Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb.
Na základě ústavního zákona o československé federaci z roku 1968 nejenže 1. ledna 1969 vznikla Česká socialistická republika, ale bylo také počítáno s přijetím republikových ústav, které však do roku 1989 přijaty nebyly. Po roce 1989 byly zahájeny přípravné práce, avšak nejasnosti kolem budoucnosti federace způsobily, že práce v České republice stagnovaly. Nakonec začala být první česká ústava připravována až v časové tísni, jež souvisela s blížícím se zánikem Československa.
Česká Ústava je tvořena preambulí a 8 hlavami, zahrnujícími základní ustanovení, moc zákonodárnou, moc výkonnou, moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení. Ústava ČR tedy implementuje oddělení jednotlivých mocí a určitý systém brzd a protivah. Do ledna 2026 byla Ústava devětkrát novelizována. Nejzásadnější změny se týkaly zavedení krajského zřízení, vstupu do Evropské unie a přijetí přímé volby prezidenta republiky.
Ústava navazuje na Českou republiku existující v rámci zanikající federace a stanoví přechodná opatření pro působnost ústavních orgánů. Výslovně zrušila Ústavu České a Slovenské Federativní Republiky, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. Naopak vyjmenovává, které dosavadní československé i české ústavní zákony platí v České republice jako ústavní zákony i nadále (ty, které upravují státní hranice, a ty, které Česká národní rada přijala po 6. červnu 1992Jedná se o ústavní zákon České národní rady ze dne 15. prosince 1992, č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a ústavní zákon České národní rady ze dne 22. prosince 1992, č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky.), ty jsou spolu s Listinou základních práv a svobod součástí tzv. ústavního pořádku. Ostatním ústavním zákonům dosud platným na území České republiky pak přiznala sílu (obyčejného) zákona. Podle výkladu Soudního dvora Evropské unie povinnosti vyplývající z členství v Evropské unii zahrnují, že ústava a další vnitrostátní právní předpisy jsou podřízeny právu Evropské unie. Podle výkladu Ústavního soudu má právo EU aplikační přednost (jinými slovy tedy nadřazenost) v případě, že jsou zachovány podstatné náležitosti demokratického právního státu.
Historie Federalizace Československa Na 28. schůzi Národního shromáždění Československé socialistické republiky 27. října 1968 byl předložen společný návrh České národní rady (ČNR), Slovenské národní rady (SNR) a československé vlády na vydání ústavního zákona o československé federaci. Téhož dne byl ústavní zákon (č. 143/1968 Sb.) přijat a s nabytím účinnosti od 1. ledna 1969 vznikla Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika, přičemž obě republiky měly v rámci federace rovnoprávné postavení. Ústavní zákon o československé federaci v článku 142 odst. 2 stanovil, že spolu s přijetím ústavy Československé socialistické republiky přijmou obě republiky vlastní ústavy a předpokládal i vznik tří ústavních soudů. Zvrat však přinesl nástup normalizace. Reálnou federací bylo Československo jen do prosince 1970, kdy byl přijat ústavní zákon č. 125/1970 Sb., jehož důvodová zpráva jasně zdůrazňovala „posílení koncepční úlohy federálního centra“. Ústavní zákon č. 125/1970 Sb. přinášel 37 přímých změn a doplňků, které znamenaly likvidaci původní koncepce federace a pro obě republiky ztrátu podstatné části svých kompetencí.Gronský (2007). s. 284. Československo tak bylo po roce 1970 centralisticky spravovaným státem s vnějšími formálními znaky federace.Gronský (2007). s. 211.
Nutnost přípravy nové federální ústavy zazněla poprvé oficiálně na XVII. sjezdu Komunistické strany Československa (KSČ) na jaře 1986.Gerloch (1996). s. 67. Od roku 1987 fungovala pracovní skupina v čele s Mariánem Čalfou a v listopadu 1988 vznikla 153členná komise KSČ a Národní fronty v čele s Milošem Jakešem pro přípravu nové ústavy, která měla být přijata po XVIII. sjezdu KSČ v průběhu roku 1990. V posledním pracovním textu byla ústava koncipována jako společná pro federaci i obě republiky, bylo vypuštěno ustanovení o vedoucí úloze KSČ a do určité míry rozšířen katalog základních práv.
