Jakub Seifert, vlastním jménem Jakub Sayfert (9. ledna 1846 Praha – 29. října 1919 Královské VinohradyArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, sign. SPVIN Z2, s. 177), byl český divadelní herec a režisér.
Život Pocházel z chudé pražské rodiny, byl synem divadelního mistra ze Stavovského divadla. Nedokončil středoškolská studia a vyučil se xylografem. Přes ochotnická divadla (1862 v Praze Košířích v hostinci „U Koňáku“Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 72 a na Smíchově) a přes angažmá v Plzni v roce 1863 u divadelního souboru J. Walburga (byl zde angažován jako nápověda) se dostal v roce 1864 až na scénu Prozatímního divadla. Dva roky hrál jen malé role, protože měl slabý a nevýrazný hlas. Proto se rozhodl, že bude studovat operní zpěv u soukromého učitele. V roce 1869 dostal příležitost zaskočit v operetě za nemocného kolegu a měl úspěch. Byl obsazován do rolí milovníků v operetách a komických operách a postupně se vypracoval mezi nejpopulárnější pražské herce. Diváci obdivovali jeho libozvučný, podmanivý hlas, elegantní zevnějšek a výraznou mimiku. Proslul jako skvělý recitátor (ve své době byl pokládán za vůbec nejlepšího českého recitátora) s vynikajícím hlasem a citem pro ironický humor.
V roce 1881 přešel do Národního divadla v Praze, kde vytvořil desítky postav klasického i soudobého repertoáru, například Petruccio ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy (1893, 1901), Markus Antonius z tragédie Julius Caesar (1885), Mercucio z Romea a Julie (1901), šašek z Krále Leara (1894, 1898), ale i Hamlet (1889, 1892, 1897), Karel IV. z Vrchlického Noci na Karlštejně (1883, 1916) a zejména Cyrano z Bergeracu (1898, 1903), pokládaný za jeho vůbec nejlepší roli. V roce 1884 byl jmenován režisérem a o deset let později vrchním režisérem. Jako režisér uváděl české a francouzské komedie, téměř všechny hry Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera, poprvé na českém jevišti uvedl Sofoklova dramata (Král Oidipus, Antigona) a Śūdrakovo staroindické drama Vasantasena. I moderní drama režíroval tradičním způsobem s výjimkou naturalistické režie Šimáčkova Světa malých lidí.
Po více než dvacetiletém působení v Národním divadle se však změnily umělecké poměry, přicházela nová generace herců, oblibu publika si získával především Eduard Vojan. Když se v tisku v souvislosti se Seifertovým jménem objevily poznámky o „starém železe“,Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 77 Seifert z divadla v květnu 1904 odešel.Z celého světa – Jakub Seifert, In: Divadlo, ilustrovaný čtrnáctideník, roč.II, číslo 15, 1. května 1904, str. 330
V roce 1901 mu byl za zásluhy o české divadlo propůjčen rytířský řád Františka Josefa.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 432vlevo|náhled|Soubor divadla Urania v roce 1905náhled|Seifert jako ředitel divadla Urania (1905)V letech 1903 až 1907 řídil Lidové divadlo Uranie v pražských Holešovicích po zemřelém J. V. Slukovovi. Seifert zařadil do repertoáru kromě obvyklé české klasiky i náročná díla světové dramatické tvorby. Pod jeho vedením se zvýšila herecká úroveň souboru, ve kterém také příležitostně vystupoval. Vybudoval prostory pro technické zázemí divadla a restaurační provoz. Vytvořil předpoklady pro stálý okruh návštěvníků a za jeho éry se předměstské divadlo zařadilo mezi úspěšné pražské scény.
Do Národního divadla se Seifert vrátil v roce 1907 a setrval zde až do roku 1919. Vytvořil ještě několik zajímavých postav, jednou z posledních byl Karel IV. v Noci na Karlštejně (1916). V posledních letech byl nemocen a vystupoval jen zřídka. Naposledy zazněl jeho hlas na scéně Národního divadla v roce 1919 v prologu básně Svatopluka Čecha Ve stínu lípy.
Na sklonku života účinkoval i v jediném filmu, nazvaném Stavitel chrámu (1919, režie Karel Degl) v roli Karla IV.
Rodina Jakubovou manželkou byla herečka ND Terezie Ledererová–Seifertová (1844–1914). Po jejím příchodu do Prahy v roce 1868 spolu vystupovali v operetách a nakonec uzavřeli manželství, které trvalo až do její smrti. Jeho bratrem byl herec Josef Seifert. Všichni jsou pohřbeni v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.
V 80. letech Jakub Seifert udržoval asi osm let milostný poměr s manželkou básníka Jaroslava Vrchlického Ludmilou (dcerou spisovatelky Sofie Podlipské). Byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí, Jaroslava a Evy (pozdější herečky a spisovatelky Evy Vrchlické). Tuto skutečnost Ludmila Vrchlickému svěřila ve dvou dopisech, jež po Vrchlického smrti uschoval jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer; v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že mohou být otevřeny až v roce 1970; jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví. Jaroslav Vrchlický však obě děti osvojil (přijal za své).
Odkazy
Reference
Literatura
B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 144, 173 Lenka Bobíková: Tragický sňatek Jaroslava Vrchlického, Právo – Magazín, 23. ledna 2010, str. 24–26 Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 124 Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 215 František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 13 František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 76–7, 147, 174, 189, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 59, 64, 77, 83–4, 86–7, 99, 105, 178, 233, 287 Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 73, 191, 320, 321, 406, 503. Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. . S. 62–63. Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 15, 23 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 112, 132 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 432–3 Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 23, 44, 62, 67, 134, 391 Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 38, 214, 246 Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 152, 260 Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 41, 50, 53, 61, 102, 122, 128, 134, 151, 214–5, 220, 237, 246, 265, 299 Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 72–7 Jindřich Vodák: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 64–77. Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 36, 39, 41, 83, Martina Bittnerová, Utajené životy slavných Čechů, Brána, 2012. 176 s. .
Externí odkazy
Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Seifert Jakub 1846
Kategorie:Čeští herci Kategorie:Čeští divadelní herci Kategorie:Čeští filmoví herci Kategorie:Čeští herci němého filmu Kategorie:Herci Národního divadla Kategorie:Čeští režiséři Kategorie:Čeští divadelní režiséři Kategorie:Režiséři Národního divadla Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Narození 9. ledna Kategorie:Narození v roce 1846 Kategorie:Úmrtí 29. října Kategorie:Úmrtí v roce 1919 Kategorie:Pohřbení na Olšanech Kategorie:Muži