Argentina, plným názvem Argentinská republika, je stát v jižní polovině Jižní Ameriky. Přes celý jižní cíp hraničí na západě s Chile a sousedí také s Bolívií a Paraguayí na severu, Brazílií na severovýchodě, Uruguayí a Jižním Atlantským oceánem na východě a Drakeovým průlivem na jihu. Území se skládá z plání na východě a pohoří And na západní hranici. Podnebí je převážně mírné, s suchou oblastí na jihovýchodě Patagonie a subantarktickým podnebím na jihozápadě. Argentina si nárokuje svrchovanost nad Falklandami, Jižní Georgií a Jižními Sandwichovými ostrovy, Jižním patagonským ledovcem a částí Antarktidy. Argentina se dělí na 23 provincií a 1 federální distrikt, na ploše 2 780 000 km² žije 46,7 mil. obyvatel. To z ní činí druhou největší jihoamerickou zemi po Brazílii, třetí nejlidnatější jihoamerickou zemi, čtvrtou největší zemi Ameriky a osmou největší zemi světa. Hlavním a největším městem je Buenos Aires mezi další velká města patří Córdoba, Rosario, Mendoza a La Plata. Obyvatelstvo je rasově a etnicky rozmanité, úředním jazykem je de facto španělština, kterou mluví téměř všichni Argentinci, 63 % obyvatel jsou katolíci, 9 % protestanté a 20 % bez vyznání.
Nejstarší zaznamenaná přítomnost člověka na území dnešní Argentiny sahá až do paleolitu.Incká říše se v předkolumbovské době rozšířila na severozápad země. Moderní země má své kořeny ve španělské kolonizaci regionu v 16. století. Argentina vznikla jako nástupnický stát místokrálovství Río de la Plata, španělského zámořského místokrálovství založeného v roce 1776. Po argentinské deklaraci nezávislosti 9. července 1816 a argentinské válce za nezávislost (1810–1825) následovala dlouhá občanská válka, která trvala až do roku 1880 a vyvrcholila reorganizací země jako federace. Poté země zažívala relativní mír a stabilitu, přičemž několik následných vln evropské imigrace, hlavně Italů a Španělů, ovlivnilo její kulturu a demografii.
Národní autonomistická strana dominovala národní politice v období zvaném Konzervativní republika, od roku 1880 až do voleb v roce 1916. Na počátku 20. století patřila Argentina mezi deset nejbohatších zemí světa. Velká hospodářská krize vedla v roce 1930 k prvnímu státnímu převratu vedenému Josém Félixem Uriburem, čímž začalo takzvané „neslavné desetiletí“ (1930–1943). Po tomto převratu následovaly další čtyři v letech 1943, 1955, 1962 a 1966. Po smrti prezidenta Juana Peróna v roce 1974 se jeho vdova a viceprezidentka Isabel Perónová ujala prezidentského úřadu, než byla svržena při posledním převratu v roce 1976. Následující vojenská junta pronásledovala a zavraždila tisíce politických kritiků, aktivistů a levicových aktivistů během „špinavé války“, období státního terorismu a občanských nepokojů, které trvalo až do zvolení Raúla Alfonsína prezidentem v roce 1983.
Argentina je federativní prezidentská republika, hlavou státu i vlády je prezident, zákonodárnou moc má dvoukomorový Národní kongres. Je rozvojovou zemí, v indexu lidského rozvoje se umístila na 47. místě, v Latinské Americe ho má po Chile druhý nejvyšší. Má druhou největší ekonomiku v Jižní Americe, je jedním z pěti největších producentů sójových bobů, kukuřice, slunečnicových semen, dále hovězího masa a lithia. Argentina je regionální velmocí a zachovává si svůj historický status střední mocnosti v mezinárodních vztazích. Argentina je členem skupin G15 a G20, je také zakládajícím členem Organizace spojených národů, Světové banky, Světové obchodní organizace, jihoamerického sdružení volného obchodu Mercosuru, Společenství latinskoamerických a karibských států a Organizace iberoamerických států.
