Právnická osoba je právní pojem, který se vedle pojmu fyzická osoba, tedy člověka, používá pro jeden ze dvou typů právních subjektů.
Právnická osoba je vymezena například v § 118 až 488 českého občanského zákoníku, v § 21 sq. německého občanského zákoníku (BGB) a § 26 rakouského občanského zákoníku (ABGB). Paragraf 26 ABGB ovšem definuje „morální osobu“ (die moralische Person) a rozděluje na povolené a nepovolené společnosti. Samotný termín „die juristische Person“ nebo „die rechtwissenschaftliche Person“ se nikde v ABGB nevyskytuje. Tento občanský zákoník znal pouze fyzické osoby a výdělečná sdružení (podle hl. 27). Platil do konce roku 1950, nikdy nevyšel ve sbírce zákonů česky a jeho úřední znění je německé, otištěné v říšské sbírce zákonů (viz ustanovení uvozovacího dekretu k ABGB). S pojmem „právnická osoba“ se operovalo už za první republiky, nebyl zakotven v zákoně a chápání bylo jiné než dnes.
Právnická osoba v českém právu
Stručná historie Původně lidé svůj majetek spravovali sami, přestože je z římského práva známa existence obdobných entit, není možné dohledat, zda měly právní osobnost a byly tedy subjektem práva tak, jak jsou chápány dnes. Ve středověku vznikaly subjekty především při správě věcí hanzovních, církevních či univerzitních. Nedá se však ještě mluvit o právní osobnosti v pravém slova smyslu, jelikož vznikaly zejména za účelem ochrany proti zásahům autority, nejčastěji panovníka.
Vznik skutečné právní osoby je zapříčiněn vývojem obchodu za dob průmyslové revoluce, kdy zejména obchodníci při rozvíjení velkých projektů hledali nástroje, jak omezit riziko ztráty vlastního majetku v případě neúspěchu.
Definice podle občanského zákoníku Podle § 20 odst. 1 občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.) je právnická osoba definována jako: „organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.“
Toto základní vymezení sleduje funkční a organizační hledisko. Organizační útvar lze chápat jako strukturu, která existuje jakožto nástroj lidské činnosti nezávisle na právu. Právní osobnost poté značí způsobilost vystupovat v právních vztazích vlastním jménem a nést majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vznikající.
Právnická osoba má právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti) už od okamžiku svého vzniku, a to v plném rozsahu, ledaže je omezena zákonem. Za právnickou osobu ovšem jejím jménem jednají osoby fyzické, tzv. statutární orgány nebo pověření zaměstnanci či členové.§ 118, § 123, § 163 až 165 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) K jejímu vzniku je obvykle potřeba písemná smlouva nebo zakladatelská listina a vzniká zásadně dnem zápisu do veřejného nebo jiného rejstříku.§ 118, 119, 120, 121, § 122 až 125 a § 127 OZ. Při vzniku je třeba určit její název, který pak požívá zákonné ochrany, a sídlo.§ 123, § 132 až 134, § 135 odst. 1 a 2, § 136 a 137 OZ.
Právnická osoba zaniká dnem výmazu z veřejného rejstříku. Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká skončením likvidace.§ 185 a 186 OZ Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby, vyrovnat dluhy věřitelů a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace.§ 187 až 209 OZ.
Typy právnických osob Právnické osoby se ve svém základu dělí na právnické osoby soukromého práva a právnické osoby veřejného práva, podle toho, v jakém zájmu jsou ustaveny.§ 144 odst. 1 OZ. Veřejnoprávní právnické osoby konkretizují zvláštní zákony,§ 20 OZ. vždy se lze setkat s veřejnoprávními korporacemi, např. jednotkami územní samosprávy, tedy obcemi a kraji.
Soukromé právo obecně rozlišuje tři typy právnických osob: soukromoprávní korporace – z nich občanský zákoník výslovně upravuje spolky,§ 210 až 302 OZ. ale v obchodním právu existují rozličné obchodní korporace. Jejich podstatou je organizované společenství jiných osob, tvoří je členové nebo společníci, podstatná je tedy jejich osobní složka (corpus = tělo). fundace – typicky nadace či nadační fondy.§ 303 až 401 OZ. Zde je naopak typické, že jejich základ (fundus) tvoří majetek určený k určitému účelu, podstatná je věcná složka. smíšené útvary, zejména ústavy§ 402 až 418 OZ. (a přetrvávající obecně prospěšné společnosti§ 3050 OZ.). V nich je osobní i věcná složka propojena, ústav nemá členy jako korporace, ale zaměstnance, a majetek ústavu není tak chráněn jako u fundací.
