náhled|upright=1.1|Napoleon před Sfingou (1867–1868), Jean-Léon Gérôme Napoleonovo tažení do Egypta a posléze Sýrie v letech 1798 až 1801 byla vojenská akce během francouzských revolučních válek, jež skončila porážkou Francie.

Velká Británie byla považována za úhlavního soupeře Francie, za zárodek protifrancouzských koalic. Proto byl generál Bonaparte jmenován v roce 1798 velitelem francouzské armády. Když Bonaparte zjistil, že bude těžké provést vylodění přímo v Británii, rozhodl se naplánovat invazi do Egypta.

Francouzi měli v Egyptě dlouhodobě silné obchodní zastoupení už před invazí a lákala je geografická blízkost této země. Francouzská vláda doufala, že získání Egypta bude prvním krokem k založení velkého francouzského impéria, které ovládne rozsáhlá území v Africe a Asii a stane se silnou konkurencí Velké Británie.

Pozadí akce

Egypt měl být pro Francii vstupní branou nejen k Africe, ale i k Indii, a stát se základnou budoucích útoků na toto Brity obsazené území. Obsazení Egypta by rovněž zpřetrhalo anglo-indickou obchodní trasu a oslabilo tak další britské imperiální ambice.

V době Napoleonova tažení se Egypt nacházel pod tureckou sférou vlivu a již několik století ho pevnou rukou ovládali mamlúkové. Vzhledem k technické zaostalosti mamlúckých vojsk byl Egypt považován za snadnou kořist. S Tureckem udržovala Francie až do invaze spojenectví, ale Osmanskou říši považovala za vojensky slabou a v rozkladu, takže s tureckým protestem proti okupaci si ve Francii nikdo těžkou hlavu nedělal. Napoleon zpočátku vůbec nepočítal s tím, že by se Turci pokusili své vzdálené území bránit.

Obsazení Malty Napoleonova armáda vyplula 19. května 1798. Nejprve došlo k obsazení Malty. Tento ostrov si Napoleon zvolil za opěrný bod při svém tažení na Egypt. Maltézští rytíři, kteří ostrov ovládali, před francouzskou vojenskou převahou kapitulovali. Jejich kapitulaci převzal za francouzskou stranu geolog Déodat Gratet de Dolomieu; učinil tak s velkými rozpaky, jelikož byl sám členem řádu maltézských rytířů. Francouzi okamžitě propustili otroky a vězně řádu maltézských rytířů a zmocnili se řádového pokladu.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 32 Teprve na Maltě se také všichni účastníci výpravy dozvěděli pravý cíl cesty, který byl dosud utajen – dobytí Egypta.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 39

Průběh Tažení do Egypta Flotila se vydala na další cestu a 1. července 1798 spatřili členové francouzské vojenské expedice poprvé pobřeží Egypta. Vylodili se v Alexandrii, ale byli hluboce zklamáni zchátralostí tohoto města. Arabové nejevili o okupační vojsko sebemenší zájem a naprosto si ho nevšímali, což Francouze překvapilo ještě víc.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 42 Francouzi zbudovali na pláži před Alexandrií provizorní ubytování a hlavní stan zřídili ve středověké pevnosti, vybudované na místě starého alexandrijského majáku.

První válečné úspěchy

8. července 1798 se generál Napoleon Bonaparte vydal v čele třicetitisícové armády z Alexandrie do rozpálené pouště. Během následného pětidenního pochodu zemřely stovky vojáků vyčerpáním a žízní. Často docházelo také k sebevraždám.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 44 Na vodu narazila armáda až ve vsi Rahmaniehu západně od Káhiry, kde se vyčerpaní vojáci vrhli v oblečení rovnou do vody. Mnozí z nich se pod tíhou zbraní a oblečení utopili, někteří byli napadeni krokodýly a všichni se nahltali vody plné pijavic. Následně přišla první velká epidemie průjmového onemocnění.

