thumb|Atlas III Centaur při startu v roce 2000 Početná rodina raket Atlas začíná u první americké mezikontinentální balistické střely SM-65 Atlas. Jednalo se o jedenapůlstupňovou raketu spalující kapalný kyslík a RP-1. Raketa byla vybavena dvěma motory Rocketdyne LR-89 a jedním LR-105, přičemž dva LR-89 byly odhozeny během vzestupu (proto jedenapůlstupňová). Spolu s raketami Redstone a Vanguard tvořila páteř amerického vesmírného programu v jeho počátcích na přelomu 50. a 60. let. V porovnání se svými současníky byla nejsilnější a to ji předurčilo pro vynášení těžších nákladů. Mezi její prvenství patří úspěšný orbitální let s lidskou posádkou, vypuštění prvních špionážních satelitů, prvních sond k Měsíci, Venuši, Merkuru, Marsu, Jupiteru a Saturnu. Později byly přidány horní stupně Agena a poté Centaur. Rakety Atlas jsou historicky nejúspěšnější komerčně využívané nosné rakety používané převážně pro vynášení komunikačních satelitů. V dnešní době je v aktivní službě pouze Atlas V.
Historie thumb|SM-65 Atlas-B Počátky SM-65 Atlas začínal jako studie požadovaná US Army Air Corps z října 1945 na střelu dlouhého dosahu. 10. ledna 1946 byly upřesněny požadavky a projekt byl rozdělen na dvě varianty s dosahem 6 000 námořních mil, první měla být podzvuková, okřídlená a poháněná proudovým motorem a druhá varianta měla být poháněná raketovým motorem, dosahovat supersonických rychlostí a létat po balistické dráze. Projekt vyžadoval vyvinutí nových technologií jako třeba velmi lehké nádrže, systém kloubového zavěšení motorů, oddělitelnou sekci s bojovou hlavicí a vysoce výkonné motory. V roce 1947 dostal Convair kontrakt na balistickou raketu, projekt podzvukové střely byl předán firmám Northrop a Martin. Projekt balistické rakety vyústil ve tři testovací prototypy MX-774, ale těsně před prvními letovými zkouškami v červenci 1947 bylo odstřiženo financování a program byl zrušen. Poslední zbytky dotací byly využity na testování ve White Sands Proving Ground od července do prosince 1947 a další vývoj probíhal velmi pomalu a byl financován z rozpočtu společnosti Convair.
Oživení programu přišlo se začátkem studené války a v září 1951 dostal Convair novou zakázku na mezikontinentální střelu založenou na poznatcích z programu MX-774. Hlavním problémem byl nespolehlivý systém zážehu, jehož úspěšnost se pohybovala kolem 50 %. Proto vznikla jedenapůlstupňová koncepce, kdy všechny tři motory byly zažehnuty společně ještě před vzletem a dva motory byly odhozeny během letu. Naplno se projekt rozjel v roce 1955, když informace výzvědných služeb potvrdily, že Sovětský svaz pokročil ve vývoji své vlastní mezikontinentální rakety R-7. Program tou dobou nesl název WS107A-l a stal se národním projektem nejvyšší priority. Testy pohonného systému a první letové testy probíhaly v roce 1956. První let Atlasu-A se konal 11. června 1957. Program Atlas byl ve své době nejrozsáhlejším projektem a v období nejintenzivnějších prací na něm pracovalo 33 000 lidí a celkové náklady se vyšplhaly na 8 miliard dolarů.
Vesmírné lety thumb|Mercury-Atlas 7 Convair a USAF se roku 1955 ucházely se svým projektem Orbital Research and Test Vehicle (ORTV) výběrového řízení na vypuštění první umělé družice k příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku 1957–1958. Tehdy se výběrového řízení účastnil ještě program Vanguard námořnictva a Program Orbiter/Redstone řízený Wernherem von Braunem a US Army. Atlas byl tehdy komisí ministerstva obrany odmítnut, protože se stejně jako Redstone jednalo o nejdůležitější programy národního významu a zpomalení programu kvůli vědeckému projektu bylo nemyslitelné.
Zlom přišel až po vypuštění Sputniku 4. října 1957. Rakety Vanguard byly neúspěšné a vybuchovaly krátce po startu a von Braunova raketa Juno I (čtyřstupňový Redstone) dokázala vynést pouze malý satelit, zatímco sověti dokázali vypustit 1,3tunový Sputnik 3. Program ORTV tak byl znovu-oživen a hlavním cílem bylo co nejrychleji upravit Atlas na orbitální nosný prostředek, aby tak očistily pošramocenou pověst USA. V prosinci 1958 odstartoval Atlas-B se satelitem SCORE (Signal Communication by Orbiting Relay Equipment) a umístil ho na stabilní orbitu, satelit zůstal spojen s Atlasem a dohromady tak tvořily čtyřtunovou masu a USA se mohli pochlubit nejtěžším vyneseným objektem, ačkoli samotný satelit vážil pouhých 70 kg.
