Mina Mazzini známá jako Mina, rodným jménem Mina Anna Mazzini (* 25. března 1940) je italská popová zpěvačka.
Díky svému hlasu a přednesu písně se stala hvězdnou atrakcí různých italských televizních show a byla dominantní postavou italských hudebních žebříčků.
Prodala přes 76 miliónů nosičů.
V roce 1978 opustila pódia a věnovala se vydávání studiových alb s roční frekvencí až do dnešní doby.
Byla první italskou ženskou rockerkou, která se objevila v televizi (1959). Její hlasitý synkopovaný zpěv jí vysloužil přezdívku „Královna uřvanců“.
Pro její divoká gesta a vlnění tělem ji veřejnost také pojmenovala „Tygřicí z Cremony“. Po změně svého hudebního projevu na lehčí pop zaplnila přední žebříčky hitparád v Západním Německu a Japonsku, kde se v letech 1962–1964 v těchto zemích stala nejpopulárnějším mezinárodním umělcem. Její hit Renato v původním surf rockovém znění se stal popovým standardem v Estonsku. V baladě Il cielo in una stanza, kterou zpívala spolu s Ginem Paolim (1960) předvedla uhlazený a procítěný zpěv, píseň se umístila na hudebním žebříčku v USA.
V roce 1963 byla zakázána v italské televizi i rádiu kvůli svému těhotenství a vztahu s ženatým hercem což se neslučovalo s katolickým a měšťáckým cítěním té doby. Po zrušení tohoto zákazu znovu nechtěla společnost RAI vysílat její písně, které byly podle nich v přímém rozporu s náboženstvím, zpívalo se v nich o kouření, sexu (např. písně Ta-ra-ta-ta a Sacumdi Sacumda). Svou image „zkažené dívky“ Mina ještě potvrdila sexy vzhledem a výstředním chováním což se projevovalo kouřením na veřejnosti, obarvenými blond vlasy a vyholeným obočím.
Minin hlas se vyznačuje osobitým zabarvením a velkou energií. Hlavní námět jejich písní je o trápení, které láska obnáší a které dramaticky interpretuje – např. Un bacio e troppo poco (1965) a Portati via (2005). Ve svém repertoáru také spojila klasický italský pop s blues a soulem – Se stasera sono qui (1968), Deborah (1968) spolu se skladatelem Lucio Battistim (1969–1970).
V nahrávce Balada para mi muerte (1972) představila v Itálii ve spolupráci s Ástor Piazzollou nuevo tango. Přední italští skladatelé vytvořili skladby s velkým vokálním rozsahem a neobyčejnou progresivní harmonizací aby dali vyniknout jejímu pěveckému umění zvláště ve skladbách Brava (Bruno Canfora 1965) a v pseudo-seriálu Se Telefonando (Ennio Morricone 1966). Její balada Grande grande grande (aranžér – Pino Presti) se dostala v r. 1973 díky Shirley Bassey na hudební žebříčky USA, Velké Británie a Austrálie.
Z Mininy „oddechovky“ Parole parole udělali světový hit Dalida a Alain Delon (1973).
Životopis Anna Maria Mazzini se narodila 25. března 1940 v dělnické rodině v Busto Arsizio. Vyrůstala v Cremoně, kde se rodina přestěhovala hledat práci. Mladá Anna Marie poslouchala mnoho amerických rock'n'rollových a jazzových nahrávek. Byla častou návštěvnicí milánských klubů Santa Tecla a Taverna Messicana proslulých svým rock'n'rollovým zaměřením. Po ukončení střední školy v r. 1958 nastoupila na univerzitu se zaměřením na účetnictví.
Baby Gate (1958) 8. srpna 1958 během svých prázdnin ve Versilie Mina pro pobavení svých rodičů při koncertu v nočním klubu La Bussole v Marina di Pietrasanta zazpívala na pódiu píseň Un'anima tra le mani. Během dalších večerů La Bussole již majitel klubu divoké dívce zabránil jejím pokusům opět vstoupit na jeviště.
V září se připojila ke skupině Happy Boys.
Její první koncert v září 1958 před 2 500 diváky v divadle Theatre Rivarolo del Re sklidil nadšený ohlas u místní kritiky. Majitel malé nahrávací společnosti Italdisc Davide Matalon byl pozván aby si poslechl Minu na jednom z jejích pravidelných představení v klubu městského okrsku Castel Didione. U příležitosti vydání jejího prvního singlu Non partir/Malatia se italské veřejnosti poprvé představila pod uměleckým jménem Mina. Současně vydala Be Bop A Lula/When pro mezinárodní publikum pod uměleckým pseudonymem Baby Gate. Baby v dobrém slova smyslu ironizovalo její nezvyklou výšku (178 cm) což bylo výjimečně mnoho na tehdejší italskou slečnu a Gate byl hold Golden Gate Quartet. Po prosincovém vystoupení na festivalu Sei giorni della canzone v Miláně list La Notte napsal titulek „Zrození hvězdy“. To bylo poslední Minino vystoupení se skupinou Happy Boys protože její rodina jí nedovolila přerušit univerzitu a odjet s nimi na turné do Turecka.