Bitva u pyramid náhled|upright=0.7|vlevo|Bitva u Pyramid, Francois-Louis-Joseph Watteau, 1798–1799 náhled|upright=0.7|vlevo|Bitva u Pyramid, Antoine-Jean Gros Po všech těchto útrapách se přímo před zdecimovaným vojskem objevilo 20 000 nepřátelských mamlúků. Došlo k bitvě u pyramid, kterou Francouzi s převahou vyhráli. Drtivé vítězství nad mamlúky zvýšilo Napoleonovu sebedůvěru a bojovou odhodlanost vojska. Po dvou dnech kapitulovala i Káhira.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 55

1. srpna bylo francouzské loďstvo admirálem Nelsonem poraženo v námořní bitvě u Abukiru. Během jediné noci byla francouzská flotila zničena a celou katastrofu završil výbuch arzenálu na admirálské lodi l'Orient. Francouzi, vysazení na pevnině, zůstali od této chvíle odříznuti od světa a ztratili spojení s Francií. Na mořském dně se navíc ocitla většina zbraní, potravin, oděvů, bot, knih a vědeckých přístrojů. Armáda přišla o většinu své výzbroje a vědci ztratili knihovnu, která byla na l'Orientu, přístroje, léky, chirurgické nástroje, brýle, tužky.

Káhirské povstání (1798) náhled|upright=0.6|vlevo|Mamlúcký bojovník náhled|upright=0.7|vlevo|Napoleon odpouští káhirským rebelům, autor Pierre-Narcis Guérin Napoleon Bonaparte se pokoušel zreformovat feudální politický systém v Egyptě a zavést demokratické zřízení, což se mu nepodařilo.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 89 Vznikl pouze generální díván, sestávající ze zástupců všech regionů, který nakonec nevládl, ale fungoval jen jako komunikační prostředek mezi okupanty a obyvateli Egypta. Napoleon se rovněž snažil naklonit si lstí také náboženské vůdce a tvrdil jim, že on a jeho vojáci se chtějí stát muslimy. Tento plán nakonec ztroskotal, když islámští teologové požadovali po Francouzích jako důkaz obřízku a abstinenci od alkoholu. Obě kultury – francouzská a muslimská – zažívaly v Egyptě celou řadu ostrých střetů. Nejčastějším zdrojem těchto sporů byl rozdílný přístup k alkoholu, rozdílný postoj k ženám a nepokrytě projevovaná neúcta Francouzů k celé řadě muslimských zvyků a památek. Poslední iluze o mírovém soužití Francouzů a Egypťanů se rozplynula 21. října 1798, kdy vypuklo v Káhiře povstání, vyvolané francouzským požadavkem na zvýšení daní.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 94 Povstání bylo potlačeno, ale zemřelo při něm 200 Francouzů a 2000 Egypťanů. Povstání rozdrtil generál Thomas-Alexandre Dumas (otec spisovatele Alexandra Dumase). Po potlačení povstání nechal Napoleon Bonaparte několik desítek povstalců popravit a francouzští vojáci vydrancovali mešitu Al Azhar.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 96

Tažení do Svaté země V únoru 1799 se Napoleon Bonaparte vydal v čele 13 000 vojáků z Egypta do oblasti známé jako Svatá země (současná Sýrie, Izrael a Libanon). V té době uzavřeli Britové s Turky příměří. Britové hlídali pobřeží a pozemní operace nechali na armádě Osmanské říše. Napoleon se s tureckou armádou střetl u města Aríš, kde zvítězil, ale jeho vojáci následně napochodovali do tureckého tábora plného morem nakažených nepřátel. Následně francouzské vojsko dobylo Jaffu, kde se rozzuření vojáci dopustili krvavého násilí na místním civilním obyvatelstvu. Děsivé vraždění a znásilňování popisuje ve svých memoárech L'Agenda de Malus přímý účastník Louis Malus.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 132 V Jaffě se Francouzům vzdaly čtyři tisíce Turků, které nechal Napoleon okamžitě povraždit, jelikož neměl pro zajatce dost jídla a stráží, které by je hlídaly. Aby se ušetřilo střelivo, přikázal Napoleon bezbranné turecké zajatce pozabíjet bajonety. Po tomto masakru táhla armáda k pevnosti Akko (Acre). Během obléhání Akka se v řadách francouzského vojska rozšířil mor a 700 vojáků na něj zemřelo. Po neúspěšném šestitýdenním obléhání Francouzi Akko opustili a značně demoralizováni se pustili do drancování vesnic v okolí. Během následného ústupu zpět do Egypta údajně Napoleon vydal příkaz podat svým nemocným a raněným vojákům jed a provést tak eutanazii, aby nepadli do rukou nepřátelských Turků. Sám Napoleon později rozkaz k zabíjení vlastních vojáků popíral a tvrdil, že se jednalo o nedorozumění.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 139 Farmaceut francouzské expedice Claude Royer a lékař René Desgenettes však tvrdili, že k vraždění s Napoleonovým souhlasem skutečně došlo. Tuto událost propagandisticky využili Britové, kteří po ústupu Napoleona obsadili Jaffu a údajně tu nalezli 500 otrávených francouzských vojáků. Zpráva, kterou poté Britové předali tisku v celé Evropě, trvale poškodila Napoleonovu pověst.