Na podzim 1989 navrhla skupina poslanců Federálního shromáždění vydat ústavní zákon o způsobu přijetí nové Ústavy Československé socialistické republiky, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Ačkoliv národní rady obou republik neměly k dispozici návrhy nových ústav nebo společné ústavy, vyslovily 31. října 1989 souhlas s návrhem ústavního zákona o způsobu jejich přijetí: usnesení České národní rady bylo publikováno jako č. 123/1989 Sb., usnesení Slovenské národní rady jako č. 124/1989 Sb.Usnesení České národní rady č. 123/1989 Sb., k návrhu skupiny poslanců Federálního shromáždění ČSSR na vydání ústavního zákona o způsobu přijetí nové Ústavy Československé socialistické republiky, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů.Uznesenie Slovenskej národnej rady č. 124/1989 Zb., k návrhu skupiny poslancov Federálneho zhromaždenia ČSSR na vydanie ústavného zákona o spôsobe prijatia novej Ústavy Československej socialistickej republiky, Českej socialistickej republiky a Slovenskej socialistickej republiky, ve znění pozdějších předpisů. Přijetím návrhu ústavního zákona měly být vytvořeny podmínky pro vydání trojjediné ústavy, tj. společné ústavy federace i obou republik. Souhlas národních rad s přijetím ústavního zákona znamenal současně, že se republiky vzdaly svého práva na vlastní ústavu.
Přelom však nastal v důsledku událostí sametové revoluce. Již 30. listopadu 1989 se tak na plénu Slovenské národní rady dotazoval poslanec Majer, zda se bude v souvislosti s přijetím nové ústavy znovu schvalovat i ustanovení o způsobu přijetí, anebo zda usnesení Slovenské národní rady z konce října zůstane netknuté. Slovenská národní rada pak na dalším zasedání 6. prosince 1989 svůj souhlas z 31. října 1989 usnesením č. 167/1989 Sb. zrušila. Česká národní rada přijala obdobné usnesení (č. 166/1989 Sb.) 19. prosince 1989. V následujícím období byla přijata řada ústavních zákonů, které měly směřovat k vytvoření, resp. obnovení, reálné federace. Republiky přijaly ústavní zákony o svých symbolech a byla na ně přenesena řada dosud federálních kompetencí. Do voleb v roce 1992 však nebyly přijaty nové ústavy ani federace, ani obou republik.
Příprava na zánik federace náhled|upright|Cyril Svoboda, tajemník vládní komise pro přípravu ústavy v roce 1992 Ve dnech 5. až 6. června 1992 se konaly volby do Federálního shromáždění ČSFR, České národní rady a Slovenské národní rady. V České republice zvítězila Občanská demokratická strana (ODS), která ve svém volebním programu hovořila buď o fungující federaci, anebo rozdělení, ovšem spíše strana dávala přednost zachování federace. Byla to ostatně právě ODS, která jako jediná z tehdy významných politických stran kandidovala v obou částech federace. Na Slovensku zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které prosazovalo především mezinárodní subjektivitu Slovenska, což se sice s existencí společného státu v zásadě vylučovalo, ovšem HZDS se podařilo přesvědčit voliče o slučitelnosti takových požadavků s existencí federace.Rychlík (1998). s. 337.
Ústava Slovenské republiky byla přijata 1. září 1992 a účinnosti nabyla již 1. října 1992, tři měsíce před zánikem federace.
Nedlouho po volbách byla zahájena i příprava Ústavy České republiky. Vedle sebe fungovaly dvě komise: komise vlády a komise předsednictva České národní rady.
