Emanuel Swedenborg (29. ledna 1688 Stockholm – 29. března 1772 Londýn)Life of Emanuel Swedenborg, Sig Synnestvedt, Swedenborg Foundation 1985 (brožura sestavená z knihy The Essentaial Swedenborg, Sig Synnestvedt, Twayne Publishers, Inc. 1970), český překlad Swedenborgův Fond 1993. byl švédský vědec, vynálezce, teolog a mystik, autor mnoha latinských spisů. Z jeho učení vzešla Církev Nového Jeruzaléma, jejíž členové jsou známi jako swedenborgiáni.
Život a dílo Swedenborg pocházel ze zámožné švédské rodiny, jeho otec Jesper Swedberg byl profesorem teologie na universitě v Uppsale a děkanem v tamní katedrále. Později se stal biskupem ve Skaře, a to znamenalo povýšení jeho rodiny do šlechtického stavu a změnu rodinného jména ze Swedberg na Swedenborg. Emanuel vystudoval na univerzitě v Uppsale filozofii. Fakulta filosofie zahrnovala také vědu a matematiku; dalším studiem a cestováním si pak osvojil latinu, hebrejštinu, řečtinu, angličtinu, nizozemštinu, francouzštinu a italštinu. Pro zábavu psal v latině poezii a studoval hudbu.
Roku 1710 se vydal na velkou cestu po Evropě, na které mu bylo umožněno individuálně studovat fyziku, astronomii a většinu dalších přírodních věd. Také se začíná intenzivně zajímat o praktickou mechaniku a od zručných anglických řemeslníků se učí sestrojovat hodiny, vázat knihy, osvojuje si rytectví a konstrukci dechových nástrojů. Jeho pozdější studia zahrnují kosmologii, matematiku, anatomii, fyziologii, politiku, ekonomii, metalurgii, mineralogii, geologii, důlní inženýrství a chemii.
V roce 1716 jej jmenoval král Karel XII. mimořádným poradcem Královského kolegia dolů. To představovalo různé druhy povinností spojených s inspekcí a rozvojem těžby. Po třicet jedna let Swedenborg také sloužil jako asesor Báňské rady, která rozhodovala o všech záležitostech v důlním průmyslu. Se svým švagrem, chemikem E. Berzeliem, vydával v latině časopis „Severský vynálezce“ (Daedalus hyperborealis), první periodikum, které se ve Švédsku zabývalo přírodními vědami. V královských službách Swedenborg zastával místo stavebního dozorce na několika důležitých veřejných stavbách. Byl pověřen zpracováním projektů a provedením staveb nového typu suchého doku, plavebních kanálů, strojů pro zpracování zdrojů soli a systému pro přepravu velkých válečných lodí po souši. Navrhl také řadu vynálezů, mimo jiné ponorku a létací stroj, parní stroj a stáložárná kamna.
Jak se však jeho mysl vyvíjela, začal se stále více zajímat o zobecňování objevů druhých, než o své vlastní experimenty. Jeho myšlení vykazovalo více filosofické než empirické sklony. Přesto v metalurgiiMezi jeho metalurgická pojednání obsahující vědeckou teorii i technologické postupy patří kromě drobnějších spisků (např. O těžbě mědi a železa (1723), Výroba železa (1723) aj.) zejména druhý a třetí svazek jeho Filosofických a mineralogických prací (1734). a biologii učinil experimentální objevy, které ho zařadily mezi originální myslitele těchto odvětví. Dle moderních učenců Swedenborgovy objevy otevřely cestu do „většiny základů nervové a smyslové psychologie“George Gaylord Simpson a William S.Beck, Life (New York: Harcourt, 1965) str. 827–828 a je také ceněn i pro pochopení funkce a důležitosti žláz s vnitřní sekrecí, zvláště pak hypofýzy.V roce 1910 svolala a sponzorovala Londýnská Swedenborská společnost Mezinárodní Swedenborský kongres. Švédský král Gustav V. měl čestnou záštitu a delegáti přijeli z celého světa. O Swedenborgových přínosech vědě, filosofii a teologii pojednávalo více než čtyřicet prací od různých vzdělanců. Vědecké práce byly předneseny některými významnými vědci dvacátého století. Viz Transactions of the International Swedenborg Congress. (London: Swedenborg Society, 1912) str. 373.
