Císař Jung-le (; 2. května 1360 Jing-tchien (dnes Nanking) – 12. srpna 1424 Jü-mu-čchuan (severně od Dolonu)) vlastním jménem Ču Ti () vládl v letech 1402–1424 Číně jako třetí císař říše Ming. Byl čtvrtým synem Chung-wua, zakladatele a prvního císaře dynastie Ming.
Od roku 1370 nosil titul kníže z Jen, od roku 1380 sídlil v Pekingu a strážil severovýchodní pohraničí. V 80. a 90. letech 14. století vynikl v bojích s Mongoly a projevil se jako talentovaný vojevůdce, populární mezi vojáky, a úspěšný státník.
Roku 1399 se vzbouřil proti svému synovci, novému císaři Ťien-wenovi. V občanské válce, kterou nazval kampaň ťing-nan, kampaň za uklidnění nepořádků, po třech letech urputných bojů zvítězil a roku 1402 se prohlásil za císaře. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Věčného štěstí“, Jung-le. Název éry je používán i jako jméno císaře.
Jeho vláda je občas vnímána jako „druhé založení“ mingské dynastie, jelikož ostře změnil politický kurs svého otce. Po nástupu na trůn se musel vypořádat s následky občanské války. Severočínský venkov byl boji poničen, hospodářství zde trpělo nedostatkem pracovních sil. Císař se rozhodl posílit a stabilizovat ekonomiku, ale nejdříve umlčet jakýkoli odpor. Očistil státní správu jak od stoupenců Ťien-wena, tak od zkorumpovaných a neloajálních úředníků. Vláda ostře zasáhla i proti tajným společnostem a banditům. Snažil se pozvednout hospodářství podporou produkce potravin i tkanin. Využívala se neobdělávaná půda, kultivovaly nové pozemky v bohatých oblastech delty Jang-c'-ťiang.
Jung-le snížil význam Nankingu, když roku 1403 vyhlásil rozhodnutí o povýšení Pekingu na hlavní město. Výstavba nové metropole v letech 1407–1420 každodenně zaměstnala stovky tisíc pracovníků. V centru Pekingu se nacházelo vlastní středisko moci – úřednické Císařské město a uprostřed něj Zakázané město – palácové sídlo samotného císaře a jeho rodiny. Nechal zrekonstruovat Velký kanál, potřebný k zásobování metropole i armád na severu.
Císař podporoval konfuciánství i buddhismus. Dva tisíce učenců zaměstnal sestavením obrovité Encyklopedie Jung-le, která výrazně překonala všechny dosavadní encyklopedie, včetně Čtyř velkých knih Sungů z 11. století. Přikázal setřídit texty neokonfuciánců a využít je jako učební příručky pro výuku budoucích úředníků. Úřednické zkoušky v tříletém cyklu přinášely kvalifikované absolventy, kteří zaplnili státní aparát. Byl známý tvrdým trestáním selhání a rychlým povýšením úspěšných služebníků. Přestože se, stejně jako jeho otec, neváhal v případě potřeby násilně vypořádat s odpůrci, opustil jeho politiku častých čistek. Ministři zastávali svá místa dlouhá léta, státní správa získala na profesionalitě a stabilnosti.
Nicméně nejenom úředníci se těšili přízni a podpoře císaře. Říši vládl do značné míry „z koňského sedla“, cestoval mezi oběma hlavními městy, stejně jako císaři říše Jüan, a opakovaně vedl vojenská tažení do Mongolska. Úředníci se stavěli proti takovému chování, cítíce ohrožení z toho plynoucím vlivem eunuchů a vojenských špiček, skupin, jejichž moc závisela na císařské přízni.
Výrazně aktivizoval zahraniční politiku ve snaze o posílení a konsolidaci hegemonního postavení ve východní Asii. Diplomatická poselstva a vojenské expedice mířily do „všech čtyř stran světa“. Početné mise navštívily řadu blízkých i vzdálených zemí včetně Mandžuska, Koreje, Japonska, Filipín, i timúrovskou říši ve střední Asii. Proslulé námořní plavby Čeng Chea dosáhly břehů jihovýchodní Asie, Indie, Persie a východní Afriky.
Vážnou hrozbu bezpečnosti říše představovali Mongolové, rozdělení na tři skupiny – Urianchajci na jihovýchodě byli většinou loajální, východní Mongolové a západní Ojrati problematičtí. Mingská Čína je střídavě podporovala a stavěla proti sobě. Jung-le osobně vedl pět tažení do Mongolska. Samotný přesun metropole z Nankingu do Pekingu byl diktován nutností stále držet pod dohledem neklidné severní sousedy.
Jung-le byl zkušený vojevůdce a armádě věnoval velkou pozornost. Přesto jeho války neskončily dobře. Válka ve Vietnamu se táhla od počátečního vpádu roku 1407 do konce jeho vlády. Čtyři roky po císařově smrti nezbylo mingské armádě než odtáhnout zpět do Číny. Jeho mongolská tažení nezměnila poměr sil a nezajistila bezpečnost severní hranice.
Zemřel roku 1424, je pohřben v Čchang-ling, největší z hrobek mingských císařů ležících nedaleko Pekingu.
Raná léta
Dětství náhled|alt=Portrétní malba muže, na hnědobéžovém pozadí poprsí muže z poloprofilu dívajícího se na pravou stranu obrazu, v červeném šatu s černým límcem, na hlavě má černý turban s malou obdélníkovou cedulkou vpředu, obličej muže je nehezký, s výrazně vysunutou bradou a dlouhýma ušima.|Soudobý portrét Jung-leho otce, císaře Chung-wua, realističtější než oficiální vyobrazení Ču Ti se narodil 2. května 1360, byl čtvrtým synem Ču Jüan-čanga.Tsai (2002), s. 20. Ču Jüan-čang tehdy sídlil v Nankingu a byl fakticky samostatným generálem říše Sung, jednoho ze států vzniklých v povstání rudých turbanů namířeného proti mongolské říši Jüan ovládající Čínu. Během 60. let 14. století dobyl Čínu, založil říši Ming a prohlásil se jejím císařem. Známý je pod jménem své éry – Chung-wu.
Ču Ti se po vznesení nároku na trůn prohlašoval za syna Ču Jüan-čangovy hlavní manželky paní Ma, od roku 1368 císařovny. Pravděpodobněji byla jeho skutečnou matkou Chung-wuova konkubína s titulem Kung-fej, mongolského (z kmene Chongiratů) nebo snad korejského původu. Po svém nástupu na trůn, ve snaze představit se jako legitimní nástupce Chung-wua, ve vydání oficiálních Pravdivých záznamů císaře Tchaj-cu z roku 1403 dokonce prohlásil za syny císařovny Ma pouze sebe a Ču Sua, pátého syna Chung-wua. Bylo jasně absurdní, aby za života Chung-wua nebyl následníkem jmenován syn císařovny, proto v pozdější verzi z roku 1418 bylo za její potomky uznáno prvních pět synů Chung-wua.Chan (1988), s. 216.
Dětství Ču Ti strávil v Nankingu. Zde byl s ostatními dětmi Ču Jüan-čanga vychováván k disciplíně a skromnosti. Mezi sourozenci si oblíbil zejména princeznu Ning-kuo, Ču Fua a nejvíce o 15 měsíců mladšího Ču Sua. S Ču Suem se stali nejlepšími přáteli i když byli povahově odlišní – Ču Ti si oblíbil lukostřelbu, jízdu na koni a jiné fyzicky náročné sporty, zatímco Ču Su se těšil studiem literatury a pěstováním rostlin.Tsai (2002), s. 23.
Císař věnoval velkou péči vzdělání synů, k jejich vzdělávání určil přední učence říše. Zprvu učitelem následníka trůnu jmenoval Sung Liena, který přednášel i ostatním princům. Ču Tiho významně ovlivnil i Sung Lienův nástupce Kchung Kche-žen, který císařovy syny učil filozofii a etiku, jeho oblíbeným tématem však byla historie dynastie Chan, především císařů Kao-cua a Wu-tiho. Ču Ti později ve svých výnosech argumentoval i příklady ze života Čchin Š’-chuang-tiho.Tsai (2002), s. 25.
Mládí Dne 22. dubna 1370 obdrželi císařovi synové, kromě následníka trůnu, knížecí tituly. Ču Ti se stal knížetem z Jen.Tsai (2002), s. 26. Jen byla oblast na severovýchodě Číny, jejímž nejvýznamnějším městem byl Pej-pching (dnešní Peking), za vlády mongolské dynastie Jüan hlavní město Číny, po dobytí říší Ming roku 1368 významná základna vojsk střežících severní hranici Číny a hlavní město stejnojmenné provincie.
Ču Ti tehdy dostal vlastní domácnost, v jejímž čele stáli rádce Chua Jün-lung a vychovatel Kao Sien. Kao Sien mu následujících čtyři až pět let přednášel o konfuciánských klasicích a historii, ale i o zemědělství a zavlažování. Cvičil prince v básnictví a psaní prózy, vysvětloval pravidla vládnutí a výběru podřízených. Po smrti Chua a odvolání Kaoa se Ču Tiho vzdělání věnovali Fej Jü, Čchiou Kuang, Wang Wu-pan a Ču Fu.Tsai (2002), s. 27. Přestože Ču Ti dostal výborné všeobecné vzdělání od nejlepších učitelů, vždy se více zajímal o vojenský život než o knihy a diskuze v paláci.
náhled|alt=Malovaný portrét, poprsí ženy středního věku, s plnými tvářemi, ve slavnostním zdobeném šatu.|Oficiální soudobý portrét císařovny Sü, hlavní manželky císaře Jung-le Začátkem roku 1376 byl oženěn se Sü I-chua, o dva roky mladší dcerou Sü Taa, prvního mezi mingskými generály.Tsai (2002), s. 28. Paní Sü byla inteligentní, rozhodná a energická. První syn, Ču Kao-čch’, se mladým manželům narodil 16. srpna 1378, druhý, Ču Kao-sü, roku 1380.Tsai (2002), s. 30. O tři roky mladší byl třetí syn, Ču Kao-suej.
