náhled|Alfons Mucha: Plakát Gismonda se Sarou Bernhardtovou (1894)|alt=Barevný secesní plakát zobrazující elegantní ženu s věncem květin na žlutých vlasech a ve splývavých šatech s palmovou větví v ruce, nahoře je velký nápis Gismonda, kolem hlavy ženy je nápis Sarah Bernhardt a pod nohama nápis Theatre de la Renaissance. Celé dílo je provedeno v jemných pastelových tónech. Secese je mezinárodní umělecký sloh v architektuře, výtvarném umění a užitém umění přelomu 19. a 20. století. Vyznačuje se ornamentálností, stylizací, plynulými a dynamickými křivkami, plošností a využitím neobvyklých barevných kontrastů. Charakteristické jsou přírodní motivy, zejména listy a květy, a téma ženy. Secese byla reakcí na akademismus, eklekticismus a historismus v architektuře a dekorativním umění.
Ve výtvarném a užitém umění se prvky secese objevily už v 80. letech 19. století ve Velké Británii. První stavby tohoto stylu vznikly v Bruselu v první polovině 90. let 19. století. Pak se secese rychle šířila do jiných evropských metropolí a později i na další kontinenty, přičemž v každé zemi získala specifický charakter. Vrcholu secese dosáhla na Světové výstavě v Paříži roku 1900, kde se představila v plné šíři od architektury pavilonů přes nábytek a šperky až po plakáty. Poté se styl dále vyvíjel různými směry – od bohatě zdobných forem po geometričtější a abstraktnější varianty – a pomalu začal ztrácet popularitu. Propuknutí první světové války v roce 1914 znamenalo definitivní konec secese jako dominantního stylu. Ve 20. letech 20. století ji nahradilo art deco a později modernismus.
Secese se nejvýrazněji projevila v architektuře, kde architekti začali experimentovat s novými materiály, především železem a sklem, k vytvoření organicky působících staveb. Mezi významné stavby patří městské domy Victora Horty v Bruselu, vstupy do pařížského metra Hectora Guimarda, budovy Antoniho Gaudího v Barceloně, vídeňský Pavilon Secese opavského rodáka Josepha Olbricha a pražský Obecní dům, na kterém se podílela řada tehdejších českých umělců. V užitém umění se secese projevila především tvorbou luxusních předmětů. Ve sklářství vynikl Louis Comfort Tiffany svými lampami a Émile Gallé vrstveným sklem. Šperkařství reprezentuje René Lalique, který kombinoval drahé kovy s emailem a sklem. Významnou roli hrála také plakátová tvorba, v níž Alfons Mucha vytvořil typický styl s dlouhovlasými ženami obklopenými květinovými motivy, který se stal jedním ze symbolů secese.
Charakteristika Secese je velmi pestrý umělecký směr, který se na různých místech, v různých dobách a různými technikami vyvíjel odlišně. Přesto ho lze rozpoznat podle řady společných znaků, i když ne všichni umělci využívali stejná témata nebo zahrnovali stejné vlivy. Především se secese inspirovala přírodními, plynulými křivkami rostlin a květů. Mezi další znaky patří důraz na pohyb, často vyjádřený asymetrií nebo dynamickými čarami („šleh bičem“, ), a využití moderních materiálů, především železa, skla, keramiky a betonu, což architektům umožnilo tvořit neobvyklé formy a stavět větší otevřené prostory.
vlevo|náhled|Hermann Obrist: Tapiserie s bramboříky (1895) – klasický příklad secesního motivu šlehu bičem|alt=Kaligrafická kompozice tvořená stonkem rostliny na šedozelené textilii. Hnědý abstraktní kaligrafický tah připomínající dynamické propletené linie a křivky s výraznými smyčkami na světle modrozeleném plátně. V pravém dolním rohu se nachází malá signatura Přes šíři zobrazovaných námětů se v secesi stále znovu vracejí dvě klíčová témata, žena a příroda. Naopak secesní umělci často odmítali tradiční historická témata, jako válečné scény, portréty slavných mužů, náboženské scény, výjevy z řecké či římské mytologie, i odpovídající umělecké formy.
Žena může vystupovat jako éterická a tajemná bytost, jako symbol přírody nebo jako s erotickým a často mytologickým nádechem. Řada umělců zobrazila ženy netradičně jako aktivní, silné a vládnoucí svému osudu; oblíbeným námětem byly slavné umělkyně.
náhled|upright 1.3|René Binet: Hlavní vstup Světové výstavy v Paříži (1900), architektura inspirovaná Haeckelovými vyobrazeními schránek vodních živočichů|alt=Monumentální vstupní brána Světové výstavy v Paříži z roku 1900 s výrazným obloukem a dvojicí vysokých dekorativních věží. Před bránou jsou vidět lidé, koňské povozy a vlajky. V pozadí je vidět část Eiffelovy věže Příroda byla pro secesi vzorem dokonalé krásy, ale jakožto předmět vědy signalizovala na konci 19. století i modernost. Secesní umělci široce využívali vědecké publikace, popisující a zobrazující faunu a flóru, nešlo jim však o věrnou reprodukci, ale o nalezení nové estetické formy. Joseph Maria Olbrich soudil: „Co lépe vybudí naše životní pocity než sugestivní linie dlouhých chapadel medúzy vlnících se ve vodě?“ Vlivné bylo zejména dílo Ernsta Haeckela (Umělecké formy přírody), které vycházelo mezi lety 1899 a 1904 a pro umělce bylo rozsáhlým katalogem forem.
Umělci hlásící se k secesi působili v oblastech architektury, výtvarného a užitého umění. Lze však hledat tematické a estetické propojení i se soudobými tvůrci jiných druhů umění, tedy literáty a hudebními skladateli, třebaže se pro ně termín secesní nepoužíval.
Architektura
náhled|upright=0.7|Detail dveří (Berlín, kolem roku 1900)|alt=Zdobená mosazná klika ve stylu secese na dřevěných dveřích mahagonové barvy. Klika má ornamentálně zdobenou štítnou destičku s rostlinnými motivy a elegantní zahnutou rukojeť Na konci 19. století se v architektuře prosazovaly nové materiály a postupy, které secesní architekti přijímali, protože jim umožnily stavět větší a tvarově složitější budovy. Například Victor Horta v Maison du Peuple (1896–1899) použil revoluční systém viditelných ocelových nosníků, které se staly součástí dekorativního řešení interiéru. Architekt často navrhoval dům včetně vybavení a dekorací a kreslil vše až po kliky dveří, okenní rámy, svítidla a krby. Přitom jako hlavní motiv mohl být zvolen jakýkoli tvar nebo malý formální prvek, který pak dal stavbě její ráz. Například vzor ventilační mřížky, stylizovaný jako rostlinný motiv nebo tlama neznámé příšery, se mohl stát dominantním motivem, který se jako ozvěna opakoval v jiných formách a v kompozici celku. To budově dodávalo určitou mystičnost, záhadnost a chránilo dílo před přílišnou racionalitou. Tuto kvalitu Victor Horta nazýval „principem portrétu v architektuře“.
V secesní architektuře existovalo mnoho regionálních verzí a směrů. Originální secesní styl vytvořil Antoni Gaudí v Barceloně. V dekoru široce využíval kované prvky a kachle, jak demonstruje dům Casa Batlló (1906). Při stavbě obytného domu Casa Milà (1910) se hlavním stavebním materiálem stal železobeton, projekt počítal se systémem větrání, podzemní garáží a výtahy. Velkou elegancí byla proslulá rakouská secese, jejímž hlavním představitelem byl vídeňský architekt Otto Wagner. Německá secese se vyznačovala větší střídmostí, hojností skla a florálního dekoru.