Swedenborg měl dva hlavní filosofické zájmy: kosmologii a přirozenost lidské duše. Přibližně od roku 1720 až do roku 1745 studoval, psal a publikoval o těchto dvou předmětech. Roku 1734 vydal třídílné dílo Opera philosophica et mineralogica (Práce filozofické a mineralogické). V prvním svazku pod názvem Principy prezentuje podle tehdejšího zvyku své kosmologické představy. Předpokládal stvoření „prvního přírodního bodu“, který spočívá v čistém pohybu a který byl uveden v život božským impulsem. Z tohoto bodu čistého pohybu pocházejí série konečností. Každá další série je větší a poněkud méně aktivní než konečnost předchozí. Swedenborgova kosmologie tak počítá s energií od počátku do konce. Argumentuje, že energie prostupuje všechny tři přírodní říše, živočišnou, rostlinnou a nerostnou. Každá materiální substance vyzařuje energetické sféry, kterými komunikuje s okolím. Jeho studie magnetismu, krystalografie, fosforescence a metalurgie prozrazují jeho víru v aktivní vesmír.
Moderní vědecké experimenty, především na poli atomové energie, potvrdily mnoho Swedenborgových kosmologických domněnek. Svante Arrhenius, nositel Nobelovy ceny za chemii a zakladatel fyzikální chemie dvacátého století, usoudil, že Buffon, Kant, Laplace, Wright a Lambert navrhli systémy stvoření, které byly již dříve zpracovány ve Swedenborgových Principech.Sigstedt, Swedenborg Epic, str.116–117, a poznámky str. 170 a 569.
Nic ve Swedenborgových Filosofických a mineralogických pracích nenasvědčuje tornu, že by ho čistě materiální vysvětlení vesmíru uspokojilo. Jeho spisy jsou založeny na předpokladu, že božská síla prostupuje všechnu hmotu, a proto se jeho další myšlení obrací k hledání vztahu mezi konečným a nekonečným. Tímto spojením mezi Bohem a člověkem, mezi nekonečným a konečným, musí být podle Swedenborga duše, i když ji člověk nemůže vidět nebo měřit.
Nejobsáhleji rozvinul Swedenborg své hledání duše v práci pod titulem Ekonomie živočišné říše, která byla publikována ve dvou velkých svazcích v letech 1740 a 1741. V říši života nalezl podivuhodnou jednotu, přesně strukturovanou podle nějakého velkého plánu. Teorie, které zde předložil, využívají anatomické znalosti té doby a soustřeďují se na krev jako na nejpravděpodobnějšího nosiče duše. Později se soustředil na svá dřívější studia mozku a usoudil, že činnost mozku a těla je prostřednictvím krve závislá na „duchovním fluidu“, které musí být nosičem duše, i když nemůže být poznáno vědecky. Ve svém hledání racionálního vysvětlení činnosti duše pokračoval i v druhé knize nazvané Živočišná říše.
Této své celoživotní otázce Swedenborg ve svém středním věku zasvětil největší část svého úsilí i anatomická studia. Záhadu lidské duše však pro něj nevyřešila ani věda, ani filozofie, ale jak věřil, až jeho otevření se novým transcendentním schopnostem a vstup do vnitřních dimenzí bytí.
Předěl V roce 1745 Swedenborg napsal třetí část své Říše duše, a v roce 1749 se objevil první díl jeho knihy Nebeská tajemství. Těžko si lze představit větší kontrast, než tyto dvě publikace. Literární styl se mění na suchou prózu a filozofické spekulace na prostá prohlášení o duchovních záležitostech. Vysvětlení autor podává v posledním odstavci předmluvy k Nebeským tajemství:Díky Božskému milosrdenství Pána mi bylo umožněno již po dobu několika let být stále a bez přerušení ve styku s duchy a anděly, slyšet je rozmlouvat a hovořit s nimi. Takto jsem slyšel a viděl podivuhodné věci druhého života, jež nikdy předtím nepoznal ani si je nemohl představit žádný člověk. Byl jsem tak poučen o různých druzích duchů, o stavu duší po smrti, o pekle neboli politováníhodném stavu nevěrných a o nebi neboli blaženém stavu věrných; a hlavně o nauce víry, kterou přijímají v celém nebi.Taková tvrzení lze považovat za znak mentálního poblouznění. Někteří kritici jej opravdu označili za mentálně nemocného či šíleného. Rozporuplný vztah měl k jeho knihám i Immanuel Kant. Přestože se Kant se Swedenborgem nikdy nepotkal, psal mu a také mu posílal osobní poselství po společných přátelích. Kant, velký racionalista, měl tendenci podceňovat všechny příběhy o mystických zkušenostech, ale množství ověřených zpráv o Swedenborgových schopnostech mu bránilo v rychlém úsudku. Několikrát se vyjádřil souhlasně, několikrát zcela naopak. Ve svém nejkritičtějším spisku Sny duchovidcovy vydaném v roce 1766, se pokusil Swedenborga zdiskreditovat. Jeho námitkou však nebylo, že Swedenborgova tvrzení jsou smyšlená, ale že jsou nedokazatelná.Swedenborg and Kant Revisited: The Long Shadow of Kant's Attack and a New Response, Robert H. Kirven. In: Swedenborg and his Influence, The Academy of the New Church, 1988. Str. 103–120 U Swedenborga se však nenašel jediný důkaz oslabení mentálních schopností nebo duševní poruchy. Jeho současnici prohlašují, že byl inteligentní, jasně myslící, spolehlivý a laskavý. Je dostatek zaznamenaných důkazů, že byl fyzicky, politicky a intelektuálně aktivní až do své smrti v 84 letech.
