György Lukács [ďörď lukáč] (maďarsky Lukács György; 13. dubna 1885 – 4. června 1971) byl židovsko-maďarský marxistický filosof a literární kritik. Mnozí jej považují za spoluzakladatele západní marxistické tradice. Přispěl k obohacení idejí materialistického názoru a třídního uvědomění marxistické filosofie a teorie. Jeho literární kritika byla ovlivněna realismem a románem jako literárním žánrem. Během Maďarského povstání v roce 1956 byl krátce ministrem kultury vlády Imre Nagyho.
Život a politika Lukácsovo plné jméno v němčině bylo Georg Bernhard Lukács von Szegedin a v maďarštině Szegedi Lukács György Bernát, známý je však pod svým vydavatelským jménem Georg nebo György Lukács. Narodil se v roce 1885 jako György Bernát Löwinger v zámožné budapešťské židovské rodině. Jeho otec Jószef Löwinger (Szegedi Lukács Jozsef, narozen v Szegedu) (1855–1928) byl investiční bankéř, jeho matkou byla Adele Wertheimer (Wertheimer Adél, narozena v Budapešti) (1860–1917). Mladý Lukács studoval na univerzitách v Budapešti a Berlíně, titulu PhDr. dosáhl už v roce 1906.
Předmarxistické období Během studia budapešťské univerzity dovedlo Lukácse členství v různých socialistických kroužcích k anarchosyndikalistovi Ervinu Szabó, který ho seznámil s pracemi George Sorela. Lukácsův názorový postoj byl v té době modernistický a antipozitivistický. náhled|Hrob G. Lukácse v Budapešti (Kerepesi temető) V letech 1904–1908 se podílel na práci divadelní skupiny, která uváděla hry Henrika Ibsena, Augusta Strindberga, Gerharta Hauptmanna aj.
Před první světovou válkou strávil Lukács hodně času v Německu. Roku 1906 a opět v letech 1909–1910 studoval v Berlíně, kde poznal Georga Simmela a roku 1913 v Heidelbergu, kde se spřátelil s Maxem Weberem, Ernstem Blochem a Stefanem Georgem. Idealismus, který Lukács v té době podporoval, byl svázán s kantismem jako dominantní filosofii německých univerzit, ale také s Platónem, Kierkegaardem, Diltheym a Dostojevským. Jeho práce Duše a formy a Teorie románu byly publikovány roku 1910, resp. 1916.
V r. 1915 se Lukács vrátil, spolu se svou první ženou, ruskou revolucionářkou v exilu Jelenou Grabenkovou, zpět do Budapešti. Vedl zde intelektuální skupinu Nedělní kroužek, neboli též Lukácsův kroužek, jak byl nazýván. Pod vlivem Lukácsova heidelberského období byla skupina silně zaujata všemi kulturními tématy vycházejícími hlavně ze sdíleného zájmu o Dostojevského. Na práci a financování Nedělního kroužku se podílely přední maďarské elity jako např. Karl Mannheim, Béla Balázs nebo Karl Polanyi. Na sklonku války pod vlivem očekávaných společenských změn se účastníci kroužku rozdělili podle politických sympatií. Někteří z nich následovali Lukácse v jeho náhlém a neočekávaném příklonu k formující se komunistické straně.
Komunistický aktivista Ve světle první světové války a Říjnové revoluce v Rusku roku 1917 přehodnotil Lukács své dosavadní ideje, stal se oddaným marxistou a 1918 se připojil ke vznikající Komunistické straně Maďarska vedené Bélou Kunem. V krátkém období Maďarské republiky rad působil v revoluční vládě jako lidový komisař vzdělání a kultury. Stal se předním stranickým činitelem, ale též politickým komisařem 5. divize maďarské Rudé armády, z kteréžto pozice nařídil po porážce své divize v květnu 1919 v obci Poroszló popravu osmi lidí.
Poté, co byla sovětská republika v Maďarsku roku 1919 poražena, utekl Lukács do Vídně, kde byl sice zatčen, ale uchráněn před vydáním do Maďarska díky intervenci skupiny spisovatelů, mj. též Thomase a Heinricha Manna, z nichž prvně jmenovaný vykreslil Lukácse v postavě jezuitského fanatika Lea Naphty ve svém románu Kouzelný vrch (1924). Ve Vídni 20. let se Lukács seznámil s dalšími radikálními komunisty, kteří zde pracovali či pobývali v exilu, jako byli Victor Serge, Adolf Joffe a Antonio Gramsci.