Další rozvoj následoval s programem Mercury, kde Atlas-D sloužil jako nosič v letech s lidskou posádkou. Přidáním nově vyvinutých horních stupňů Agena a Centaur získal Atlas vyšší nosnost a dlouhou dobu působil jako hlavní nosný systém ve službách NASA v projektech lodí s lidskou posádkou, průzkumu planet a dalších vědeckých projektech. Díky tomu, že se studená válka nezměnila ve skutečnou válku, zůstala většina původních raket SM-65 Atlas ve svých silech a po vyřazení byly využívány pro komerční a vládní kosmické aplikace. Poslední z takto upravených raket vzlétla roku 1995, tedy 33 let po svém dokončení. thumb|center|upright=4|Časová osa raket Atlas
Varianty thumb|Atlas F Atlas
Původní mezikontinentální raketa SM-65 Atlas byla přestavěna na kosmickou nosnou raketu nejprve pro kosmické lodě programu Mercury a pro vynášení prvních satelitů. Zpočátku raketa nedisponovala žádnými dalšími stupni a její nosnost byla velmi omezená. Byla proto využívaná pro dopravu družic na balistickou dráhu, přičemž družice měly vlastní pohonný systém. Použití bylo pro užitečný náklad do 1400 kg. Konstrukce Atlasu byla ve své době v mnoha směrech unikátní a mnoho prvků se používá dodnes na stupni Centaur. Původní raketa SM-65 Atlas byla několikrát modifikována, hlavní úpravy spočívaly ve zvětšování palivových nádrží a výměnách motorů. Nejpoužívanější verze byly Atlas D a Atlas E/F, které vznikly přestavbou vyřazených balistických střel a dále verze Atlas Centaur a Atlas Agena, které byly upraveny pro použití druhých stupňů Centaur a Agena. Pozdější verze už dosahovaly vysoké spolehlivosti. Všechny typy Atlasů byly po technické stránce téměř identické až do verze Atlas III, která sice stále používá osvědčenou koncepci balonových nádrží, ale již nemá odhazovací půlstupeň a používá nový ruský motor RD-180.
Jednotlivé verze prvního stupně Atlas A – Původně testovací verze vojenské jaderné rakety, později bylo několik raket přestavěno pro vesmírné aplikace. Motory byly dva XLR-89-1. Poslední let se uskutečnil roku 1958. Atlas B – Testovací verze pro komplexní ověření všech letových systémů. Byla vybavena motory XLR-105-5. Několik nosičů přestavěno pro vesmírné aplikace. Poslední start v roce 1959. Atlas C – Testovací verze pro ověření rádiového řízení a tenkostěnných nádrží. Atlas D – Používaná jako mezikontinentální balistická raketa i kosmický nosný systém. Celkem 252 startů, poslední v roce 1967, celkem 33 selhání. Atlas LV-3B / Mercury – Upravená verze Atlasu D pro program Mercury. Atlas E – Mezi lety 1960–1966 sloužila jako hlavní americká mezikontinentální balistická střela, po vyřazení byla po dalších 20 let používána jako první stupeň nosných raket. Atlas F – Lehce modifikovaná verze Atlas E, hlavní úpravou je možnost odpalování z podzemních sil. Pro použití jako kosmický nosič se od verze Atlas E takřka neliší a někdy se uvádí jako Atlas E/F. Celkem se uskutečnilo 202 startů mezi lety 1959–1995 Atlas G/H/I – Prodloužená verze s upravenými motory LR-105-7. Používány až do roku 1997. Atlas Agena LV-3/SLV-3 – Upravená verze pro připojení stupně Agena. Atlas Centaur LV-3/SLV-3 – Upravená verze pro připojení stupně Centaur. thumb|Atlas Agena
Tabulka srovnání verzí prvního stupně Model MX 774 Atlas A Atlas B Atlas C Atlas D Atlas LV-3B Atlas E/F Nosnost – – 70 suborbitální 70 suborbitální 1400 kg 1360 kg 820 kg Tah při startu 35 kN 1517 kN 1587 kN 1587 kN 1629 kN 1587 kN 1713 kN Hmotnost 1100 kg 81 647 kg 107 610 kg 110 470 kg 119 000 kg 116 100 kg 122 000 kg Motory 4× MX 774 2× XLR-89-1 1× XLR-105-12× XLR-89-1 1× XLR-105-1 2× XLR-89-51× XLR-105-5 2× XLR-89-51× XLR-105-5 2× LR-89-51× LR-105-5 Počet startů 3 4 10 6 135 10 202 Úspěšnost 0% 50% 60% 66% 76,3% 70% 84% Ve službě 1948 1957–1958 1958–1959 1958–1959 1959–1967 1959–1963 1965–1995 Účel studie Prototyp/testy testynosná raketa testy ICBMnosná raketa nosná raketaProgram Mercury ICBMnosná raketa
Nosnost – není-li dáno jinak, platí hodnoty pro nosnost na nízkou oběžnou dráhu Země. Atlas Able Třístupňová varianta. K vlastní raketě Atlas D byly připojeny druhý a třetí stupeň rakety Vanguard. Raketa měla sloužit pro vynášení až 680 kg na nízkou oběžnou dráhu, 230 kg na Měsíc nebo 130 kg na únikovou rychlost. Žádný z pěti (někde uváděny 4 pokusy) pokusů o vypuštění se nepovedl a raketa byla stažena v roce 1960. První nehoda se stala při statickém testu motoru, další pak byly způsobeny přílišným namáháním konstrukce prvního stupně způsobené vysokým dynamickým zatížením při průletu hustými vrstvami atmosféry. Další problémy nastávaly při separaci druhého stupně, kdy docházelo k jeho poškození a následné explozi. Při nepodařených startech byly zničeny sondy P-3, P-30 a P-31 programu Pioneer.
