Symfonický orchestr Českého rozhlasu (zkráceně SOČR), dříve Symfonický orchestr Československého rozhlasu a Orchestr Radiojournalu, je symfonické hudební těleso, součást Českého rozhlasu se sídlem v Praze, které bylo založeno roku 1926.
Historie
Počátky orchestru náhled|Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Rudolfinum (4. 1. 2026) Dne 18. května 1923 začalo v Československu pravidelné rozhlasové vysílání, které zajišťovala společnost Radiojournal. Hudba byla od samého počátku neodmyslitelnou součástí vysílání. A tak v roce 1925 zaměstnal rozhlas své první kmenové hudebníky a k tomuto základnímu sextetu byli zváni hosté, většinou členové České filharmonie. Z konkurzu vzešel první rozhlasový dirigent Jožka Charvát, který s nově vzniklým „orchestrem" uskutečnil v roce 1925 tři vystoupení a na jaře roku 1926 zavedl pravidelné rozhlasové koncerty ve vinohradském Radiopaláci. Brzy se ukázalo, že hudby a hudebníků bude v rozhlase zapotřebí v daleko vyšší míře, a tak byly v červenci vypsány konkurzy do tělesa, které už skutečně můžeme nazvat rozhlasovým orchestrem.
Rozhlasový orchestr zahájil svou činnost 1. října a následujícího dne uspořádal první koncert, opět pod taktovkou Jožky Charváta. Návštěvníci vyslechli Fibichovu 2. symfonii, obě Beethovenovy houslové Romance (sóla přednesl první koncertní mistr František Daniel), výběr z Dvořákových Legend a předehru ke Smetanově Prodané nevěstě. Stávající ansámbl se nelišil od dosavadního provizoria, když došlo pouze k organizační změně. Původní sextet byl oficiálně zrušen a rozšířením o další hráče se z něho stal orchestr. Měl pouhých dvacet členů. Nadále tedy musel být rozšiřován o hostující členy České filharmonie. náhled|Symfonický orchestr Českého rozhlasu a bývalý šéfdirigent Petr Popelka Orchestr Radiojournalu vysílal z Radiopaláce, později z Národního domu na Vinohradech a od roku 1935 také z dnešní budovy Vinohradská 12. Co do repertoáru se soustředil především na lehčí a populárnější hudbu. Počet jeho členů se od roku 1927 postupně zvyšoval. V roce 1931 už měl 45 hudebníků a o pět let později dokonce 70. Dlouholetým dirigentem orchestru (1927–1945) byl Otakar Pařík. K uměleckému posunu došlo v roce 1929, kdy do rozhlasu přišel Otakar Jeremiáš.
Rozhlas se postupně stával centrem progresivního hudebního života, což bylo patrné nejen z československých ohlasů, ale i zahraničních. Docházelo k dramaturgickým počinům, mimo jiné nastudování oper Musorgského Borise Godunova, Milhaudova Kryštofa Kolumba, Zelenkovy alegorické hry Sub olea pacis et palma virtutis. Svá díla komponovali pro rozhlas Bohuslav Martinů (původní „rozhlasové“ opery Veselohra na mostě, Hlas lesa), Rudolf Kubín, František Bartoš a další soudobí autoři. Orchestr dirigovaly při nejrůznějších příležitostech osobnosti jako Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Nikolaj Malko, George Szell a další.
Německá okupace vnesla do rozhlasu i života rozhlasových symfoniků výrazné změny, které se netýkaly výhradně politického života, byť s ním souvisely. Už na začátku okupace přišla do rozhlasu řada hudebníků, kteří museli opustit rozhlasové orchestry v Bratislavě, Ostravě a Košicích. Vedle dosavadního Symfonického orchestru pražského rozhlasu tak vzniklo druhé menší rozhlasové těleso. Převzalo nahrávací úkoly ze sféry populární hudby, včetně operní a operetní produkce. Jeho dirigenty byli František Dyk a Vlastislav Antonín Vipler. V čele rozhlasových symfoniků stál až do konce okupace Otakar Jeremiáš. Šéfem hudebního vysílání a rovněž dirigentem byl Karel Boleslav Jirák.
V roce 1947 byl jako šéfdirigent Symfonického orchestru pražského rozhlasu jmenován Karel Ančerl, dirigent Opery 5. května, pozdější Státní opery. V rozhlase se již běžně natáčelo na magnetofonový pás a Ančerl s orchestrem pořídil za tři léta rozhlasového působení umělecké snímky, včetně Prodané nevěsty, Braniborů v Čechách a Borise Godunova. V roce 1950 se stal šéfem České filharmonie.
