v Moskvě Kutuzov měl v plánu zastavit Napoleonův postup na Moskvu a velký důraz kladl na zálohy. 30. srpna ale Rusové ustoupili i od Carëva-Zajmišča. Ruská armáda dostala zálohy jen o 15 000 mužích, což bylo málo. Nakonec se Kutuzov zastavil u Borodina. Byly zde vybudovány obranné valy a 7. září proběhla bitva u Borodina.