upright=0.9|náhled|Státní znak Italské republiky Dějiny Itálie zahrnují období starověku, středověku a moderní éry. Ve starověku byla Itálie domovinou Římanů a metropolí římské říše. Řím byl založen v roce 753 př. n. l. jako království. Po svržení monarchie v roce 509 př. n. l. se stal republikou s vládou Senátu a lidu. Římská republika pak sjednotila Itálii na úkor Etrusků, Keltů a Řeků žijících na poloostrově. Řím vedl federaci italických kmenů k nadvládě nad západní Evropou, severní Afrikou a Blízkým východem.

Římská říše ovládala západní Evropu a Středomoří po mnoho staletí a přinesla značný civilizační pokrok. Její výdobytky vedly k rozvoji západní filozofie, vědy a umění, které sehrály ústřední roli během následujících období středověku a renesance. Po pádu Říma v roce 476 zůstala Itálie dlouho rozdrobená na řadu městských států a menších politických útvarů. Teprve hnutí risorgimento během 19. století vedlo ke vzniku italského národního státu. Nové Italské království, ustanovené roku 1861, prošlo rychlou modernizací a vybudovalo velkou koloniální říši. Kolonizovalo části Afriky a země podél Středozemního moře. Jižní regiony mladého státu však zůstaly rurální a chudé. Staly se prameništěm celosvětově rozšířené italské diaspory.

V první světové válce se Itálie připojila ke státům Trojdohody, Francii a Británii, přestože před válkou byla členem Trojspolku s Německem a Rakouskem-Uherskem. Jako jedna z hlavních spojeneckých mocností významně přispěla k vítězství Dohody. Ziskem Trenta a Terstu dokončila Itálie své sjednocení a obdržela stálé křeslo ve výkonném výboru Společnosti národů. Italští nacionalisté nicméně považovali výsledek první světové války za „okleštěné vítězství“ (vittoria mutilata) a tyto nálady vedly v roce 1922 k vzestupu fašistické diktatury Benita Mussoliniho. Následná účast Itálie ve druhé světové válce po boku zemí Osy skončila její vojenskou porážkou, Mussoliniho zatčením a útěkem a občanskou válkou mezi hnutím odporu (podporovaným nyní na straně Spojenců stojícím Italským královstvím) a nacisticko-fašistickým loutkovým státem známým jako Italská sociální republika. Po osvobození Itálie, pádu Sociální republiky a zabití Mussoliniho rukama partyzánů země zrušila monarchii referendem v roce 1946, obnovila demokracii, prošla obdobím hospodářského růstu 50. a 60. let (tzv. Italský hospodářský zázrak) a stala se zakládajícím členem Evropské unie, NATO a skupiny G6 (později G7 a G20). V 21. století zůstává Itálie silným hospodářským, kulturním, vojenským a politickým faktorem. ("The United States is the sole world's superpower. France, Italy, Germany and the United Kingdom are great powers") ("The great powers are super-sovereign states: an exclusive club of the most powerful states economically, militarily, politically and strategically. These states include veto-wielding members of the United Nations Security Council (United States, United Kingdom, France, China, and Russia), as well as economic powerhouses such as Germany, Italy and Japan.")

Pravěk

Nedaleko města Forlì byly objeveny tisíce artefaktů z paleolitu, jejich stáří bylo odhadnuto na 850 000 let, což z nich činí nejstarší důkaz lidského osídlení na Apeninském poloostrově. Vykopávky rovněž prokázaly neandrtálské osídlení po celé Itálii, zhruba z doby před 200 000 lety. Moderní lidé se tu objevili asi před 40 000 lety, nálezy z Riparo Mochi jsou nejstarším důkazem přítomnosti tohoto typu lidí v Evropě.

Starověk náhled|Koloseum, jedna z nejznámějších starořímských staveb náhled|Rozsah Římské říše na sklonku Traianovy vlády (117) náhled|vlevo|Zavraždění Julia Caesara na obraze Vincenza Camucciniho

V počátcích starověku byla Itálie osídlena různými kmeny. Ve středu Itálie to byly Umbrové, Latinové, Sabinové, Volskové a Picenové, na severu Keltové, Ligurové, Venetové a Etruskové, na jihu pak Oskové, Samnité a Messapiové. Většina z těchto kmenů byli Italikové, indoevropská skupina, která na Apeninský poloostrov přišla ve 2. tisíciletí př. n. l. Jiný původ mají patrně Etruskové (a jim blízcí Rétové), stále však zůstává záhadný. Neitalické kořeny měli také Keltové a kmeny na Sicílii a Sardinii (kde vznikla dokonce osobitá civilizace zvaná Nuragská). V lombardském údolí Val Camonica žil také kmen záhadného původu zvaný Camoni, který je autorem největší starověké sbírky petroglyfů na světě (až 300 000 obrazců). Semitského původu byli Féničané, kteří osídlili Sicílii a Sardinii a vytvořili zde první významná města. Ještě větší vliv měla Mykénská civilizace, která se s jihem Itálie dostala do kontaktu možná již v 17. století př. n. l. a od 8. století př. n. l. začali od jihu italské území silně ovlivňovat Řekové, jejichž civilizace na Peloponésu rychle mohutněla. Řecké kolonie na území Itálie a Sicílie se nazývají Velké Řecko.

Navzdory řeckému iniciačnímu vlivu se ústředním civilizačním centrem nestalo některé ze sídel na jihu, ale město ve středu poloostrova, Řím. Město, podle legend založené roku 753 př. n. l., které ovládali nejprve Latinové a Sabinové, posléze Etruskové. Řím nakonec ovládl italické, keltské, etruské, fénické i řecké kmeny na poloostrově a posléze vytvořil civilizaci známou jako Starověký Řím. Expandovala na západ (provincie Hispánie, Galie a Británie), na sever (Raetie, Panonie, Noricum), východ (Dalmácie, Dácie, Makedonie, Thrákie a dále až k Babylónii) i na sever Afriky (Numidie), včetně Egypta (Aegyptus). Starověký Řím je jednou z nejvýznamnějších zaniklých civilizací dějin a v dějinách Evropy sehrál naprosto zásadní roli (například latina se stala základem řady evropských jazyků, pochopitelně včetně italštiny). Roku 509 př. n. l. Řím odvrhl monarchické zřízení a stal se republikou. Ta zažila vrchol moci za Julia Caesara a jeho bezprostředních nástupců, kteří se prohlásili císaři: Augusta (vládl 27 př. n. l. – 14), Tiberia (14–37), Caliguly (37–41), Claudia (41–54) a Nera (54–68). Největší územní rozmach měla říše za Traiana (vládl 98–117), kdy plocha impéria dosáhla 5 miliónů čtverečních kilometrů. Od 3. století v Římě stále větší roli začalo sehrávat křesťanství, císař Konstantin z křesťanství učinil dokonce státní náboženství. To byla ovšem také již doba úpadku římské moci. Roku 395 byl Řím rozdělen na Západořímskou a Východořímskou říši (později zvanou Byzantská). Zatímco východní říše trvala ještě tisíc let, západní, jejímž jádrem byla dnešní Itálie, byla rychle rozvrácena germánskými kmeny.

Pád Starověkého Říma bývá dnes spojován s rokem 476, kdy císaře Romula Augusta sesadil germánský vůdce z kmene Skirů Odoaker. Ten pak jako první v historii získal titul „král Itálie“. Poté do Itálie vpadli Ostrogóti. Jim vládu načas vyrvala Byzanc, ale další germánský vpád, Langobardů, na konci 6. století, definitivně rozbil nejen sny o obnově římské říše, ale i jednotu poloostrova. Ten ztratil politickou kohezi na příštích 1300 let.

Středověk

náhled|Mapa Itálie v roce 1 000. Černě jsou označeny hranice Svaté říše římské. náhled|Bitva u Legnana (1176), obraz Massimo d'Azeglia z roku 1831 Kulturně nejvýznamnějšími oblastmi dnešní Itálie se v raném středověku staly její severní regiony, které byly od 8. století součástí Franské říše, následně Středofranské říše (Lotharingie) a poté Svaté říše římské. V Římě sídlil katolický papež, který ovládal Papežský stát (mnohem větší a silnější, než je dnešní Vatikán, jenž je jeho pozůstatkem). Ten se zformoval v 8. století. Mocenské boje mezi německými knížaty a knížaty podléhajícími papeži pak naplnily značnou část raně a vrcholně středověkých italských dějin, tato etapa je známa jako éra guelfů a ghibellinů.

V této situaci mocenského chaosu se objevil nový fenomén – suverenitu a vliv začaly získávat některé městské státy, většinou pobřežní, žijící z námořního obchodu. Ty se staly pozoruhodnými centry kultury. O jejich síle svědčí, že když se sdružily do tzv. Lombardské ligy (Lega Lombarda), dokázaly roku 1176 porazit německého císaře Fridricha Barbarossu v bitvě u Legnana. Čtyřmi nejvýznamnějšími z těchto tzv. námořních republik byly Benátská republika, Janovská republika, Pisánská republika a Republika Amalfi. Časem se k nim přidala Florentská republika, kterou pozdvihl rod Medicejských, a Milánské vévodství ovládané Sforzy. Systém vlády v těchto státech bývá označován jako signorie. Soubor těchto městských států představoval ohromnou sílu, která začala ovlivňovat i evropský vývoj. Někdy se uvádí, že vnesly do evropských dějin kapitalismus. Měly značný vliv i politický – financovaly křížové výpravy, Benátky porazily Byzanc, stejně jako financovaly objevitelskou cestu Marca Pola. Právě v této oblasti vznikly první evropské univerzity, bohaté obchodnické rody financovaly vrcholné umění, není také náhoda, že mnozí navigátoři a objevitelé, byť většinou v cizích službách, byli Italové – Janované Kryštof Kolumbus a John Cabot (rodným jménem Giovanni Caboto), Florenťané Amerigo Vespucci a Giovanni da Verrazzano. Přičteme-li umění římské placené papeži, stala se ve vrcholném středověku Itálie – byť rozbitá do mnoha jednotek – znovu kulturním epicentrem Evropy. Jih Itálie ovšem zažíval jiný osud. Ten byl v 9. století ovládnut muslimy (Sicilský emirát), potom ho ovládli Normani (potomci Vikingů), posléze Štaufové, Anjouovci a Barcelonská dynastie.

Renesance náhled|Chrám Santa Maria del Fiore ve Florencii vystavěný architektem Filippem Brunelleschim proslul svou renesanční kupolí

Roku 1348 pandemie moru vyhladila třetinu italského obyvatelstva, poloostrov se z této rány však pozoruhodně rychle zotavil a pokračoval v kulturním rozkvětu, který je znám jako italská renesance, jíž se Itálie vrátila ke svým antickým kořenům (mj. i díky příchodu řecky mluvících učenců po pádu Konstantinopole, tedy po ovládnutí Byzance Turky). Italská renesance se obvykle dělí na trecento (14. století), quattrocento (1420–1500) a cinquecento (16. století), jež značí vrcholnou renesanci a pozvolný přechod k manýrismu. V oblasti myšlení se italská renesance projevila humanismem (Francesco Petrarca), novou lehkostí a hravostí (Giovanni Boccaccio) ale i pragmatickými úvahami o správě věcí veřejných (Niccolò Machiavelli). V literatuře vznikla spisovná italština, zejména díky Dante Alighierimu. Počátky přírodních věd propátrával zejména Leonardo da Vinci. Zdaleka největší vliv měla italská renesance na malířství (Fra Angelico, Sandro Botticelli, Masaccio, Michelangelo Buonarroti, Piero della Francesca, Raffael Santi, Tizian, Tintoretto, Paolo Veronese), sochařství (Donatello) a architekturu (Donato Bramante a jeho Bazilika svatého Petra v Římě, vila La Rotonda Andrea Palladia, katedrála Santa Maria del Fiore ve Florencii). Jako mecenáši a podporovatelé vědy a umění vynikli Cosimo Medicejský a jeho syn Lorenzo I. Medicejský. Renesanční rozkvět, kulturní i obchodní, vyvrcholil v 16. století, načež dostal několik ran – nejprve vzestup Osmanské říše a portugalský objev nové námořní cesty do Asie narušily obchodní hegemonii námořních republik – Benátek a Janova. Poté se zámořskými objevy posílené Španělsko rozhodlo mocensky realizovat na severu Itálie. Proti němu se postavili rakouští Habsburkové, což vedlo k tzv. italským válkám (1494–1559). Ty vzaly italským republikám jejich samostatnost, nejprve ve prospěch Španělska (1559–1713) a později Rakouska (1713–1796). Výsledkem byla periferizace a zaostávání jak severu Itálie, tak zvláště jejího jihu.

Počátky italské samostatnosti

Podrobení italských zemí v 16.–18. století