Lyžování je zimní sport spočívající v pohybu člověka vlastní silou po sněhu pomocí lyží, páru dlouhých úzkých desek (původně dřevěných, dnes častěji z kompozitních materiálů) připojených k botám pomocí lyžařského vázání. Jako alternativa k lyžím se dnes používá také snowboard, jediná širší deska, ke které jsou připevněny obě nohy.
Lyžování původně sloužilo k dopravě, v průběhu 20. století se postupně stalo zejména sportovní a rekreační aktivitou. Lyžování je mnoha odvětvími zastoupeno na zimních olympijských hrách.
Historie Stručný přehled Lyžování se vyvinulo z různých forem pohybu po sněhu, zejména ze sněžnic. Náznaky existence něčeho, co by bylo možno označit za počátky lyžování, existují už na kresbách starých zhruba 4000–4500 let, které se objevily například v Rödöy v Norsku. Podobně staré pozůstatky lyží se našly rovněž ve švédském Hoting. Původně sloužily ohoblované dřevěné fošny pouze k přesouvání se po sněhu z místa na místo, sport a rekreace přišly na řadu mnohem později. Dnešní pojetí má počátky v 19. století, kdy je Norovi Sondre Norheimovi (někdy nazývanému otcem moderního lyžování) přisuzován vynález vázání, které lyžaři umožňovalo při sjezdu zatáčet. Tento styl a příslušný typ vázání, ve kterém je k lyži připevněna pouze špička nohy, se označuje jako telemarkové, podle norského kraje Telemark, kde Norheim žil.
Sjezdové lyžování je mladší a na rozdíl od běhu (chůze) na lyžích vzniklo jako druh zimní zábavy. Jedním ze zakladatelů sjezdového lyžování byl Čechorakušan Matyáš Žďárský. Vynalezl upravený typ vázání, kterým je lyže vázána k botě pevněji, což umožňuje snadnější zatáčení. Starší jsou i skoky na lyžích, naopak nejmladší jsou různé disciplíny akrobatického lyžování.
Roku 1924 vznikla Mezinárodní lyžařská federace (FIS), v roce 1936 se sjezdové lyžování poprvé objevilo v programu olympijských her. V roce 1967 vznikl každoroční Světový pohár v alpském lyžování. Detailní Předsportovní využití lyží Předchůdci dnešních lyží byly sněžnice. Sněžnice měly za úkol chránit nohu a zvětšit její plochu pro usnadnění chůze ve sněhu, ale i v mokřadech a v bahnitém terénu. Používání sněžnic severskými a vysokohorskými národy je zachyceno v etnografickém materiálu. Dochovaly se i literární zmínky z pozdějšího období od 4. stol. př. n. l. O sněžnicích se zmiňuje řecký autor Xenofón, který píše o Arménech, kteří vybavovali sněžnicemi i koně. Také Strabó udává, že kavkazské národy používají sandály s kruhovitou podešví a pomalované dřevěné desky pro ulehčení pohybu ve sněhu. Alanové, příslušníci jiného kavkazského národa, prošlapávali sněžnicemi cestu byzantskému vojsku, které roku 710 táhlo přes Kavkaz.OLIVOVÁ, Věra. Lidé a hry. Praha: Olympia, 1989. 27-076-79.
Významnou proměnu prodělaly sněžnice v severních oblastech Evropy a Asie. Protáhly se a zúžily, což umožnilo nejen chůzi, ale i rychlejší klouzavý běh na sněhu. Byly zhotovovány nejčastěji ze dřeva a jejich podoba se nám zachovala v prehistorických rytinách a skalních malbách. Jedny z nejstarších jsou malby z ostrova Rödöy (Norsko) datované kolem roku 4000 př. n. l., dále z východního pobřeží Ladožského jezera (severozápadní Rusko) a ze západního pobřeží Bílého moře (severní Rusko, poblíž Finska). Obě ruské skalní malby se datují rokem 500 př. n. l. Jsou známy i archeologické nálezy lyží zdobených rytinami vyobrazujícími zvířata, z čehož lze usuzovat, že lyže byly používány pro lov. Využití lyží pro lov dokládají i čínské (7.–10. stol.) a mongolské (14. stol.) spisy, které zaznamenávají zprávy o Kirgizech a Jakutech. Jakuté používali lyže i pro dopravu ulovených zvířat.
