Josef Pavel (18. září 1908, Novosedly – 9. dubna 1973, BenešovTéž uváděno 10. dubna 1973, Praha.) byl československý komunistický funkcionář a politik. V letech 1937–1939 byl příslušníkem interbrigád ve španělské občanské válce. Po komunistickém převratu v únoru 1948, kterého se zúčastnil jako velitel Lidových milicí, se stal náměstkem ministra vnitra a podílel se na represích proti odpůrcům režimu. V roce 1951 byl zatčen a roku 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody. V roce 1955 byl z vězení propuštěn a poté pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV. Do politiky se vrátil v době pražského jara 1968, kdy byl ministrem vnitra ČSSR.

Život

Mládí Pocházel z chudé dělnické rodiny. Po ukončení měšťanské školy se vyučil obchodním příručím a dále pracoval v různých zaměstnáních. Od mládí byl levicově orientován, byl členem Federace proletářské tělovýchovy, v roce 1928 vstoupil do Komsomolu. Členem KSČ se stal v roce 1932 a zanedlouho se dostal do jejího pražského krajského vedení. Roku 1935 ho strana vyslala na Mezinárodní leninskou školu v Moskvě, kde používal krycí jméno František Šustr. Zkušenosti s vedením ozbrojených oddílů získal ve vojenském učilišti v Rjazani. Absolvoval též diverzantskou školu NKVD.

Španělská občanská válka V lednu 1937 odjel do Španělska, kde se jako příslušník interbrigád zapojil na straně republikánů do občanské války. Postupně působil jako instruktor pro sovětskou výzbroj, politruk, velitel praporu Dimitrov a nakonec jako velitel praporu při obraně Barcelony v roce 1939.

Druhá světová válka Po porážce republikánů uprchl do Francie a byl internován, napřed na francouzském území a od roku 1941 v Alžírsku, kde byl v květnu 1943 osvobozen. Byl přemístěn do Velké Británie a vstoupil do československé zahraniční armády. Nebyl zařazen do bojové jednotky, ale do tankových dílen. V Británii se oženil s Lilly Fischlovou (1918–1999), dcerou židovského průmyslníka z Ústí nad Labem. Měli syna Josefa (1944–2000), který po revoluci pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1944–1945 se Pavel jako příslušník Čs. obrněné brigády zúčastnil obléhání Dunkerque.

Poválečná kariéra V osvobozeném Československu působil v krajských výborech KSČ v Ústí nad Labem a Plzni, od roku 1947 byl vedoucím tajemníkem branně-bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. V této funkci v únorových dnech pracoval na posilování pozic strany ve Sboru národní bezpečnosti a řízení jednotek SNB.

Na komunistickém převratu v únoru 1948 se podílel jako náčelník (jmenován 22. 2.) hlavního štábu Lidových milicí. Ve volbách v květnu 1948 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a stal se 1. místopředsedou jeho branného a bezpečnostního výboru. Od ledna 1949 byl náměstkem ministra vnitra Václava Noska a získal hodnost generála SNB. Byl členem bezpečnostní komise ÚV KSČ (tzv. Bezpečnostní pětky). V těchto funkcích se podílel na represích proti odpůrcům komunistického režimu. Na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 byl zvolen členem ústředního výboru.

V roce 1950 byl z funkce náměstka ministra odvolán a nahrazen Karlem Švábem. Byl pověřen velením při formování Pohraniční stráže. Od 1. ledna 1951 působil ve škole ministerstva vnitra na Slapech. Zde byl 2. února 1951 zatčen.

Věznění Ve vazbě se ho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti za pomoci mučení a psychického nátlaku snažili donutit, aby se přiznal k členství v neexistující trockistické spiklenecké skupině. Cílem spiknutí mělo být zavraždění generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a dalších představitelů strany, státní převrat a návrat Československa ke kapitalismu. Po Slánského zatčení byl naopak nucen k přiznání, že s ním spolupracoval. Přes brutální mučení se Pavel k žádné protistátní činnosti nepřiznal, což pravděpodobně přispělo k tomu, že nebyl odsouzen k trestu smrti. Hlavní líčení vykonstruovaného procesu proběhlo 30. prosince 1953 a Pavel byl odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody.

Byl vězněn v Leopoldově a na Pankráci. Během věznění několikrát žádal o přešetření svého případu. Na základě stížnosti generálního prokurátora proti rozsudku Nejvyšší soud 19. října 1955 zprostil Pavla všech obvinění.

Po propuštění z vězení pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV.

Návrat do politiky v roce 1968 thumb|256px|Pavel v roce 1968 komentuje řešení poinvazní situace. V dubnu 1968, v období pražského jara, byl jmenován ministrem vnitra ve vládě Oldřicha Černíka a pokusil se o reformu bezpečnostních složek. Snažil se o změnu zaměření Státní bezpečnosti hlavně na ochranu před vnějšími nepřáteli státu; vyšetřování politických trestných činů, spáchaných bez spolupráce s cizí mocí, mělo přejít do kompetence VB. Podporoval rehabilitaci obětí politických procesů i vznik organizace bývalých politických vězňů K 231.

Jeho reformní snahy narazily na odpor jak mezi příslušníky StB, tak i ze strany sovětských představitelů. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byl donucen k demisi, později byl vyloučen z KSČ a odešel do důchodu. StB ho sledovala až do jeho smrti v roce 1973.

Odkazy

Poznámky

Reference Bárta (2012), s. 22. Gregor (2010), s. 84.

Literatura

Externí odkazy

Z politického vězně ministrem vnitra (záznam semináře ÚSTR o Josefu Pavlovi) Ministerstvo vnitra v roce 1968 Heslo v publikaci Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století

Kategorie:Českoslovenští ministři vnitra Kategorie:Představitelé Státní bezpečnosti Kategorie:Čeští interbrigadisté Kategorie:Členové sekretariátu ústředního výboru KSČ Kategorie:Vyloučení z KSČ Kategorie:Političtí vězni komunistického režimu v Československu Kategorie:Úmrtí v Benešově Kategorie:Narození v roce 1908 Kategorie:Úmrtí v roce 1973 Kategorie:Narození 18. září Kategorie:Úmrtí 9. dubna Kategorie:Muži