Raimond IV. z Toulouse či též Raimond ze Saint-Gilles ( Raimon de Tolosa, Raimon de Sant Geli, Raimundus Tolosanus, Raimundus Sancti Aegidii; 1041 nebo 1042 – 28. února 1105, Tripolis) byl francouzský šlechtic a válečník, jeden z vůdců první křížové výpravy. Jako hrabě z Toulouse, vévoda z Narbonne a markýz z Provence byl jedním ze tří největších feudálních pánů v jižní Francii, v oblasti Okcitánie. Účastnil se také války s Maury na Pyrenejském poloostrově.
V letech 1096–1099 se účastnil první křížové výpravy. Před odjezdem rozprodal většinu svého majetku, neboť se ve Svaté zemi hodlal usadit. Účastnil se všech bitev křížové výpravy a často se dostával do sporu s ostatními veliteli. Chtěl se stát vrchním velitelem křižáckých vojsk, přel se o vládu v dobyté Antiochii i o korunu v Jeruzalémě, ale ani jednou nebyl úspěšný. V Palestině se nakonec rozhodl dobýt bohaté přístavní město Tripolis, které zaujímalo strategickou polohu mezi nové zřízeným křižáckým Jeruzalémským královstvím a jeho severními vazaly, a založil tak křižácký stát Hrabství Tripolis. Dobytí svého sídelního města se však už nedožil – zemřel během obléhání Tripolisu roku 1105.
Před křížovou výpravou Raimond byl synem hraběte Ponse z Toulouse a jeho třetí manželky Almodis de la Marche. Přídomek ze Saint-Gilles byl projevem jeho veřejné podpory kláštera v Saint-Gilles. Svou zbožnost dával najevo tím, že se před nástupem na trůn v Toulouse nechal titulovat jako Raimond ze Saint-Gilles a nikoliv jako Raimond, hrabě ze Saint-Gilles. Kolem roku 1066 se oženil s dcerou markýze z Provence, jejímž otcem byl buď Bernard I. nebo Geoffroy I. Jejich syn Bernard se však narodil ještě před svatbou a byl proto nelegitimní. Roku 1088 Raimond nastoupil na toulouský trůn po svém bratrovi Vilému IV. Když Raimond ovdověl, oženil se znovu s Matyldou z Hauteville, vdovou po hraběti Robertu z Eu a dcerou Rogera Sicilského. Toto manželství zůstalo bezdětné a roku 1094 Matylda zemřela. Ještě téhož roku se Raimond oženil s kastilskou princeznou Elvírou, nelegitimní dcerou krále Alfonse VI. Někdy před rokem 1096 se jako mnozí další jihofrancouzští šlechtici vydal bojovat po boku španělských rytířů do „svaté války“ proti Maurům. Díky sňatku s Elvírou měl dobré vztahy s kastilskou šlechtou.Hrochová, str. 30. Roku 1094 zemřel provensálský markýz Vilém Bernard a jeho nástupcem se stal Raimond. Bula vydaná papežem Urbanem II. 22. července 1096 Raimonda tituluje jako Raimond, legitimní hrabě z Toulouse a Roussillonu a markýz provensálský – . Jako hrabě z Toulouse a markýz z Provence byl Raimond zároveň vazalem francouzského krále Filipa I. i římsko-německého císaře Jindřicha IV., což mu dovolilo v zápase o investituru mezi papežem a císařem zachovat neutralitu a udržovat velmi dobré vztahy s papežem.Hrochová, str. 11.
náhled|Papež Urban II. propaguje myšlenku křížové výpravy mezi francouzskými feudály (Jean Fouquet kolem 1455–1460)
První křížová výprava Na listopad roku 1095 svolal papež Urban II. církevní sněm do francouzského města Clermont a již v září přicestoval do jižní Francie, kde pobýval v Le Puy-en-Velay u biskupa Adhémara. Zde se setkal s Raimondem, se kterým se jako s jediným z budoucích křižáckých vojevůdců osobně radil o vyhlášení křížové výpravy. 18. listopadu byl koncil v Clermontu zahájen a 27. listopadu papež na závěr jednání vystoupil pod širým nebem, aby vyhlásil první křížovou výpravu.Bridge, str. 28. Reakce přítomných byly velmi spontánní, vypuklo bouřlivé nadšení. K papeži okamžitě přistoupili vyslanci Raimonda z Toulouse, aby ohlásili účast svého pána, i biskup Adhémar, který papeže požádal o požehnání a povolení účastnit se výpravy.Hrochová, str. 7–8.
Cesta do Konstantinopole V srpnu roku 1096 vytáhla na křížovou výpravu provensálská armáda o síle 1200 rytířů a 8500 pěších vojáků. Raimond zastavil či prodal většinu svého majetku, aby mohl vyzbrojit největší kontingent první křížové výpravy. Ve Svaté zemi hrabě hodlal zůstat natrvalo, na což dokonce přísahal. Spolu s Raimondem šel i biskup Adhémar, který byl jmenován papežským legátem, ve své funkci odpovědným jedině samotnému papeži. Ale protože se Puy nacházelo na Raimondově území, byl Adhémar ve světských záležitostech Raimondovým poddaným.
náhled|vlevo|Raimond z Toulouse a biskup Adhémar z Le Puy (červená postava po Raimondově pravici) odcházejí na křížovou výpravu, romantický obraz z 19. století
Provensálci postupovali oproti ostatním křižáckým oddílům neobvyklou trasou přes severní Itálii, přes pohoří Dalmácie a po východním pobřeží Jadranu. Ukázalo se, že to bylo špatné rozhodnutí. Cesty v Dalmácii byly neschůdné a polodivoké slovanské obyvatelstvo nepřátelské. Slované křižákům vyplenili zásobovací karavany a neustále je ze zálohy napadali. Kaplan Raimond z Aguilers, který sepsal kroniku první křížové výpravy z pohledu Provensálců a Raimonda z Toulouse, popsal jeden z incidentů mezi křižáky a Slovany:
Pochod přes slovanské území trval čtyřicet dnů a byl plný střetů s obyvatelstvem.Duggan, str. 34. Vojsko Provensálců postrádalo kázeň a i po přechodu přes byzantské hranice drancovalo, kudy prošlo.Hrochová, str. 31. To vyústilo ve srážky s nomádským kmenem Pečeněhů, kteří sloužili v byzantském žoldu jako pořádkové oddíly.Bridge, str. 45–46. Ti také zranili a zajali biskupa Adhémara, ale když zjistili o koho jde, okamžitě ho propustili.Bridge, str. 46. Adhémar, považovaný za „muže velké svatosti“, jim ale odpustil a na léčení se zdržel v Soluni. Incident však zejména mezi prostými poutníky vzbudil velké pohoršení.
Krátce před tím, než na byzantské území vstoupil Raimond, již do Konstantinopole dorazil italsko-normanský válečník Bohemund z Tarentu, který si stejně jako Raimond činil nárok na vrchní velení křížové výpravy. Raimond, vybaven ze všech stran znamením kříže, ve spěchu předjel svá vojska a jel do Konstantinopole za císařem Alexiem, aby se s ním co nejdříve setkal. Císař po všech křižáckým vůdcích požadoval složení lenní přísahy, která by křižáky zavazovala navrátit dobytá území v Anatolii zpět Byzantské říši. To však Raimond odmítal udělat, pokud by přísaha znamenala poslušnost Bohemundovi z Tarentu. S odjezdem svého vůdce ztratilo vojsko i poslední zbytky kázně a pořádku a začalo plundrovat okolí Rodosta. Pečeněhové si na pomoc přivolali oddíly byzantské armády z celého okolí a mezi Provensálci a byzantskými žoldnéři se strhla regulérní bitva. Křižáci byli na hlavu poraženi a zbytek cesty do Konstantinopole tak už proběhl v naprostém klidu.
náhled|Křižáci na řeckých lodích se přeplavují přes Bospor, romantický obraz z 19. století
Bitva však nepošramotila další vztahy mezi císařem a Raimondem. Raimond vzešel z kruhů vznešené středomořské kultury a Byzantinci byl považován za civilizovanějšího a spolehlivějšího než ostatní západní vůdci. V Konstantinopoli se Raimond dozvěděl, že Bohemund vrchní velení nezískal, čímž byla cesta k vyjednávání otevřena. Raimond během jednání Alexiovi navrhl, že se plně podrobí jeho velení, zúčastní-li se byzantská armáda křížové výpravy. Alexios mu však sdělil, že „svaté války“ se v žádném případě účastnit nehodlá.Duggan, str. 35. Po týdenním vyjednávání Raimond z Toulouse složil císaři přísahu. Protože se však Raimond považoval za papežova zástupce, byla přísaha poněkud volnější povahy, než jakou složili ostatní křižáčtí předáci.
Koncem dubna již byli Provensálci na byzantských lodích přepraveni do křižáckého tábora v Anatolii.