Napoleonův odjezd z Egypta náhled|upright=0.6|vlevo|Generál Jean-Baptiste Kléber náhled|upright=0.7|Napoleon v Káhiře, Jean-Léon Gérôme V době egyptského tažení prožívala Francie na evropských bojištích období vojenských neúspěchů a vláda byla v rozkladu. 22. srpna 1799 opustil Napoleon Bonaparte, a několik jeho nejbližších přátel, tajně Egypt. Na malé lodi sedm týdnů unikali britskému pronásledování až dorazili domů, kde byl Bonaparte nadšeně přijat obyvatelstvem jako zachránce vlasti. O 50 000 mužů, které zanechal napospas osudu v dalekém Egyptě se v té době nikdo nestaral. Když se překvapení vojáci a vědci v Egyptě dozvěděli o Napoleonově útěku, byli nejprve zděšeni, pak znechuceni touto zradou a nakonec propadli zoufalství.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 148 Před svým odjezdem do Francie pověřil Napoleon Bonaparte velením v Egyptě generála Jeana-Baptistu Klébera, který tento úkol přijal s rozpaky. Napoleonův útěk z Egypta ho rozběsnil a prohlásil: Ten parchant (Napoleon) nám tady nechal jen svoje kalhoty plné sraček. Vrátíme se do Francie a otřeme mu je o hubu.Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 159 Kléber se snažil vyjednat s Turky a Angličany takovou kapitulaci, aby Francie neztratila tvář. Na jaře 1800 došlo v Káhiře k dalšímu povstání, které Kléber potlačil ještě brutálněji, než Napoleon v předchozím roce. Turci zatím přitáhli ze Sýrie, obsadili Gazu a dobyli Aríš, kde povraždili francouzskou posádku. 24. ledna 1800 byla vypracována alarišská dohoda, podle níž měli Francouzi do měsíce od její ratifikace opustit Egypt. Turci se zavázali přepravit Francouze zpět do Evropy, ale Britové se rozhodli tuto dohodu nerespektovat a zabránit Francouzům za každou cenu v odjezdu. Kléber se tak se svou armádou ocitl v kleštích. Na pevnině ho ohrožovali Turci a na moři Britové. Kléber nakonec zaútočil na Turky, získal zpět ztracená území a u Heliopole svedl 20. března 1800 vítěznou bitvu.

Kapitulace náhled|upright=0.6|vlevo|Generál Jacques-François Menou 14. června 1800 byl Kléber zavražděn muslimským fanatikem a vedení francouzské armády se ujímá poněkud kontroverzní generál Jacques-François Menou, který se v Egyptě oženil s muslimkou a přestoupil na islám Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, , str. 195. Francouzská armáda byla už tehdy otrhaná, zbědovaná, hladová a finančně na dně. Arabové se bouřili, Turci útočili a Britové nadále blokovali pobřeží. Mor se šířil. Vojenské velení nařídilo evakuaci Káhiry a odchod všech Francouzů do Alexandrie, která byla zanedlouho obležena Turky a Angličany. 31. srpna 1801 Francouzi kapitulovali a začali opouštět Egypt. Z 34 000 mužů pozemního vojska jich přežilo egyptské tažení 21 500. Z 16 000 námořníků se jich zpět do Francie vrátilo 1866.

Každodenní útrapy