Válka Bošin (, Bošin sensó) byla japonská občanská válka z let 1868–1869, vybojovaná mezi vládnoucím šógunátem Tokugawa a císařskou stranou, usilující o návrat politické moci císařskému dvoru.
Původ války vycházel z nespokojenosti mnoha šlechticů a mladých samurajů s nakládáním šógunátu s cizinci během otevírání Japonska západnímu světu v dekádě předcházející válce. Zvyšující se vliv Západu v ekonomice vedl k úpadku, podobně jako v asijských koloniích Západu. Spojenectví západních samurajů, především z knížectví Čóšú, Sacumy a Tosy, a dvorských úředníků si zajistilo kontrolu císařského dvora a ovlivňovalo mladého císaře Meidži. Vládnoucí šógun Jošinobu Tokugawa si uvědomil bezvýchodnost své situace a vzdal se svých politických pravomocí ve prospěch císaře. Doufal, že tímto krokem zachová svůj rod s příslibem možné účasti na budoucí vládě.
Nicméně vojenské přesuny císařských oddílů, stranické násilí v Edu a císařský dekret prosazený Sacumou a Čóšú a rušící rod Tokugawa přinutil Jošinobua Tokugawu zahájit vojenské tažení na obsazení císařova dvora v Kjótu. Válečné štěstí se přiklonilo na stranu menší, ale relativně modernizované císařské strany a po sérii bitev vrcholící pádem Eda se šógun vzdal. Ti, kdo zůstali věrní rodu Tokugawa, uprchli do severního Honšú a později na Hokkaidó, kde založili Republiku Ezo. Porážka v bitvě o Hakodate zlomila jejich odpor a císař tak získal svrchovanou vládu nad celým Japonskem, čímž byla ukončena vojenská fáze reforem Meidži.
Během konfliktu bylo mobilizováno okolo 120 000 mužů, z nichž padlo asi 3 500. Nakonec vítězná císařská frakce opustila svůj záměr vyhnat cizince z Japonska a místo toho přijala politiku pokračující modernizace s důrazem na možné budoucí přehodnocení nerovných dohod se západními mocnostmi. Na naléhání Takamoriho Saigóa, prominentního vůdce císařské strany, byla tokugavským stoupencům prokázána shovívavost a mnoha vedoucím osobám šógunátu byly později uděleny posty v nové vládě.
Válka Bošin svědčila o pokročilém stádiu modernizace, které Japonsko již dosáhlo, když využilo a sledovalo úroveň vývoje podobnou industrializovaným západním státům, ale s odmítnutím Západem vnuceného volného obchodu, který by podlomil jeho ekonomiku, vysokého stupně angažování západních zemí, především Velké Británie a Francie, v domácí japonské politice a poměrně bouřlivého zavedení císařské moci. Po čase byla válka Japonci a ostatními, kdo pokládají reformy Meidži za „nekrvavou revoluci“ i přes počet ztrát, zromantizována.
Politické pozadí
Počátky nespokojenosti se šógunátem Po dvě staletí před rokem 1854 Japonsko značně omezovalo výměnu s cizími zeměmi, s výjimkou Koreje skrze Cušimu, čchingskou Čínou skrze Rjúkjú a Nizozemci skrze obchodní stanici v Dedžimě. Roku 1854 otevřel komodor Perry Japonsko celosvětovému obchodu pomocí implikované výhrůžky použití síly, a tím odstartoval éru rychlého rozvoje zahraničního obchodu a pozápadňování. Velkým dílem kvůli ponižujícím podmínkám nerovných dohod brzy čelil šógunát vnitřnímu napětí, které se zhmotnilo do radikálního, xenofóbního hnutí sonnó džói ( – doslova „uctívejte císaře, vyžeňte barbary“).Hagiwara, s. 34.
Císař Kómei s těmito postoji souhlasil, porušil staletí trvající císařskou tradici a začal zaujímat aktivní roli ve státních záležitostech. Když se objevila příležitost, kritizoval dohody a pokusil se zasáhnout do šógunského nástupnictví. Jeho snahy vyvrcholily v březnu 1863 „Rozkazem na vyhnání barbarů“. Ačkoliv neměl šógunát nejmenší úmysl toto nařízení uvést v praktický život, přesto rozkaz inspiroval útoky vůči němu a cizincům v Japonsku. Například za smrt britského obchodníka Charlese Lennoxe Richardsona musel šógunát nakonec zaplatit odškodné 100 tisíc britských liber. Dalším incidentem bylo ostřelování zahraničních lodí v průlivu Šimonoseki v červnu a červenci 1863.Hagiwara, s. 35.
