náhled|První vatikánský koncil Papežská neomylnost je v katolické teologii dogmatem, které tvrdí, že papeži coby římskému biskupovi přísluší neomylnost, „když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry povzbuzuje ve víře“ (Druhý vatikánský koncil, Lumen gentium 25).
Historie Implicitní víra v církev sahá do daleké minulosti, avšak dogmaticky byl tento názor vyjádřen až Prvním vatikánským koncilem roku 1870 v dogmatické konstituci Pastor aeternus. V katolické teologii představuje papežská neomylnost jeden ze způsobů, jakými je v církvi garantována Duchem Svatým neporušenost nauky.
Vyhlášení dogmatu bylo přijato velmi odmítavě nekatolickou veřejností, a i mezi katolíky byly reakce různé — někteří jej přijali s nadšením, jiní nadšeni nebyli a odpor dalších vedl až k odštěpení starokatolické církve.
Ideu papežské neomylnosti nikdy neuznávaly pravoslavné církve. Pravoslavní křesťané jsou přesvědčeni, že celé první tisíciletí po Kristu nic takového v Církvi neexistovalo. Podle názoru pravoslavných uzurpuje dogmatem o neomylnosti římský papež postavení, které má v Církvi pouze Duch Svatý.
Znění dogmatu
Využití Dogma o papežské neomylnosti v žádném případě neznamená, že by kterýkoli osobní názor papeže byl považován za oficiální a závazné stanovisko celé církve. Ve skutečnosti bylo dogma o papežské neomylnosti až dosud (2023) v praxi uplatněno pouze jedenkrát, a to při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. dne 1. listopadu 1950.
Odkazy
Reference
Související články Papež Církev Vigilius Honorius I. Theodor von Pachmann
Externí odkazy
Kategorie:Křesťanská dogmata Kategorie:Kanonické právo Kategorie:Papežství Kategorie:Epistemologie