Název náhled|upright|vlevo|Argentina y conquista del Río de la Plata (1602), epická báseň Martína del Barcy Centenery je nejstarším španělskojazyčným dokladem jména Argentina („Stříbrná“) Jméno země je vlastně adjektivum odvozené od latinského slova argentum („stříbro“). Má původ v událostech nezdařené výpravy (1515/1516) portugalského mořeplavce ve španělských službách Juana Díaze de Solís, který na východním pobřeží Jižní Ameriky objevil ohromný estuár La Mar Dulce („Sladké moře“), kde však byl po přistání s částí posádky zabit domorodci. Zbytek výpravy se rozhodl vrátit do Evropy, ale cestou jedna z lodí ztroskotala na pobřeží dnešní Brazílie. Vůdce skupinky ztroskotanců, Portugalec Aleixo Garcia se dokázal spřátelit s místními Indiány a o osm let později (1524) vedl evropsko-indiánskou výpravu za mytickým „Bílým králem“, který podle indiánských pověstí měl sídlit ve „Stříbrných horách“ () a oplývat nesmírným množstvím drahých kovů. Garcíova výprava přešla kontinent směrem na západ, v horách narazila na Inckou říši, s jejímiž obránci se střetla a podařilo se jí naloupit stříbrné poklady; byť byl García na zpáteční cestě zabit, pověst i materiální důkazy se donesly k sluchu dalších evropských objevitelů. Tak se v letech 1526–1548 uskutečnilo několik výprav ve snaze najít ty legendární Stříbrné hory, a protože všechny tyto výpravy měly počátek v oblasti La Mar Dulce, bylo tedy přejmenováno na Río de la Plata („Stříbrná řeka“) a kraj okolo něj na Stříbrnou zemi – ačkoliv vytoužená hora plná stříbra byla nakonec (1545) nalezena až v Potosí, na území dnešní Bolívie.
Poprvé je jméno „Stříbrná země“ doloženo v latinském tvaru v 50. letech 16. století jako Terra Argentea; od počátku 17. století se pak objevuje jeho španělský ekvivalent Tierra Argentina, v následujících staletích ovšem psaný s určitým členem jako La Argentina. Po vzniku samostatného státu se od roku 1831 toto adjektivum stalo součástí politického jména (Confederación Argentina, República Argentina), ale teprve v průběhu 1. poloviny 20. století se ustálila i současná krátká podoba jména geografického.
Dějiny
Starší dějiny vlevo|náhled|Incké pozůstatky v Pucará de Tilcara Do Jižní Ameriky se člověk moderního typu dostal patrně již před 30 000 lety, jak ukazují objevy z 20. let 21. století.Carlos L. Azcuy, Hugo A. Carrizo, Eduardo P. Tonni, Héctor Panarello & Cecilia R. Amenábar (2021). Late Pleistocene fossil hominid tracks on the beaches of Claromecó, Argentina. Acta Geológica Lilloana. 33 (2): 43-57. doi: https://doi.org/10.30550/j.agl/2021.33.2/2021-08-03
Před příchodem Evropanů žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které se živily zemědělstvím, žďářily, vyráběly keramiku a obývaly sídliště podobná městům (Čarrúaové, Guaraníové). Vedle nich žily roztroušeny po celém území vyspělé lovecké kmeny jako Puelčové, Teuelčové, Tobové nebo Vičiové. Na jihu přebývala primitivnější společenství sběračů a lovců (Selknamové, Jaganové). Diagutové rozvinuli obchodnickou kulturu. Zejména jimi obývanou oblast na severozápadě dnešní Argentiny obsadili kolem roku 1480 Inkové.
Prvním Evropanem, který přistál u argentinských břehů, byl roku 1502 Amerigo Vespucci. V roce 1516 přistála u ústí La Platy španělsko-portugalská výprava Solísova (viz výše). Proti proudu Río de la Plata se k průzkumu vnitrozemí vydal v letech 1527–1529 Sebastiano Caboto, Benátčan ve španělských službách. V roce 1536 Pedro de Mendoza založil malou osadu, kterou nazval Buenos Aires, byla však nadlouho opuštěna v roce 1541. Znovu ji objevil a oživil až Juan de Garay roku 1580. Ten roku 1573 založil rovněž město Santa Fe. Francisco de Aguirre založil v roce 1553 Santiago del Estero. Mendoza byla založena v roce 1561. San Juan o rok později. San Miguel de Tucumán v roce 1565. Roku 1573 Jerónimo Luis de Cabrera založil Córdobu. San Luis bylo založeno v roce 1596.
Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od roku 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuánce a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. Hlavním městem místokrálovství bylo Buenos Aires.
