Tapírovití (Tapiridae) jsou čeleď lichokopytníků, která zahrnuje pouze jediný žijící rod tapír (Tapirus) a v rámci něj čtyři druhy. Zatímco tapír jihoamerický a tapír horský žijí na severu Jižní Ameriky, tapír středoamerický svým areálem výskytu zasahuje až do Mexika a tapír čabrakový je endemitem zemí Malajského poloostrova a ostrova Sumatra. Současní tapíři jsou reliktními zástupci kdysi podstatně rozšířenější skupiny, jež se vyskytovala i na území Evropy a jejíž fosilní záznam sahá až do spodního eocénu.
Tapíři jsou zavalití býložravci s obloukovitým hřbetem, svalnatýma nohama a krátkým ocasem, přičemž tapír čabrakový váží až 400 kg. Charakteristickým rysem tapírů je jejich chobot, jenž se odvozuje z čenichu a horního rtu a vyvinul se nezávisle na chobotu chobotnatců. Tvoří jej výhradně měkké tkáně a slouží zejména k úchopu potravy. Tapíři jsou nevybíraví býložravci nížinných a horských tropických lesů, často žijí u vody. Jsou to samotáři, nevykazují však výraznou teritorialitu. K rozmnožování dochází v průběhu celého roku a samice rodí pouze jediné mládě, o něž pečuje sama. Zejména lov a úbytek lesů způsobily, že Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje k lednu roku 2025 tapíra jihoamerického za zranitelný druh, všechny ostatní tapíry pak za druhy ohrožené.
Systematika Prvního tapíra, konkrétně tapíra jihoamerického, vědecky popsal již Carl Linné v pro zoologickou systematiku klíčovém 10. vydání díla Systema naturae z roku 1758. Za popisnou autoritu čeledi tapírovitých (Tapiridae) je však považován až John Edward Gray (1821). Jméno tapír má svůj původ v tupíjských jazycích a jeho významem může být tlustý, zřejmě s odkazem na tlustou kůži zvířete. Z původního tapi'ira se toto pojmenování v podobě tapir či tapira dostalo do portugalštiny. V indonéštině se tapíři mohou označovat stejně jako nosorožci – badak. Thajština má pro ně vyhrazeno jméno p'som–sett ve významu směs, poněvadž místní věřili, že tapíři vznikli ze zbytků jiných zvířat.
K roku 2024 se rozeznávají čtyři žijící druhy tapírů v jediném recentním rodě. Následující seznam druhů vychází ze třetího vydání monografie Mammal Species of the World a je doplněn o česká jména na základě příručky České názvy živočichů:
čeleď Tapiridae Gray, 1821 – tapírovití rod Tapirus Brisson, 1762 – tapír druh Tapirus bairdii (Gill, 1865) – tapír středoamerický; druh Tapirus indicus A. G. Desmarest, 1819 – tapír čabrakový; druh Tapirus pinchaque (Roulin, 1829) – tapír horský; druh Tapirus terrestris (Linnaeus, 1758) – tapír jihoamerický.
Z roku 2013 pochází popis pátého druhu, jenž měl představovat prvního de novo popsaného lichokopytníka po více než stu letech: druh Tapirus kabomani Cozzuol & kol., 2013 V Amazonii žijícího tapíra T. kabomani autoři jeho popisu pokládali za bazální druh vůči tapírovi jihoamerickému a horskému, přičemž poukazovali na jeho menší velikost i odlišnou stavbu lebky. Autoři molekulárně-fylogenetických analýz však v letech 2016 a 2024 tento názor zamítli a považují T. kabomani za druh konspecifický (tzn. náležící ke stejnému druhu) s tapírem jihoamerickým. Další kontroverzní otázkou tapíří systematiky je jejich klasifikace v rámci většího množství rodů. Tapír středoamerický v takovém případě vystupuje v rámci monotypického rodu Tapirella, tapír čabrakový v rámci monotypického rodu Acrocodia a zbývající druhy v rodu Tapirus (s případným vyčleněním samostatného rodu i pro tapíra horského). Ačkoli se tapíři odlišují v různých lebečních charakteristikách i obecném vzhledu, výše představený systém je nekonsensuální a neřídí se jím ani tento článek.
