Španělsko (), plným názvem Španělské království ( a ), je stát v jihozápadní Evropě, přičemž část jeho území leží v Atlantském oceánu, Středozemním moři a Africe. Zaujímá většinu Pyrenejského poloostrova a jeho území zahrnuje také Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu, Baleárské ostrovy ve Středozemním moři a španělské severoafrické državy, včetně autonomních měst Ceuta a Melilla v severní Africe. Španělsko sousedí na severu s Francií, Andorrou a Biskajským zálivem, na východě se Středozemním mořem, na jihu s Marokem v Ceutě a Melille a se Spojeným královstvím na Gibraltaru a na západě s Portugalskem a Atlantským oceánem. Pevninská část je poměrně hornatá, převažují zde vysoké náhorní plošiny a pohoří, sever má oceánské podnebí, na jihu panuje středomořské podnebí s horkými léty. Dělí se na 17 autonomních regionů, na ploše asi 506 000 km² žije 49 milionů obyvatel, je tak největší zemí jižní Evropy, druhým největším a čtvrtým nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Hlavním a největším městem Španělska je Madrid; mezi další velká města patří Barcelona, Valencie, Sevilla a Zaragoza. Většinu obyvatel tvoří Španělé, nejvíce přistěhovalců pochází z Maroka, Kolumbie a Venezuely. Úředním jazykem je španělština.
V raném starověku byl Pyrenejský poloostrov obýván směsicí iberských a keltských kmenů spolu s dalšími místními předřímskými národy. Po dobytí Pyrenejského poloostrova Římany zde vznikla provincie Hispánie. Po romanizaci a pokřesťanštění Hispánie došlo po pádu Západořímské říše ke stěhování národů ze střední Evropy, včetně Vizigótů, kteří vytvořili Vizigótské království s centrem v Toledu. Na počátku 8. století byla většina poloostrova dobyta Umajjovským chalífátem a během rané islámské vlády se Al-Andalus stal dominantní poloostrovní mocností s centrem v Córdobě. V severní části Pyrenejského poloostrova vzniklo několik křesťanských království, mezi nimi především Asturie, León, Kastilie, Aragonie, Navarra a Portugalsko, které s přestávkami podnikaly vojenskou expanzi na jih, známou jako reconquista, při níž byla potlačována islámská nadvláda na Pyrenejském poloostrově a která vyvrcholila dobytím nasridského království Granady křesťany v roce 1492. Dynastické spojení Kastilské a Aragonské koruny v roce 1479 je často považováno za vznik Španělska jako státu.
Během věku zámořských objevů vytvořilo Španělsko jednu z největších říší v dějinách, která se rozprostírala přes Atlantik do Ameriky a přes Tichý oceán až na Filipínské ostrovy. Potřeba financování říše a transatlantický obchod podpořily vznik globálního obchodního systému poháněného především drahými kovy. Bourbonské reformy v 18. století vedly k centralizaci pevninského Španělska. V 19. století navzdory vítězství v Španělské válce za nezávislost vedly následující politické rozpory mezi liberály a absolutisty nakonec k osamostatnění většiny jeho amerických kolonií. Politická nestabilita vyvrcholila ve 20. století španělskou občanskou válkou, která dala vzniknout frankistické diktatuře trvající až do roku 1975. Po obnovení demokracie na základě španělské ústavy a vstupu do Evropské unie zažila země hospodářský rozmach, který ji hluboce proměnil po společenské i politické stránce. Od dob Siglo de Oro mají španělské umění, architektura, hudba, poezie, malířství, literatura a kuchyně vliv po celém světě, zejména v západní Evropě a Americe. Odrazem velkého kulturního bohatství Španělska je jeden z největších počtů památek Světového dědictví na světě. Je druhou nejnavštěvovanější zemí světa. Její kulturní vliv se vztahuje na více než 600 milionů hispanofonních obyvatel, což ze španělštiny činí druhý nejrozšířenější mateřský jazyk na světě a nejrozšířenější románský jazyk na světě.
Španělsko je sekulární unitární parlamentní demokracií a konstituční monarchií, jejíž oficiální a formální hlavou je král, zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament. Španělsko je rozvinutá země s významnou vyspělou ekonomiku, podle nominálního HDP je patnáctá největší na světě (čtvrtá v Evropské unii) a podle parity kupní síly rovněž patnáctá; v indexu lidského rozvoje se umístila na 27. místě. Španělsko je členem Organizace spojených národů, Evropské unie, eurozóny, Severoatlantické aliance, stálým hostem skupiny G20 a je součástí mnoha dalších mezinárodních organizací, jako je Rada Evropy, Organizace iberoamerických států, Unie pro Středomoří, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Světová obchodní organizace.