Když Swedenborg začátkem roku 1743 požádal Důlní radu o uvolnění z funkce, aby mohl publikovat svou Říši duše, ještě neměl o takovéto zásadní změně žádné tušení. Ve svém mnohem pozdějším rozhovoru s přítelem Carlem Robsahmem (1735–1794) podotýká, že nikdy nepředpokládal, že by se dostal do tohoto duchovního stavu. V dopise Thomasu Hartleymu napsaném ke konci života označil rok 1743 jako datum, kdy se začal otevírat jeho duchovní zrak. Byl to postupný, asi dvouletý proces, plný – jak píše ve svém pozdějším tzv. Duchovním deníku (v odst. 2951) – pozoruhodných snů, vizí a zvláštních světel a hlasů. V jeho knize Nebe a peklo v odstavci č. 130 o duchovním světle čteme: „Byl jsem vnitřně pozdvihován do onoho světla po stupních a nakolik jsem byl pozdvižen, byl také osvícen můj intelekt, až jsem byl schopen vnímat věci, jaké jsem nevnímal nikdy dřív, a nakonec i věci, jaké nelze vůbec pojmout myšlením z přírodního světla.“
V oné době si Swedenborg vedl soukromé zápisky, které byly později nazvány Deníkem snů. Po několik let si zaznamenával a analyzoval své sny a vize, a časem si vytvořil vlastní systém interpretace jejich symbolů. Tyto zápisky zaznamenávají jeho vnitřní boje s intelektuální pýchou, intenzivními emocemi a napadanou vírou. náhled|upright=1.2|vlevo|Emanuel SwedenborgSwedenborg si nakonec rozvinul vlastní cestu ke skrytému vědomí. Byl schopen tak intenzivní koncentrace, že jeho dýchání prakticky ustalo a ocitl se ve stavu dvojího vědomí – vědomý si zároveň duchovní reality i svého fyzického okolí. Během dvou následujících velikonočních období spatřil vize Krista, a druhá z nich v roce 1745 jej povolala ke zcela novému způsobu života. Máme o ní zápis od Carla Robsahma, který zaznamenal Swedenborgovo vlastní vyprávění. Píše, že na cestě domů se Swedenborgovi zjevil „muž“, který mu řekl, že je „Pán Bůh, Stvořitel světa a Vykupitel“ a že Swedenborga vybral, aby lidem „vysvětlil duchovní smysl Písem“.R. L. Tafel, Documents Concerning the Life and Character of Emanuel Swedenborg. London: Swedenborg Society, 1875, 36.Viz také Emanuel Swedenborg, Essays for the New Century Edition. West Chester: Swedenborg Foundation 2005. S. 24.
Toto období intenzivních vnitřních zážitků a mystických stavů vedlo Swedenborga k tomu, že opustil svou vědeckou a filozofickou kariéru a až do konce svého života se věnoval sepisování teologických spisů.
Vidění Zpočátku vydával své knihy anonymně, až mnohem později vyšlo najevo jeho autorství. Tehdy se stal pochopitelně objektem velkého zájmu a zvědavosti lidí. Přispěly k tomu i události, jej učinily populárním a svědčily o jeho mimořádných schopnostech. Zejména tři z nich způsobily za jeho života rozruch; dosvědčili je různí svědkové a jsou historicky zaznamenané. Ve stručnosti jsou následující: