Brázdim (do roku 1949 Veliký Brázdim,Vyhláška ministerstva vnitra č. 3/1950 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1949. Dostupné online. ; v 6. pádu se používá tvar „v Brázdimě“) je obec v okrese Praha-východ ve Středočeském kraji. Obec se rozkládá asi osmnáct kilometrů severovýchodně od centra Prahy a šest kilometrů západně od města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Žije zde obyvatel.
Historie Počátky obce Brázdim První historická zmínka o Brázdimě je z roku 1052 v základní listině boleslavské kapituly. Jméno je však zkomoleno na „Prisnin“. Už tehdy to byly dvě tvrze s několika chalupami: Veliký Brázdim a Malý Brázdim (Brázdimec, Brázdimek, později po roce 1777 Starý Brázdim). Nový Brázdim byl založen mnohem později, až roku 1777. Nynější obec (Velký) Brázdim byla založena rozdělením císařského velkostatku. V bývalé tvrzi byl zřízen císařský hřebčinec, proto se dodnes zachovalo druhé jméno obce Štít od německého slova Gestüt.
náhled|vlevo|Náves ve Velikém Brázdimě Veliký Brázdim Veliký Brázdim je prastará osada. Okolí muselo být zalidněno dávno před naším letopočtem. Za obcí na kopečku Homolka byly nalezeny kosti skrčenců a další předměty jako např. bronzová jehlice, bronzové a jantarové korále, bronzový spirálový náramek a různé nádoby. Věci byly uloženy v Národním muzeu.
Mezi nejstarší majitele tvrze ve Velikém Brázdimě podle historika Augustina Sedláčka patřil Pavlík z Újezda a Jana z Duban. Jiný historik zase uvádí Benešovské. Historicky doložený je z roku 1362 Mikuláš Benešovský, jemuž patřily oba Brázdimy. Poté náležely Mikuláši Vavřincovi, který je prodal Němci Cammererovi. Albert Cammerer zemřel roku 1437. V husitských bouřích je zabrali Pražané a později je sami pronajímali. Poté je získal pražský měšťan Antonín z domu U Oslův (jeho příjmení je odvozeno od znaku jeho domu v Melantrichově ulici v Praze).
Za vlády Jiřího z Poděbrad je jako majitel připomínán Vaněk z domu U Pěti Korun. Roku 1547 koupil Veliký Brázdim (tvrz, dvůr poplužní, s poplužím s dědinami, lukami, vrbinami, hájkem, rybníky, štěpnicí a krčmou) Bernard Borman z Lauchu. Jeho syn Jan byl nevděčný, matku utiskoval, byl sudič a práč, sotva se ujal statku, udělal dluhy. Dožil se jen asi 37 let, předtím roku 1575 prodal Brázdim za zástavní sumu 5000 kop míšeňských Bryknarovi. Pak se rychle vystřídalo několik majitelů: Jan Hůlka z Počernic (1580), Jakub Jan Beřkovský ze Šebířova (1584), Magdalena Beřkovská z Řevnic (1595), Mikuláš Beřkovský (1598).
V roce 1610 prodal oba Brázdimy Jan Rudolf Trčka z Lípy císaři Rudolfovi II. za 20 000 kop míšeňských. Tím byly Brázdimy připojeny k brandýskému panství. Brandýs, zámek, lesy a statky patřily císařské rodině Habsburků až do roku 1918. Při předávání tvrze ve Velikém Brázdimě do majetku císaře Rudolfa II. je uváděn dvůr, který zahrnoval celou nynější náves a pět chalup řemeslníků, což byli tito: šafář Martin, řezač Řehoř, kovář Václav, krčmář Jiřík Černý a tesař Jan Rozporka. Ke každé chalupě přináležel i kousek pole. Dvůr musel být značných rozměrů. Podle dochovaných záznamů z roku 1614 k němu náleželo 126 kop a 52 záhonů půdy (cca 762 strychů). Tak například v roce 1614 zde bylo oseto 148 strychů pšenice, 120 strychů žita, 50 strychů ječmene, 216 strychů ovsa a 17 strychů hrachu. Stav dobytka v tomto roce byl: 16 klisen,1 pušťák (hřebec), 30 krav dojných, 60 kusů svinského (vepřového) a 340 ovcí.
Nový Brázdim Nový Brázdim byl založen v roce 1777 rozdělením císařských dvorů ve Velkém a Malém Brázdimě. Současně se založením Nového Brázdima byla založena i škola. V roce 1780 měl 30 čísel popisných, v roce 1830 31 čísel a 185 obyvatel, v roce 1890 měl čísel 36 a 215 obyvatel (102 mužů a 113 žen). Ve vsi měli 28 koní, 131 kusů hovězího, 18 koz a 91 kusů vepřového. V roce 1900 bylo čísel 37 a obyvatel 270 (133 mužů a 137 žen). Údaje o pěstovaném domácím zvířectvu jsou již přesnější: 25 koní, 137 kusů hovězího, 27 koz, 117 kusů vepřového, 89 husí, 539 slepic, 14 kachen a dokonce 12 včelích úlů. O deset let později, tj. v roce 1910 zde bylo už 50 čísel a 283 obyvatel (144 mužů a 139 žen). Měli 40 koní, 132 kusů hovězího, 34 koz, 240 kusů vepřového, 62 husí, 637 slepic, 5 kachen a 13 úlů.