Tapíři patří do savčího kladu Laurasiatheria a řádu lichokopytníků (Perissodactyla), přičemž jako jejich recentní sesterská skupina zřejmě vystupují nosorožcovití (Rhinocerotidae), již s nimi spoluutvářejí klad zvaný Ceratomorpha. Při zahrnutí fosilních taxonů se čeleď tapírovitých řadí do nadčeledi Tapiroidea, jež zahrnuje řadu předpokládaných příbuzných skupin, z nichž je s nimi však jednoznačně příbuzná pouze čeleď Helaletidae. V rámci čeledi tapírovitých je pak klasifikováno větší množství vyhynulých rodů, řada vyhynulých druhů pak byla popsána i ve stále žijícím rodu Tapirus. Níže uvedený přehled rodů čeledi Tapiridae je aktuální k roku 2024; přehled vyhynulých druhů rodu Tapirus je uveden na samostatné stránce:
Protapirus Filhol 1877 (oligocén–miocén, Evropa a Severní Amerika) Paratapirus Depéret 1902 (oligocén–miocén, Evropa) Miotapirus Schlaikjer 1937 (oligocén–miocén, Severní Amerika) Hesperaletes Colbert 2006 (střední–svrchní eocén, Severní Amerika) Nexuotapirus Albright 1998 (oligocén–miocén, Severní Amerika) Palaeotapirus Filhol 1888 (oligocén–miocén, Evropa a Asie; zřejmě nomen dubium) Tapiriscus Kretzoi 1951 (svrchní miocén, Evropa) Eotapirus Cerdeno & Ginsburg 1988 (oligocén–miocén, Evropa) Tapiravus Marsh 1877 (spodní–střední miocén, Severní Amerika) Plesiotapirus Fortelius 1991 (střední miocén, Asie) Tapirus Brünnich 1772 (střední miocén–současnost, Evropa, obě Ameriky a Asie)
Evoluce vlevo|náhled|Hlava rodu Protapirus, rekonstrukce Tapíři jsou spíše primitivní linií velkých savců, soudě podle některých morfologických znaků (počet prstů, zubní morfologie). Co do tělního plánu se navíc za desítky milionů let změnili jen málo. Původ předků dnešních tapírů lze vysledovat až do spodního eocénu, kdy se ve fosilním záznamu objevují zástupci čeledi Helaletidae z nadčeledi Tapiroidea. Například rod Heptodon původem ze Severní Ameriky a Asie se již podobal současným tapírům ve většině anatomických rysů včetně podoby sklovinových lišt zubů, ovšem stále mu chyběl charakteristický chobot a také ještě neměl molarizované zadní třenové zuby.
Není jisté, který rod lze skutečně považovat za natolik odvozený, aby byl označen za nejstaršího zástupce moderní čeledi tapírovitých. Z rodů pocházejících ještě z eocénu či z hranice eocén–oligocén lze zmínit např. Hesperaletes a Colodon, ačkoli tradičně je za nejprimitivnějšího tapíra pokládán až rod Protapirus, který se objevil po Grande Coupure. Byl menší než dnešní tapíři a vybaven již minimálně prodlouženým horním rtem. Fosilní nálezy připisované tomuto rodu pocházejí z Evropy i Severní Ameriky, příbuzenské vztahy a interpretace konkrétních nálezů však zůstávají nejisté. Fosilie pozdějších rodů tapírů totiž pocházejí buďto pouze z Eurasie (Paratapirus, Eotapirus, Plesiotapirus, Tapiriscus), nebo ze Severní Ameriky (Miotapirus, Nexuotapirus, Tapiravus). Není jisté, zda se tapíři obou kontinentů vyvíjeli nezávisle na sobě, anebo některé pevninské mosty umožnily jejich mísení. Lze u nich však pozorovat některé další evoluční trendy a odvozené znaky (např. molarizaci předních třenových zubů), někdy paralelní u zvířat z obou kontinentů. náhled|Tapirus augustus, srovnání s člověkem Určitá nejistota panuje rovněž při určení zástupců korunové skupiny zastoupené rodem Tapirus, za nejstarší z nich jsou pokládáni T. telleri z Evropy a T. johnsoni ze Severní Ameriky, kteří se objevili ve středním miocénu. Současní tapíři představují relikt kdysi podstatně rozšířenější a diverzifikovanější skupiny, jež zahrnovala jak malé, tak velké druhy – v tomto ohledu často současníky, např. T. johnsoni a T. polkensis žili spolu s podstatně větším T. simpsoni. Velmi rozmanití byli například tapíři z Floridy, již se řadí do podrodu Helicotapirus, v rámci něhož je od pliocénu do pleistocénu rozeznáváno alespoň pět druhů. Největší diverzity dosáhli tapíři paradoxně v průběhu glaciály zmítaného pleistocénu a někteří z nich obývali i chladné a suché oblasti na severu, jako T. californicus z Oregonu. Během Velké americké výměny tapíři pronikli i do Střední a Jižní Ameriky, jež jim tehdy spíše než tropické lesy poskytovala biom otevřených lesů a savan. Počítaje i stále žijící neotropické tapíry, z pleistocénu odtud pochází alespoň sedm popsaných druhů, vč. vyhynulých T. tarijensis, T. cristatellus, T. rondoniensis a T. mesopotamicus. V Evropě se tapíři vyskytovali pouze do pliocénu, jakožto hojný druh lze jmenovat T. arvernensis. S příchodem pleistocénu sice evropští tapíři vyhynuli, v tropech a subtropech orientální oblasti či v Číně však nadále prosperovali. V pleistocénu se zde objevili i vůbec největší zástupci rodu, T. sinensis a T. (Megatapirus) augustus. Na konci poslední doby ledové se však tapíři stali obětí vymírání megafauny, se zmizením téměř 75 % jejich tehdejších druhů – včetně všech výhradně severoamerických a až na tapíra čabrakového i všech asijských.
