náhled|Židovská brána, jediná dochovaná, z roku 1753 Židovské město v Boskovicích se rozkládá v jižní části města Boskovice v okrese Blansko na ploše 5 hektarů. Patří k nejzachovalejším židovským památkám v Česku a je propagováno každoročním festivalem „Boskovice – Festival pro židovskou čtvrť“.
Celá židovská čtvrť vytváří samostatný urbanistický celek nacházející se jižně od historického jádra Boskovic. Stejně jako v jiných městech drželi Židé svou komunitu od zbytku města a žili po staletí bez jakýchkoliv omezení. Obyvatele ovšem doprovázelo mnoho nevýhod. Například se na ně vztahoval zákaz provozu podomního obchodu v okolních vesnicích, který vešel v platnost roku 1565, a nemohli překročit hranice ghetta v době křesťanských svátků a po setmění.
Stálo zde asi 100 domů, které byly rozděleny na 138 bytových jednotek. Ghetto zaznamenalo řadu požárů a to v letech 1696, 1823, 1839, 1870, 1882 a 1906.
Historie
Počátek židovského osídlení v Boskovicích je předmětem dohadů. Několik židovských rodin zde žilo snad již v polovině 14. století, ale spolehlivě je místní židovské osídlení doloženo až v 16. století. Vliv na rozvoj židovské komunity mělo patrně rozhodnutí krále Ladislava roku 1454 vyhnat Židy z královských měst. Spolu s obcí se musel vystavět i židovský hřbitov, synagogy a další. Roku 1589 zde žilo asi 148 lidí ve 25 rodových domech. Mezi roky 1715–1716 při morové epidemii zahynulo několik stovek Židů. Tehdy byly zavřeny a zatlučeny brány, aby se nemoc dál nešířila.
Roku 1726 byl vydán zákon, který v Boskovicích povoloval jen 326 židovských rodin. V roce 1727 se konalo první sčítání obce, které oznamovalo počet 1531 Židů, kteří bydleli ve 38 rodových domech, 97 přístavbách a 40 chalupách na pozemcích rodových domů.Bránský, Židé v Boskovicích, s. 69. Roku 1727 vzniklo i ghetto; od poloviny 18. století bylo odděleno dvěma branami a řetězy. Třetí brána vznikla až po roce 1823 po velkém požáru.
Židovské ghetto v Boskovicíc patřilo k největším na Moravě. Největšího počtu obyvatel dosáhlo ghetto po emancipaci roku 1857. Tehdy tu žilo 1810 Židů a domovské právo mělo 2018 Židů – třetina všech obyvatel Boskovic. V té době se ghetto změnilo na politicky samostatnou obec se starostou, policií a od roku 1863 i hasičským sborem. Patřilo mezi dvě židovská města na Moravě, která měla vlastní katastr (druhým takovým byla obec v Holešově). Obec měla také svého vlastního rychtáře, který podléhal purkmistrovi.
Roku 1851 se stal zdejší rabín Abraham Placzek moravským zemským rabínem (a byl jím až do své smrti roku 1884). Tím získala obec i větší význam.
Ve 2. polovině 19. století se začali majetnější Židé stěhovat z ghetta do větších ekonomicky přitažlivějších měst. To znamenalo, že se židovská obec stala domovem chudé vrstvy obyvatelstva. Samostatná židovská politická obec zanikla roku 1919 sloučením s městem Boskovice. Počet obyvatel se za první republiky snížil na necelých 400. V průběhu druhé světové války, ve dnech 14.–15. března 1942, nacistické úřady deportovaly 458 Židů do koncentračního tábora Terezín a do dalších táborů. Po skončení druhé světové války se vrátilo pouze okolo 20 osob. Většina z nich však brzy odešla.
V roce 1953 bylo zrušeno samostatné katastrální území židovského města a společně s rovněž zrušenými katastry Dolního a Horního Předměstí bylo sloučeno s katastrem historického jádra Boskovic.
Architektura a stavby V židovské části města Boskovice se nachází 20 památkově chráněných staveb spolu s bránou, kašnou a masnými krámy. Podle nálezů ve sklepích domů se za nejstarší část Židovského města považuje okolí náměstí U Vážné studny, ulice U Koupadel a ulice Traplová.
K největšímu rozšíření ghetta došlo na počátku 18. století s nástupem rodu Dietrichsteinů směrem k Plačkové ulici a k Bílkové ulici. V 19. století nastalo přistavění domků na obvodu na tzv. židovských zahradách. Ve 20. století se čtvrť rozrostla o část bývalého zámeckého parku.
