Kulohlavec Sieboldův (Globicephala macrorhynchus) je středně velký kytovec z čeledi delfínovití (Delphinidae) a jeden ze dvou zástupců kulohlavců. Má rozsáhlé rozšíření v oceánech tropického, subtropického i teplejší části mírného pásu. U evropských břehů se s ním lze setkat hlavně u Azorů, Madeiry a Kanárských ostrovů. Ve Středozemním moři se nevyskytuje, tam jej nahrazuje kulohlavec černý. Oba druhy kulohlavců si jsou extrémně podobné, kulohlavce Sieboldova lze při bližším prozkoumání odlišit díky kratším hrudním ploutvím, širší lebce či většímu počtu zubů.

Jedná se převážně o černě zbarveného kytovce, na břišní straně mívá světlou podlouhlou skvrnu ve tvaru kotvy. Samice dosahují délek mezi 3,2–5,1 m, větší samci měří 4,2–7,3 m. Výrazná je srpovitá hřbetní ploutev s širokou bází a velká, často čtvercovitá hlava, která u starších samců zasahuje až před rypec. Nejčastěji se vyskytuje ve vodách o hloubkách mezi 1000–2500 m, v oblibě má hlavně oblasti s bohatou topografií dna. Živí se primárně desetiramenatci, občas může sežrat i rybu. Jedná se o velmi sociální zvíře žijící v menších stádech o 15–50 jedincích. Samice vrhá jen jedno mládě jednou za několik let.

Celková populace nebyla kvantifikována, avšak druh je v místech výskytu popisován jako běžný. Globální populace ohrožena není, avšak místně má na druh negativní vliv znečištění oceánů těžkými kovy, nadměrný hluk, srážky s loděmi nebo zamotávání do rybářských sítí. Na několika lokalitách dochází již po staletí k lovu kulohlavců Sieboldových, který v Indonésii, Karibiku a Japonsku příležitostně pokračuje i ve 21. století.

Systematika

Nomenklatura Za formální autoritu druhu se považuje anglický přírodovědec John Edward Gray, který druh popsal v roce 1846 v knize The zoology of the voyage of the H.M.S. Erebus & Terror. Ve stejném díle Gray popsal i další druh kulohlavce, Globicephala sieboldi, na základě exempláře z Japonska. Druhové jméno tohoto taxonu bylo zvoleno k uctění německého přírodovědce Philippe Franze von Siebolda, který Grayovi poskytl exemplář k prozkoumání. Tento taxon byl později synonymizován s Globicephala macrorhynchus, nicméně synonymum G. sieboldi se promítlo do českého názvu.

Druhový název je složen z řeckého (velký) a (rypec). Gray se totiž mylně domníval, že popisovaný druh bude mít velký rypec. Kulohlavec Sieboldův je jedním ze dvou recentních (v současnosti žijících) druhů kulohlavců (Globicephala), kteří mají globální rozšíření ve všech oceánech obou polokoulí. Kulohlavec černý obývá chladné vody blíže k pólům, kulohlavec Sieboldův se vyskytuje v teplejších vodách blíže k rovníku, přičemž z menší části se výskyt obou druhů překrývá (je tzv. sympatrický). Kulohlavci se řadí do čeledi delfínovitých (Delphinidae) společně s plískavicemi, delfíny, kosatkami, delfínci, orcelami aj.

Vnitřní systematika vlevo|náhled|250x250pixelů|Ilustrace kulohlavce Sieboldova (19. století) Diverzita mitochondriální DNA kulohlavců Sieboldových je nízká ve srovnání s jinými druhy kytovců s celosvětovým rozšířením. Studie z roku 2014 nalezla u karibské populace unikátní haplotyp. Kulohlavec Sieboldův se tradičně považuje za monotypický taxon, avšak japonští velrybáři i vědci již dlouhou dobu popisují dvě formy místních kulohlavců Sieboldových, a sice formu naisa z jižního Japonska s hlavou čtvercového tvaru, a větší formu šiho (v anglickém přepisu Shiho) ze severního Japonska se zakulacenou hlavou a bílou skvrnou na hřbetě. K popisu těchto forem došlo již v roce 1760 v japonském textu Geiši (Kronika velryb). Přítomnost dvou různých forem potvrdila i studie zvukových projevů kulohlavců z roku 2017, podle které se akustické projevy obou populací razantně liší. V roce 2019 byla publikována i genetická studie, podle které se v rámci kulohlavce Sieboldova vyskytují tři geneticky odlišné populace / typy: první typ je z Atlantiku, druhý typ je ze západního/středního Pacifiku a z Indického oceánu (v Japonsku znám jako naisa), a třetí typ obývá východní Pacifik a severní Japonsko (znám také jako šiho). Podle této studie první dva zmíněné typy utváří poddruh naisa, zatímco třetí typ utváří poddruh šiho. K vydělení těchto poddruhů došlo teprve před 17 500 lety v době posledního glaciálního maxima. Hranici mezi těmito poddruhy se nepodařilo identifikovat z důvodu nedostatečného množství vzorků. Návrh rozdělení do dvou poddruhů nebyl k roku 2025 přijat Společností pro mořskou mammalogii ().