Královna uřvanců (1959–1961) Necelý měsíc po rozchodu s Happy Boys se Mina stala spoluzakladatelkou Solitari (vokály, saxofon, piáno, kontrabas, kytara). Prvním hitem s novou skupinou byla swingová píseň Betty Curtisové, kterou Mina zazpívala extrémně hlasitě a synkopovaně v únoru 1959 na prvním rockovém festivalu v Milan Ice Palace. Tuto píseň zazpívala 1. března a 4. dubna v televizních pop kvízech Lascia o raddoppia a Il musichiere kdy sklidila velký ohlas u italských kritiků. Zkušený umělecký manažer Elio Gigante ji označil jako vycházející hvězdu. V následujících letech organizoval její koncerty ve velkých italských tančírnách. Mininým prvním italským hitem číslo 1 se stala surf popová píseň Tintarella di luna, kterou zazpívala ve své premiérové „musicarelle” (hudební komediální film) Juke box – Urli d’amore. Koncem roku 1959 přestala používat své umělecké jméno Baby Gate.
Další rok se Mina zúčastnila hudebního festivalu v San Remu, kde se dvěma písněmi navrátila k baladickému žánru. První z nich E vero skončila mimo finálovou sedmičku. Tuto náhlou proměnu mladé zpěvačky z rock'n'rollového křiklouna na rozněžnělého ženského trubadúra způsobila píseň Gino Paoliho Il cielo in una stanza (Nebesa v pokoji). Text Paoliho prý napadnul když ležel na posteli v nevěstinci. Při pohledu na purpurový strop přišel na myšlenku že „láska kvete vždy a všude“. Singl se stal italskou nejprodávanější písní roku a dokonce se umístil v Billboard Hot 100. Píseň také zazněla ve muzikálech Io bacio… tu baci a Appuntamento a Ischia.
Další pomalá píseň Piano byla vydána v r. 1960 a později převzata Matt Monroem pod názvem Softly as I leave you a skončila na 10. místě britského hudebního žebříčku UK Top 40. V podání Frank Sinatra píseň obsadila 27. příčku Billboard Hot 100 (1964). V San Remu 1961 Mina zazpívala 2 písně: Io amo tu ami skončila na čtvrtém místě a Le mille bolle blu na pátém. Po tomto zklamání Mina oznámila odchod ze scény hudebního festivalu v San Remu.
Mezinárodní úspěchy (1961–1962) Protože její písně a filmy již byly v cizině populární, Mina se v r. 1961 vydala na turné do Španělska, Japonska a účinkovala také ve venezuelské televizi. Počátkem roku 1962 vystupovala ve španělské televizi a pařížské Olympia hall. V německém TV show Petera Krause zazpívala 12. března 1962 Heißer sand a odstartovala tím v Německu nákupní horečku, která měla za následek 40 000 prodaných nosičů za 10 dní. Píseň se v r. 1962 udržela na prvním místě německých žebříčků přes půl roku. V následujících dvou letech se na německém žebříčku umístilo jejích dalších šest písní. Průzkum mezi hudebními posluchači v červenci 1962 ukázal, že Mina byla zvolena nejpopulárnějším světovým zpěvákem v Německu, Rakousku a v německy mluvící části Švýcarska. V květnu 1962 vystupovala v Buenos Aires. Mezitím se v Itálii umístily její písně Moliendo Cafe v rytmu mamby a surf popový singl Renato na prvním a čtvrtém místě. 22. března 1963 zazpíval svou verzi písně Renato v Estonia Concert Hall zpěvák Marino Marini s kvartetem, jeho představení mělo obrovskou odezvu a píseň byla okamžitě převzata množstvím estonských kapel a dodnes má v této zemi status popového standardu. Píseň Renato byla přepracována na L'eclisse twist a stala se melodií filmu L'eclisse od Michelangelo Antonioni.