Zahraniční mocnosti odpověděly vojenskou silou, jakou bylo britské ostřelování Kagošimy v srpnu 1863 a mezinárodní ostřelování Šimonoseki v září 1864. Ve stejnou dobu oddíly z Čóšú, společně s xenofóbními róniny, vyvolaly povstání s cílem obsadit město Kjóto, kde se zdržoval císařský dvůr, ale byly odraženy šógunovými vojáky pod velením budoucího šóguna Jošinobua Tokugawy. Šógunát nařídil vést proti Čóšú trestnou výpravu, Čóšú se však vzdalo bez boje a vydalo vůdce povstání. Počáteční odpor k šógunátu ve vedení knížectví Čóšú a na císařském dvoře se zmírnil, ale následujícího roku šógunát již neuhájil celkovou moc nad zemí, jelikož většina daimjó začala ignorovat rozkazy a dotazy z Eda.Jansen, s. 303-305.
Zahraniční vojenská pomoc
Navzdory ostřelování Kagošimy se knížectví Sacuma sblížilo s Brity a s jejich podporou začalo modernizovat svou armádu a námořnictvo.Hagiwara, s. 34-35. Skotský obchodník Thomas Blake Glover prodal značné množství válečných lodí a zbraní jižním knížectvím. Američtí a britští vojenští experti, většinou bývalí důstojníci, mohli být přímo zapojeni do vojenských záležitostí. Britský velvyslanec Harry Smith Parkes podporoval protišógunské síly v úsilí ustanovit legitimní jednotnou císařskou vládu v Japonsku, aby vyrušil francouzský vliv na šógunát. Během této doby jihojaponští vůdci, jako byli Takamori Saigó ze Sacumy či Hirobumi Itó a Kaoru Inoue z Čóšú, pěstovali osobní vztahy s britskými diplomaty, hlavně s Ernestem Masonem Satowem.
Také šógunát se připravoval na další konflikt modernizací svých vojsk. V souladu s Parkesovými plány se Britové, v té době hlavní partner šógunátu, zdráhali poskytnout pomoc. Tokugawové se tedy hlavně spoléhali na francouzskou odbornost, povzbuzeni tehdejší vojenskou prestiží císaře Napoleona III. vydobytou francouzskými úspěchy v krymské a druhé italské válce za nezávislost.
Šógunát podstoupil významné kroky k vybudování a modernizaci silného vojska; námořnictvo s jádrem osmi parních válečných lodí bylo vystavěno za několik let a již tehdy bylo nejsilnější mezi asijskými státy. Roku 1865 byl dostavěn první japonský moderní námořní arzenál v Jokosuce, jehož stavbu vedl francouzský stavitel Léonce Verny. V lednu 1867 dorazila do země francouzská vojenská mise, jejímž cílem byla reorganizace šógunovy armády a vytvoření elitní jednotky Denšútai. Navíc Japonci chtěli zakoupit americkou pancéřovou loď CSS Stonewall, pozůstatek americké občanské války. Kvůli deklarované nezávislosti západních zemí však Američané odmítli loď prodat, ale po změně americké politiky tuto loď získala císařská strana a nasadila ji v námořní bitvě u Hakodate pod jménem Kótecu.
Státní převraty Po převratu v Čóšú, kde se na vedoucí pozice vrátily extrémistické frakce, rozhlásil šógunát svůj záměr vést další výpravu proti této části země. Tento krok přiměl Čóšú uzavřít tajné spojenectví se Sacumou. V létě 1866 byl šógunát poražen, což mělo za následek značnou ztrátu autority. Ke konci téhož roku ale zemřeli jak šógun Iemoči Tokugawa, tak i císař Kómei. Na jejich postech je nahradili Jošinobu Tokugawa a císař Meidži. Dne 9. listopadu 1867 byl Sacumou a Čóšú vytvořen tajný příkaz ve jménu císaře Meidži, nakazující „zmasakrování zrádného poddaného Jošinobua“. Nicméně ještě před tímto se Jošinobu – na návrh daimjó z Tosy – vzdal svého postu a předal své pravomoci císaři. Souhlasil také s tím, že bude „nástrojem pro vykonávání“ císařských příkazů. Tokugawský šógunát tak přestal existovat.Keene, s. 116.
Ačkoliv Jošinobuova rezignace vytvořila nepatrné prázdno na nejvyšším stupni vlády, jeho státní aparát přetrval. Navíc vláda šógunátu, zvláště rod Tokugawa, zůstala přední silou ve vyvíjejícím se politickém řádu a podržela si mnoho výkonných pravomocí.Keene, s. 120-121.Satow, s. 285. Tuto vyhlídku shledali zastánci tvrdé linie ze Sacumy a Čóšú jako nepřijatelnouSatow, s. 286. a 3. ledna 1868 obsadili císařský palác v Kjótu. Následujícího dne prohlásil patnáctiletý císař Meidži plnou obnovu své vlády. Ačkoliv byla většina císařského poradního sboru spokojena s formálním vyhlášením přímé vlády a tíhla k podpoře pokračující spolupráce s Tokugawy pod pojetím „spravedlivé vlády“ (, kógiseitai), Takamori Saigó přiměl hrozbami sbor zrušit titul šóguna a přikázat konfiskaci Jošinobuových zemí.Keene, s. 122.Hagiwara, s. 42.