Vládní komise byla zřízena usnesením vlády č. 484 z 10. července 1992. Předsedou komise byl Václav Klaus, místopředsedou Jan Kalvoda, sekretářem Cyril Svoboda, členové komise byli Filip Šedivý, Jiří Vlach, Vojtěch Cepl, Daniel Kroupa, Václav Benda, Václav Peřich, Jan Litomiský, Miloslav Výborný, Václav Novotný, Miroslav Sylla, Pavel Zářecký a Dušan Hendrych.Výborný (2003). s. 61. Václav Havel si přál, aby členem komise byl i jeho poradce Vladimír Klokočka, ten se nakonec na činnosti komise přímo nepodílel, v říjnu 1992 byl pak ale jedním ze tří profesorů ústavního práva, kteří se podíleli na závěrečné oponentuře Ústavy.
Členy komise předsednictva ČNR byli Marek Benda, Jiří Bílý, Pavel Hirsch, Antonín Hrazdíra, Ivana Janů, Hana Marvanová, Ivan Mašek, Jaroslav Ortman, Jiří Payne, Anna Röschová, Vítězslav Sochor, Milan Uhde a Jan Vik. Koncem srpna 1992 bylo dohodnuto, že základem pro další jednání bude návrh Ústavy od vládní komise.
Z činnosti vládní komise se zachovaly jen jednotlivé dokumenty – směrnice, zásady, ideový nástin a ideový návrh (červenec/srpen 1992), zásady ústavy (září 1992) a vládní návrh ústavy, jenž byl základem pro budoucí českou ústavu.Filip (2003a). s. 28. Komise předsednictva ČNR se sešla třináctkrát.
Možnosti tvorby nové ústavy shrnul již na počátku činnosti vládní komise její tajemník Cyril Svoboda: bylo možné vycházet z československé ústavy z roku 1920, přepracovat dosavadní Ústavu ČSFR, anebo vypracovat zcela nový dokument. Nejen Svoboda, ale i ostatní členové komise směřovali k možnosti využití prvorepublikové ústavy.Němeček (2010). s. 77.
Problematické se jevilo především postavení Listiny základních práv a svobod, která byla nesena samostatným ústavním zákonem, jenž jí zajišťoval nadústavní charakter. Zařazení Listiny do Ústavy se jevilo jako politicky neprůchodné především kvůli Václavu Klausovi, který Listinu nechtěl vůbec a její případné včlenění přímo do textu Ústavy nazval „plevelem Ústavy“. Klausovi především vadila formulace čl. 17 Listiny o právu na informace, když byl spíše pro formulaci práva vyhledávat informace, a také mu vadilo právo sdružovat se v odborech a právo na odměnu za práci (čl. 28 Listiny).Němeček (2010). s. 94. Problém se pokusil vyřešit Miloslav Výborný vytvořením koncepce tzv. ústavního pořádku, který byl teoretiky kritizován (Filip, Knapp).Výborný (2003). s. 64.
náhled|Poslanci ČNR se návrhem Ústavy zabývali v prosinci 1992 v Lánech V týdnu od 19. do 24. října 1992 se v Karlových Varech začala připravovat čistá verze Ústavy: první články byly převzaty ze starších návrhů, články o moci zákonodárné psali Miroslav a Jindřiška Syllovi, články k prezidentovi psal Cyril Svoboda, články o vládě Dušan Hendrych, moc soudní pak František Zoulík. Hendrych také napsal pasáže týkající se České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu, územní samosprávu psal Pavel Zářecký.Němeček (2010). s. 95.
Dne 23. října 1992 přijeli provést závěrečnou oponenturu tři ústavní právníci: Pavel Peška, Vladimír Klokočka a Pavel Holländer.Němeček (2010). s. 96.
Důvodovou zprávu ke karlovarskému návrhu Ústavy sepsal Cyril Svoboda s Milenou Polákovou víkend předtím, než měla být předložena premiéru Klausovi.Němeček (2010). s. 98. Karlovarskému návrhu se posléze věnovaly na zámku v Lánech poslanecké skupiny, kromě výše zmíněné komise i ústavněprávní výbor České národní rady. Zde byl také zformulován článek 9 o podstatných náležitostech demokratického právního státu inspirovaný německým Základním zákonem a navržený Ivanou Janů, ale byl zde také zakotven Nejvyšší správní soud.Němeček (2010). s. 99.