Nikaia
Počátkem května 1097 první křižáci, vedení Godefroyem z Bouillonu a Bohemundem z Tarentu, vytáhli proti Nikaii, mocnému městu v rukách seldžuckých Turků. Protože Nikaiu nebylo možné vzít ztečí, museli se křižáci přiklonit k pravidelnému obléhání. V polovině měsíce se k obléhání připojil i Raimond z Toulouse, který spolu s oddíly vedenými biskupem Adhémarem rozbil tábor na jižní straně města u brány Jenisehir.Kovařík, str. 67.
náhled|vlevo|Calixte Serrur: Bitva před Nikaiou mezi křižáky a Kilič Arslanem
Sultán Kilič Arslan I., jehož byla Nikaia sídelním městem, v té době válčil na východě se svým sousedem, vzdělaným a lstivým válečníkem Danišmendem Moudrým. Po zkušenostech s křižáckými poutníky vedenými Petrem Poustevníkem, které rok před tím jeho armáda zmasakrovala, neměl o křižácích nejlepší mínění.Hrochová, str. 34. Navíc mu jeho špehové z Konstantinopole donesli skeptický byzantský názor, že křižáci budou jistě poraženi,Duggan, str. 38. a tak na zprávy o postupu Evropanů nereagoval. Když však poslové z Nikaie stále přinášeli zprávy o obležení města, na radu svých emírů se sultán rozhodl přerušit konflikt s Danišmendem a vrátit se na západ.
Kolem 20. května Kilič Arslan dorazil k Nikaii. Emírové mu radili vyhnout se boji a ustoupit do vnitrozemí, ale sultánovi se zdálo, že nemá na výběr, a chtěl se pokusit své město osvobodit. 21. května za úsvitu Turci zaútočili. Aby mohli blokádu prorazit, museli se s oplechovanými rytíři utkat tváří v tvář, avšak tento styl boje jim vůbec nevyhovoval. Hlavní nápor směřoval na pozice Raimonda z Toulouse a vedle tábořící Vlámy hraběte Roberta Flanderského. Provensálci odrazili první vlnu a vydrželi, dokud nedorazily posily od dalších oddílů obléhatelů. Bitva trvala celý den a na obou stranách se začali hromadit padlí.Bridge, str. 52. Sultán za soumraku dal povel k ústupu, přičemž obleženým obráncům města dal vědět, že je nedokáže zachránit a ať jednají dle svého uvážení, čímž je vyvázal ze závazku věrnosti.Kovařík, str. 70–71. Vítězství křižáky naplnilo hrdostí a Raimond z Toulouse nařídilKovařík, str. 71. useknout hlavu každému padlému Turkovi, kterého křižáci objevili, hlavami nabít řecké obléhací stroje a vystřelit je přes hradby do města.
náhled|vlevo|Křižáci obléhají Nikaiu, středověký iluminovaný rukopis
Křižáci pokračovali v obléhání, ale nikaiské hradby byly lepší, než s jakými se rytíři dosud mohli na Západě setkat, navíc k obleženým neustále proudily zásoby po Askánském jezeře.Duggan, str. 39. Raimond se ujal hlavní iniciativy a zaměřil se na baštu Gonatas, zvanou Klečící věž. Byzantská princezna Anna Komnéna ve svém historickém díle Alexias Raimondův útok na hradby popisuje:
náhled|Gustave Doré: Turecké hlavy, křižáky vystřelované po bitvě, přistávají v nikaiských ulicích
Provensálcům se podařilo strhnout část věže a vytvořit v hradbách díru. Brzy se však setmělo, Raimond musel útok odvolat a Turkům se přes noc podařilo hradby opravit. 3. června dorazili k Nikáji poslední křižáčtí velmoži z Francie a Normandie a krátce na to se byzantskému admirálovi, vévodovi Manuelu Butumitovi podařilo po souši z moře dostat na Askánské jezero lodě, čímž bylo město uzavřeno.Kovařík, str. 72. Obránci si uvědomili neodvratný konec a v noci 18. června se město vzdalo Byzantincům. O týden později křižácká armáda vyrazila dále na východ.
náhled|vlevo|Vůdcové první křížové výpravy: Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu, Raimond z Toulouse a Tankred, romantický obraz z 19. století
Cesta Anatolií Pro lepší zásobování se křižáci rozdělili do dvou skupin: Severofrancouzi a Normani vedení Bohemundem z Tarentu vyrazili napřed a den cesty od nich v závěsu táhli Jihofrancouzi a Lotrinčani vedení Raimondem z Toulouse,Bridge, str. 53. což se ukázalo jako dobrý způsob, jak oddělit oba vojevůdce prahnoucí po vrchním velení.Duggan, str. 40. 1. července byla první skupina v údolí Dorylaion napadena Kilič Arslanovou armádou. Křižáci byli obklíčeni tureckými jízdními lučištníky, ale vzdorovali šest hodin, dokud nedorazily posily z druhé skupiny křižáckých armád.Duggan, str. 40–41. Nově příchozí rytíři se sešikovali a zaútočili na turecké vojáky. Raimond z Toulouse spolu s Robertem Flanderským velel středu.Bridge, str. 54. Menšímu oddílu Provensálců, vedených legátem Adhémarem, se podařilo oklikou vpadnout ustupujícím do zad a rozbít tureckou linii, takže přeživší Turci ustoupili.Duggan, str. 41.
náhled|Bitva u Dorylaia, středověká miniatura Viléma z Tyru