Výtvarné umění náhled|vlevo|upright 0.9|Alfons Mucha: stránka knihy Ilséa, princezna Tripolisská (1901)|alt=Secesní ilustrovaná stránka knihy s českým textem. Stránka je zdobena ornamentálním rámečkem s květinovými motivy. V dolní části je barevná ilustrace zobrazující sedící postavu v červeném oděvu pod rozkvetlým stromem. Celá kompozice je provedena v pastelových barvách Secesní grafika vzkvétala díky novým tiskařským technologiím, zejména barevné litografii, která umožnila masovou produkci barevných plakátů. Umění už nebylo omezeno na galerie, muzea a salony; bylo k vidění na pařížských zdech a v ilustrovaných uměleckých časopisech, které se šířily po celé Evropě a do Spojených států. Nejoblíbenějším tématem secesních plakátů byly ženy; symbolizovaly půvab, modernost a krásu a často je obklopovaly květiny. V Británii byl předním grafikem secesního stylu Aubrey Beardsley, ve Vídni Koloman Moser a ve Francii Eugène Grasset, Jules Chéret, Georges de Feure, malíř Henri de Toulouse-Lautrec a Čech Alfons Mucha, jenž přijel do Paříže v roce 1888 a v roce 1895 prorazil plakátem pro herečku Saru Bernhardtovou ve hře Gismonda.
náhled|upright 1.3|Constant Puyo: Spící (1897)|alt=Historická černobílá fotografie zobrazující spící mladou ženu s dlouhými vlasy ležící v posteli. Vedle lůžka stojí lampa s kulatým stínidlem. Na přikrývce a nočním stolku jsou vidět knihy Malba byla další doménou secese, i když většina malířů spojených se secesí se často řadí spíše k jiným směrům, zejména postimpresionismu a symbolismu. Ze symbolismu vyšli například Gustav Klimt nebo Franz von Stuck, zatímco Henri de Toulouse-Lautrec bývá spojován s postimpresionismem. Mezi symbolismem a secesí se pohyboval i český sochař František Bílek.
Secesní fotografové jako Robert Demachy a Constant Puyo experimentovali s různými technikami úpravy fotografií, například gumotiskem, který umožňoval vytvářet snímky připomínající kresby a malby, a tím dosahovat secesní estetiku měkkých linií a nálad (tzv. secesní piktorialismus).
Užité umění náhled|upright 1.2|Otto Wagner: Majolikový dům, Vídeň (1898)|alt=Fasáda budovy ve stylu vídeňské secese (Jugendstil) s bohatě zdobeným průčelím v jasných barvách. Na fasádě jsou tři okna s charakteristickými barevnými květinovými a geometrickými motivy v červené, zelené, modré a žluté barvě Secesní nábytek vytvořený často napodoboval přírodní tvary, vinnou révu, květiny a lekníny, a vyznačoval se křivkami a vlnitými liniemi jak ve formě, tak v dekoraci. Dalšími běžnými charakteristikami byly asymetrie a polychromie, dosažená vkládáním různě barevných dřev. Obvykle byl vyráběn ručně, s jemnou leštěnou povrchovou úpravou, vzácnými a drahými dřevy a precizním řemeslným zpracováním. Přední nábytkáři, jako byl Georges de Feure a další, používali luxusní dýhy. Zejména v prvních dobách secese architekti často sami navrhovali nábytek ve stylu svých domů; byli to například Charles Rennie Mackintosh, Antoni Gaudí, Victor Horta, Hector Guimard a Henry van de Velde. Po roce 1900, hlavně u nábytku navrženého v německy mluvících zemích, se formy staly jednoduššími, funkčnějšími a geometričtějšími a některé druhy nábytku mohly být vyráběny na montážních linkách. náhled|vlevo|upright 0.7|Louis Comfort Tiffany: Váza ze skla favrile (1893–1897)|alt=Skleněná váza z období secese s protáhlým hrdlem a rozšířenou spodní částí ve tvaru tykve. Váza má tmavě zelené až černé zbarvení s charakteristickým peříčkovým dekorem v tyrkysových a světle zelených odstínech na spodní části Secesní sklo kromě váz a lamp bývá spíše dekorativní než praktické, stolního nádobí je málo. Významnými tvůrci od 90. let 19. století ve Francii byli René Lalique, Emile Gallé a bratři Daumové, v Americe Louis Comfort Tiffany, v Británii Christopher Dresser a v Německu Friedrich Zitzman, Karl Koepping a Max Ritter von Spaun. Obvykle se vyrábělo ručně a barvilo kovovými oxidy v roztaveném stavu v peci. Techniky sklářství se dále rozvíjely, například Tiffany vynalezl sklo favrile s perleťovým leskem a Gallé s bratry Daumovými používali novou techniku , založenou na vypalování skelné pasty nanesené na vnitřní povrch formy.