Palestinci (, aš-ša'b al-filastíní, , al-Filastínijjún), dříve také palestinští Arabové (, al-'Arab al-filastínijjún) jsou národ obyvatel Palestiny, jehož významná část žije mimo Palestinu v exilu. Jde o označení společenství lidí, kteří po tisíciletí žili na území jižní Levanty (v regionu známém jako Palestina). Geneticky jde zejména o potomky semitských etnik.
Jednotná palestinská národní identita se začala částečně utvářet od konce 19. století a hlavně ve druhé polovině 20. století. Zprvu ji významně ovlivnil arabský nacionalismus stavějící se proti Osmanské říši. Dalšími vlivy bylo vymezování se proti imigraci evropských Židů propagované sionistickým hnutím a proti zřízení britské mandátní správy Palestiny. Po vzniku židovského státu Izrael a během války v roce 1948 došlo k vysídlení arabských obyvatel Palestiny, události Palestinci označované jako Nakba (tj. „Pohroma“). Tehdy se jádrem národní identity stala také vyhlídka společné budoucnosti ve vlastním státě. Tento aspekt byl ještě posílen po ovládnutí zbývajících palestinských území Izraelem v roce 1967 v důsledku šestidenní války.
Od roku 1964 zájmy Palestinců na mezinárodní úrovni hájila Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Celé 20. století Palestinci usilovali a bojovali o právo na sebeurčení v rámci izraelsko-palestinského konfliktu. OOP po desetiletích ozbrojeného boje Palestince dovedla k mírovým jednáním, které v roce 1994 vyústily v dohody z Osla a vytvoření Palestinské autonomie. Organizace pro osvobození Palestiny již v roce 1988 vyhlásila stát Palestina.
Navzdory exodu v důsledku války v r. 1948 a války v r. 1967 polovina světové populace Palestinců zůstala na území tzv. Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Izraele. Značná část Palestinců má oficiálně přiznaný status uprchlíka nebo vnitřně vysídlené osoby. Jsou jedinou etnickou entitou na světě, které OSN status uprchlíka přiznává i pro 3. generaci potomků. Na území bývalé mandátní Palestiny stále žije 7,3 milionu Palestinců. Přes dva miliony z nich mají status uprchlíka. Druhá polovina Palestinců žije v diaspoře, více než polovině těchto lidí je bráněno (např. v Libanonu) získat státní příslušnost. V okolních zemí žije většina Palestinců stále se statusem uprchlíka (přes dva miliony v Jordánsku, půl milionu v Sýrii a téměř půl milionu v Libanonu) a z nich část dosud v uprchlických táborech. Další významné populace jsou v Saúdské Arábii, Kataru, Chile, Spojených státech amerických, Německu, Spojených arabských emirátech a v Egyptě.
Etymologie
Řecké označení Palaistínē (Παλαιστίνη), k němuž je příbuzné české Filištíni, hebrejské פְּלִשְׁתִּים, latinské Philistini a arabské Filastin (فلسطين), se poprvé objevuje v dílech řeckého historika Hérodota z 5. století př. n. l., kde popisuje přímořskou zemi situovanou mezi Fénicií a Egyptem.With the exception of Bks. 1, 105; 3.91.1, and 4.39, 2.Herodotus describes its scope in the Fifth Satrapy of the Persians as follows: "From the town of Posidium, [...] on the border between Cilicia and Syria, as far as Egypt – omitting Arabian territory, which was free of tax, came 350 talents. This province contains the whole of Phoenicia and that part of Syria which is called Palestine, and Cyprus. This is the fifth Satrapy." (from Herodotus Book 3, 8th logos). Cohen, 2006, p. 36. Herodotos využíval tento termín také jako etnonymum, když psal o „Syřanech z Palestiny“ nebo „Palestinských Syřanech“Herodotus, The Histories, Bks. 2:104; 3:5; 7:89. – etnické amorfní skupině, kterou odlišuje od Féničanů.Kasher, 1990, p. 15. V semitských jazycích, například v akkadštině, slovo Palastu odkazuje k jižnímu území.Thomas L.Thompson, 'Introduction:Can a History of Ancient Jerusalem and Palestine be written?,' in T.L. Thompson (ed.) Jerusalem In Ancient History And Tradition, Continuum Publishing, 2003 pp.1-15, pp.3-4. Ve starověké hebrejštině je příbuzným slovem Plištim,Plištim is often compared to the semitic root palash or falash meaning "rolling and spreading" or "migratory". překládané jako Pelištejci, které však nerozlišuje jednotlivé mořské národy, které se u hranic s egyptskou říší po vytlačení z Egypta usídlily kolem roku 1100 př. n. l.Strange 1980 p.159.
