Sokalova aféra byl vědecký hoax, proveden Alanem Sokalem, profesorem fyziky na New York University. Hoax spočíval v napsání a odeslání akademického článku, který on sám považoval za nedostatečně akademicky rigorózní a nesmyslný, ale odpovídající stylu a směru tehdejšího smýšlení v postmoderních kruzích věd, do časopisu Social Text.

Článek byl nakonec publikován v roce 1996 v jarním/letním čísle tohoto časopisu, vydávaného  Duke University Press (na Duke University) ve státě Severní Karolína v USA, s názvem Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity (Překračování hranic : k transformativní hermeneutice kvantové gravitace). Byl to experiment, který měl podle Sokala ukázat, jestli prestižní časopis uveřejní článek „vydatně opepřený nesmysly, pokud (a) působí seriózně a (b) je v souladu s ideologickými předsudky redakce.“ Zhruba ve stejném čase Sokal v článku A Physicist Experiment with Cultural Studies publikovaném v časopise Lingua Franca (květen/duben) svůj podvod odhalil.

Kontext podvodu V 90. letech byla věda, obzvláště v Americe, pod tlakem. Kvůli konci studené války ztrácela financování, a sílící moment postmoderny vedl v rámci filosofie vědy k otázkám o objektivitě vědy a jejím vztahu ke společnosti. Tyto otázky byly často kladeny specialisty v oboru Science and Technology Studies (přírodní vědy a technologie), zaměřující se např. na vědecký rasismus apod., tedy situace, kdy zdánlivé vědecké poznání ovlivňuje politiku, a naopak kdy politika ovlivňuje směr zkoumání. Proti těmto studiím se vzedmul odpor v podobě zastánců tzv. vědeckého realismu, kteří chápali vědecké poznání jako popisující svět nezávisle na politice pozorujících. Tomuto období se v angličtině přezdívá Science Wars (Vědecké války).

Sokal byl zastáncem právě vědeckého realismu, a byl pohnut k realizaci podvodu knihou Higher Superstition (1994), která argumentovala že postmoderní pohled na vědu je projevem anti-intelektualismu a povede ke skepsi ke vědě v širší společnosti.

„Transformativní hermeneutika kvantové gravitace“ Alan Sokal patří mezi zastánce „tvrdého“ pojetí vědy. Jeho článek se navenek prezentuje jako teoretický esej, jehož šíře záběru je rozsáhlá a vykazuje některé atributy postmodernistické literární teorie, vycházející ze sociálního konstruktivismu. Je napsaný typickým akademickým stylem, lehce arogantním a rozvláčným a je doplněný o velké množství citací (Derrida, Lacan, Latour, Woolgar, Kuhn, Lyotard, Morin, Einstein, Bohr a další).

Sporným bodem článku je ale jeho obsah. Autor v něm dochází k závěru, že současný vývoj teorie kvantové gravitace jasně vytyčuje směr k budoucnosti, ve které budou lidé „osvobozeni od tyranie absolutní pravdy a objektivní reality.“ Sokal v článku také píše, že „realita je v základě společenský a lingvistický konstrukt“ Jinde zase odkazuje na morfogenetické pole, teorii ve fyzice ani tehdy nepřijímanou.

Článek očividně popírá mnoho věcí které se zdají laikům evidentní (např. existenci objektivní reality). Je jednoduché tak článek odepsat jako nesmyslný. Přesto mnoho toho, na co Sokal odkazuje, a mnohá tvrzení, která uvádí, jsou témata v postmoderní filosofii, a i když nemusí být Sokalovy formulace a teorie všeobecně přijímány, nemohou být, jak je ve filozofii časté, vyvráceny.

Publikace článku Sokal po napsání článek odeslal k publikaci v časopisu Social Text, který se zaměřuje hlavně na kulturní studia v kontextu genderu, rasy, sexuality a životního prostředí, a zakládá si na své progresivní orientaci.

Social Text tehdy nepoužíval peer review, a mj. publikoval i fikci a komentáře. Navíc se jedná o časopis zaměřený na kulturní studia, nikoliv na fyziku, které se článek týkal. Social Text během publikačního procesu usiloval o změny v článku (hlavně o odstranění mnohých filozofických pasáží), ale Sokal na původním znění trval. Editoři Social Textu tedy vyhodnotili Sokala jako "náročného, nespolupracujícího autora", a článek odložili, s tím že jej možná publikují, pokud o něj bude zájem.

V roce 1996 pak začal Social Text sbírat články pro vydání zaměřené na perspektivy na tzv. vědecké války (období konfliktu uvnitř filosofie vědy o vztahu vědy a společnosti). Editoři Social Textu se tehdy vrátili k Sokalově článku, neboť se jednalo o perspektivu fyzika, kteří do Social Textu většinou nepsali.

Sokalova kritika V článku uveřejněném v časopisu Lingua Franca, ve kterém se přiznává k podvodu, primárně obviňuje redakční radu časopisu Social Text z neschopnosti odhalit, že se jedná o parodii, a prohlašuje, že „jakýkoliv kompetentní matematik nebo fyzik by pochopil, že se jedná o vtip“. Přímo je viní z intelektuální arogance a dokazuje to právě na faktu, že článek přijali bez jakékoliv konzultace s poučenými odborníky. Na svoji obranu redaktoři uvedli, že článek považovali za „vážný pokus profesionálního vědce hledat podporu pro výzkum ve své oblasti v postmoderní filozofii“ a „jeho charakter parodie v ničem neovlivnil náš zájem o tento článek jako o symptomatický dokument“, přičemž obvinili Sokala z neetického chování.