Od 16. stol. je známo mnoho písemných dokladů o lyžování, a to jak ze Skandinávie, tak z Ruska, Polska, Číny, Koreje i Japonska. Avšak nejdůležitějším spisem o severských národech a lyžování je spis Švéda, arcibiskupa z Upsaly (Švédsko, asi 80 km severně od Stockholmu) Olafa Magna. O. Magnus sepsal Dějiny severských národů (1555) ve vyhnanství z církevních důvodů, a to paradoxně v Římě. Tento spis byl prvním kvalitním seznámením Evropanů s dějinami a životem severských národů. Text knihy je doplněn i množstvím dřevorytů. Ač se toto období pokládá z hlediska lyžování za předsportovní,Oddo, Q. Le ski – l'histoire et technique. Paris: Edition Atlas, 1977. O. Magnus již dokládá závody a soutěže v lyžování mezi lidem i králi – např. Olaf Tryggveson a Henning Aslaksen.
Kromě lovu a prosté dopravy lidí i nákladu sloužily lyže také k vojenským účelům. Nejstarší zprávy o válce na lyžích, a to mezi Švédskem a Dánskem, jsou z doby kolem roku 1200. Vojenské lyžování, podobně jako u mnoha dalších sportů, bylo mostem k sportovnímu lyžování takovému, jak jej známe dnes. Velká pozornost byla věnována vojenským lyžařským oddílům v Norsku, a to již od 16. stol. Povinný lyžařský výcvik v norské armádě se datuje od 18. stol.STROBL, Karel, BEDŘICH, Ladislav, ŠTANCL, Pavel. Učíme lyžovat v lyžařských školách. Praha: Český svaz lyžařských škol, 1999. Součástí výcviku byly i závody ve sjezdu, běhu na lyžích, skocích z můstku a střelbě za jízdy. Od začátku 19. stol. však vojenské závody upadají. Nahrazují je lyžařské soutěže, které se objevují od poloviny 19. stol. v údolí Telemark. Telemarské soutěže v lyžování se konaly jako lidové slavnosti, ke kterým se postupně sjíždělo více a více lidí, až vyrostly do významných událostí jižního Norska. Proto můžeme lyžování v Telemarku pokládat za počátek moderního lyžování.
Jak bohaté jsou zprávy o lyžování ze Skandinávie, tak chudé jsou z ostatních částí Evropy. O lyžování jsou sporé zmínky z Anglie, kde se lyže používaly od 16. stol. v hrabství Devonshire, a také z dnešního Slovinska, kde jsou lyže doloženy od 17. stol. Ve Slovinsku používali lyže sedláci, kteří prý v ovládání lyží vynikali. Lyže používali k běžné dopravě, a to až do roku 1942, kdy místní obyvatelé byli nuceni odevzdat lyže okupantským úřadům. Toto slovinské lyžování bylo unikátní svou izolovaností. Z Alp jsou z této doby zprávy pouze o používání sněžnic.
V této dlouhé historii lyžování se lyže mnoho neměnily. Odlišné typy lyží se používaly v různých oblastech. Zcela zřetelně je možné rozlišit tři typy:
a) Severský, který se dochoval jako fosilie ze slatin, se vyznačuje nestejnou délkou lyží. Kratší byla potažená kůží a sloužila k odrazu, druhá delší se používala ke skluzu. Tato skluzná lyže dosahovala délky 3 m. Fosilie severského typu lyží (staré 3500 – 4500 let) jsou k vidění v muzeích v Oslu, Stockholmu, Helsinkách a dalších. b) Sibiřský, který byl kratší (do 180 cm) a obě lyže se potahovaly kůží, byly to tedy typické užitkové lyže. Používaly se na území Sibiře a severní Skandinávie. c) Jižní: tyto lyže byly krátké (asi 110–150 cm), vzadu nezakulacené a povrch lyží byl hladký. Používaly se hlavně na území Ruska západně od Uralu a dnešního jižního Finska a Švédska.
V typologii starověkých lyží se uvádějí i bahenní lyže z jižního Švédska.
Spolu s lyžemi se až do devatenáctého století používala jen jedna dlouhá hůl. Sloužila jako opora při jízdě a zatáčení, k brzdění i jako zbraň. Dvě hole začali používat až Telemarčané, což bylo spojené se sportovním využitím lyží. Ve dvacátém století používal ve své škole jednu dlouhou hůl již jen M. Zdarský.
