náhled|upright|Státní znak Norského království Dějiny Norska do značné míry ovlivňoval tamější přírodní ráz a drsné klima. První obyvatelé migrovali z jihu na území dnešního Norska asi 10 000 let př. n. l., po ústupu velkých vnitrozemských ledovců. Obyvatelstvo se pomalu šířilo na sever podél pobřeží, kde byly životní podmínky snesitelnější díky teplému Golfskému proudu. Lidé se zde živili rybolovem a lovem. První zemědělské osady vznikly v oblasti Oslofjordu asi 5000 až 4000 let př. n. l. Během období 1500 až 500 let. př. n. l. se zemědělství postupně rozšířilo v jižní části Norska. Na severu však přetrvávali lovci a rybáři.
Zhruba 4000 let př. n. l. začala doba neolitu. Období migrace přineslo vládu prvních náčelníků a rozvoj válečnictví. Počínaje posledními desetiletími 8. století začali Norové expandovat přes moře na Britské ostrovy a později na Island a Grónsko. Během věku vikingů došlo ke sjednocení země. Během 11. století proběhla christianizace Norska a Nidaros (dnešní Trondheim) se stal arcidiecézí. Populace rostla až do roku 1349, kdy zemi postihla epidemie moru. Tato a další následné epidemie způsobily vymření poloviny obyvatelstva Norska.
Roku 1397 Norsko spolu se Švédskem a Dánskem vytvořilo Kalmarskou unii. Hlavním obchodním centrem se stal přístav Bergen, ovládaný Hanzou. Po vystoupení Švédska z unie v roce 1523 se Norsko stalo závislým na Dánsku. V roce 1537 začala náboženská reformace, roku 1661 došlo k vytvoření absolutistické monarchie. Po porážce Dánska v napoleonských válkách bylo Norsko Kielskou smlouvou odstoupeno Švédsku. Norsko sice vyhlásilo nezávislost, avšak žádná z velkých mocností ji neuznala. Následovala krátká válka se Švédskem, ukončená smlouvou z Mossu. Švédsko a Norsko byly spojeny personální unií, avšak Norsko si ponechalo vlastní ústavu, parlament a úřady.
40. léta 19. století přinesla počátek industrializace Norska. Od 60. let začala masová emigrace obyvatel do Severní Ameriky. Roku 1884 král jmenoval Johana Sverdrupa ministerským předsedou, což byl počátek parlamentarismu. Unie se Švédskem zanikla roku 1905. Od 80. let 19. století až do 20. let 20. století podnikli Norové jako Roald Amundsen a Fridtjof Nansen řadu důležitých výzkumných polárních expedicí.
Na počátku 20. století plynula významná část příjmů země z lodní dopravy a výroby elektřiny ve vodních elektrárnách. Následující desetiletí přinesly ekonomické výkyvy a vzestup odborového hnutí. Přes deklarovanou neutralitu bylo v roce 1940 Norsko napadeno nacistickým Německem a okupováno až do roku 1945. Po válce Norsko vstoupilo do NATO a prošlo obdobím státně plánované rekonstrukce. Roku 1969 byla u norského pobřeží objevena ropa a v roce 1995 se Norsko stalo jejím světově druhým největším exportérem. Stát díky ropě velmi zbohatl. Od 80. let začala deregulace mnoha odvětví a země prošla bankovní krizí.
Dnešní Norsko je jednou z nejvíce prosperujících zemí světa. Těžba ropy a plynu tvoří 20 % jeho hospodářství. Zisky z prodeje jsou investovány a země disponuje největšími státními investičními fondy na světě.
Od prvního osídlení po Vikingy Pravěk a rané dějiny Norska byly dlouho zahaleny temnotou. Teprve v průběhu posledních let se tato období stala předmětem intenzivního archeologického bádání. Dnes historická věda vychází z názoru, že k pozvolnému a postupnému osídlování západního norského pobřeží směrem od jihu na sever docházelo v důsledku tání ledového příkrovu v poslední době ledové, tedy v době přibližně 10 000 let př. n. l. Tento proces má na svědomí kromě dalších činitelů také Golfský proud, který přináší teplo norskému pobřeží až daleko na sever ke Špicberkám.
Skutečnost, že pak v relativně krátkém časovém období následovalo osídlování západního pobřeží, dokládají prokazatelné nálezy ze starší doby kamenné. Archeologové je objevili za polárním kruhem v prostorách Oslofjordu a Altafjordu. Není ještě spolehlivě prokázáno, zda se toto osídlování šířilo přes zamrzlé mořské vody Kattegatu, anebo zda se lidé plavili podél pobřeží na primitivních člunech. Jisté ovšem je, že přibližně v desetiletích kolem roku 7000 př. n. l., když roztál ledovec, došlo k velikému posuvu půdy. Ten způsobil spojení komplexu střední Evropy se skandinávským masivem, takže se touto cestou mohla šířit nová kultura doby kamenné.
Největší rozkvět zaznamenala tato nová kultura zejména v 5. tisíciletí př. n. l. Tehdy vznikalo hrnčířství a rozvíjel se i živý obchod s výrobky z kamene – a to podél celého pobřeží až nahoru na sever po území, kde leží dnešní Trondheim. V období této takzvané „kultury kuchyňského odpadu“ (Køkkenmøddinger) se lidé živili převážně rybolovem a sběrem mušlí, což bylo na mořském pobřeží zcela přirozené. Dokládají to nálezy z vykopávek tehdejších jam na odpadky.
náhled|Skalní rytiny v Altě. V neolitu, to znamená v mladší době kamenné (přibližně 3000–1500 let př. n. l.) se na norském území setkáváme s počátky zemědělství a chovu dobytka. Dále se v té době vyvíjela i technika keramiky (kultura nálevkovitých pohárů), ale nedokázala překonat primitivní začátky.
V té době vznikají i jednoduché skalní kresby, které dnes můžeme obdivovat například na Ekebergu poblíž Osla – mimořádně nádherné kresby si můžeme prohlédnout v muzeu v přírodě v Altě.
Velmi vzácné jsou v Norsku nálezy z doby bronzové (období 1500–500 let př. n. l.). Důvod je prostý – cín se v Norsku prakticky nevyskytuje, takže ho museli tehdejší lidé obtížně získávat výměnným obchodem.
Ovšem skalní nápisy z doby bronzové dokazují, že tito lidé už používali kola, pluh a povozy, předměty, které se daly dobře vyrábět také ze dřeva.
Do toho období spadá také další vývoj techniky výroby lyží a jejich použití. To vše později převzali Vikingové. Na rozdíl od současných lyží se místo dvou stejně dlouhých dřevěných prken tehdy používala jedna asi tři metry dlouhá skluznice a druhá, asi jen metr dlouhá lyže, kterou se jezdec odrážel.
Náboženstvím prvních obyvatel Norska byl s největší pravděpodobností kult Slunce, což dosvědčují četné obrazy slunečního kotouče na skalních kresbách.
V době železné (asi 500 let př. n. l. až 300 let př. n. l.) se životní podmínky v Norsku znatelně zlepšily. Na mnoha místech osídleného území se nacházely takzvané „bahenní rudy“, které se daly celkem snadno tavit. Takto získaný kov se používal takřka výlučně k výrobě zbraní, což neomylně dokládá, že válečnické střety mezi jednotlivými skupinami obyvatel tehdy byly s největší pravděpodobností na denním pořádku.
V závěrečné fázi doby železné, kdy nastal čas velikého stěhování národů, dorazili do Skandinávie také Germáni. Samotný termín Scandinavia razil jako první Plinius starší v prvním století n. l. V literatuře, která se toho území týkala, se pro Skandinávii používalo v překladu nejčastěji výrazu „Ostrov škod“ nebo „Ostrov temnoty“.
Germánské osídlení se rychle šířilo až k polárnímu kruhu. Osady byly zakládány v hlubokých fjordech (vik). Toto slovo se pak stalo kořenem slova „Viking“. Odtud pak lidé vyráželi jak na dobyvačná tažení, tak na lovecké výpravy. Rychlý růst počtu obyvatel, který však přivodil i nedostatek zemědělské půdy a vedl k častým drobným válkám mezi jednotlivými kmeny, pak vyústil v loupežné a objevitelské plavby Vikingů.
upright=0.5|vlevo|náhled|Norská drobná království roku cca 820 upright=1|náhled|Mapa Vikinských cest V 9. století pořádali Vikingové nájezdy do Francie – vyplenili tam řadu klášterů a oblehli Paříž a časem se dokonce začali na Seině usazovat. Francouzský král Karel Prosťáček, který však rozhodně nebyl tak pošetilý, jak by se dalo usuzovat z jeho přízviska, si nakonec roku 911 vikinské vetřelce podmanil a z jejich vůdce Rolla učinil vévodu Normandie, ovšem teprve poté, co vikinský vůdce přistoupil na křesťanskou víru. Tím skončily loupežné a pirátské výpravy a plavby Vikingů zejména v oblasti Normandie, kde se Normani – to znamená francouzsky mluvící Vikingové – brzy zařadili do vládnoucí vrstvy. Stali se leníky francouzského krále.
Příbuzenské svazky se pak staly základem „vzdělanostní turistiky“, která směřovala z Norska do Francie. Veliké množství mladých vikinských šlechticů tak nabylo vědomosti o římských metodách správy, o právu a organizaci vojska a válčení právě v Normandii, kde také poznávali křesťanství.
náhled|Vikinská loď |upright=0.5|vlevo|náhled|Norská drobná království roku cca 860 Koncem 9. století Vikingové osídlili Faerské ostrovy, Orkneje a Island; později, kolem roku 930, vytvořili na těchto ostrovech vlastní státní systém s oddělenou soudní a zákonodárnou mocí.
Kolem roku 985 vznikly první osady v Grónsku a pak, přibližně na přelomu století, Leif Eiríksson objevil Vinland na Newfoundlandském pobřeží Ameriky. Tam pak přežívaly vikinské osady až do 14. století, kdy byli Vikingové přemoženi indiány a poddali se jim.
Mnohé, co podle dnešního názoru o Vikinzích bezpečně víme, však bylo o nich napsáno teprve mnohem později, v dobách křesťanských. Je však nezvratně prokázáno, že připlouvali až na pobřeží Portugalska a ve středomořském prostoru na Sicílii, Maltu a také na Kypr a pobřeží Byzance.
Některým skupinám se podařilo proniknout přes Balt a po východoevropských řekách až k Černému moři; na této pouti, dlouhé asi 2000 kilometrů, museli Vikingové někdy přenášet své lodě přes hranice povodí. Tak velkorysé výpravy ovšem vyžadovaly opravdu dobré znalosti nautiky a navigačního umění. Vikingové však byli opravdu znamenití mořeplavci. Jejich dlouhé a obratné lodě s příděmi v podobě dračí hlavy byly bezpochyby nejlepší a nejlépe vybavené lodě své doby.
Vikingové se museli vždy postarat o bezpečnou ochranu a o zásoby jídla pro ženy a děti, které zůstaly doma, a kromě toho museli zajistit i ochranu samotných bojovníků na výpravách. Až po vybudování opěrných bodů v Normandii mohli podnikat odvážné výpravy k portugalským břehům a teprve opěrný bod na Sicílii jim umožnil další plavby do východního Středomoří. A bez vikinských osad na území dnešního Ruska – ono území se jmenovalo Gardarike – by se žádný vikinský kníže neodvážil výpravy k Černému moři. To vše vyžadovalo funkční a fungující sociální infrastrukturu, o níž s oblibou psali vikinští kronikáři.
Přitom je mnohem pravděpodobnější, že ona expanze Vikingů pramenila spíše z nouze, z chudoby ve vlastní zemi. Kdo je pánem tak malého území, které může obdělávat, kdo dokáže plody moře konzervovat jen v omezené míře a je odkázán na také jen značně omezenou výměnu zboží, musí se pokoušet o jiné, třeba i válečnické způsoby, jak získat zboží vhodné k výměně. Anebo si musí hledat další životní prostor. A že Vikingové opravdu byli ochotni stát se vystěhovalci, dokládá skutečnost, že se velmi ochotně usazovali na všech místech, kde se pro to vytvořily příznivé politické a hospodářské podmínky. Svědčí o tom příklady Normandie, Sicílie a Gardariky.
Středověk |upright=0.5|vlevo|náhled|Norská drobná království roku cca 872 v době bitvy u Hafrsfjordu Bitva u Hafrsfjordu (nedaleko Stavangeru) roku 872 byla poslední z řady bitev, v nichž se Harald Hårfagre (Krásnovlasý) dokázal prosadit proti všem drobným knížectvím, a tak se poprvé v historii stal králem, který vládl spojené říši. První říše Vikingů, kterou tak založil, ovšem neměla dlouhé trvání. Po ní následovalo období malých království a malých králů, kteří proti sobě vedli nekonečné války. Nejznámější z nich byl bezpochyby Erik Krvavá sekyra. Později na sebe strhl vládu Håkon Jarl ve spojenectví s dánským králem Haraldem Modrozubem, ale později se s Dánem rozešel, porazil ho v bitvě u Hjørungavågu a sám byl po několika málo letech samovlády zbaven moci selským povstáním.