Atlas Agena
K základnímu stupni Atlas SLV-3 (upravená verze Atlasu D) byl jako druhý stupeň připojen stupeň Agena. Projektu Atlas Agena předcházela studie Atlas Vega z roku 1959, kterou nechala vypracovat NASA, jako prozatímní řešení, než bude hotov stupeň Centaur. Než však mohla vzlétnout první raketa, bylo zjištěno že CIA a USAF již provozují podobnou koncepci pod názvem Hustler pro program špionážních satelitů CORONA, a proto došlo ke sloučení projektů a přejmenování na Agena. Tato dvoustupňová kombinace se používala pro vypouštění meziplanetárních sond Pioneer, Mariner, Ranger o hmotnosti do 260 kg, družic o hmotnosti do 2600 kg nebo jako cílový objekt pro nácvik orbitálních spojení v programu Gemini. Od roku 1961 bylo vypuštěno více než 100 raket Atlas Agena. Byly používány verze Agena A/B/D a varianty základního nosiče Atlas SLV-3/SLV-3A a Atlas E/F. Poslední start se konal v roce 1966 a stupeň Agena byl nahrazen výkonnějším a účinnějším stupněm Centaur
Atlas Centaur thumb|Atlas Centaur se sondou Pioneer 10
Na konci 60. let 20. století začal být nahrazován stupeň Agena stupněm Centaur. Obě verze byly používány současně, avšak výhody Centauru jasně převažovaly a pozdější verze raket Atlas vychází z právě z této koncepce. Trup rakety Atlas byl prodloužen v horní části a na něj byl usazen druhý stupeň Centaur. Ten měl dva své kyslíkovodíkové motory RL-10, které společně vyvinuly tah 133,5 kN. Základní stupeň byl používán postupně ve verzích Atlas D, později Atlas Centaur LV-3C a SLV-3c. Centaur byl používán ve verzích Centaur C/D/E/I. Raketa sloužila zprvu pro vysílání meziplanetárních sond s hmotností do 500 kg, později pro vypouštění těžších stacionárních družic do 830 kg. Mezi její nejdůležitější mise patřily sondy k Měsíci v programu Surveyor, meziplanetární sondy programů Mariner a Pioneer, dále se výrazně podílela na vynášení komunikačních satelitů Intelsat.
Atlas Burner K základnímu stupni Atlas byl připojen třetí stupeň Burner (firemní značení Star 37), používaný jako třetí stupeň raket Delta. Tím vznikla dvoustupňová (verze Atlas Burner 2A byla třístupňová) raketa schopná dopravit na oběžnou dráhu zařízení do 750 kg. Celkově se konaly pouze dva starty, přičemž při prvním v roce 1968 selhal aerodynamický kryt a bylo tak zničeno devět satelitů, které měly být dopraveny na orbitu. Další a poslední start v roce 1972 byl úspěšný. První varianta, Atlas Burner 2 byla složena ze základního stupně Atlas Agena SLV-3, který byl převzat z projektu Atlas Agena. Druhý stupeň tvořil stupeň Burner 2, který se používal jako třetí stupeň na raketách Thor a Delta. Varianta Atlas Burner 2A byla třístupňová, první stupeň byl Atlas E/F, druhý stupeň byl Burner 2 a třetí stupeň byl Star 26 nazývaný Burner 2A. thumb|Průběh letu rakety Atlas I, mise Beppo-SAX 30. dubna 1996
Atlas I