Mezi významné architektonické prvky patří zdůraznění nároží budov arkýři. Díky požárům a různým architektonickým slohům byla zástavba ovlivněna několika slohy. Objevovaly se zde prvky, od gotických portálů přes barokní prvky kleneb až po renesanční domy. V současné době je vzhled budov převážně klasicistní díky poslednímu požáru 1. května roku 1823. Domy získaly převážně empírový vzhled s ornamentálními prvky. Většina domů se však dočkala opravy až v letech 1990.
Nacházela se tu kondominia a na některých domech se také zachovala mezuza. Když se Židé vraceli domů, a nebo když přišli sousedé na návštěvu, mezuzy se dotkli a políbili si prsty. Tímto vzdali úctu tóře a také tím dali najevo, že ví, jak se mají v židovské domácnosti chovat. Mezuzy se pak dotkli při odchodu a tím potvrdili, že se proti dobrému chování neprohřešili. O obsah mezuzy se však muselo pečovat. Svitek s textem, který byl uvnitř, se nesměl poškodit a také ho jednou za čas zkontroloval písař.
Kulturní památky a stavby Ulice Plačkova náhled|Zeď oddělující židovskou čtvrt a brána do židovského města Jedinou dochovanou vstupní bránu do bývalého ghetta lze nalézt na začátku Plačkovy ulice. Brána se začala stavět 5. května 1753 a byla dokončena 25. srpna 1753. Dříve byla její součástí vrata, která se na noc zavírala. Naplňovala tak smysl ghetta jako čtvrti, v níž žijí odděleně lidé stejného náboženského či rasového původu. Od roku 1926 se usilovalo o její zbourání, ale tento zákrok nebyl povolen. Roku 1994 byla opatřena starobylou svítilnou (replika) a roku 1998 byly do brány přidány dva sloupky, aby bránu nepoškozovaly automobily.
vlevo|náhled|Plačkova 5 Hned na počátku Plačkovy ulice se nachází obytný dům č. p. 5. Jeho fasáda v empírovém stylu pochází z doby po roce 1823, kdy přestála velký požár. Vedlejší domy č. p. 1 a č. p. 3 byly fasádou obdobné, ale roku 1970 byla fasáda znehodnocena tehdejšími majiteli.
Majitelem obytného domu č. p. 6 byl při požáru Abraham Brand. Tehdy byl tento dům pouze přízemní. Po požáru bylo přistavěno patro a stavba změnila majitele. Dům zažil přestavbu roku 1980 a jeho vnitřní prostředí bylo narušeno. Nad vchodem se také nachází kovová deska s nápisem „Bílé na černém – na památku zničení – 1823“.
náhled|Plačkova 12 Za nejhezčí dům z celé židovské čtvrti je považován obytný dům č. p. 12 s nepravidelným půdorysem a půlkruhovým přístavkem ve tvaru apsidy.
náhled|Část ulice Plačkova Zajímavý je téže obytný dům č. p. 25, jedna z nejstarších staveb v ghettu. Sklep domu je v renesančním stylu a zbytek domu je ve stylu barokním. Roku 1823 po požáru byl dům opraven. Koncem 19. století tento dům obýval rakouský rituální řezník Fleischman s rodinou.
Obytný dům č. p. 35 byl postaven roku 1823 po požáru a v tehdejší době patřil Wilhelmu Zwickerovi. Poté několikrát změnil majitele a roku 1855 bylo přistavěno schodiště do prvního patra. Roku 1997 byla fasáda domu obnovena a s ní i schodiště a střecha.
Naproti domu č. p. 12 stojí Rabínský dům č. p. 45. Ten byl původně křesťanským gruntem, jehož majitel roku 1711 povolil na této parcele tři masné krámy. Za neznámých okolností přešel dům do majetku vrchnosti. Proto poté sloužil jako hostinec. Koncem 18. století zde fungovala normální židovská škola. Od roku 1851 sloužil jako příbytek a úřadovna moravského zemského rabína Abrahama Placzka. V roce 1852 obec přikoupila část vedlejšího domu a masné krámy byly roku 1854 zrušeny.
Náměstí U Vážné studny Náměstíčko se napojuje na ulici Plačkova. Židé si na něm vybudovali napůl zahloubené masné krámy. Roku 1854 zde bylo 5 masných krámů. Tím vyřešili místní terénní nerovnosti na ulici U Vážné studny a zároveň chlazení kvelbů. Na jejich místě bývalo sídlo obecního strážníka. To však byla zničeno požárem.
Dům č. p. 3 – v roce 1855 tu bývala obecní kancelář.