Za právnickou osobu se v oblasti soukromého práva považuje i stát.§ 21 OZ. Právnickou osobou naopak není společnost nebo tichá společnost, protože ty jsou jen obligačním poměrem mezi účastníky smlouvy.
Příklady právnických osob obchodní společnost evropská společnost (Societas Europaea) akciová společnost společnost s ručením omezeným veřejná obchodní společnost komanditní společnost státní podnik národní podnik družstvo společenství vlastníků jednotek spolek nestátní nezisková organizace obecně prospěšná společnost nadace a nadační fond církev a náboženská společnost evidovaná právnická osoba (např. orgán církve, řeholní řád, farnost, účelové zařízení pro charitu) svaz církví a náboženských společností veřejnoprávní právnické osoby stát (organizační složky státu nejsou samostatnými právnickými osobami, ale mají v některých ohledech obdobné postavení jako právnické osoby) kraj obec svazek obcí příspěvková organizace státní fond vysoká škola veřejná výzkumná instituce veřejnoprávní instituce (např. ČT, ČRo, ČTK)
Teoretické pojetí a moderní vývoj
Teorie fikce a teorie reality V právní teorii existují dva základní přístupy k podstatě právnické osoby: Teorie fikce (jejímž čelným představitelem byl Friedrich Carl von Savigny) vychází z předpokladu, že skutečným subjektem práva může být z přirozené povahy pouze člověk jako nadaný vůlí. Právnická osoba je proto pouhou umělou fikcí vytvořenou právním řádem z praktických a hospodářských důvodů. Teorie reality (organická teorie, spojená se jménem Otty von Gierkeho) naopak chápe právnickou osobu jako reálný společenský organismus a sociální realitu nezávislou na pouhém uznání státem, která má vlastní společnou vůli vyjadřovanou svými orgány.
Diskuse o nových subjektech práva: autonomní systémy a příroda S rozvojem technologií a environmentálního práva se ve 21. století otevřela mezinárodní diskuse o možném rozšíření konceptu právní osobnosti na další entity mimo tradiční lidská společenství a majetkové fondy: Autonomní systémy a umělá inteligence (elektronická osoba): V roce 2017 Evropský parlament ve svém usnesení doporučil Evropské komisi zvážit vytvoření specifického právního statusu „elektronické osoby“ (electronic personhood) pro nejsofistikovanější autonomní roboty, aby bylo možné jednoznačně řešit otázky náhrady škody a právních jednání autonomních entit. Tento koncept však vyvolal vlnu odborného odporu; přední právní vědci i experti na robotiku v otevřeném dopise Evropské komisi varovali, že přiznání právního statusu stroji by vytvořilo morální hazard a umožnilo výrobcům vyhnout se odpovědnosti za způsobenou újmu. V následné unijní legislativě (včetně nařízení o umělé inteligenci z roku 2024) byl koncept elektronické osoby opuštěn a zachován byl princip plné odpovědnosti člověka či korporace. Teoretická a politologická debata se následně zaměřila na fenomén faktického delegování rozhodování a politických pozic na algoritmy bez nutnosti formálního volebního či právního statusu pro algoritmus samotný. Přírodní entity s právní subjektivitou: V řadě jurisdikcí byla právní osobnost přiznána význačným přírodním celkům za účelem jejich účinnější právní ochrany. Příkladem je novozélandská řeka Whanganui, jíž byla v roce 2017 zákonem Te Awa Tupua Act přiznána veškerá práva a povinnosti právnické osoby zastupované společnými opatrovníky z řad maorského kmene i vlády, nebo laguna Mar Menor ve Španělsku (2022).
Odkazy
Reference
Související články Fyzická osoba Historické právnické osoby
Literatura
Externí odkazy
Seznam všech právních forem v České republice – Ministerstvo financí České republiky
Kategorie:Občanské právo
Kategorie:Pojmy soukromého práva Kategorie:Obchodní společnosti