Popis vlevo|náhled|Tapír jihoamerický, kostra Tapíři jsou zavalití býložravci s obloukovitým hřbetem a svalnatýma nohama. Jejich tělo je vzadu zakulacené, v přední části naopak zúžené, s nevýrazným ocasem. Největším žijícím zástupcem je s hmotností 280–400 kg tapír čabrakový, za nejmenšího tapíra je někdy pokládán tapír horský s hmotností 150–200 kg, pro sporný druh T. kabomani však autoři jeho popisu uváděli předpokládanou tělesnou hmotnost pouhých 110 kg. Mohutnější než současné druhy mohli být někteří tapíři vyhynulí, Tapirus augustus prý svou hmotností překračoval 600 kg. Délka těla se v případě dnes žijících druhů pohybuje mezi 180–250 cm. Samice tapírů bývají mohutnější než samci. náhled|Tapír čabrakový, lebka Pro tapíry je charakteristický jejich chobot neboli proboscis, jenž jim slouží k úchopu. Odvozuje se z čenichu a horního rtu a vyvinul se nezávisle na chobotu chobotnatců. Postrádá jakoukoli kostěnou či chrupavčitou oporu, jeho pohyb zajišťují výhradně měkké tkáně. Lebka je poměrně dlouhá a úzká, s vysokou mozkovnou, konvexním profilem a krátkými, klenutými a volně vystupujícími nosními kostmi. Jednotlivé druhy se charakteristikami lebky často výrazně liší, jednotně stavěný však bývá chrup. Rozdíly v dentální anatomii se objevují pouze v relativních rozměrech předních zubů. Tapíři si zachovávají primitivní zubní vzorec I 3/3 C 1/1 P 4/3–4 M 3/3 = 42–44 zubů. Řezáky jsou dlátovité, s výjimkou posledního horního řezáku, jenž funkčně zastupuje nevýrazný špičák. Spodní špičáky jsou naopak dobře vyvinuté a mohou se s přetvořeným horním řezákem navzájem ostřit. Od zbylých zubů odděluje každý špičák výrazná mezera. Až na první premolár jsou všechny následující zuby molarizované a bilofodontní.
Končetiny jsou krátké, kost loketní spolu s kostí vřetenní, stejně jako kost holenní spolu s kostí lýtkovou zůstávají nesrostlé. Přední končetiny si zachovávají čtyři prsty a zbytky pátého prstu, tapíři však běžně došlapují pouze na tři prsty, zatímco čtvrtý prst využívají jen při pohybu v měkkém terénu. Zadní končetiny jsou tříprsté. Uvedené skeletární znaky jsou pokládány za primitivní, objevují se již u eocenního kopytníka rodu Hyracotherium. Navzdory mohutné tělesné konstituci se tapíři v lesním podrostu pohybují relativně rychle a prý se vyrovnají i lidským běžcům.
Tapíři mají tlustou kůži, zejména pak na krku, kde je chrání jak před případným poraněním od okolní vegetace, tak před útoky predátorů. Tapír jihoamerický vyniká výrazným tukovým valem, který pokrývá hustá černá srst a jenž se táhne od hlavy až doprostřed hřbetu. Srst tapírů jinak tvoří pouze řídké štětiny (až na tapíra horského s hustou kudrnatou srstí). Zbarvení většiny druhů osciluje v tmavě hnědých, černých nebo šedých odstínech, tapír čabrakový má však přední a zadní část těla černou, s kontrastující světlou plochou mezi nimi. Oči tapírů jsou malé, orientované po stranách hlavy; uši jsou oválné, vztyčené a jen málo pohyblivé. Neostrý zrak kompenzují dobrý čich i sluch.
Počet chromozomů činí 2n = 52 pro tapíra čabrakového, 2n = 76 pro tapíra horského, 2n = 80 pro tapíra středoamerického a 2n = 80 pro tapíra jihoamerického.
Výskyt a stanoviště náhled|Plavající tapír jihoamerický náhled|Tapír čabrakový ve svém přirozeném prostředí (Národní park Taman Negara, Malajsie)