Sportovní využití lyží Období sportovního využití lyží začíná v polovině 19. stol. Podle PříbramskéhoPŘÍBRAMSKÝ, Miloš, et al. Česká škola lyžování: sjíždění a zatáčení na lyžích. Praha: SLČR, 1996. přesně roku 1843, kdy byly uspořádány první velké závody v Norském Trömso, Q. Oddo považuje za zrození sportovního lyžování až přechod Grónska uskutečněný Norem Fridtjofem Nansenem roku 1888.
Norsko je považováno za kolébku sportovního lyžování nejen pro tyto závody, ale hlavně díky obyvatelům Telemarku (údolí v jižním Norsku, asi 100 km jihozápadně od Osla), kteří své lyžařské umění předváděli na pravidelných závodech. Telemarčané byli jako první schopni sjíždět ve vzpřímeném postoji. Lyže ovládali pomocí dvou holí a pohybu dolních končetin. Vyvinuli dva způsoby zatáčení – kristianii a telemark (dnešní carvingové lyže). V Telemarku byly lyže přizpůsobeny bočním vykrojením (otázka je, zda úmyslně).
Norské zkušenosti 19. století shrnuje příručka vydaná Werhelandem a dále je rozvíjí tzv. „norská škola“, založená slavným závodníkem Norheimem. Norské lyžování se šířilo nejen do Evropy, ale i do Ameriky a Austrálie, a to i zásluhou norského polárníka Fridtjofa Nansena, který roku 1888 přešel na lyžích Grónsko a o své cestě vypovídal ve své knize, kde uvádí: „Nic nezpevňuje svaly a nečiní celé tělo silným a pohyblivým, nic nezpevňuje vůli a neosvěžuje ducha tak dokonale jako lyžování. Rozvíjí nejen tělo, ale i duši.“
Nejvýznamnějším střediskem evropského lyžování se staly Alpy, které byly již dříve vyhledávané horolezci. V Alpách se také vyvíjely další lyžařské školy. Z hlediska lyžování na carvingových lyžích je významná lilienfieldská škola Mathiase Zdarskeho, který, podle Příbramského a Štrobla, poznal vliv telemarského vykrojení na zatáčení. M. Zdarsky zatáčel v přívratném postavení a vystihl důležitost předsouvání odlehčené lyže, což můžeme považovat za základ kročného oblouku i dynamického pluhu.
Pozdější školy přinášely další techniky. Do 60. let 20. stol. to byly školy rotační techniky, které překonala rakouská škola protirotací. Hlavní výtkou rotační technice byla její nevhodnost pro krátké napojované oblouky. Technika se dále vyvíjí od protirotační k technice rozdílné práce dolních končetin a od oblouků s využitím zahranění a odrazu z hran k obloukům s plynulou změnou hranění.ČEPELÁK, Vladislav. Základní lyžování. Praha: SPN, 1972.
Vývoj techniky určovalo samozřejmě závodní lyžování. Rakušan Josef Stiegler se na světovou lyžařskou špičku (1. ve slalomu a 3. v obřím slalomu na OH 1964) dostal díky vylepšené technice slalomových oblouků založené na rozdílné práci dolních končetin se zrychlením přechodu mezi jednotlivými oblouky na základě kroku. Tuto techniku dále propracovával Jean-Claude Killy. O zmenšení podílu smyku ve fázi vedení oblouku se snažil Ital Gustav Thöni. Dosáhl toho zvětšením vertikálního i horizontálního pohybu. Objevuje se u něj i zakončení oblouku na vnitřní lyži. Další hvězdou lyžování byl Ingemar Stenmark, který ve své době experimentoval se širší špičkou lyže. V roce 1984 zvítězil v paralelním slalomu na bočně krojených lyžích Elan. Techniku dovedl snad k nejlepší možné vzhledem k technickým možnostem doby.
Důležitým mezníkem pro vývoj techniky s minimálním podílem smyku bylo zavedení kloubových tyčí do závodů alpského lyžování (r. 1984). Doposud slalomáři odsouvali tyč nataženou vnitřní paží. Tyč sklouzla po paži od ruky na rameno a za slalomáře. V kloubových tyčích začali závodníci odtlačovat tyč vnitřním bokem, stehnem i bércem. V současnosti odtlačují tyč úderem vnější ruky a vnitřním bércem. Tato technika umožnila zkrácení dráhy těžiště a přispěla i ke zmenšení vertikálního pohybu. Zhruba ve stejné době byl zaveden závod v superobřím slalomu (MS 1985 v Crans Montaně), což také přispělo k vývoji řezaného oblouku.