Sokal chtěl svou parodií na současné filozofické texty ukázat v první řadě na to, že část humanitních vědců ovládla intelektuální lenost natolik, že nejsou více schopní prohlédnout skrze mlhu svých vlastních myšlenek a chybí jim tak minimální schopnost odlišit to podstatné od úplného blábolu.

Sokalova práce je napsaná aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem. Právě ten je také předmětem jeho kritiky. Autoři podle něj často píší vágně, frázovitě, zmateně a nejednoznačně. Nadměrně používají metafory, převažuje citování autorit namísto toho, aby byly poskytnuty logické důkazy, zmateně používají a nadužívají odborné termíny i běžná slova. V článku Transgressing the Boundaries: An AfterwordTento článek zaslal Sokal do redakce Social Text dva měsíce po uveřejnění své parodie, aby objasnil své počínání. V časopise však nebyl přijat; namísto toho ho uveřejnil časopis Dissent a v mírně pozměněné podobě i časopis Philosophy and Literature. charakterizuje Sokal svůj žert následovně: „Stejně jako žánr, který měl být ironizován – tisíce příkladů z něj lze najít v mé bibliografii – je můj článek směskou pravd, polopravd, čtvrt-pravd, lží, nelogičností a syntakticky správných vět, které ale nemají žádný smysl.“

Alan Sokal kritizuje skutečnost, že právě nyní více než jindy existuje povrchní a ledabylé myšlení, popírající objektivní realitu. A že toto „subjektivistické“ myšlení je velmi rozšířené v intelektuálních a politických kruzích. Sokal tvrdí, že jsou to právě akademici, kteří pohrdají kritikou z vnějšku. Odmítá názor některých postmoderně a poststrukturalisticky orientovaných humanitních autorů a myšlenky typu „vědecké pravdy nemají vyšší epistemologickou hodnotu než jakékoliv jiné narace, jsou pouhými sociálními a lingvistickými konstrukcemi atp.“. Podobné postoje považuje přímo za útok na normativní koncepci vědeckého bádání o světě.

Tyto všechny nedostatky, které byly zmíněny, ale autorovi nevadí tolik jako proklamovaná příslušnost tvůrců oněch pojednání k levici. Jeho hlavní cíl při psaní parodie byl totiž politický – bojovat proti subjektivismu v levici. Sokal se hlásí k americké levici, ale protestuje proti praktikám, které do ní vnáší mnozí současní poststrukturalističtí, postmoderní, feminističtí a jiní badatelé. Sokal tvrdí: „Mým účelem nebylo obránit vědu před barbarskými hordami literárních kritiků. Přesněji řečeno, je můj zájem spíše politický, a to bojovat proti módnímu postmodernímu/poststrukturalistickému/sociálněkonstruktivistickému diskurzu – a obecně proti těm, kdo mají sklon k subjektivismu – který, jak věřím, škodí hodnotám a budoucnosti Levice.“

Sokalova kritika však není z vědeckého hlediska podložená a pokud podvod chápeme jako pokus, je nevypovídající kvůli vážným metodologickým nedostatkům. Jako pokus totiž postrádá kontrolu a jeho vzorek čítá pouze jednu jednotku. Podobné pokusy jsou ve vědě časté a publikace nedostatečně rigorózních až nesmyslných článků je častá v různých vědách, včetně těch přírodních. Je tak víceméně nemožné a nezodpovědné z hoaxu a Sokalovi interpretace vyvozovat jakékoliv obecné závěry.

Odezva Sokalův článek a autorovo následné sebeodhalení vyvolalo vlnu zájmu ze strany jak amerických tak francouzských filozofů, sociologů i přírodovědců, který přerostl akademickou půdu a zasáhl i do mainstreamových médií (viz např. reakci Stanleyho Fishe 21. května 1996 v New York Times nebo Bruna Latoura 18. ledna 1997 v Le Monde).

Odpůrci si o Sokalovi myslí, že je po filozofické stránce naivní, pokud věří v rozum, logiku a pravdu. Jeho odpůrci stejně tak Sokalovi vyčítají, že nemá dostatečné znalosti v oblasti, kterou kritizuje a proto jeho kritika vyznívá do prázdna.

Příznivci naopak naznačují, že se mu podařilo poukázat na absurdity sociálního konstruktivismu, pokud je používán v souvislosti s přírodními vědami a upozornit na to, že některé způsoby filozofování vedou ke stírání hranice mezi smysluplnou řečí a blábolem.

Reference

Literatura SOKAL, Alan D. Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity. Social Text. Spring/Summer 1996, vol. 14, no. 46–47, s. 217–252. SOKAL, Alan D. A Physicist Experiment with Cultural Studies. Lingua Franca. May/June 1996, vol. 6, no. 4, s. 62–64. SOKAL, Alan D. Transgressing the Boundaries : An Afterword. Dissent. Fall 1996, vol. 43, no. 4, s. 93–99. ROBBINS, Bruce, ROSS, Andrew. Response : A Mystery Science Theatre. Lingua Franca. July/August 1996, vol. 6, no. 5, s. 54–57. The Sokal hoax : the sham that shook the academy. Edited by the editors of Lingua franca. Lincoln : University of Nebraska Press, c2000. ix, 271 s. .

Externí odkazy Popis aféry od Mojmíra Dočekala – česky Personal Home Page of Alan Sokal Osobní stránka Alana Sokala, obsahuje velké množství odkazů týkajících se aféry, včetně původního článku Sokal & Social Text After The Sokal Affair and Impostures Intellectuelles Social Text Transgressing the Boundaries: An Afterword Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity

Kategorie:Vědecké vtipy Kategorie:Filozofie vědy Kategorie:Postmoderna Kategorie:Události roku 1996