thumb|Dědičné habsburské země do roku 1635 (do uzavření pražského míru):

Dědičné habsburské země () je pojem označující oblasti, v nichž v podobě personální unie dědičně vládli rakouští Habsburkové (do roku 1918). Obsah tohoto pojmu se v průběhu času měnil, slouží však k odlišení od dalších zemí Svaté říše římské – v níž Habsburkové od roku 1273 často a od roku 1438 téměř nepřetržitě jako římští králové či císaři vládli, byť pokaždé museli být zvoleni sborem kurfiřtů – a také od celku zemí Koruny svatoštěpánské (tj. Uherského království a dalších zemí), kterým též Habsburkové vládli, ale jednak se při nástupu na uherský trůn museli rovněž podrobovat volbě a jednak Uhry nespadaly do rámce Svaté říše římské.

Pro území připojená pod dědičnou habsburskou vládu až v dobách po třicetileté válce (například Halič, Bukovina, Dalmácie, Solnohradsko, Benátsko-Lombardsko) se již pojem „dědičné země“ nepoužívá.

Skladba „Dědičné země“ byly od roku 1526 složeny ze dvou velkých celků, zemí rakouských a zemí českých. Až do tereziánských správních reforem v polovině 18. století však nebyly spolu tyto celky propojeny; rakouské země navíc neměly ani tu úroveň integrace jako země České koruny a byly až do roku 1619 dále děleny na dva podcelky s oddělenými habsburskými panovnickými liniemi: vlastní Rakouské arcivévodství (složené z Rakous nad Enží a pod Enží) pod albertinskou linií a Vnitřní Rakousy pod linií leopoldinskou. Postupně však české i rakouské země byly sjednocovány na vyšší úroveň než pouhou personální unii a z politicko-správního hlediska si byly stále více podobné. Také je jako jeden celek císař František I. přihlásil do Německého spolku (1815–66). Po jeho přeměně v Německo a omezení habsburské vlády výhradně na neněmecké země (tzv. maloněmecká koncepce), tvořily „dědičné země“ hlavní část Cislajtánie v rámci Rakousko-Uherska.

Rakouské země Do nich nejsou počítány Přední Rakousy, původní rodové habsburské državy v jihoněmeckém Švábsku (včetně části dnešního Švýcarska), kterým až do roku 1665 vládla boční větev leopoldinské linie. Habsburkové tyto oblasti postupně ztráceli a nakonec se jich úplně na Vídeňském kongresu (1815) vzdali. Vlastní Rakousy Rakouské (arci)vévodství (1278/82) Dolní Rakousy (dříve pod Enží) Horní Rakousy (dříve nad Enží) Vnitřní Rakousy Štýrské vévodství (1278/82) Korutanské vévodství (1335) Kraňské vévodství (1282/1335) Kraňsko Vindická marka Tyrolské hrabství (1363) – do roku 1665 zahrnováno pod Přední Rakousy Tyroly Tridentsko (později Jižní Tyroly) Vorarlbersko Istrijské markrabství (1374/1420) – větší část Istrie však držely Benátky Terst (1382) Rijeka (1466) – předána roku 1779 do správy Uherské koruny jako corpus separatum Gorické hrabství (1500) – od roku 1754 povýšeno na Okněžněné hrabství Gorice a Gradiška Gorice Gradiška

České země Český trůn drželi Habsburkové už od roku 1526, ale teprve porážka stavovského povstání (1620) jim otevřela cestu k prosazení dědičnosti de iure – což bylo formálně potvrzeno Obnoveným zřízením zemským (1627/28). Státoprávní soudržnost českých zemí byla postupem času habsburskou centralizační politikou záměrně oslabována, zejména správní reformou z roku 1749, takže zbylé české země spolu už moc nesouvisely. Česká koruna (1620/27) České království Čechy Kladské hrabství – ztraceno spolu se Slezskem Chebsko Moravské markrabství Slezsko – většina ztracena po roce 1740 ve prospěch Pruska, ze zbytku ustaveno Rakouské Slezsko Hornolužické markrabství – předáno roku 1635 do dědičné zástavy Saskému kurfiřtství, definitivně vzdáno na Vídeňském kongresu Budyšínsko Zhořelecko Dolnolužické markrabství – předáno spolu s Horní Lužicí

Literatura

Související články Habsburkové Habsburská monarchie Korunní země

Kategorie:Historická území Rakouska Kategorie:České dějiny za vlády Habsburků Kategorie:Habsburkové