Několik týdnů po svatbě odjel do Feng-jangu (tehdy Čung-tu – Střední hlavní město). Strávil zde se staršími bratry Ču Šuangem a Ču Kangem sedm měsíců vojenským výcvikem. O dva roky později se sem vrátil s mladšími bratry Ču Suem, Ču Čenem a Ču Fuem. Zůstal zde dva roky a kromě výcviku ve velení a boji se poučil i o logistice válečnictví – získávání materiálu a zásob a jejich dopravě. Už tehdy začal projevovat organizační schopnosti; později ve svých válkách dovedně využíval dostupné zdroje. Někdy se přestrojil za obyčejného vojáka a seznamoval se s životem prostých lidí. Později pobyt ve Feng-jangu zhodnotil jako nejšťastnější dny svého života.Tsai (2002), s. 28–29.
Zatím roku 1376 Li Wen-čung, synovec a adoptovaný syn Chung-wua zodpovědný za obranu severu, dostal za úkol připravit princův palác v Pekingu. Využil bývalé paláce jüanských císařů, čímž Ču Ti získal větší a lépe opevněné sídlo než jeho bratři, z nichž někteří sídlili dokonce v adaptovaných chrámech nebo okresních úřadech. Generál Li věnoval pozornost i opevnění města, na což později v občanské válce doplatil jeho syn Li Ťing-lung, když Peking roku 1399 neúspěšně obléhal.Tsai (2002), s. 29.
Kníže z Jen v Pej-pchingu V dubnu 1380,Chan (2005), s. 59. po dosažení dvaceti let věku přesídlil do Pekingu. Setkal se zde se silným mongolským vlivem, který se vláda pokoušela potlačit zákazy mongolských zvyků, oděvů i jmen.Tsai (2002), s. 33. Zlé roky hladomoru a válek devastujících metropoli v 50. a 60. letech 14. století byly už pryč a město se rozvíjelo. Kromě stovek tisíců vojáků rozmístěných v regionu ve městě žili úředníci spravující provincii i řemeslníci a dělníci vyslaní sem z celé země. Nejzávažnější problém místních úřadů bylo zajištění výživy obyvatelstva. Na sever byli přesídlováni rolníci, k obdělávání půdy převáděni vojáci a trestanci, obchodníci za dodávky zrna dostávali licence na obchod se solí.Tsai (2002), s. 32. Do města putovaly vládní transporty potravin.
Ču Tiho zájem o vojenství našel uplatnění, když osobně cvičil svou gardu. Se svými oddíly fungoval jako protiváha provinčního velitele, který nemohl přemístit jednotky bez rozkazu císaře a potvrzení knížete, zatímco kníže cvičil a přemisťoval svou gardu samostatně.Tsai (2002), s. 46. Roku 1381 poprvé vyjel do pole. Účastnil se tažení Sü Taa proti Mongolům, vedeným Najur Buqou.
V 80. letech Ču Ti podílel na obraně hranic pod vedením svého tchána Sü Taa a po jeho úmrtí roku 1385 dosavadního Süova zástupce Fu Jou-tea. Roku 1387 se účastnil úspěšného útoku mingské armády vedené Feng Šengem na Mongoly v Liao-tungu, tažení bylo úspěšné. Následující rok mingská armáda v čele s Lan Jüem při výpadu do východního Mongolska porazila mongolského chána Togus Temüra a získala množství zajatců a koní. Nicméně oba generálové se provinili proti zákonům špatným zacházením se zajatci a přisvojováním si kořisti, o čemž kníže neopomněl informovat císaře.Tsai (2002), s. 47–48.
V lednu 1390 císař poprvé svěřil synům samostatné velení – knížata z Ťin (Ču Kang), z Jen (Ču Ti) a z Čchi (Ču Fu) dostali za úkol vést trestnou expedici proti mongolským náčelníkům Najur Buqovi a Alu Temürovi ohrožujícím Šen-si a Kan-su. Ču Ti vynikl obratným velením, když v bitvě porazil a zajal oba mongolské vojevůdce. Ti mu poté se svými oddíly sloužili.Tsai (2002), s. 48. I císař ocenil jeho úspěch kontrastující s váhavostí knížete z Ťin. Ču Ti poté vedl armády do boje proti Mongolům opakovaně a úspěšně.Tsai (2002), s. 49.
náhled|vlevo|upright=1.6|Severní hranice říše Ming po roce 1393.