Pojem postanalytická filosofie se používá pro označení okruhu poválečných amerických filosofů ovlivněných jak metodami analytické filosofie, tak americkým pragmatismem.
K protagonistům postanalytické filosofie se obvykle počítají
Willard Van Orman Quine (1908–2000), Donald Davidson (1917–2003), Hilary Putnam (1926-2016), Richard Rorty (1931–2007),
případně také
Wilfrid Sellars (1912–1989), Nelson Goodman (1906–1998), Robert Brandom (1950).
PAF se vyhýbá nekritickému scientismu a materialismu (přesvědčení typická pro novopozitivismus). PAF se do značné míry překrývá s filosofií obyčejného jazyka. Snad je možno říci, že programem PAF je kritika různých „břitev“ či „dogmat“, zatemňujících vztah mezi světem a jazykem.
Například vlivný Quinův článek Dvě dogmata empirismu z roku 1952 zpochybňuje (1) přesvědčení, že každý výrok lze sám o sobě verifikovat pozorováním, (2) přesvědčení o možnosti ostře rozdělit výroky na analytické a syntetické.
V českém prostředí popularizuje PAF Jaroslav Peregrin.
Literatura Jaroslav Peregrin: Obrat k jazyku: druhé kolo. Filosofia, Praha, 1998. (Úvod ke knize online) Post-analytická filosofie (Jaroslav Peregrin) Fenomenologie a (post)analytická filosofie (Polemika Jaroslava Peregrina a Ivana Blechy)
Kategorie:Analytická filozofie Kategorie:Filozofické směry Kategorie:Filozofie 20. století