Zkraje 50. let započala více než dvacetiletá éra Aloise Klímy. Podíl na umělecké úrovni měli i další kmenoví dirigenti, Václav Jiráček, Jiří Stárek a Josef Hrnčíř, který stál zároveň v čele Pražského rozhlasového orchestru a v šéfovských mezidobích byl pověřen i vedením SOČRu. Jako hudební poradce rozhlasových těles se v rozhlase krátce objevil i Václav Talich. Orchestr začal cestovat do zahraničí, poprvé v roce 1961 do Západního Německa, zavedl abonentní koncerty, pravidelně vystupoval na Pražském jaru. V roce 1967 pod Klímovou taktovkou pražský festival zahajoval.
Na koncertech SOČRu vystupoval s dirigenty, jakými byli Franz Konwitschny, Antonio Pedrotti, Charles Munch, Charles Mackerras, i Karel Ančerl, Václav Smetáček, Václav Neumann, Zdeněk Košler. Již v roce 1952 se z obou rozhlasových orchestrů vyčlenili hráči, kteří vytvořili základ Pražského komorního orchestru. Deficit vyústil v roce 1964 ve zrušení Pražského rozhlasového orchestru, respektive v jeho sloučení s velkým tělesem, jež se stalo oficiálně Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu v Praze. Tohoto názvu se však užívalo už dříve, pravděpodobně od roku 1956, kdy byl Symfonický orchestr brněnského rozhlasu přeměněn na Státní filharmonii Brno, a také kvůli existenci Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Bratislavě. náhled|Elias Grandy, dirigent Pouze šestiletou érou SOČRu, bylo od roku 1975 šéfovské období Jaroslava Krombholce. Pod jeho vedením byl nahrán také komplet Debussyho Pelléa a Mélisandy. Šéfem SOČRu v letech 1982–1985 byl František Vajnar. Nová éra rozhlasových symfoniků nastala v roce 1985 s příchodem dirigenta Vladimíra Válka, který v čele souboru působil rekordních 26 let a do povědomí se vepsal svým energickým přístupem a rozhodností. Těleso generačně omladil, čímž ovlivnil orchestrální zvuk. Zásadně pozměnil umělecké i pracovně organizační nasazení hudebníků, celkově pozvedl interpretační styl. SOČR rozšířil své koncertní působení na veřejnosti, rozhlasovou fonotéku obohatil stovkami nových nahrávek, a to jak symfonických kompletů (Smetana, Dvořák, Martinů, Čajkovskij, Schulhoff), tak i individuálních skladeb nejrůznějšího žánrového zaměření. Do Válkova obdoví spadaly i první mimoevropské zájezdy do Japonska, Spojených států, Jižní Koreji a Číny. Na Válkovu éru navázal Ondrej Lenárd, jenž do rozhlasu nastoupil v roce 2011. Jubilejní 90. sezonu orchestr oslavil pod jeho uměleckým vedením. V sezónách 2022/2023–2025/2026 byl šéfdirigentem a uměleckým ředitelem dirigent Petr Popelka. Na pozici hlavního hostujícího dirigenta nastoupil Robert Jindra.
Od jubilejní 100. sezony rozhlasových symfoniků (2026/2027) je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem německo-japonský dirigent Elias Grandy.
Psáno pro SOČR K historii pražských rozhlasových symfoniků neodmyslitelně patří uvádění hudebních děl psaných speciálně pro ně, respektive pro rozhlasové vysílání.
První českou rozhlasovou operou se stala Letní noc Rudolfa Kubína, který byl od roku 1929 členem orchestru Radiojournalu. Přijal výzvu vedoucího literárních pořadů Miloše Kareše a na jeho libreto uzpůsobené možnostem tehdejšího rozhlasového studia napsal jednoaktovou operu. Poprvé byla vysílána 26. září 1931 za řízení samotného skladatele.
Přímo na objednávku ředitele hudebního vysílání Radiojournalu K. B. Jiráka napsal dvě jednoaktové opery pro rozhlas Bohuslav Martinů. Hlas lesa a Veselohra na mostě byly v podtitulu označeny jako rozhlasové opery, „radio-opery“.
Hlas lesa na libreto Vítězslava Nezvala měl ve vysílání Radiojournalu premiéru 6. října 1935, Veselohra na mostě na námět divadelní hry V. K. Klicpery 18. března 1937, obě v nastudování Otakara Jeremiáše.
„Její divadelní provedení (Veselohry na mostě) pro její krátkost jsou dosti obtížná a působí spíše jako hezká vzpomínka, kdežto úprava pro rádio může z této výborné veselohry znovu mnoho získat,“ napsal skladatel.
V roce 1937 napsal Bohuslav Martinů na rozhlasovou objednávku „rozhlasovou kantátu“ Kytice pro orchestr, smíšený a dětský sbor a sólisty. Premiéru měla ve vysílání Radiojournalu 4. května 1938 opět pod taktovkou Otakara Jeremiáše.
V podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu zazněly desítky světových premiér nejen českých skladeb a nespočet českých premiér děl zahraničních autorů.
Spolu se světovými premiérami oper Rudolfa Kubína a Bohuslava Martinů je třeba zmínit rovněž světové premiéry oper Karla Háby, bratra slavného propagátora mikrotonální hudby Aloise Háby. Karel Hába působil v rozhlasovém orchestru od roku 1929 jako houslista, v roce 1936 se stal redaktorem školního vysílání. Roku 1940 měla ve vysílání protektorátního Českého rozhlasu premiéru jeho opera na libreto Ferdinanda Pujmana inspirované divadelní hrou Julia Zeyera Stará historie, o deset let později dětská opera O Smolíčkovi na libreto Václava Čtvrtka.
Z oblasti symfonické hudby připomeňme alespoň světové premiéry 1. a 4. symfonie Miloslava Kabeláče, kantáty Otakara Jeremiáše O rodné zemi, 20 variací pro orchestr Iši Krejčího, Symfonie pro velký orchestr Viktora Kalabise, IV. symfonie K. B. Jiráka Epizoda ze života umělcova, oratoria Odkaz J. A. Komenského od Otmara Máchy, 4. symfonie Zdeňka Lukáše, Symfoniettu rusticu Eugena Suchoně, 2. symfonie Zdeňka Lukáše, Stabat Mater Ivo Jiráska, symfonické věty Vox clamantis Petra Ebena, symfonií K. B Jiráka, Iši Krejčího, Jindřicha Felda, Jana Hanuše, Emila Hlobila, Meditace pro orchestr Jána Cikkera, kantáty Ezop Ilji Hurníka nebo skladby Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy Luboše Fišera.
Rovněž v posledních letech poskytl SOČR příležitost řadě českých skladatelů a uvedl jejich skladby nezřídka ve světové premiéře. Patří k nim skladba pro dětský sbor a orchestr Chlapeček a Dálka Jany Vöröšové, „symfonický dokument“ Radio Lukáše Hurníka, symfonická báseň č. 4 Continuo Jana Klusáka či skladba S-C-S Jiřího Kadeřábka. Dedikovány přímo SOČRu byly například Symfonie č. 6 „Stvoření“ Pavla Zemka Nováka, Narcissus pro violoncello a orchestr Jana Ryanta Dřízala, Presto e lento pro klavír a orchestr Martina Smolky, Tři věty o přijetí pro klarinet a orchestr Ondřeje Štochla, Virus, koncert pro violu a komorní orchestr Zbyňka Matějů či Poltron V. que tu es Šimona Vosečka. náhled|Skladatel Ondřej Adámek a SOČR (23. 2. 2026) V české premiéře zazněly v provedení SOČRu například svita z baletu Gajane Arama Chačaturjana, 2. klavírní koncert, 3. a 8. symfonie Dmitrije Šostakoviče, 1. houslový koncert Bély Bartóka, oratorium Artura Honeggera Johanka z Arku, oratorium Igora Stravinského Oidipus Rex, Předehra pro smyčce Witolda Lutoslawského, 4. symfonie a Koncert č. 4 pro klavír a orchestr Sergeje Prokofjeva, Fantazie pro violoncello a orchestr Jeana Francaixe, Sinfonietta giocosa pro klavír a orchestr Bohuslava Martinů, Koncert pro violoncello Benjamina Brittena, kantáta Španělsko v srdci Luigiho Nona, Adagio a Fuga Ernsta Křenka, symfonická skladba Lontano György Ligetiho nebo Koncert pro housle a orchestr, který japonský skladatel Toshio Hosokawa dedikoval přímo SOČRu. Českou premiéru měly v poslední době i některé významné skladby domácích autorů – Koncert pro klavír a orchestr nebo Standstill pro cembalo a orchestr Miroslava Srnky či Polednice Ondřeje Adámka.
Světovými premiérami je ovšem možno nazvat rovněž projekty, které nesou souborný název Nové horizonty. SOČR v nich systematicky prozkoumává možnosti fúze klasiky s jinými žánry, zejména jazzem v jeho nejrůznějších formách. Za všechny jmenujme skladby Karla Růžičky Lovebird, Hidden Songs Suite Tomáše Sýkory, Life and Happiness of Julian Tuwim Štěpánky Balcarové, Morana Jiřího a Chazi Levíčkových, Mandala Víta Křišťana, Letters from Sounds Michala Rataje a Oskara Töröka, Good Morning, Night Beaty Hlavenkové nebo Selection of songs Ondřeje Pivce.
Stálí i hostující dirigenti
čeští dirigenti
Jožka Charvát – první šéfdirigent
Karel Ančerl