Popis náhled|Kulohlavec Sieboldův Jedná se o statného delfínovitého kytovce s dlouhým robustním tělem, podsaditou hlavou a soudkovitým melounem. Samice dosahují délek mezi 3,2–5,1 m, zatímco větší samci měří 4,2–7,3 m. Největší samci mohou dosahovat hmotnosti až 2700 kg. V literatuře se občas objevuje, že největší zvážený kulohlavec Sieboldův měl 3600 kg, nicméně taková hmotnost je velmi pravděpodobně výsledkem chybné identifikace druhu a patrně byl zvážen kulohlavec černý. Novorozeňata váží kolem 37 kg a měří 1,4 m. Koutky tlamy při jejím zavření směřují strmě vzhůru, což budí dojem, že se kulohlavec usmívá. Rypec je malý a nevýrazný. Tvar hlavy se může lišit podle populace, pohlaví a věku. Největší hlavu mívají starší samci, u kterých může být konec zarovnaný, což dává hlavě tvar čtverce. Naopak u nedospělých kulohlavců je hlava více zakulacená a tolik nevyčnívá. V krajním případě hlava (resp. meloun) zasahuje až 10 cm před rypec. Hřbetní ploutev je posazena dalece v přední části těla, zhruba v první třetině tělesné délky, což je relativně nejpřednější posazení hřbetní ploutve vzhledem k tělesné délce ze všech kytovců. Hřbetní ploutev je nízká a hákovitá, s velmi širokou bází a prodlouženou špičkou. Hřbetní ploutev se s věkem prodlužuje. Hrudní ploutve jsou úzké a mírně stočené, jejich délka představuje kolem 14–19 % tělesné délky. Ocas je velmi silný, ocasní křídla jsou zašpičatělá s výrazným středovým výřezem. vlevo|náhled|Detail hlavy Barva těla je převážně černá či tmavě hnědošedá. Na hrudi se nachází světle šedá až bílá skvrna ve tvaru kotvy, která začíná za řitním otvorem na ocasu a jako podlouhlá linka se táhne na hruď, kde se rozdvojuje do tvaru kotvy. Od očí se směrem k šíji na každé straně táhne šedavá linka, připomínající vysoko umístěné obočí. Na hřbetu se někdy nachází světle šedá skvrna. Mláďata jsou o něco světlejší než dospělci. Výdechová fontána je vysoká kolem 1 metru. náhled|Kostra kulohlavce Sieboldova (Singapur) Ve volné přírodě může být kulohlavec Sieboldův zaměněn především s kulohlavcem černým, se kterým se vyskytuje sympatricky na jihu Indického a Tichého oceánu, a v jižním a severním Atlantiku. V terénu je velmi těžké až nemožné oba druhy od sebe rozeznat. K rozdílným morfologickým znakům obou druhů patří hrudní ploutve, které jsou u kulohlavce Sieboldova kratší a více zakřivené než u kulohlavce černého. Lebka je u kulohlavce Sieboldova širší, a rozdílný je také tvar přední části horní čelisti, resp. premaxilly, která je u kulohlavce černého protažena podél bočních stran horní čelisti. Oba druhy mají různý počet zubů (16–26 v každé čelisti u kulohlavce černého, 14–18 v každé čelisti kulohlavce Sieboldova), nicméně počty zubů se do značné míry překrývají, takže k identifikaci může sloužit pouze v případě jejich nízkého nebo naopak vysokého počtu. V severozápadním Atlantiku může zkušený pozorovatel oba druhy od sebe oddělit pomocí zbarvení kůže. V této oblasti totiž bývá kulohlavec Sieboldův světlejší a jeho světlé hřbetní sedlo má rozmazané okraje, kdežto u kulohlavce černého je sedlo v některých případech absentní, a v ostatních případech jsou jeho okraje za hřbetní ploutví ostře odděleny od tmavé kůže. Kulohlavce Sieboldova lze v terénu zaměnit také s kosatkou černou, kterou lze odlišit mimo jiné podle kulatější hlavy, útlejšího těla a jemněji tvarované hřbetní ploutve, která je méně zakřivená a umístěna dále na hřbetě než u kulohlavce Sieboldova. Oproti fereze malé a elektře tmavé je kulohlavec Sieboldův mnohem větší.