Zrání (1963–1965) V r. 1963 měla Mina zákaz od RAI vystupování v TV i v rádiu protože se nesnažila zakrýt svůj vztah (a těhotenství) s ženatým hercem Corrado Panim. Tato událost neměla vliv na prodej jejích nahrávek a díky nátlaku veřejnosti RAI nakonec svůj zákaz zrušila. 10. ledna 1964 se Mina vrátila na TV obrazovky v programu La fiera de sogni s vážnou písní Citta vuota. Mina změnila své nahrávací studio na Ri-Fi a manažera na Tonino Ascoldiho. První písní nového týmu byl singl E l'uomo per me, který byl převzat od He Walks Like a Man od Jody Millera. Stal se toho roku nejprodávanějším v Itálii. Svůj nový melodický projev znovu demonstrovala 11. prosince 1964 v TV programu Il macchiettario písní Io sono quel che sono (jsem to co jsem). Zbytky jejího teenagerského image nesl její singl v Japonsku nazvaný Suna ni kieta namida (Díra v písku), kde se umístil na prvním místě a přinesl jí titul nejlepšího zahraničního umělce Japonska. V první části dvanáctidílné hudební série Studio Uno Mina prezentovala svůj nový vzhled – blond vlasy a vyholené obočí. Na této show zazpívala hloubavé písně Un bacio è troppo poco (Jeden polibek nestačí) a Un anno d’amore (Rok lásky). V r. 2001 Elvis Costello použil první z nich ve svém albu When I Was Cruel. Un anno d’amore Mina převzala od písně Nino Ferrera C'est irreparable. Ve stejné show zazpívala rytmickou jazzovou píseň Brava, kterou pro ni speciálně napsal Bruno Canfora aby v ní mohla demonstrovat svůj pěvecký rozsah a umění přednesu. Její album Studio Uno se stalo albem roku. Mina podepsala smlouvu s firmou Barilla (výrobce těstovin) a do roku 1971 vystupovala v jejich reklamách. V r. 2005 bylo její vystupování v této reklamě publikováno na VHS a DVD pod názvem Nei caroselli Barilla. Její videonahrávky z r. 1965 zahrnovaly skatové vokály písně Spirale Waltz, která zazněla ve filmu The 10th Victim.
Se telefonando (1966) Na jaře 1966 autoři televizní show Aria condizionata Maurizio Costanzo a Ghigo De Chiara napsali texty pro její televizní programy. Tvůrce seriálové hudby Ennio Morricone byl požádán aby napsal melodii pro chmurně laděná slova písně Se telefonando. Setkání těchto tří autorů a Miny se uskutečnilo v římském nahrávacím studiu Radiotelevisione Italiana. Morricone začal na klavír opakovat krátké muzikální téma podle jeho slov „mikročlánek“ skládající se pouze ze tří not. Byl prý inspirován sirénou policejního auta v Marseille. Po několika taktech Mina popadla papír s textem a začala zpívat jakoby melodii už znala. Výsledkem byla popová píseň s osmi tónovými přechody s vystupňováním v refrénech. Morriconeho pojetí tvořila kombinace melodických trubkových pasáží, bicích ve stylu Hal Blaineho, strunných nástrojů, ženského sboru Europop ze 60. let – vše podbarvovaly intenzivní trombóny. Se telefonando bylo představeno v květnu 1966 v epizodě televizní show Studio Uno a v srpnu téhož roku v Aria condizionata. Singl obsadil 7. místo v italském žebříčku a stal se 53. nejprodávanějším. Píseň se objevila v albu Studio Uno 66 spolu s Ta-ra-ta-ta a Una casa in cima al mondo, které se stalo 5. nejprodávanějším v tomto roce. Další píseň Tu sei un uomo byla napsána Diego Fabbri pro vánoční show Veglia di Natale.
Čas nezávislosti (1966 – 1968) V r. 1966 začala Mina spolupracovat se Swiss Broadcasting Service a Orchestra Radiosa v Luganu. Spolu se svým otcem založila svou vlastní nezávislou nahrávací firemní značku PDU. Její první PDU nahrávkou byla Dedicato a mio padre. Minin vzrůstající zájem o brazilskou hudbu vyústil písní La banda, kterou převzala od Chico Buarque a v Itálii se umístila na 3. místě. Na jaře 1967 Mina pokračovala v televizním vystupování písní Zum zum zum v sérii varietních pořadů Sabato sera, kde ji doprovázela skupina NATO naval band. V těchto pořadech také zazněl duet s Adriano Celentano La coppia più bella del mondo. 22. dubna 1967 zpívala Addio nahranou v Teatro Regio di Parma. Název písně Sono come tu mi vuoi (Jsem taková jakou mne chceš) byl převzat od Come tu mi vuoi (Luigi Pirandello). Píseň podnítila manickou zvědavost tisku o její soukromý život. Televizní program Senza rete (18. červenec 1968) byl nahrán živě bez playbacku. Místem konání koncertu bylo Auditorio A italské pobočky RAI v Neapoli.