Půdorys obce tvořil po německém vzoru kříž. Uprostřed křižovatky měly rohové usedlosti ustoupit zpět z řady, aby vznikla jakási náves, ale pouze tři osadníci uposlechli společného usnesení, jen u čp. 7, které tehdy vlastnil Jan Steinfest neustoupil a tím byla pravidelnost návsi porušena. Náves byla vysázena ořešáky a bylo jich tu tolik, že Novému Brázdimu se přezdívalo Ořechov. V kruté zimě v letech 1928–1929 však koruny ořechů omrzly a náves byla náhle pustá a prázdná. Obecní zastupitelstvo se tehdy usneslo, že se místo ořešáků zřídí předzahrádky. Většina obyvatel uposlechla a ostatní se postupně přidali. Některé mladší ořešáky však znovu obrostly a náves se tak znovu zelená.
Obce Nový a Veliký Brázdim neměly robotu. Gruntovní činže odváděla jednotlivá hospodářství jako nájem z polí. V čas potřeby museli obyvatelé chodit do lesů kopat jámy při vysazování stromků (tzv. „na kulturu“) a prohazovat sníh na císařských silnicích. Za tyto práce však byli placeni několika groši. Piva se vypilo v militantním roce 1815 (tj. od 1. 11. 1814 do 31. 10. 1815) ve Starém Brázdimě 24 sudy, v Novém Brázdimě 37 sudů a ve Velkém Brázdimě (ve Štítě) 24 sudů. Úhrnem tedy 87 sudů. Jeden sud stál 31,3 zlatých, v květnu toho roku byl sud zdražen o 20 krejcarů.
Malý (Starý) Brázdim náhled|Starý Brázdim Také nazývaný Brázdimek nebo Brázdimec je obec také prastarého původu pod kopcem Kuchyňkou. Na Kuchyňce prý stávalo hradiště a nalezly se tu zbytky pálených cihel. Rovněž na nedalekém Zlatém kopci prý stávalo keltské oppidum (opevněné středisko Keltů; Slované je posléze částečně vytlačili na západ a částečně s nimi splynuli).
Jméno na Starý Brázdim bylo změněno až při založení Nového Brázdima v roce 1777. Dvůr stával při č. 18, neboť v gruntovní knize je psáno „gewester Meierhof“ (bývalý panský dvůr). Podle starých zpráv náležel Benešovským. Oba Brázdimy byly povětšinou v držení stejného majitele, ale už například v roce 1362 odprodal Mikuláš Benešovský Malý Brázdim Matouši Turnovskému (nebo z Turnova). V roce 1379 však už zase náležel Janu Benešovskému, vnuku Mikulášově. V první polovině 16. století se o Malý Brázdim musela soudit Johanka z Přítočna se svým nehodným manželem Janem Širokým z Mirovic. V kronice je dokonce uvedena její obsáhlá stížnost králi a císaři Ferdinandovi I. Bylo jí vyhověno, ale stejně po její smrti v roce 1562 propadl majetek jako odúmrť králi.
Další majitelé vlastnili oba Brázdimy společně a od roku 1610 byly obě osady připojeny k císařskému panství v Brandýse. V trhové smlouvě ze dne 27. července 1610, kdy Rudolf Trčka prodal oba Brázdimy císaři Rudolfovi II., je uvedeno 9 poplatníků v Malém Brázdimě. V purkrechtní knize se uvádí 10 gruntů a chalup: č. 1 Matěj Pospíšil 24 kop záhonů roli orné, č. 2 Jan Žíželický 9 kop záhonů, č. 3 Jan Boháč 1 kopa 48 záhonů, č. 4 Matěj Bachura krčma, 2 kopy 40 záhonů, č. 5 grunt hraběte Trčky (nyní Šimona Rosy) 2 kopy 40 záhonů, č. 6 Václav Novotný 1 kopa 46 záhonů, č. 7 grund Beřkovského (nyní Tomáš Kočí) 1 kopa 40 záhonů, č. 8 Jan Zmužil 15 kop 50 záhonů, č. 9 Novákovský s chalupou asi 150 kop záhonů, č.10 Nemravovský čili Křížkovský 3 kopy záhonů.