Označení Palestinská Sýrie bylo nadále užívána starověkými historiky, geografy a dalšími pro oblast mezi Středozemním mořem řekou Jordán, například ve spisech Filóna, Josefa Flávia nebo Plinia staršího. Oficiálním názvem se „Syria Palaestina“ stala, když Římané přejmenovali po židovských povstáních provincii Judeu. Přívlastek „Palaestina“, který ji odlišoval od sousední provincie Syria, se začal používat samostatně jako zpodstatnělé jméno a to i jako oficiální administrativní jméno oblasti, byl vyražen na mincích, úředních listinách a pronikl dokonce do rabínské literatury.Cohen, 2006, p. 37. Při administrativní reformě císaře Theodosia I. roku 390 vznikly provincie Palestina I a Palestina II. Krátce po smrti muslimského proroka Mohameda (632) byla oblast Palestiny dobyta jeho arabskými přívrženci jako součást islámské expanze. Jméno bylo do arabštiny převzato v podobě Filastin a bylo užívané k označení regionu arabskými geografy.
náhled|vlevo|Palestinská rodina z Ramalláhu, 1905
Během trvání Britského mandátu Palestina byl termín „Palestinec“ užíván pro všechny jeho občany bez rozdílu náboženské nebo etnické příslušnosti.
Po vyhlášení nezávislosti Izraele, v roce 1948, se užívání termínů „Palestina“ a „Palestinský“ pro palestinské Židy přestalo používat. Například anglicky psané noviny The Palestine Post, založené Židy v roce 1932, změnily svůj název v roce 1950 na The Jerusalem Post. Židé v Izraeli a na Západním břehu se dnes v návaznosti na geografickou a historickou identitu označují jako Izraelci. Arabští občané Izraele se označují jako Izraelci nebo Palestinci anebo Arabové.
náhled|Mladí Palestinci v Betlémě na Západním břehu Jordánu hovoří s americkým ministrem zahraničí Kerrym
Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1968 definovala „Palestince“ jako „ty Araby, kteří do roku 1947 sídlili v Palestině bez rozdílu toho, zda byli vyhnání nebo tam zůstali. Kdokoliv, kdo se narodil po tomto datu palestinskému otci, i mimo Palestinu, je Palestincem”. Arabská národnost není nábožensky specifikovaná, zahrnuje arabsky mluvící muslimy, arabské křesťany a další náboženské komunity jako jsou Samaritáni a Drúzové, které také mluví arabštinou. Palestinští Židé jsou do této definice také zahrnuti, avšak pouze arabsky mluvící židé, kteří sídlili v Palestině před počátkem sionistické invaze. Charta OOP také zavádí pojem, že „Palestina s hranicemi, které měla v rámci Britského mandátu, je nedělitelnou teritoriální jednotkou“. The most recent draft of the Palestinian constitution would amend that definition such that, "Palestinian nationality shall be regulated by law, without prejudice to the rights of those who legally acquired it prior to May 10, 1948 or the rights of the Palestinians residing in Palestine prior to this date, and who were forced into exile or departed there from and denied return thereto. This right passes on from fathers or mothers to their progenitor. It neither disappears nor elapses unless voluntarily relinquished." náhled|Zeď oddělující Izrael a palestinská území na Západním břehu Jordánu z palestinské strany
Genetický původ Studie z roku 2020 porovnávala celogenomová data moderních Palestinců a dalších populací v Levantě s různými vzorky starověké populace získanými z archeologických nalezišť. Autoři tvrdili, že Palestinci, spolu s dalšími moderními populacemi v Levantě, mají předky z populací jižní Levanty z doby bronzové a železné (spojovaných s „kanaánskou“ kulturou), spolu s migranty z oblasti Kavkazu nebo Zagrosu z doby kolem roku 2500 až 1000 př. n. l.