V teoretické práci obrátil Lukács svou pozornost k rozvinutí myšlenek leninismu do filosofických kategorií. Jeho hlavní eseje té doby byly zahrnuty do rozsáhlé práce Dějiny a třídní vědomí, prvně publikované roku 1923. Ačkoli šlo vesměs o typy příspěvků považované Leninem za ultralevicové, snažil se v nich Lukács o rozvinutí širší filosofické základny leninismu, a to pravděpodobně s větším úspěchem, než byl doposud schopen sám Lenin. Přesto byla publikace na 5. kongresu Kominterny v červnu 1924 Grigorijem Zinovjevem ostře napadena. Roku 1924, krátce po Leninově smrti, vydal Lukács útlou brožuru Lenin: Studie jednoty jeho myšlení, a roku 1925 kritickou stať k Bucharinově příručce historického materialismu.
Jako maďarský exulant zůstal Lukács aktivní v levém proudu Maďarské komunistické strany a z této pozice oponoval Bélovi Kunovi, již podřízenému bolševické Moskvě. Ve svých „Blumových tezích“ (Lukács přijal pseudonym po německém radikálním demokratovi Robertu Blumovi zabitém v Rakousku za revolučního roku 1848) se dožadoval svržení fašizujícího režimu admirála Horthyho pomocí politiky jednotné fronty, tak jak byla později uskutečňována ve 30. letech, a volal po „demokratické diktatuře“ dělníků a rolníků jako přechodného stupně k diktatuře proletariátu. Lukácsova strategie byla Kominternou odsouzena, v důsledku čehož se Lukács stáhl z aktivního politického života do teoretické práce.
Během Rákosiho stalinismu Lukács žil v letech 1929–1933 v Berlíně, před nacisty pak odešel do Moskvy, kde žil až do konce druhé světové války. Paradoxně, na rozdíl od mnoha svých stalinistických soudruhů včetně Bély Kuna, přežil období velkého teroru konce 30. let.
Po skončení války se Lukács jako člen komunistické strany angažoval v přeměně maďarské společnosti. Od roku 1945 byl členem Maďarské akademie věd. Během let 1945–1946 prudce kritizoval nekomunistické filosofy a spisovatele, v té souvislosti je též obviňován, že se aktivně podílel na vytlačování nezávislosti a s ní i nekomunistických intelektuálů jako byli Béla Hamvas, István Bibó, Lajos Prohászka nebo Károly Kerényi z akademického života. Nekomunističtí intelektuálové jako Bibó (roku 1956 ministr zahraničí v Nagyově vládě) byli často vězněni a nuceni k podřadným špatně placeným mentálním a v letech 1946–53 též manuálním pracím. Podle Claudia Mutti, který byl členem stranického výboru odpovědného za vytvoření listiny „protidemokratických“ (protistranických nebo antikomunistických) a sociálně „úchylných“ knih a prací, tvořila tato černá listina ve třech částech celkem na 160 stran, byla distribuována informačním a tiskovým oddělením ministerského předsedy a zahrnovala též mnoho zahraničních autorů především pravicové orientace jako byli Gabriele d'Annunzio nebo Schmitt.
Lukács osobně věřil, že socialistická kultura se může prosadit a zvítězit svou kvalitou, mělo se tak ale stát na základě svobodného zápasu, nikoli formou administrativního tlaku. Jeho postoj kulturní tolerance byl však v letech 1948–49 odsouzen v „Lukácsově procesu“, když Mátyás Rákosi aplikoval známou salámovou taktiku na komunistickou stranu samotnou. Lukács byl znovu začleněn do stranického života v polovině 50. let, když jej strana v letech 1956–57 využila ve své honbě na spisovatelské organizace (srovnej Tamás Aczél, Tibor Méray: Vzpoura mysli, kde autoři vyjadřují víru, že se Lukács účastnil čistek pouze s nechutí, a uvádějí Lukácsův odchod ze zasedání předsednictva jako důkaz této jeho neochoty).
Destalinizace V roce 1956 se stal Lukács ministrem v revoluční vládě Imre Nagyho, která oponovala oficiální sovětské linii, zatímco jeho dcera vedla krátce působící stranu komunistické revoluční mládeže. Jako ministr se Lukács snažil o vytvoření širší koalice socialistických sil a prosazoval obnovení komunistické strany Maďarska na novém základě tak, aby se opět mohla ucházet o důvěru maďarské veřejnosti. Část dosud vládnoucí Maďarské strany pracujících (vznikla v r. 1948 sloučením komunistické a sociálně demokratické strany) se pod vlivem Nagye v r. 1956 reorganizovala do nové Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS). Tyto reformní snahy byly pohřbeny převzetím strany Jánosem Kádárem po 4. listopadu 1956.
Jako jeden z mála komunistů se Lukács aktivně zapojil do debat Petöfiho kroužku. Jak vzpomíná ve svých Budapešťských denících, argumentoval během r. 1956 pro vytvoření nové, na sovětech založené komunistické strany. Z jeho pohledu mohla nová strana vyhrát v sociální dominanci pouze na základě přesvědčování, nikoli silou. Lukács navrhoval spojenectví mezi disidentskou komunistickou stranou revoluční mládeže, revoluční sociálně demokratickou stranou a na sovětech postavenou novou komunistickou stranou jako nejmladšího partnera.
Po porážce maďarské revoluce na podzim 1956 a krátkém azylu na jugoslávské ambasádě byl Lukács deportován společně s ostatními členy Nagyovy vlády do Rumunska. Na rozdíl od Nagye samotného a jiných přežil následné čistky a roku 1957 se vrátil do Budapešti. I když se veřejně vzdal své dosavadní pozice, provedl sebekritiku a stal se režimu loajálním, nebyl již pro stranu politicky důvěryhodným. Lukácsovi příznivci byli během 60.–70. let obviňování z politických zločinů, přičemž mnozí z nich odešli do emigrace. Lukácsova kniha Mladý Hegel a Zkáza rozumu byla považována za důkaz, že byl její autor tajným kritikem stalinistické moci. V posledních letech svého života, po událostech ve Francii (květnové události) a Československu (pražské jaro) roku 1968, se stal Lukács k politice Sovětského svazu a maďarské komunistické strany opět více veřejně kritickým.
V rozhovoru poskytnutém krátce před svou smrtí Lukács poznamenal: „bez skutečné teorie společnosti a jejího pohybu, jeden nemůže uniknout stalinismu. Stalin byl velký taktik…ale Stalin, bohužel, nebyl marxista…základ stalinismu leží v důrazu na taktiku před strategií, praxi před teorií…byrokracie vytvořená stalinismem je ohromné zlo. Společnost je jí udušena. Všechno se stává nereálným, nominalistickým (sic!). Lidé nevidí (celistvý) projekt, strategickou snahu a žijí v nehybnosti…“ Lukács z toho vyvozuje: „musíme se naučit spojit velká všeobecná rozhodnutí politické moci s individuálními potřebami jednotlivců“.
Je pochován v Budapešti na hřbitově Kerepesi.
Dílo
Dějiny a třídní vědomí V letech 1919–1922 psal Lukács Dějiny a třídní vědomí, prvně publikované v roce 1923. Kniha považovaná za jedno z iniciačních děl západního marxismu rozvíjí marxistické myšlení k sociologii, politice a filosofii, znovudefinuje základy marxistické teorie odcizení a spletité otázky ideologie, falešného vědomí, zhmotnění a třídního vědomí.
V první kapitole nazvané „Co je ortodoxní marxismus“, Lukács definuje ortodoxii jako věrnost marxistické metodě, nikoli dogmatu:
„Ortodoxní marxismus tudíž neznamená nekritické přijetí výsledků Marxova zkoumání. Není vírou v tu či onu teorií, ani vědeckým výkladem posvátné knihy. Oproti tomu ortodoxie poukazuje výhradně k metodě. Je vědeckou jistotou, že dialektický materialismus je cestou k pravdě a že tato metoda může být rozvinuta, rozšířena a prohloubena pouze ve smyslu učení jejich zakladatelů.“ (§ 1)
Lukács kritizoval revizionistické snahy a dovolával se návratu k marxistické metodě, jejímž základem je dialektický materialismus. Podobně jako později Louis Althusser, který sarkasticky prohlásil marxismus a psychoanalýzu za „konfliktní vědy“, uvedl Lukács stejně posměšně, že revizionismus je zvnitřněním marxistické teorie asi tak, jako je dialektický materialismus produktem třídního boje.
„Z toho důvodu otázka ortodoxního marxismu, jeho vítězství nad revizionismem a utopií nemůže nikdy znamenat, jednou a provždy, prohru falešných iluzí. Jde o stále se obnovující boj proti záludným dopadům buržoazní ideologie na myšlení proletariátu. Marxistická ortodoxie není strážcem tradic, je neustále bdělým prorokem zdůrazňujícím vztah mezi otázkami bezprostřední přítomnosti a totalitou historických procesů“. (§ 5)