Výskyt náhled|Areál rozšíření obou druhů kulohlavců:|280x280pixelů Kulohlavec Sieboldův je poměrně hojně a početně rozšířen napříč oceány tropického, subtropického i teplejších částí mírného pásu. Jižní hranice běžného výskytu se nachází kolem 40. rovnoběžky jižní šířky, což zhruba odpovídá jižní Africe, západní Austrálii, Tasmánii, Severnímu ostrovu Nového Zélandu, střednímu Chile a Uruguayi. Severní hranici utváří ve východním Atlantiku Biskajský záliv, kde se nicméně objevuje jen výjimečně, a v západním Atlantiku to je Nové Skotsko. Při západním pobřeží Severní Ameriky se vyskytuje severněji než při východním pobřeží, a sice až ke Grahamovu ostrovu. Na západě Tichého oceánu zaplouvá na sever až k Hokkaidó. U evropských břehů se nejčastěji vyskytuje u Azorů, Madeiry a Kanárů, výjimečněji až ve Francii a Walesu. Středozemní moře neobývá; nahrazuje ho tam kulohlavec černý. Areál rozšíření kulohlavce Sieboldova zasahuje i do jižní části Rudého moře. V 80. letech 20. století kulohlavci Sieboldovi vymizeli z vod Jižní Kalifornie, což bylo dáno do souvislosti s velmi silnými projevy fenoménu El Niño v letech 1982–1983, následkem čehož došlo k redukci olihně opalizující (Doryteuthis opalescens), předpokládané hlavní kořisti tamějších kulohlavců. K vymizení mohly nicméně přispět i interakce s rybářským náčiním, resp. vysoké počty nechtěných odchytů. náhled|Výdechová fontána nedospělého kulohlavce|vlevo V některých oblastech jsou populace kulohlavců Sieboldových stálé (např. kolem hlavních Havajských ostrovů), jinde kulohlavci podnikají sezónní přesuny mezi pobřežními vodami a hlubšími vodami volného moře, zaznamenány byly i poměrně daleké migrační cesty. Studie rezidentní (tzn. lokální, nemigrující) populace kulohlavců Sieboldových z Madeiry navíc ukázala značnou flexibilitu pohybu. Pět jedinců z madeirské rezidentní populace totiž vykonalo během několika týdnů asi 2000 km dlouhou plavbu na Azory a zpět. Takto dlouhá plavba je u rezidentní populace delfínovitých druhů značně nezvyklá a zdokumentována byla pouze u kosatky dravé. Přesun skupinky kulohlavců Sieboldových na Azory patrně souvisel s krmením nebo rozmnožováním. Podobné přesuny byly vysledovány i mezi Kanárskými ostrovy a Madeirou. U samice vypuštěné do volné přírody po uváznutí na mělčině v Mexickém zálivu byla zaznamenána daleká cesta, během níž sledovaná samice ke svému pohybu velmi často využívala Golfský proud. Sledovaná samice během 32 dnů uplavala 4152 km a v průměru tak urazila 130 km denně.

Kulohlavec Sieboldův se nejčastěji vyskytuje ve vodách o hloubkách mezi 1000–2500 m. V oblibě má hlavně oblasti kontinentálních zlomů a svahů a místa s bohatou topografií dna. Preferuje lokality dále od břehu, avšak v místech s dostatečnou hloubkou může pobývat i blízko pobřeží (Madeira, Azory, Kanáry, Havaj aj.). Celková početnost druhu není známá. K dispozici jsou pouze odhady početnosti pro některé lokální populace, jejichž součet dosahuje počtu 700 000 kulohlavců Sieboldových. Vzhledem k tomu, že pro velkou řadu lokalit nejsou dostupné odhady početnosti, bude velikost globální populace mnohem vyšší.

Biologie a chování

Chování náhled|Stádo u Tenerife