Další studie z roku 2022 uvádí, že starověcí Levantiné a jejich potomci vykazují pravidelný pokles o ~8 % místního genomu, který je převážně natúfienský, a to každé tisíciletí, počínaje předhrnčířským neolitem až do středověku. Došlo k jeho nahrazení z velké části kavkazskými a anatolskými předky ze severu, respektive západu. Navzdory poklesu natúfienské složky však tento klíčový zdroj předků významně přispěl k rozvoji národů pozdějších období, a to až do současnosti.
Genetické studie naznačují genetickou afinitu mezi Palestinci a dalšími arabskými, respektive semitskými skupinami na Blízkém východě a v severní Africe. Studie z roku 2003, která se zabývala variacemi mitochondriální DNA a chromozomu Y v afrických a západoasijských populacích, naznačila, že v palestinské populaci existuje náznak toku mateřských genů ze subsaharské Afriky, pravděpodobně spojené s historickými migracemi nebo arabským obchodem s otroky. Genetické studie také prokázaly genetický vztah mezi Palestinci a Židy. Studie z roku 2023, která se zabývala celými genomy moderních etnických skupin po celém světě, zjistila, že palestinské vzorky se shlukovaly do „genomové skupiny Blízkého východu“. Tato skupina zahrnovala vzorky z populací, jako jsou Samaritáni, beduíni, Jordánci, iráčtí Židé a jemenští Židé.
Moderní palestinská národní identita se vztahuje k převážně arabskému obyvatelstvu historické oblasti Palestiny a její diaspora. V údajích o etnické struktuře palestinského obyvatelstva je často uváděna hodnota „Palestinský/Arabský ≈ 98,7 %“https://culturalatlas.sbs.com.au/palestinian-culture/palestinian-culture-population-statistics https://www.palquest.org/sites/default/files/Palestines_Arab_Population-The_Demography_of_the_Palestinians.pdfhttps://yplus.ps/wp-content/uploads/2021/01/McCarthy-Justin-The-Population-of-Palestine.pdfhttps://www.britannica.com/place/Palestinehttps://www.britannica.com/topic/Palestinian-statehood.
Demografie Diaspora Neexistují přesné statistiky s jednotnou metodologií ze všech zemí, ve kterých žije významnější menšina Palestinců. V roce 2022 však Palestinský centrální statistický úřad stanovil, že celosvětově žilo cca 14 300 000 Palestinců. Necelá polovina z nich měla žít v diaspoře. Bez započítání registrovaných uprchlíky bylo nejvíce Palestinců v Chile (500 000), Saúdské Arábii (461 000), Kataru (356 000), Spojených státech amerických (200 000), Německu (200 000), Spojených arabských emirátech (200 000) a v Egyptě (135 000). Do zemí Jižní Ameriky probíhala migrace již v 19. století v době Osmanské říše, kdy šlo nejčastěji o palestinské křesťany. Pokračovala však i později. Hlavními cílovými zeměmi zde byly Chile, Salvador a Honduras. Dva prezidenti těchto zemí měli palestinské kořeny. V Chile šlo o Antonia Saca (prezidentem byl v letech 2004–2009) a v Hondurasu o Carlose Roberta Florese (prezidentem byl v letech 1998–2002).https://bethlehem.org/wp-content/uploads/2020/10/Palestinian-Diaspora-in-Central-America-Manzar-Foroohar.pdf
Uprchlíci
Významnou část Palestinců tvoří registrovaní uprchlíci. Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě v roce 2025 evidoval 5,9 milionu registrovaných uprchlíků. Palestinské uprchlické komunity se utvářely od roku 1948, kdy došlo k vysídlení palestinských Arabů v důsledku občanské války v mandátní Palestině a první arabsko-izraelské války. Vysídleno bylo přes 700 tisíc lidí. OSN následně v roce 1949 zřídila Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě, který poskytoval humanitární pomoc v desítkách uprchlických táborů v zemích sousedících s Izraelem. Další masová uprchlická vlna následovala v roce 1967, kdy Izrael v šestidenní válce obsadil Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a Východní Jeruzalém. Jelikož se status uprchlíka vztahuje i na potomky původních palestinských uprchlíků, v průběhu let počet osob s tímto statusem značně narostl. Ovšem jen asi třetina z nich žije v uprchlických táborech. Na palestinských území žije dohromady 2,5 milionu registrovaných uprchlíků. Mimo palestinská území je nejvíce uprchlíků registrováno v Jordánsku (2,39 milionu), Sýrii (586 000) a Libanonu (493 000).