Název Název Španělska (España) pochází z názvu Hispania, který používali Římané pro Pyrenejský poloostrov a jeho provincie v době Římské říše. Etymologický původ termínu Hispania je nejistý, ačkoli Féničané označovali tento region jako Spania (což znamená „země králíků“), proto je nejvíce přijímána teorie fénická. O jeho původu existuje řada zpráv a hypotéz:
Jesús Luis Cunchillos [es] tvrdil, že kořenem termínu span je fénické slovo spy, což znamená „kout kovy“. Proto by i-spn-ya znamenalo „země, kde se kují kovy“.# Linch, John (director), Fernández Castro, María Cruz (del segundo tomo), Historia de España, El País, volumen II, La península Ibérica en época prerromana, p. 40. Dossier. La etimología de España; ¿tierra de conejos?, Může jít o odvozeninu fénického I-Shpania, což znamená „ostrov králíků“, „země králíků“ nebo „okraj“, což je odkaz na polohu Španělska na konci Středozemního moře; na římských mincích ražených v této oblasti od doby vlády císaře Hadriána je zobrazena ženská postava s králíkem u nohou a Strabón ji nazval „zemí králíků“. Zmíněné slovo ve skutečnosti znamená „daman“, možná proto, že Féničané tato dvě zvířata zaměňovali.
Existuje také tvrzení, že „Hispania“ pochází z baskického slova Ezpanna, což znamená „okraj“ nebo „hranice“, což je další odkaz na skutečnost, že Pyrenejský poloostrov tvoří jihozápadní cíp evropského kontinentu.
Dějiny
Dávná historie vlevo|náhled|Bizon z Altamiry, moderní rekonstrukce Anatomicky moderní lidé poprvé dorazili na Pyrenejský poloostrov asi před 42 000 lety. Pyrenejský poloostrov byl posledním útočištěm neandertálců, kteří vymřeli krátce po příchodu moderních lidí. Do doby před 34 000 lety jsou datována jejich první umělecká díla, například ve známé jeskyni Altamira. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). V pobřežních oblastech se brzy usadili Féničané, kteří založili nejstarší města západní Evropy Cádiz a Malagu.
Ve třetím století př. n. l. sem expandovalo Kartágo, následované Římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně Řím ovládl celý poloostrov a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Španělsko bylo rodištěm několika římských císařů: Traiana, Hadriána nebo Theodosia I. Všichni tři se patrně narodili ve významném starořímském španělském centru Italica. Křesťanství bylo do země uvedeno již v 1. století, rozšířilo se ve 2. století. Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.
Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vandalové, Svébové a Vizigóti, kteří nakonec na poloostrově vytvořili stabilní království s centrem v Toledu. Eurich, který nastoupil na vizigótský trůn roku 466, ukončil poslední zbytky římské moci na poloostrově, a může tak být považován za prvního zcela suverénního panovníka Španělska. Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. roku 589 přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijáda a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Gaudalete. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.
Muslimské Španělsko a reconquista náhled|180px|Bitva mezi křesťany a Maury během reconquisty Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa prožívajícího právě svůj zlatý věk. Umajjovci založili nejprve Córdobský emirát, který se roku 929 odtrhl od arabské říše, a vznikl tak samostatný Córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala například Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Andaluští překladatelé ze všech tří komunit ovlivnili evropskou kulturu mj. tím, že obnovili kontakt se vzdělaností starého Řecka. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.
Reconquista byla zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli, podle tradice vítěznou bitvou vizigótského šlechtice Pelaya proti arabskému trestnému oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u Covadongy. Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Galicie a Portugalsko. Ve východní části existovala Navarra a později tu vzniklo království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se. Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo základnou pro další výboje k jihu. Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž maurská vojska utrpěla zdrcující porážku. To vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby.
Souběžně s procesem dobývání poloostrova se rodila křesťanská vzdělanost. Univerzita v Palencii se roku 1212 stala pátou nejstarší univerzitou v Evropě, brzy ji doplnila Univerzita v Salamance, centrum středověké scholastiky. Ještě vlivnější se později v 16. století stala druhá španělská scholastika nazývaná též Salamanská škola, u níž mnoho myslitelů hledá kořeny moderního ekonomického myšlení na straně jedné a ideje mezinárodního práva a lidských práv na straně druhé.
15. století vlevo|náhled|Ferdinand a Isabela V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Naproti tomu sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) položil základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do Španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského, neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka.