Rozhodčí řízení

náhled|vpravo|Willem C. Vis pre-moot (simulace mezinárodního rozhodčího řízení ve sporu z koupě zboží) v soudní místnosti Právnické fakulty Univerzity Palackého Rozhodčí řízení (někdy též arbitráž) je mimosoudní způsob řešení sporů nezávislými a nestrannými rozhodci, který bývá využíván jako náhrada civilního procesu při řešení majetkových sporů. Rozhodčí řízení je neveřejné, což je spolu s jeho rychlostí a často i nižšími náklady ve srovnání s běžným soudním řízením považováno za jeho největší výhody.

Vnitrostátní arbitráž V České republice základní pravidla rozhodčího řízení upravuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Kromě řízení, kdy na obou stranách stojí osoby z České republiky, se může v některých případech vztahovat i na řízení s mezinárodním prvkem. V rámci rozhodčího řízení není možné rozhodovat spory veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení, či spory vzniklé v souvislosti s prováděním insolvence či exekuce anebo spory, u kterých není možné o předmětu sporu podle občanského soudního řádu uzavřít smír.§ 1 a § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“; dostupné online), a § 99 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“; dostupné online ).

Rozhodčí smlouva

Smluvní strany se mohou již při uzavírání smlouvy dohodnout, že případné spory mezi nimi budou vyňaty z pravomoci obecných soudů a budou řešeny buď v rozhodčím řízením u stálého rozhodčího soudu nebo rozhodčím řízením ad hoc. Taková dohoda se nazývá rozhodčí smlouva a pokud je součástí hlavní smlouvy, označuje se jako rozhodčí doložka. Strany mohou také rozhodnutí svěřit spor do rozhodčího řízení učinit až po vzniku sporu a uzavřít samostatnou smlouvu o rozhodci. V obou případech půjde o platnou rozhodčí smlouvu jen tehdy, bude-li uzavřena písemně.§ 3 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.

Pokud přesto výše uvedený spor jedna ze stran předloží obecnému soudu a druhá strana existenci platné rozhodčí smlouvy namítne (nejpozději současně s prvním úkonem v řízení), soud je povinen řízení zastavit.§ 106 o. s. ř.

Stálé rozhodčí soudy

Rozhodčí řízení může být vedeno u stálého rozhodčího soudu (institucionální arbitráž). Takový soud může být zřízen jen na základě zákonaNapř. § 28 zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách. Dostupné online. a vydává své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Tyto mohou určit způsob jmenování rozhodců (či přímo jejich výběr omezit jen na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu), jejich počet, způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců.§ 13 zákona o rozhodčím řízení. V případě, že rozhodčí smlouva není uzavřena ve prospěch některého stálého rozhodčího soudu, jedná se o řízení ad hoc, které provádí konkrétní rozhodci.

V České republice zatím existují tři stálé rozhodčí soudy: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky – jedná se o jediný stálý rozhodčí soud s obecnou působností v České republice. Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha – rozhoduje jen spory z obchodů s investičními instrumenty. Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno – rozhoduje jen spory z obchodů, uzavřených na Českomoravské komoditní burze Kladno a na Obchodní burze Hradec Králové, jakož i spory z mimoburzovních obchodů, jejichž předmětem jsou komodity, jimiž se na těchto burzách obchoduje.

V České republice působí řada institucí (obvykle ve formě obchodní společnosti či sdružení), které formálně poskytují servisní služby rozhodcům a v některých případech vydávají i předpisy o způsobu vedení rozhodčího řízení. Tyto instituce však nejsou stálými rozhodčími soudy. Činnost některých tzv. rozhodcovských společností je předmětem silné kritiky ze strany odborné veřejnosti, když existují značné pochybnosti o platnosti takových rozhodčích smluv.

Rozhodce Rozhodcem může být každá osoba, která splňuje podmínky zletilosti, bezúhonnosti a plné svéprávnosti.§ 4 zákona o rozhodčím řízení. Není tedy potřeba právnického vzdělání, ledaže jde o spotřebitelský spor, kde může být rozhodcem právě pouze osoba s tímto vzděláním a vedená v seznamu rozhodců u Ministerstva spravedlnosti. Rozhodcem ale nikdy nemůže být soudce§ 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dostupné online. nebo státní zástupce.§ 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Dostupné online.

Rozhodce nemusí svou funkci přijmout, pokud ji ale přijme, vzdát se jí může již jen ze závažných důvodů nebo se souhlasem obou stran sporu. Přijetí funkce musí být vždy písemné.§ 5 zákona o rozhodčím řízení. Stejně tak musí být vždy písemnou rozhodčí smlouva, ve které si strany osoby rozhodců dohodnou. Pokud by nedošlo k této předchozí dohodě, každá ze stran jmenuje v případě zahájení rozhodčího řízení jednoho a ti pak zvolí předsedajícího rozhodce, případně tak učiní soud. Zákon pouze stanoví, že jich musí být lichý počet,§ 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. spor tedy může rozhodnout i jen jeden rozhodce.

Každý rozhodce má povinnost zachovávat mlčenlivost ohledně skutečností, které se dozvěděl v souvislosti s rozhodčím řízením§ 6 zákona o rozhodčím řízení. a v případě jeho podjatosti k rozhodované věci nebo k účastníkům řízení je z rozhodování sporu vyloučen.§ 8, § 11 a § 12 zákona o rozhodčím řízení. Podle nálezu Nejvyššího soudu není opakované jmenování (určování) určité osoby rozhodcem a její následné odměňování za výkon činnosti rozhodce důvodem k zneplatnění rozhodčí doložky z důvodu ekonomické závislosti, leda že by osoba rozhodce byla s účastníkem řízení v zaměstnaneckém nebo obdobném poměru.

Průběh řízení Samotné rozhodčí řízení se zahajuje žalobou. Obě strany mají v řízení vždy rovné postavení a musí jim být poskytnuta plná příležitost k uplatnění jejich práv, přičemž rozhodci na ně mají působit tak, aby se dohodly na smírném vyřešení sporu.§ 14, § 18 a § 24 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.

Rozhodčí řízení se koná na místě, které bude v rozhodčí smlouvě dohodnuto, případně které si rozhodci zvolí. Strany se dále mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení, jinak mohou být otázky řízení rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, pokud k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. Není-li dohody, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Nicméně mají vést rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. V případě jednodušších sporů je ale zejména pro žalující stranu výhodné ústní jednání v rozhodčí smlouvě výslovně vyloučit, neboť se tím samotné rozhodčí řízení urychlí, protože rozhodce rozhodne jen na základě listinných důkazů, např. smlouvy a přiložených faktur či uznání dluhu. Navíc, je-li řízení ústní, mohou na rozdíl od soudu vyslýchat svědky, znalce i strany samotné jen na základě dobrovolného svolení z jejich strany.§ 17, § 19 a § 20 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.

Při rozhodování se rozhodci řídí hmotným právem pro spor rozhodným, mohou však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily.§ 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. Zásady spravedlnosti však nejsou v české legislativě nijak blíže specifikovány, z toho důvodu může být za spravedlivé rozhodnutí rozhodce vydáváno prakticky cokoliv.

Rozhodčí nález

Výsledkem rozhodčího řízení je zpravidla rozhodčí nález, který je exekučně vykonatelný. Rozhodčí nález musí mít písemnou formu (listinnou nebo opatřenou státem uznaným elektronickým podpisem) a musí obsahovat odůvodnění, ledaže by se obě strany sporu výslovně dohodly, že odůvodnění nepožadují, jinak je neplatný. Ve spotřebitelských sporech však musí obsahovat odůvodnění vždy a navíc i poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudem.§ 25 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení.

Proti rozhodčímu nálezu se nelze odvolat, v rozhodčí smlouvě je ale možné sjednat možnost jeho přezkumu jinými rozhodci.§ 27 zákona o rozhodčím řízení. Nicméně kterákoli ze stran může do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu podat žalobu k soudu na jeho zrušení. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu soud nepřezkoumává rozhodčí nález meritorně, podle jeho obsahu, ale pouze zkoumá splnění podmínek pro konání rozhodčího řízení a některé otázky související s průběhem rozhodčího řízení. U nálezu vydaného ve spotřebitelských sporech však soud zohledňuje i dobré mravy a veřejný pořádek.§ 31 zákona o rozhodčím řízení. Kromě toho lze některé námitky použít jen tehdy, pokud byly namítnuty již dříve v průběhu rozhodčího řízení. V případě, že by exekučním vykonáním rozhodčího nálezu hrozila závažná újma, může soud na návrh účastníka vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, ve spotřebitelských sporech tak učiní i bez návrhu.§ 32 zákona o rozhodčím řízení.

Rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech Zákonem č. 19/2012 Sb. se s účinností od 1. 4. 2012 novelizoval zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Novela zákona významně změnila podmínky rozhodčího řízení mezi podnikatelem na jedné straně a spotřebitelem na straně druhé. Potřeba přijetí novely vyplynula ze stavu, kde se rozhodčí doložky staly velmi rozšířenou součástí spotřebitelských smluv, přičemž judikatura soudů se k takovému ujednání začala stavět odmítavě, neboť sjednání rozhodčí doložky může být v rozporu s ochranou spotřebitele z důvodu nepřiměřenosti takové sjednané podmínky. Rozhodčí doložky byly pak soudy mnohdy označené za neplatné dle ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku.

V případě rozhodčího řízení se spotřebiteli se rozšířila také praxe rozhodčích doložek, které namísto rozhodce označovaly arbitrážní centra či soukromé rozhodčí soudy, nikoliv rozhodčí soudy vzniklé na základě zákona. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 1. listopadu 2011 judikoval, že takové rozhodčí doložky jsou ve spotřebitelských smlouvách neplatné. Rovněž také připomenul usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 11. května 2011, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že v rozhodčí doložce se lze dohodnout buď na ad hoc rozhodci fyzické osobě, anebo na stálém rozhodčím soudu. Jenom stálý rozhodčí soud však může vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců, tak i způsob vedení řízení a náklady rozhodčího řízení. Podle Nejvyššího soudu tak rozhodčí doložka sjednaná ve prospěch např. Sdružení rozhodců, s. r. o., ale i jiných soukromých subjektů, je neplatná, neboť se nejedná o stálé rozhodčí soudy zřízené zákonem. Uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 pak stanovil obecné podmínky pro přípustnost rozhodčího řízení se spotřebitelem. Novelizace pak také reagovala na obecné veřejné mínění, které se začalo k rozhodčímu řízení stavět velmi odmítavě, a to i vinou skutečnosti, že rozhodčí řízení má být jako institut používání především mezi podnikateli (profesionály) a nikoliv ve vztahu podnikatele se spotřebitelem (slabší stranou) a že se rozhodčí doložky do smluv se spotřebiteli tzv. „schovávaly“.