Obytný dům č. p. 7 – v letech 1808–1860 zde bývala výrobna likérů s hospodou. V prvním patře se roku 1920 nacházela učebna 1. třídy obecné školy. Dům byl poté roku 1823 přestavěn. Interiér je v původní podobě.
Obytný dům č. p. 5 – v přízemí domu býval obchod a za druhé světové války zde sídlil řezník.
Obytný dům č. p. 9 – býval židovskou hospodou a roku 1887 byl přestavěn do dnešní podoby. Toto místo bylo také středem společenského života. Nacházel se zde divadelní a taneční sál, a kasino.
Ulice Bílkova Dům č. p. 5 – sídlila zde továrna na výrobu bot, která zanikla roku 1935.
Dům č. p. 7 – bývalý obecní dům a škola tvořili celek s nemocnicí. Ta se datuje už k roku 1752. Obecní dům zde byl později a to roku 1824. Od roku 1849 do roku 1855 tu bylo okresní hejtmanství a později židovský obecní úřad a židovská německá škola. Po zrušení německé školy zde sídlila česká národní škola a od roku 1942 městská knihovna.
náhled|Budova na ulici Bílkova Obytný dům č. p. 13 – byl zachráněn před požárem roku 1823. V roce 1855 se zde nacházela hospoda a roku 1880 zde byla konfekční továrna M&J Mandel.
Ulice Velenova Dům č. p. 3 – bývalá továrna byla postavena roku 1880 Moritzem Saxi. Byla to továrna na výrobu plechových a dřevěných krabiček. Roku 1856 zde byla židovská mateřská a dívčí škola. Roku 1900 byla před ni přistavěna tělocvična spolku Makkabi. Po druhé světové válce škola zanikla.
Obytný dům č. p. 14 – byl obnoven po požáru roku 1823 a je to poslední dům židovského města. Po výstavbě domů v židovských zahradách zde byl upevněn řetěz. V podkroví je umístěna suka – dočasné obydlí používané při svátku Sukot. náhled|Ulice U Koupadel
Ulice U Koupadel vlevo|náhled|Kašna U Koupadel Nachází se zde kamenná kašna z roku 1875. Na jejím místě stály původně mužské lázně, které vyhořely roku 1823. Kašna od roku 1856 sloužila jako zásobárna vody pro lázně.
náhled|Mikve Dům č. p. 8 – bývalé židovské lázně se nacházely na ulici U Koupadel a jejich existence je doložena k roku 1684. Lázně byly situovány u potůčku v nejnižším místě ghetta. Jejich součástí byla i rituální lázeň mikve na ulici U Templu. Tato mikve je jedinou zachovalou a přístupnou mikví na Moravě. Objevena byla teprve před několika lety. V roce 2005 byla opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Byla tak hluboká, že se do ní vešel celý člověk a tekla do ní studená pramenitá voda. Ženy navštěvovaly mikve při několika příležitostech: nevěsta před svatbou, ženy po porodu a po menstruaci, muži zase před všemi židovskými svátky. V nádvorních arkádách stály kdysi také očistné lázně s deseti vanami, které byly v provozu ještě po roce 1950.
Dům č. p. 6 – býval tu obchod s obilím a sladem. Poté se stal tovární budovou.
Dům č. p. 1 Antonína Trapla sloužil podle legendy jako knížecí palírna. Provozovali zde pálenici i hospodu. Později zde býval obchod se smíšeným zbožím.
Ulice Zborovská Dům č. p. 11 „na císařské" – v tomto domě se narodil spisovatel Hermann Ungar. Roku 1860 zde bývala výrobna a výčep likérů.
Obytný dům č. p. 5 – byl postaven roku 1709 a poničen požárem roku 1823. V roce 1994 zde byla ve sklepě objevena rituální lázeň mikve.
Synagogy
náhled|Synagoga maior Synagoga maior je nejvýznamnější stavbou židovského města. Její starší část postavil roku 1639 italský architekt Sylvestr Fiota a na sklonku 17. století byla budova rozšířena směrem k náměstí. Poslední předválečné úpravy provedl brněnský architekt Ernst Wiesner. Bohatá výmalba památky, odborníky považovaná za příklad nejucelenější výzdoby synagog v českých zemích, pochází z 2. poloviny 17. a z počátku 18. století. Lze tu vidět přírodní motivy i tajemně vypadající hebrejské nápisy, které sloužily jako nápověda zbožným, ale chudým Židům, kteří neměli vlastní modlitební knížky. V synagoze si majetnější lidé mohli zaplatit vlastní sedadla.