Nezávislost náhled|Primera Junta Hlavní město se v letech 1806 a 1807 neúspěšně pokusili dobýt Britové. Místní Argentinci, vedeni generály jako Cornelio Saavedra nebo Manuel Belgrano, tyto invaze odrazili sami, neboť španělská vojska byla zaneprázdněna napoleonskými válkami. To výrazně přispělo k sebevědomí kolonie a vzniku moderního argentinského nacionalismu. Brzy přišly i požadavky na samostatnost. Dosazení Josefa Bonaparta na španělský trůn se stalo záminkou k sesazení místokrále (tzv. Květnová revoluce; Revolución de Mayo). Moci se 25. května ujala místní vláda (tzv. Primera Junta). Tento den je dnes v Argentině slaven jako Den nezávislosti. Začala jím také argentinská válka za nezávislost. 9. července 1816 kongres v Tucumánu přijal Deklaraci nezávislosti. Vznikl tak nový stát s republikánským zřízením zvaný zpočátku Spojené provincie La Platy. Válka však pokračovala ještě dva roky. Úspěch na bojišti zajistili zejména generál Manuel Belgrano a José de San Martín.
Roku 1819 byla přijata centralistická ústava, která byla brzy zrušena federalisty. Spor mezi centralisty a federalisty byl pak ústřední zápletkou raných dějin státu, podobně jako u většiny dalších postkoloniálních jihoamerických států. Občanská válka mezi centralisty a federalisty trvala až do roku 1831, kdy federalisté zvítězili a byla vyhlášena Argentinská konfederace. Do jejího čela se postavil caudillo Juan Manuel de Rosas. Ten byl roku 1852 svržen jiným caudillem Justo José de Urquizou. Jako nový prezident Konfederace schválil Urquiza roku 1853 novou ústavu. Ta se nelíbila nejdůležitější provincii konfederace, která se odtrhla a vznikl samostatný stát Buenos Aires (tzv. zářijová revoluce). Stát Buenos Aires pak vyhlásil válku zbytku Konfederace a roku 1861 porazil pod vedením Bartolomé Mitreho Urquizovy konfederační síly v bitvě u Pavónu. Vítězství Buenos Aires vedlo k zániku Konfederace, znovusjednocení země pod vládou liberálů z hlavního města a větší centralizaci.
Zlatý věk náhled|Julio Argentino Roca, otec argentinského zlatého věku Mitre se stal novým prezidentem, prosazoval zejména liberální politiku. Vlády Mitreho (1862–1868) a jeho dvou nástupců Dominga Faustina Sarmienty (1868–1874) a Nicoláse Avellanedy (1874–1880) položily základy moderního argentinského státu.
Argentina se zúčastnila po boku Brazílie a Uruguaye paraguayské války, při níž v roce 1870 zabrala region Misiones a část regionu Chaco.
Od 80. let 19. století, počínaje vládou Julia Argentino Rocy (1880–1886, 1898–1904), začaly argentinské vlády masivně podporovat přistěhovalectví do země, nejvíce na kontinentu po Spojených státech. To vedlo k přerodu argentinské společnosti a ekonomiky. V letech 1870 až 1910 vzrostla argentinská populace pětinásobně a ekonomika patnáctinásobně. Argentina se zařadila mezi pět největších světových vývozců, zejména pšenice. Díky novému veřejnému, povinnému, bezplatnému a sekulárnímu vzdělávacímu systému se gramotnost rychle zvýšila z 22 % na 65 %, tedy na úroveň, jakou dosáhla většina latinskoamerických národů až o padesát let později. Argentina se v roce 1908 stala sedmou nejbohatší zemí na světě (po Švýcarsku, Novém Zélandu, Austrálii, Spojených státech, Spojeném království a Belgii). Argentinský příjem na hlavu byl na konci 19. století o 70 % vyšší než v Itálii, o 90 % vyšší než ve Španělsku, o 180 % vyšší než v Japonsku a o 400 % vyšší než v Brazílii. Konec 19. a začátek 20. století je tak někdy nazýván zlatým věkem Argentiny.
Mezi léty 1878 až 1884 došlo k tzv. dobytí pouště. Pomocí provokování neustálých konfrontací s domorodci si argentinská vláda přivlastňovala domorodá území, čímž se argentinské území ztrojnásobilo. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.