Obec Starý Brázdim měla robotu. Například za vlády císaře Josefa II. (v roce 1781) činila robota na gruntu č. 1 104 dní tažných (později změněno na 36 zlatých a 33 1/4 krejcaru). Na gruntu č. 9 156 dní tažných (později změněno na 36 zlatých a 56 krejcarů). Na gruntu č. 17 156 dní tažných (později změněno na 98 zlatých a 30 1/2 krejcaru). Na chalupě č. 4 78 dní pěších (později změněno na 28 zlatých a 51 1/2 krejcaru). Dnem 1. ledna 1790 měla být robota domkářů a podruhů zrušena, ale nestalo se tak, protože dne 26. února 1790 zemřel císař Josef II. Robota jako taková byla plošně zrušena až v roce 1848.
Třicetiletá válka Válka třicetiletá začala druhou pražskou defenestrací dne 23. května 1618 defenestrací císařských místodržící Slavaty a Martinice a písaře Fabriciuse Platnera. V kronice sluzské se tomuto činu věnuje pan farář Pubal dost podrobně, protože mezi nejdivočejší vzbouřence patřil držitel dvora v sousedních Sluhách Ernfrýd Berbisdorf z Berbisdorfu. Ten např. dne 19. srpna na zemském sněmu vášnivě mluvil proti císaři Ferdinandovi: „Všichni ze všech zemí mají táhnouti do pole. Kdo by zůstal doma, má být na vlastních vratech oběšen nebo rozsekán.“ Pravděpodobně i jeho přičiněním byl českým králem zvolen Fridrich Falcký, zvaný zimní král, který byl dne 4. listopadu 1619 byl korunován na krále českého a při té příležitosti pasoval pět osob na rytíře svatého Václava, mezi nimiž byl i Ernfrýd Berbisdorf. Ve stavovském vojsku pak zastával Berbisdorf hodnost rytmistra, ovšem nejvýznamnějším jeho činem asi bylo pustošení katedrály svatého Víta. Dne 8. listopadu 1620 v bitvě na Bílé Hoře bylo Fridrichovo vojsko, vedené Anhaltem a Hohenlohem, v krátké bitvě poraženo od bavorského vévody Maxmiliána. Sotva došla do Prahy první zpráva o porážce stavovského vojska na Bílé Hoře, král utekl a s ním i Berbisdorf.
náhled|Zvonice ve středu obce Sluhy byly konfiskovány a v roce 1623 odevzdány koleji jezuitů u sv. Klimenta na Starém městě Pražském. Po konci třicetileté války (vestfálský mír v roce 1648) pak zanikly vesnice Livy (dodnes se pamatuje pouze název na silnici k Brandýsu) a obec Záhoří, která se nacházela za kopcem Kuchyňkou mezi Popovicemi a Cvrčovicemi. Následky války se kraje dotkly i jinak, už v roce 1621 leželo císařské vojsko v Praze, Brandýse i Kostelci a pod záminkou, že nebere žold, vyjíždělo do okolí plenit a loupit. Hospodáři opouštěli grunty, které pustly. Pan farář Pubal ve své kronice píše: „Mohu líčiti jen to, co se na našich osadách událo a co je známo z pramenů. Co nebylo zapsáno, upadlo v moře zapomenutí. V roce 1625 zdvihl se lid na panství Brandýském a Lisském, že se jim děje příkoří ve víře evangelické. Opouštěli statečky, shromáždili se v nemalém počtu s bílými prapory se zlatými kalichy na nich. Správce panství Brandýského je hleděl upokojiti, že se přestoupení jich k víře katolické odkládá. Ale lid se nenechal uchlácholiti pouhými sliby. V roce 1631 Sasové obsadili Brandýs a v okolí drancovali. V roce 1634 obsadili Brandýs opět. Dne 2. června 1639 dobyli Brandýs Švédové a jako žhavá láva se rozlili po celých Čechách, řádíce velice krutě, nešetříce ani kostelů ani žen ani dětí. Sami se chlubili, že za jediný rok vypálili v Čechách 6.000 měst, vesnic a dvorů. I naše osady velice trpěly, lid pobit nebo utekl do lesů, domy vydrancovány, spáleny, pole zpustošena a udupána. Deset, dvacet i více let zůstala ležet ladem. Po uzavření míru Vestfálského v roce 1648 byl učiněn konec války třicetileté. Obce se těžce a pomalu počaly probouzet k novému životu. Grunty byly obsazovány novými robotníky: Sluhy osazeny lidmi z Přezletic, Mratín lidem z Lukavce, Brázdim lidmi z císařských panství až ze Slezska. Ale jak bídný měli ubozí robotníci život. Stavení vypálena a pobořena, pole pustá, léta neosívaná. K tomu platy a robota. Čím větší grunt, tím větší bída. Dřeli do úpadu, měli hlad a proto raději utíkali. Mimo to je trápily časté pohromy. V letech 1637, 1647, 1657 a 1661 byla veliká sucha. Roku 1665 se ukázala kometa a uhodilo sucho tak veliké, že studnice, potoky a řeky vyschly.“ V roce 1680 zde také řádil mor, kolik lidí ale zemřelo, není možné zjistit, protože tehdy matriky nebyly nebo se ztratily. náhled|vlevo|Náves