Zpočátku s těmito požadavky Jošinobu souhlasil, ale dne 17. ledna 1868 prohlásil „že nebude vázán vyhlášením reforem a vyzývá dvůr, aby je odvolal.“Keene, s. 124. Dne 24. ledna se Jošinobu rozhodl připravit útok proti Kjótu, v té době obsazenému silami ze Sacumy a Čóšú. Toto rozhodnutí bylo uspíšeno poté, co se dozvěděl o sérii žhářských útoků v Edu, počínaje vypálením předhradí zdejšího hradu, hlavní residence Tokugawů. Z tohoto činu byl obviněn sacumský rónin, který ten den zaútočil na sídlo vlády. Následujícího dne šógunovy jednotky odpověděly útokem proti místní rezidenci daimjó ze Sacumy, kde se skrývalo na Saigóův příkaz mnoho šógunových odpůrců. Palác byl spálen a mnoho oponentů bylo zabito nebo později popraveno.Keene, s. 125.
Počáteční střety Dne 27. ledna 1868 vojsko šógunátu napadlo jednotky z Čóšú a Sacumy poblíž Toby a Fušimi na jižním přístupu ke Kjótu. Část 15tisícové šógunovy armády byla vycvičena francouzskými vojenskými poradci, ale většina sestávala ze středověkých samurajských oddílů. Zatímco jednotky Čóšú a Sacumy, přečíslené 3:1, byly plně modernizovány a vyzbrojeny houfnicemi Armstrong, puškami Minié a několika Gatlingovými kulomety. Po počátečním nerozhodnutém střetuKeene, s. 125-126. byl druhý den propůjčen bránícím jednotkám císařský prapor a císařův příbuzný Komacu Akihito byl jmenován jejich formálním vrchním velitelem, čímž se z nich oficiálně stala císařská armáda (官軍, kangun).Keene, s. 126-127. Navíc několik daimjó, dosud věrných šógunovi, po přesvědčování dvořany přeběhlo na stranu císařského dvora. Byli to daimjó z Joda (5. února) a z Cu (6. února), kteří nakonec převážili vojenskou rovnováhu na císařskou stranu.
Dne 7. února šógun, očividně rozrušen císařským uznáním akcí Sacumy a Čóšú, opustil Ósaku na palubě Kaijó Maru a stáhl se do Eda. Šógunovy jednotky, demoralizovány jeho útěkem a také zradou Joda a Cu, ustoupily, čímž prakticky darovaly vítězství u Toby a Fušimi císařským, ačkoliv měly mít dostatek sil k jejich porážce.Hagiwara, s. 43. Hrad Ósaka byl následujícího dne oblehnut.Hagiwara, s. 43-45. Zhruba ve stejný čas jako tyto události se dne 28. ledna odehrála námořní bitva u Awy mezi šógunovým loďstvem a částí sacumské flotily. Jednalo se o teprve druhý střet moderních lodí v dějinách Japonska. Bitva skončila vítězstvím šógunátu.
Na začátku února se v otevřeném přístavu Hjógo (dnešní Kóbe) sešli zástupci zahraničních zemí a vydali deklaraci označující šógunát jako jedinou právoplatnou vládu v Japonsku. To dalo Jošinobuovi naději, že zahraniční mocnosti (především Francie) mohou zvažovat intervenci v jeho prospěch. Nicméně o několik dní později navštívila zástupce císařská delegace, která prohlásila, že šógunát byl zrušen, přístavy zůstanou otevřeny podle mezinárodních smluv a cizinci budou ochráněni. Vyslanci díky tomuto nakonec uznali novou vládu.Polak, s. 75. Nárůst proticizineckých nálad však vedl k několika útokům na cizince v následujících měsících. Jedenáct francouzských námořníků z korvety Dupleix bylo 8. března 1868 zabito samuraji z Tosy. O patnáct dní později byl napaden britský velvyslanec Harry Parkes skupinou samurajů na ulici v Kjótu.
Kapitulace Eda V únoru byl s pomocí francouzského velvyslance Léona Rochese formulován plán na zastavení postupu císařského vojska v Odawaře posledním strategickém vstupním místě do Eda, ale Jošinobu se vyslovil proti tomuto plánu. Šokovaný Roches rezignoval na svou pozici. Na počátku března podepsaly zahraniční mocnosti pod vlivem britského vyslance Harryho Parkese striktní dohodu o neutralitě, podle níž neměly intervenovat nebo poskytovat vojenské zásoby žádné straně konfliktu, dokud se tento sám nevyřeší.Polak, s. 77.